~Rowena~

"Vy se znáte?" vypískla jsem.

Stáhla jsem se a pevněji se přimkla ke Kaelarově pevné hrudi. Parkoviště zaplavila Sorenova těžká vůně borovice a engelwoodského dřeva, udeřila na mé smysly a pohrála si s mými už tak pocuchanými emocemi. Má vnitřní vlčice zakňučela, z drásavého, zoufalého zvuku, který se mi dral z hrudi. Chtěla vyskočit z mého těla a podřídit se muži, který stál jen pár metrů od nás.

Ani jeden z mužů na mou otázku neodpověděl. Místo toho Soren udělal strnulý krok blíž. Natáhl se pro mě. Jeho pohyby byly křečovité, trhavé, jako by byl loutka, co bojuje proti vlastním provázkům. Čelist se mu sevřela a svaly pod kůží mu tikaly, zatímco mu v hrudi vibrovalo hluboké dunění. Jeho vnitřní vlk se drápal po kontrole a zoufale se dožadoval své pravé družky. Zlomené srdce z jeho dřívějšího odmítnutí bylo v mé mysli stále ještě čerstvou, syrovou ranou. Ucouvla jsem před jeho nataženou rukou a přitiskla si zkrvavený obličej k onošení látce Kaelarovy košile.

"Jsem v pořádku," řekla jsem. Snažila jsem se udržet vyrovnaný tón, ale třes v mém hlase mě prozradil. "Vážně, je to dobré. Ehm, Kaelar mi jen pomáhá."

Zdálo se, že Kaelar je zmatený bizarním, těžkým napětím, které houstlo ve vzduchu mezi Sorenem a mnou. Vypadalo to elektrizujícně – dvě dominantní bytosti, které se střetly kvůli pohmožděné a krvácející dívce. Naštěstí to Kaelar rychle pochopil. Rozpoznal, že situace zašla daleko za hranici pouhého nepohodlí. Upravil svůj stisk kolem mého pasu a nohou a natočil se ramenem tak, aby fyzicky zablokoval Sorenovo zorné pole.

Kaelar došel k Impale a otevřel dveře spolujezdce. Následně mě opatrně usadil na kožené sedadlo. Přitáhla jsem si kolena k tělu ve snaze udělat se co nejmenší. Kaelar narovnal záda a otočil se čelem zpět k Sorenovi.

"Napadli ji nějací studenti," řekl Kaelar. Jeho hlas byl ležérní, ale jeho postoj byl pevný jako skála. "Vezmu ji za léčitelkou, aby ji dala do pořádku."

Kaelar uchopil okraj dveří a pokusil se je za sebou zavřít, aby mě skryl. Soren vyrazil kupředu. Opřel ruku ploše proti kovovému rámu dveří, aby zabránil jejich zavření. Soren zápasil s vlastními instinkty, široká ramena se mu pod košilí třásla. Klouby na rukou mu zbělely. Ruce se mu sevřely v pevné pěsti.

"Měl bych... jet s vámi," řekl Soren.

Mluvil s nejistotou. Ta slova zněla, jako by je z krku rval násilím. Jeho vnitřní vlk očividně sváděl brutální válku s jeho racionální myslí a dožadoval se, aby zůstal poblíž své osudové družky. Soren zíral dolů na mě, schoulenou na sedadle spolujezdce. Dřívější jemnou hnědou barvu jeho očí teď zastínil temný, majetnický záblesk.

Tiše jsem zavrtěla hlavou. Instinktivní, biologická část mého mozku křičela, aby zůstal nablízku. Chtěla jsem se mu schoulit do náruče, dovolit mu, aby si mě očichal, dovolit mu vyléčit modřiny na mé kůži. Neměla jsem však fyzickou sílu mu nahlas říct ne. Přejela jsem očima ke Kaelarovi a němě ho prosila, aby situaci vyřešil rychle. Ať mě odsud dostane.

Kaelar mi nenápadně, uklidňujícím způsobem přikývl. Otočil se zpět k Sorenovi a plácl ho pevnou, varovnou dlaní naplocho na jeho napjaté rameno.

"Bude v pořádku," řekl Kaelar a jeho tón klesl o oktávu. "Můžeš ji navštívit později, jestli potřebuješ."

