********POHLED VIVIAN********

Ani za milion let by mě nenapadlo, že uslyším tak zlomyslnou výhrůžku od muže, kterého miluju. Jeho dlouhé prsty dál drtivě svíraly mou čelist a tlačily hluboko do kůže, až jsem si myslela, že mi praskne kost. Fyzická bolest vystřelující skrz mou lebku bledla ve srovnání s naprostým roztříštěním mého srdce. Zírala jsem přímo na Dariho a hledala v jeho známé tváři sebemenší špetku druha, kterého jsem kdysi znala. Obětovala jsem krev, pot a hrdost po tři dlouhé roky, abych byla jeho dokonalou Lunou. Stála jsem po jeho boku, bojovala za jeho smečku a vložila svou duši do našeho pouta. Ale on tu teď byl a shlížel na mě s naprostou absencí jakýchkoli výčitek. Slepě svěřil svou důvěru Camille, manipulativní ženě, která se vrátila teprve před dvěma dny po sedmileté nepřítomnosti. Jak mohl zahodit tři roky oddanosti kvůli někomu, kdo zrovna nakráčel zpátky do jeho života? Byl to jen její útlý, křehký vzhled?

*Jsi mnohem hezčí než ta děvka,* zavrčela Tessa v mé mysli a neklidně přecházela v mém podvědomí. Chtěla jsem souhlasit, ale Dari si dál vybíral Camillu. Dál jí dával přednost před svou vlastní družkou.

„Dari...“ zaprosila jsem ve snaze zjemnit svůj tón a s naivní nadějí doufala, že dosáhnu na jeho vlka.

On mě jen s drsným zavrčením odporu odstrčil. „Vivian, buď hodná a omluv se Mille,“ dožadoval se a jednal se mnou jako s neposlušným děckem chytajícím záchvat vzteku.

Tvrdohlavě jsem zavrtěla hlavou. Odmítala jsem se omluvit té prohnané mrše za zločin, který jsem nespáchala. „Neomluvím se,“ řekla jsem se sklopenou hlavou. Členové smečky, kteří nás obklopovali, si něco šeptali a mumlali, a jejich soudící pohledy mi vypalovaly díry do zad. Přestala jsem se o jejich názory starat. Už mě označili za vinnou bez soudu.

„Dari, věř mi alespoň pro tentokrát, já ji nestrčila...“ začala jsem říkat, zoufale se snažíc přivést ho k rozumu.

Než jsem stačila větu dokončit, jeho vztek explodoval. S děsivou rychlostí větru vystřelila jeho ruka vpřed. Jeho silné prsty se omotaly přímo kolem mého krku. Tvrdě stiskl a začal ze mě dusit život.

„Vivian, teď hned tady klekneš a omluvíš se Mille!“ Jeho burácející hlas alfy se rozléhal rozlehlým obývacím pokojem, roztřásl skla v oknech a otřásl mnou až do morku kostí.

Vzduch uvězněný v mých plicích pálil jako tekutý oheň. Na okrajích zorného pole se mi zatmělo, jak mi jeho neúprosný stisk odřízl přísun kyslíku, a před očima mi začaly tančit černé skvrny. Nenáviděl mě snad tolik? Jaké zvrácené kouzlo na něj Camilla vrhla, že se z mého ochranitelského druha stalo monstrum? Zoufale jsem lapala po dechu a ruce mi vystřelily vzhůru, aby se chytily jeho silných, svalnatých zápěstí. Po tváři se mi nekontrolovatelně lily slzy, které mu smáčely klouby na rukou, ale on neukázal žádné slitování.

„Da... Dari...“ zasípala jsem, drápala se mu po pažích a němě ho prosila o jediné nadechnutí. Nepolevil ve stisku. Pod tím ohromným tlakem se mi začala podlamovat kolena.

Silas se konečně vrhl vpřed. Popadl Dariho za ramena a vtlačil své tělo mezi nás. „Dari, přestaň, ty ji uškrtíš!“ zařval Silas a fyzicky ze mě toho rozzuřeného alfu odtáhl.

Zhroutila jsem se na dřevěnou podlahu, svírala si pohmožděný krk, sípala a lapala po vzácném kyslíku. Skrz rozmazaný, slzami zalitý zrak jsem vzhlédla. Camilla na pohovce zachytila můj pohled. Naklonila hlavu a na rtech jí pohrávalo samolibé, vítězné mrknutí. Postarala se o to, abych jedině já viděla, jak opustila hru na ubohou oběť.

*Vytrhnu jí hrdlo!* zařvala Tessa, hnaná nekontrolovatelnou zuřivostí, a vrhala se proti stěnám mé mysli.

„Vivian, rychle se omluv!“ naléhal Silas a stál blízko Dariho, aby ho udržel v patřičných mezích.

Ignorovala jsem ho. Ležela jsem na zemi, bez dechu a zesláblá, a hruď se mi dmula, jak jsem bojovala, abych zklidnila dech.

„Myslíš, že tě tvá tvrdohlavost někam dostane?!“ zavrčel Dari a frustrovaně si projel rukou tmavé vlasy. Jeho těžké boty zaduněly o podlahová prkna, když nakráčel rovnou zpátky ke mně. Popadl mě za paži a silou mě trhnutím zvedl na nohy. Rameno mi protestem zakřičelo, když mě odtáhl, abych si stoupla přímo před tu plačící, pokryteckou čarodějnici.

„Klekni na kolena,“ přikázal Dari nemilosrdně.

