*********POHLED DARIHO*********

„Chlape, já nemůžu uvěřit, že tě vážně přede všemi zavrhla.“ Silas přecházel mou kancelář od jednoho konce ke druhému a jeho těžké boty duněly o mahagonová prkna podlahy. Prohrábl si vlasy rukou a ve tváři se mu zračila panika. „To bylo silný kafe, Dari.“

Opřel jsem se do svého koženého křesla a tiše si povzdechl. Výraz jsem zachoval chladný, nechtěl jsem se nechat tou zběsilou energií mého bety jakkoli ovlivnit. „Klídek, Silasi. Vivian měla jen záchvat vzteku. Víš přece, jaká umí být.“

Silas se zastavil, opřel ruce o můj stůl a naklonil se blíž. Očima prohledával ty mé a hledal trhlinu v mé fasádě. „Nevím, chlape. Tentokrát mi to připadalo jiné. Vypadala, že myslí s koncem naprosto vážně. Jsi si jistý, že ji nepodceňuješ?“

Odmítavě jsem mávl rukou. „Znám svou družku lépe než kdokoli jiný. Vždycky dělala scény, zvlášť když nebylo po jejím. Jasně, možná je trochu nakrknutá, protože jsem ztratil nervy, chytil ji pod krkem a přinutil ji kleknout a omluvit se Mille. Ale věř mi, tohle je jenom další fáze. Jakmile vychladne, zas se ukáže.“

Silas zavrtěl hlavou a odstrčil se od stolu. Pokračoval ve svém přecházení a čelo měl svraštělé hlubokými obavami. „Tak to si vážně nemyslím, Dari. Ten způsob, jakým se na tebe dívala... to působí prostě jinak.“

Plaché zaklepání na těžké dubové dveře prořízlo napětí v místnosti. Ušklíbl jsem se. To musela být Vivian. Už je zpátky, aby se plazila a žadonila o mé odpuštění jako ztracené štěně.

„Vstupte,“ zavolal Silas.

Dveře cvakly a otevřely se, ale na prahu nestála moje družka. Vešla mladá služebná s hluboce skloněnou hlavou a chvějícíma se rukama si uhlazovala zástěru.

„Zdravím, alfo Dari. Beto Silasi,“ zamumlala tiše.

Zamračil jsem se a zapadl hlouběji do křesla. „Co tu děláš?“

Zaváhala a prsty kroutila látku své sukně. Přešlápla z jedné nohy na druhou.

Silas vzal z odkládacího stolku svou křišťálovou sklenici a dlouze si upil vína. „Přišla ses sem svléknout?“ utrousil ironicky se zvednutým obočím.

Na rtech se mi hrozilo vydrat uchechtnutí, ale spolkl jsem ho a udržoval si přísný postoj alfy.

„Ne, pane,“ vykoktala služebná a tváře se jí zalily karmínovou červení. „Jsem tu kvůli něčemu jinému.“

„Z jakého důvodu?“ vyžadoval jsem, má trpělivost ubývala.

Služebná se mělce nadechla. „Alfo Dari... Luna Vivian opustila území.“

Ta slova zůstala viset ve vzduchu, těžká a dusivá. Ztuhl jsem, svaly se mi zablokovaly, jak se do mě zabodla naprostá tíha jejího prohlášení. Prázdně jsem zíral na služebnou a mé mysli trvalo dlouhý, nesnesitelný okamžik, než tu informaci zpracovala.

Vivian opustila smečku?

Silas se ke mně otočil a na rtech mu pohrával chápavý, obviňující úsměv. Jeho pohled byl na mé kůži jako fyzická váha. S ostrým cinknutím položil sklenku s vínem a upřel svou pozornost zpět k roztřesené služebné.

„Díky za informaci,“ řekl Silas a mávnutím ruky ji odehnal. „Vrať se do kuchyně a nevracej se, dokud si pro tebe nepošleme.“

Služebná zběsile přikývla, vyběhla ven a zavřela za sebou dveře.

Ticho v kanceláři bylo ohlušující. Silas si zkřížil ruce na hrudi a jeho úsměv se rozšířil do něčeho výsměšného.