Na jednu nebezpečnou vteřinu to vypadalo, že Soren vybouchne. Ret se mu zkřivil a odhalil záblesk zubů, když zabodl pohled do chladné ruky odpočívající na jeho rameni. Alfa agrese z něj sálala ve vlnách. Kaelar ani nemrkl. Klidně ruku stáhl a překřížil si paže na hrudi.

"Nebude se Sloane divit, kde jsi?" zeptal se Kaelar.

To jméno zafungovalo jako kbelík ledové vody. Zmínka o Sloane jako by Sorena probrala z jeho výbušného, majetnického stavu. Temný záblesk v jeho očích se roztříštil a nahradil ho náhlý záchvěv viny. Silně zamrkal a z paží mu vyprchalo napětí. Udělal vrávoravý krok zpět od Impaly, a tím konečně Kaelarovi umožnil zabouchnout dveře spolujezdce.

S jedním posledním, utrápeným pohledem skrze sklo mým směrem se Soren otočil zády. Vyrazil zpět směrem k hlavním budovám univerzity a těžkou paží si přejel přes oči.

Kaelar stál na parkovišti a dlouho se za Sorenem díval. Sledoval ho, dokud Soren nezmizel za cihlovým rohem. Pak Kaelar obešel kapotu auta a vlezl na sedadlo řidiče. Zavřel dveře a uvěznil nás v tiché kabině.

"Připoutej se," řekl Kaelar.

Trvalo mi chvilku, než jsem si jeho slova přebrala. Připadalo mi, jako bych měla mozek vycpaný vatou. Odtáhla jsem pohled od okna a prázdného místa, kde ještě před chvílí stál Soren. Natočila jsem se ke svému novému známému.

"Ehm, potenciálně naštípnutý hrudní koš?" zeptala jsem se.

Nechtěla jsem, aby to vyznělo až tak povýšeně. Brutální setkání se Sorenem v kombinaci s mým bolavým, potlučeným tělem mě uvrhlo do mizerné nálady. Kaelar můj přístup ignoroval. Zasunul klíček do zapalování. Starý motor s řevem ožil. Zařadil a vyjel z parkovacího místa.

"Dobrá připomínka," řekl Kaelar. Aniž by se ohlédl, sáhl za své sedadlo. "Tady. Na obličej."

Podal mi zezadu čistý látkový ručník. Vzala jsem si ho třesoucími se prsty a silně si ho přitiskla na kapající nos. Hrubá látka do sebe nasála teplou krev. Zbytek cesty autem probíhal v tichu, ačkoli to nebylo úplně nepříjemné. Těžká, dusivá vůně borovice byla pryč. Místo ní naplnila prostor Kaelarova vůně. Byla uklidňující, uzemňující.

Slaný nádech mořského vánku byl rozpoznatelný i skrz nos ucpaný krví a nateklou tkání. Zklidnilo to můj zběsilý tep. Kaelar v jednu chvíli natáhl ruku a zapnul rádio. V pozadí se rozezněla tichá, rytmická hudba. Zavřela jsem oči, opřela si pulzující hlavu o koženou sedačku a dovolila si příjemně odplout do nevědomí.

~Soren~

Odtáhnout se od Roweny bylo to nejtěžší fyzické gesto, které jsem kdy musel udělat. Každý krok pryč z parkoviště mi připadal, jako bych táhl stokilová závaží přikovaná ke kotníkům. Když jsem vešel zpět do hlavní budovy univerzity, ignoroval jsem pohledy procházejících studentů. Zamířil jsem rovnou do prázdné posluchárny na konci chodby. Vešel jsem dovnitř a zabouchl za sebou těžké dřevěné dveře. Praštil jsem s nimi mnohem víc, než jsem měl v úmyslu. Tlusté dřevo se poblíž rámu roztříštilo a panty zavrzaly a zasténaly na protest pod mou nepřirozenou silou.

Přecházel jsem přední částí místnosti a hruď se mi prudce zvedala. Opřel jsem dlaně naplocho o prázdnou lavici a naklonil se svou vahou nad hladký povrch. V hlavě jsem si přehrával chaotické události dnešního dne. Cítil jsem ji od první chvíle, co jsem se dnes ráno probudil. I když jsem věřil, že jsem připravený volání druhů zvládnout, její vůně byla ohromující. Obešla veškerou mou logiku.