Rozkaz těžce visel v napjaté místnosti. Nejdřív se dožadoval omluvy, a teď mě chtěl vidět na kolenou? Vyplivla jsem přes zatnuté zuby: „Omluvím se, ale nikdy před ní nepokleknu.“

Dari se zasmál, chladným zvukem bez emocí, ze kterého mi běhal mráz po zádech. „Uděláš obojí, a nemáš na výběr.“

Než jsem se stihla zapřít, rozmáchl se těžkou botou a drtivou silou mě brutálně kopl zezadu do kolen. Nohy mi okamžitě vypověděly službu, neschopné udržet mou váhu. Zřítila jsem se na tvrdou podlahu, a čéšky mi s odporným zaduněním narazily do leštěného dřeva. Otevřeně jsem vzlykla nad tou čirou, nefalšovanou krutostí mého vlastního druha. Muž, který mě měl chránit před světem, byl tím, kdo mě před celou naší smečkou srážel na kolena a kousek po kousku ničil mou hrdost.

„A teď se omluv!“ zařval Dari. Strčil do mě bezcitným fyzickým tlakem, až mi jeho těžká ruka narazila do ramene.

Celým mým tělem projela bolest. Pevně jsem zavřela oči a spolkla svou roztříštěnou důstojnost. „Camillo, omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„Nahlas!“ vyštěkl Dari a strčil do mě znovu. Málem jsem spadla obličejem napřed na koberec.

„Camillo, omlouvám se, že jsem tě strčila ze schodů!“ vykřikla jsem a po tváři mi stékaly čerstvé slzy. To hluboké ponížení se hluboko vrylo do mé samotné duše. Přesně v tu chvíli a na tom místě jsem složila tichou, žhavou přísahu. Nikdy jim neodpustím. Budu si pamatovat tohle utrpení, a já se pomstím.

„To už zní lépe,“ zamumlal tiše Dari a jeho hněv okamžitě zmizel, jakmile obrátil svou pozornost zpět na Camillu.

Jakmile byly trvalé škody napáchány, Camilla bezchybně zahrála ubohou oběť. Otrela si falešné slzy, natáhla se a ovinula své jemné ruce kolem mých paží, aby mi pomohla na nohy. „Prosím, vstaň, Vivian. Jsi Luna této smečky. Nejsem hodna toho, abys přede mnou klečela.“

*Ta prohnaná čuba!* štěkla Tessa, která přecházela v šíleném běsnění. *Když nás kopl k zemi, proč neřekla ani slovo?!*

Vařila jsem se vzteky nad jejím hereckým výkonem hodným Oscara. Proč teď dělá svatou?

„Je to celé moje chyba, že jsem tě toho dne naštvala,“ zakňourala Camilla s očima přilepenýma k podlaze a z hlasu jí čišela falešná pokora. „Nikdy jsem neměla v úmyslu říkat ta zraňující slova. Zásluhuji si to postrčení.“

Ta čarodějnice na mě pořád házela vinu za zločin, který jsem nikdy nespáchala!

Dari ignoroval mou intenzivní fyzickou i emoční agónii a vykročil vpřed. Ovinul své silné paže kolem Camilly a něžně si její útlou postavu přitáhl na svou širokou hruď, aby ji utěšil. „Není to tvoje chyba, Millo,“ zašeptal jemně a vrhl na mě přes její rameno temný, nenávistný pohled.

Zrak jsem stále upírala na podlahu. Moje bláhové, zbité srdce se upínalo k poslednímu, zoufalému střípku naděje. Potřebovala jsem vědět, jestli tahle vynucená omluva stačila. Možná si uvědomí svou brutální chybu. Možná mě požádá, abych zůstala, teď když jsem se podrobila jeho krutým požadavkům.

„Teď, když jsem se omluvila, mohu dostat ten rozvod?“ zeptala jsem se dutým a roztřeseným hlasem.

Dari se zasmál a nejevil nejmenší zaváhání. Ledabyle odpověděl: „Ano, samozřejmě.“

Přímo do hrudi se mi zabodlo hned několik zubatých nožů. Poslední nitka, která držela můj svět pohromadě, praskla. Položila jsem tu otázku jen proto, abych zjistila, jestli mi alespoň nenabídne místo po svém boku. Ale on už byl opravdu rozhodnutý. Chtěl, abych zmizela. Odhodil naše posvátné pouto bez mrknutí oka.

„Dobrá, tedy,“ zamumlala jsem. Zvedla jsem hlavu a sebrala do jedné každou unci své skryté síly alfy. Postavila jsem se na svůj poslední odpor. Podívala jsem se přímo do jeho temně černých očí. Byly to ty samé oči, ve kterých jsem se kdysi ztrácela, oči, které si získaly mé srdce hned první den, kdy jsme se poznali. Právě teď po mně ty oči vrhaly dýky. Láska byla pryč, nahrazena ryzím opovržením. Hrdě jsem stála s narovnanými rameny.

Můj hlas zazněl jasně a neochvějně.

„Já, Vivian Ashfordová, před tebou, Dariusi Montgomery, stojím s těžkým srdcem. Tímto tě zavrhuji jako svého druha. Pouto, které jsme kdysi sdíleli, se stalo křehkým a má duše prahne po jiné cestě. Kéž najdeš útěchu v lásce k jiné, a kéž my oba najdeme štěstí, které hledáme.“

Vzduchem těžce visela oficiální přísaha zavržení, proměnila dynamiku moci v místnosti a vytesala můj odchod do kamene.