„Dari,“ protáhl moje jméno a z jeho tónu čišel záměr. „Vivian opustila smečku.“

Zopakoval to jen proto, aby vyvolal reakci. Prsty mi zacukaly a vzepjala se ve mně náhlá touha popadnout těžkou křišťálovou karafu ze stolu a hodit mu ji na hlavu.

Místo toho jsem své podráždění schoval za masku chladné lhostejnosti. „No a?“

Silasovi spadla čelist. „No a? Já ti tu říkám, že si tvá družka sbalila věci a odjela z našeho území, a ty umíš říct jen 'no a'?“

Zíral jsem na něj s prázdným výrazem. Co ode mě čekal? Že vystřelím ze dveří, proměním se ve vlka a vystopuju ji? Já jsem nejvyšší alfa smečky Krvavého měsíce. Neběhám za neposlušnou ženskou jako nějaký zoufalý, zamilovaný pes.

„Vivian je jako dítě,“ povzdechl jsem si unaveně a sáhl po hromadě nevyřízených hlášení z území, která jsem celé týdny ignoroval. Otevřel jsem vrchní složku a přelétl očima text. „Má jen hysterický záchvat, aby upoutala mou pozornost. Až si uvědomí, že se za ní nikdo nežene, připlazí se zpátky.“

„Dari, to ses úplně zbláznil?!“ vybuchl Silas a jeho hlas se odrážel od stěn.

V hlavě se mi ozvalo hluboké, dunivé zavrčení, jak se probouzel můj vlk Kael, pobouřený Silasovým náhlým výbuchem.

„Ztiš hlas,“ odsekl jsem Silasovi.

„Jak ho mám ztišit, když se nechováš racionálně?“ zařval a rozhodil rukama do vzduchu.

Obrátil jsem oči v sloup a přetáhl pero přes dokument. „Jsem naprosto při smyslech, Silasi. Jen nerozumíš tomu, jak má družka funguje.“

„A co když se nevrátí?“ napadl mě Silas a přistoupil blíž k mému stolu. „Co když je nadobro pryč?“

Rty se mi zkroutily v temný úšklebek. Položil jsem pero a vzhlédl na něj, abych se vysmál jeho ubohé panice. „Chudý sirotek, osudově připoutaný ke mně Měsíční bohyní. Copak doopravdy věří, že jí opuštění útočiště smečky Krvavého měsíce přinese jakoukoliv útěchu? Lže sama sobě, jestli si myslí, že na ni budou ulice hodné. Přivykla si na luxus a bezpečí uvnitř těchto stěn. Tam venku neznamená nic.“

Silas na mě zíral, oči rozšířené zmatkem, jako by muže sedícího před ním vůbec nepoznával.

Odtlačil jsem židli a vstal. Obešel jsem stůl a shovívavě ho poplácal rukou po rameni.

„Poslouchej mě, Silasi,“ řekl jsem uhlazeně. „V mých očích je Vivian prostě jen obyčejná zlatokopka, co měla to štěstí, že se stala mou Lunou. Doteď jsem v šoku, že mě Měsíční bohyně spojila s někým z takové lůzy místo s někým, kdo za to stojí. Někým, jako je Milla.“

Spustil jsem ruku z jeho ramene. „Když je řeč o Mille, musím ji jít zkontrolovat. Už by měla být vzhůru.“

Obrátil jsem se k Silasovi zády a vykročil k těžkým dveřím kanceláře.

„Dari, to ji opravdu nepůjdeš hledat?“ zaprosil Silas a hlas mu zabarvilo zoufalství.

Zasténal jsem, mé nervy konečně praskly. Vrhl jsem po něm přes rameno otrávený pohled. „Vrátí se sama od sebe. Konec diskuse.“

Trhnutím jsem otevřel dveře a vyšel na tu obrovskou, spoře osvětlenou chodbu. Těžké dubové dveře za mnou zaklaply a odřízly Silasovy zběsilé protesty. Upravil jsem si manžety u saka a nechal se ovanout chladným průvanem chodby. Dům smečky byl klidný a běžný rušný ruch byl díky pozdní hodině utlumený. Kráčel jsem dolů po dlouhém pruhu plyšového koberce, mé kroky tlumené, mysl soustředěnou na to, abych se dostal do Millina pokoje.