Když jsem předtím čekal na chodbě a sledoval, jak váhá, jestli ke mně má přistoupit, připadal jsem si, jako bych stál uprostřed rozlehlé, otevřené pláně. Voněla čerstvým vzduchem, rozlehlými pastvinami, syrovou levandulí a lehkým deštěm. Bylo to čisté. Bylo to opojné. Můj vnitřní vlk po ní prahl a drásal stěny mé mysli. Bojoval jsem tak tvrdě, abych v té chvíli udržel hlavu skloněnou, a očima jsem přejížděl poznámky svírané v pěstích, aniž bych si ve skutečnosti přečetl jediné slovo.

Nedokázal jsem z ní dlouho spustit oči. Zoufale jsem se snažil najít ta správná slova a pokusit se ji jemně odmítnout. Nečekal jsem, že uteče v slzách, ačkoli jsem jí to nemohl mít za zlé. Tím, že jsem tam stál a předstíral, že každá buňka mé biologické podstaty nezpívá jen pro ni, jsem udělal ten nejhorší možný první dojem.

Rowena byla dokonalá. Když jsem s ní mluvil tak zblízka, když jsem ve skleníku svíral její třesoucí se tělo, mohl jsem Sloane zradit přímo tam a na místě. Nutkání políbit ji, poznamenat jí krk a prohlásit ji za svou mi v krvi hořelo jako oheň. Ale Sloane a já jsme si to slíbili. Uzavřeli jsme dohodu. Pokud Sloane nebude moje pravá osudová družka a já její, odmítneme kohokoli, koho nám Měsíční bohyně sešle. Zůstaneme spolu bez ohledu na to, co se stane.

Byli jsme dvojka celé roky. Neustále jsme o tomto dni mluvili a plánovali si ho už jako děti. Když mi bylo devět let, vyrobil jsem Sloane provizorní prstýnek ze spletených klacíků a žlutých pampelišek. Přísahal jsem jí, že si ji jednoho dne vezmu. Miloval jsem Sloane. A vždycky budu. Nemohl jsem opustit celý život historie a loajality kvůli družce, kterou jsem znal sotva půl dne.

A pak tu byl Kaelar. Můj stisk se na hraně lavice zpevnil a drápy se mi vysunuly natolik, že vyryly rýhy do dřeva. Věděl jsem, že má přijet do města na návštěvu. Naši otcové byli dlouholetí přátelé. Já a Kaelar jsme spolu vyrůstali a v podstatě se chovali jako bratři. Proč se sakra motal kolem Roweny? Proč ji držel v náručí? Proč vypadala tak dychtivě po tom nechat se jím nést?

A navíc krvácela. Obličej měla jeden velký neřád. Ublížil jí? Selhal a neochránil ji? Jak se vůbec opovažuje dotknout se mé družky byť jen jediným prstem. Přítel nepřítel, neváhal bych mu vytrhnout hrdlo, kdyby se jenom opovážil—

Zastavil jsem se. Zvedl jsem ruku z lavice a hrubě si přejel oči ukazováčkem a palcem. Zase jsem nechával svého vnitřního vlka diktovat mé emoce. Cítil jsem se teritoriálně, majetnicky a rozzuřeně z pohledu na jiného muže stojícího poblíž mé pravé družky. Ale Rowena nebyla moje, abych ji vlastnil. Sám jsem jí to řekl. Odeznal jsem ji.

Kaelar očividně o poutu druhů ještě nevěděl. Prostě jen pomáhal zraněné dívce, kterou potkal na kampusu. Rowena měla plné právo být vůči mně obezřetná. Nedával jsem jí nic než smíšené signály a zničil jsem jí narozeniny. Cítil jsem se rozervaný vejpůl, trýzněný protichůdnými loajalitami. Vybrat si Sloane nemělo být takhle složité.

"Tak tady ses tedy schovával."

Otočil jsem se. Neslyšel jsem, že by se otevřely dveře, ale Sloane stála přímo za mnou a paže měla překřížené na hrudi.

Měla na sobě rozevláté zelené letní šaty. Tvář jí hyzdilo hluboké, podrážděné zamračení. Přešla kolem mě sebevědomým krokem a vysadila se na okraj lavice. Seděla tam a houpala holýma nohama sem a tam.

"Hledám tě celé dopoledne," řekla Sloane.

Udělal jsem krok dopředu a stoupl si mezi její houpající se nohy. Rozevřela kolena víc, aby mě uvítala. Naklonil jsem se vpřed a ovinul jí paže kolem pasu. Zabořil jsem obličej hluboko do záhybu jejího krku a nadechl vůni její kůže a zářivých blonďatých loken. Voněla po drsném chemickém kondicionéru a drahé značkové voňavce.

Ten falešný květinový odér mi právě teď nevadil. Potřeboval jsem povědomou rutinu. Potřeboval jsem ujištění. Potřeboval jsem si připomenout, že vybrat si ji bylo to správné rozhodnutí.

Sloane mi pomalu projela upravenými prsty vlasy.

"Takže jsi ji našel," řekla Sloane. Její tón byl nebezpečně ležérní.

Její plné rty se mi otřely o boltec ucha.

"Svoji pravou družku?" zeptala se.

Sevřel jsem paže kolem jejího pasu pevněji. Chtěl jsem se do ní rozpustit, asimilovat se v jedinou bytost, která nemá žádnou pravou družku a žádné mučivé biologické volání po spojení, které by musela odmítat. "Jo. Jak jsi to věděla?"

Vydala na mém krku krátký, posměšný vrčivý zvuk. Věděl jsem, že převrací oči, aniž bych se jí vůbec musel dívat do tváře.

"Od Daphne, samozřejmě. Říkala, že vás dva viděla mluvit blízko umýváren. A pak venku v zahradě. Prý jsi ji držel."

Sloane na chvíli zmlkla. Přestala mě hladit po vlasech a čekala, až to obvinění popřu. Pevně jsem zavřel oči a schoval obličej do jejího krku.

"Takhle to nebylo," zamumlal jsem. "Byl jsem k ní ohledně nás upřímný. Byla zraněná. Snažil jsem se na ni být jen milý."

Sloane strčila do mých ramen a odtáhla se z objetí. Podívala se mi přímo do očí a její výraz ztvrdl.

"Odmítl jsi ji?" dožadovala se Sloane.

Bylo těžké s ní udržet oční kontakt. Nikdy jsem Sloane nedokázal úspěšně lhát a dnešek nebyl výjimkou. Zvedl jsem ruku a objal dlaní její jemnou tvář, přejížděl jí po lícní kosti. "Ne tak docela..."

Sloane mi ruku odplácla. Její tělo se ještě víc odtáhlo a zkusila se z lavice sesunout.

"Ne úplně," chrlil jsem rychle ve snaze udržet si ji nablízku. "Ale řekl jsem jí, že s ní nemůžu být. Miluji tě, Sloane." Pevně jsem ji chytil za pas, uzamkl ji na místě, aby se nemohla postavit. "Miluji tě."

Její zelenošedé oči byly pronikavé, plály náhlým hněvem. Plné rty se jí zkřivily do krutého úšklebku.

"Tak proč jsi ji neodmítl?" zasyčela Sloane a její hlas se rozlehl prázdnou místností.

Pustil jsem ji v pase a narovnal se. Hřbety rukou jsem si z čiré frustrace přitiskl na oči.

"Poprosila mě, abych to dneska nedělal," vysvětloval jsem. "Plakala, Sloane. Má narozeniny. Jaký je v tom rozdíl, když to oficiální odmítnutí provedu až zítra?"

Sloane sklouzla z lavice a dopadla na nohy. Vešla přímo do mého osobního prostoru. Zvedla pěst a tvrdě s ní udeřila do středu mé hrudi.

"Ty ji nechceš odmítnout, že ne?" křičela Sloane. Znovu mě uhodila do hrudi. "Ty sobecký zmrde! Nemůžeš ignorovat volání k páření. Všechny tvoje dětské sliby byly jenom snůška lží."

Byla mnohem menší než já, ale její přítomnost se zdála obrovská. Tyčila se nad mým svědomím, její slova do mě řezala jako stříbrné dýky.

"Prostě se mi k tomu hned teď přiznej," dožadovala se Sloane. "Nechceš to pouto ignorovat, protože jsi slabý!"

Natáhl jsem se a sevřel obě její mávající zápěstí do svých rukou. Stáhl jsem její paže dolů a přitiskl její chvějící se prsty na mé rty, abych ji utišil. "Udělám to, dobře? Odmítnu ji. Musíš mi jen dát trochu času, abych to vyřešil."

Sloane se přestala mému stisku bránit. Přimhouřila oči a prohlížela si mě chladným, vypočítavým pohledem. Vzdorovitě vystrčila bradu a vytrhla ruce z mého sevření.