Než jsem stihl ujít deset kroků, můj vnitřní vlk narazil na bariéry mé mysli.

*Opravdu musíš jít Vivian hledat,* zavrčel Kael a jeho hluboký, zvučný hlas se mi bolestně odrážel o lebku. *Zachoval ses k ní hrozně, Dari!*

Obrátil jsem oči v sloup a ignoroval náhlé bodnutí bolesti hlavy. „Ty taky? Nebyl jsi tam náhodou, když nás ponížila před celou smečkou? Zavrhla naše pouto, Kaeli.“

*Zavrhla nás kvůli tobě!* zavrčel Kael a jeho psovité instinkty se rozzářily s divokou touhou ochraňovat naši družku. *Donutil jsi ji kleknout před tou prohnanou ženskou a omluvit se. Omotal jsi ruce kolem jejího hrdla. Skoro jsi ji zabil, Dari!*

Tiše jsem se pod vousy uchechtl a zavrtěl hlavou nad pošetilostí mého vlka. Byl poháněn čistě instinktem a slepý vůči realitě celé situace.

„Za prvé, Kaeli, Vivian se za své činy musela omluvit. Napadla Millu. A za druhé, byla otravná, žárlivá a neposlušná. Nechal jsem se unést svým spravedlivým hněvem, to ano, ale moje reakce byla oprávněná.“

*Oprávněná?* zařval Kael a jeho frustrace mi vibrovala v samotných kostech. *Odstrašuješ naši druhou polovinu duše!*

„A teď buď hodný a ztichni,“ rozkázal jsem pevně a potlačil jeho přítomnost svou dominancí alfy. „Vivian se připlazí zpátky po kolenou, hned jak ji přestane bavit potloukat se tím nebezpečným městem. Nemá žádnou finanční podporu. Nemá žádnou ochranu. V okamžiku, kdy si uvědomí, jak brutální je svět beze mě, bude škemrat o své místo po mém boku.“

Kael ze sebe vydal obrovské, frustrované zasténání a bojoval proti mému mentálnímu sevření. Neúnavně přešlapoval v zadní části mé mysli a vzdorovitě cvakal čelistmi, ale já odmítl dovolit, aby jeho psovité instinkty převážily mou lidskou logiku. Hluboko uvnitř jsem věděl, že se s tím nakonec smíří. Vivian se sama rozhodla a já jsem se nechystal honit ženskou, co si vymyslí takovou ubohou scénu.

Došel jsem na konec chodby a zastavil se přede dveřmi Milliny ložnice. Leštěná kresba dřeva se vyjímala pod hřejivým světlem nástěnných svítilen. Položil jsem ruku na mosaznou kliku a pomalu se nadechl.

Zaplavila mě složitá směsice frustrace a hlubokého zklamání, jakmile jsem na tu svou takzvanou družku pomyslel. Vivian byla tak prohnaná a manipulativní, pořád plánovala svůj další krok. Nestačilo jí, že na Millu žárlila a pokusila se ukončit její život. Teď ještě navíc pořádala tenhle velkolepý, dramatický odchod, jen aby před mými poddanými vypadala jako chudinka.

Chovala se teatrálně a používala všechny možné dramatické prostředky, jen aby si vyprosila lacinou pozornost a soucit. Chtěla, aby ji smečka litovala. Chtěla, abych já cítil vinu.

Jenže to se pletla.

Jak jsem tam tak stál a zíral na Milliny dveře, byl jsem si s jistotou vědom toho, že se ty její pošetilé činy obrátí proti ní. Její zoufalé volání o soucit povede jedině k dalším krutým komplikacím a nepřekonatelným překážkám pro ni samotnou v tom nelítostném světě. Selže, bude trpět, a naučí se, že zkřížit cestu alfovi sebou nese vysokou cenu.