"Jsem jediná, kdo ti v téhle smečce rozumí," ušklíbla se Sloane. "Ne tvůj despotický otec. Ne tvoji hloupí kamarádi. A už vůbec ne ona. Já jsem to jediné, co máš."

"Já to vím," zašeptal jsem.

Sklonil jsem hlavu. Chtěl jsem jen, aby tenhle den už skončil. Chtěl jsem utéct z této hádky, utéct před přetrvávající vinou, utéct před mými matoucími, děsivými city k Roweně. Před tím vším.

"Jsem jediný člověk na světě, kterému na tobě skutečně záleží," pokračovala Sloane. Hlas jí klesl k manipulativnímu, přemlouvavému předení. "Kdo stál celá ta léta při tobě, když ses potýkal s problémy? Já. To já. Okouzlila jsem tvého otce, když už byl připravený tě odepsat. Vycházela jsem s tvými neschopnými kamarády, abych udržela tvou image. Vybudovala jsem tvou pověst. Zajistila jsem ti to postavení, které máš dnes."

Přistoupila blíž a přiblížila tvář přímo k mé. Natáhla ruku, pevně mě chytila za bradu a zaryla mi nehty do kůže, čímž mi donutila zvednout hlavu a podívat se jí do očí.

"Beze mě jsi nic," konstatovala Sloane.

Věděl jsem, že bych si neměl nechat líbit, aby se mnou takhle mluvila. Můj vlk vrčel nad tou neúctou. Ale ve všem měla pravdu. Potřebovali jsme se navzájem, abychom přežili politiku smečky. Vždycky jsme uklízeli nepořádek toho druhého.

"Já vím," připustil jsem.

"Kromě toho," zašeptala Sloane. Povolila bolestivé sevření mé brady a přesunula ruku tak, aby mě jemně pohladila po tváři. Její ostré oči trochu změkly a přesunuly se z hněvu k hluboké žádostivosti. "Ona by tě nikdy nemohla milovat tak, jak dokážu já."

Sloane se naklonila nahoru a pevně přitiskla rty na mé. Pevně ovinula paže kolem zadní části mého krku jako laso a připoutala mě k sobě. Naklonil jsem se do jejího polibku. Nechal jsem ten fyzický kontakt, ať mě zalije, a přesvědčoval jsem sám sebe, že když zůstanu blízko u jejího těla, všechno bude v pořádku. To pouto vybledne. Sloane mě táhla kupředu, jak couvala a vrážela stehny do okraje dřevěné lavice.

Ztracen v zoufalém okamžiku, odhodlaný úplně vyhnat Roweninu plačící tvář z mysli, jsem popadl Sloane za boky a vysadil ji na lavici. Ovinula štíhlé nohy kolem mého pasu a přitiskla mě těsně k tělu. Prsty zabořila do mých vlasů, naklonila mi hlavu a líbala mě ještě tvrději a vášnivěji.

Nechal jsem ruce bloudit, potřeboval jsem to fyzické rozptýlení. Sjel jsem dlaněmi po jejích stehnech nahoru a vyhrnul jí látku zelených letních šatů až k pasu. Sáhl jsem jí mezi nohy. Dotkl jsem se jejích genitálií pod šaty a prsty mi klouzaly její kluzkou vlhkostí. Vydechla mi do úst a boky se přitiskla k mé ruce. Sáhla dolů a zběsile tahala za knoflík a zip mých džínů.

Stáhl jsem si džíny a uvolnil svůj penis. Sloane zasténala, chtěla víc, nehty se mi zaryla do ramen. Srovnal jsem se a přirazil vpřed, vnikaje penisem do její vagíny. To těsné, vlhké tření byl brutální, uzemňující pocit. Zablokovalo to vůni levandule a deště. Umlčelo to zavytí mého vnitřního vlka.

Rytmicky jsem do ní přirážel, lavice pod naší společnou váhou sténala.

Sloane si povzdechla přímo do mého ucha, její dech mě pálil na kůži. "Neopouštěj mě," žadonila mezi přirážením. "Slib mi, že mě neopustíš."

Záklonil jsem hlavu v čiré slasti, když vlhkým jazykem přejela po citlivém místě na krku. Shlédl jsem na její tvář, přirazil boky vpřed a znovu ji tvrdě políbil na ústa.

"Neopustím," přísahal jsem jí a definitivnost těch slov se mi vpíjela do kostí. "Slibuji."