*****Pohled Vivian*****

"Otec o tvém sňatku s tím alfou nepřestal mluvit celé uplynulé tři roky," informoval mě mimoděk Caleb, zatímco jsme plynule ukrajovali cestu zpět do mého skutečného domova. Uvolněně seděl na místě řidiče v elegantní Tesle, jednou rukou se zlehka opíral o volant a druhou se probíral tlustým stosem složek z manilského papíru. Auto klouzalo po asfaltu a odváželo nás dál od území, které mi sloužilo jako osobní vězení, a blíž k životu, jenž jsem kdysi opustila.

Pohled jsem upírala na ubíhající linii stromů a sledovala, jak se hustý les slévá do nepřetržitého zeleno-hnědého pruhu. Plán, který jsme vymysleli, byl pevně daný. Nejprve se vrátím domů, abych si upevnila pozici a zajistila budoucnost. Přesně v den, kdy jsem měla v plánu zrušit své pouto druhů, zasáhne Caleb. Doprovodí mě zpět do smečky Moongrove, abych mohla podstoupit formální rituál odmítnutí a nechat Dariho nadobro za sebou. Opuštění mého osudového manžela s sebou přinášelo ostrou, nepopiratelnou bolest hluboko v mé duši. Pouto bylo cosi pradávného, stvořeného k tomu, aby vlky svázalo dohromady, takže odloučení působilo jako trhání masa od kosti. Ale po nekonečném týrání, chladné lhostejnosti a do očí bijícím fyzickém zneužívání, které jsem pod jeho střechou snášela, jsem věděla, že toto odloučení je to jediné správné řešení. Záviselo na něm mé přežití i zdravý rozum.

Caleb, aniž by spustil oči z klikaté silnice, se natáhl přes středovou konzoli a podal mi těžký stoh dokumentů.

"Co je to?" zeptala jsem se, když jsem převzala ty ostré stránky a ucítila v rukou tíhu papíru.

"Před třemi lety, když ses chystala uvázat se k tamtomu děvkaři, jsi s otcem podepsala smlouvu, pamatuješ?" zeptal se Caleb a na rtech mu pohrával chápavý úšklebek. "Tak tohle je ta nová."

Zamračila jsem se a zadívala se do hustého právnického textu. Očima jsem přelétla tlusté stránky, přeskočila standardní smečkový žargon a zaměřila se na tučně vytištěné doložky. Oči se mi rozšířily, jakmile mi došel význam těch slov. Dokument explicitně vyžadoval, abych navždy zpřetrhala veškeré vazby na Moongrove. Tuhle část jsem očekávala; s Dariho smečkou jsem už nechtěla mít nic společného. Ale u další doložky se mi zastavilo srdce. Stálo v ní, že mám převzít roli alfy smečky Stoneclaw a musím zůstat vůdkyní až do svého úplně posledního dechu.

"Proč otec změnil pravidla?" zeptala jsem se v čirém šoku a pohlédla na svého nevlastního bratra, aby mi to vysvětlil. Mysl mi pracovala na plné obrátky a snažila se pochopit naprostou velikost zodpovědnosti, která na mě byla uvalena.

Caleb se na oplátku vřele usmál a vyzařovalo z něj klidné sebevědomí. "Jsi první žena, která kdy povede Stoneclaw, takže musel upravit pravidla, aby zajistil stabilitu smečky. Nesmíš se znovu vdát, Vivian. Ale můžeš si vydržovat milence, jen se nesmíte navzájem označit."

*Tvůj otec je tyran,* vložila se do toho okamžitě Tessa, má vnitřní vlčice. Neklidně přecházela v hlubinách mé mysli a kňučela nad otcovou drtivou přísností. Odepřít vlkovi označení druha bylo krutým nařízením, nepřirozenou překážkou proti našim nejhlubším instinktům.

*Ticho, Tesso,* okřikla jsem ji rázně. Uvědomila jsem si, že nemám naprosto žádnou jinou možnost, pokud chci uplatnit své právo prvorozené a vystoupit z Dariho stínu. Vzala jsem si z palubní desky stříbrné pero. Přitiskla jsem hrot na tečkovanou čáru a elegantně se podepsala, čímž jsem se navždy svázala se Stoneclaw.

Caleb se natáhl a jemně mě poplácal po hlavě. V očích mu zableskla ryzí pýcha. "Nejsi jen obyčejná žena vracející se domů, Vivian. Nyní jsi oficiálně tou nejmocnější ženou v celé zemi."

Při pohledu na podepsané papíry v mém klíně se mé myšlenky mimoděk zatoulaly k lidem, kteří mi udělali ze života peklo. Moje bývalá tchyně a švagrová mnou bezcitně a nepřetržitě opovrhovaly. Vysmívaly se mému prostému oblečení, ušklebovaly se mému mlčení a onálepkovaly mě jako „chudinku sirotka“, co není hodna jejich drahocenného alfy. Zacházely se mnou hůř než s omegou a neustále hledaly nové způsoby, jak mě před členy smečky ponížit.

Jedna konkrétní vzpomínka vzplanula a horkem mě pálila v hrudi. Živě jsem si vzpomněla, jak jsem celou noc nespala v mrazivé kuchyni sídla smečky a v nose mě štípal pach bělidla a studeného kamene. Dariho sestra tehdy dramaticky předstírala agónii z otravy omějem. Válela se po podlaze, držela se za břicho a sehrála velkolepé divadlo jen proto, aby mě potrápila a zajistila mi trest. Tvrdila, že už jen má pouhá přítomnost přináší do jejich domova toxiny. Stařešinové smečky se postavili na její stranu a donutili mě s nejvyšším úsilím připravovat jí jídlo, zatímco se zotavovala ze své fantomové nemoci. Stála jsem u horkého sporáku, svaly mě bolely vyčerpáním, a hluboko v noci jsem vařila těstoviny s masovými kuličkami. Musela jsem se kousnout do jazyka a spolknout svou hrdost, zatímco ona se u jídelního stolu hihňala a užívala si každou vteřinu mého utrpení.

V mých šedých očích se mihl náznak temného výsměchu. Můj stisk na smlouvě zesílil a zmačkal okraje papíru. Jak asi ty zlé babizny zareagují, až nevyhnutelně odhalí pravdu? Jaké výrazy zkřiví jejich arogantní tváře, až zjistí, že ta „chudinka sirotek“, kterou mučily, je ve skutečnosti nejmladším členem legendární rodiny Ashfordů a budoucí nejvyšší alfou? Až se mi naskytne příležitost, mileráda vypustím svůj potlačovaný, vroucí hněv. Udělím těm arogantním ženám brutální, nezapomenutelnou lekci o moci a následcích. Poznávají, co to znamená zkřížit cestu skutečnému Ashfordovi.

Brzy husté stromy prořídly a Tesla vjela na masivní pozemky sídla smečky Stoneclaw. Rozlehlá pevnost se tyčila před námi, velkolepá stavba z tmavého kamene, vyztužené oceli a vysokých skleněných oken, jež odrážela odpolední slunce. Byla bez nadsázky dvakrát větší než Moongrove, zastrašující bašta, která věrně odrážela náš bezkonkurenční status smečky číslo jedna v zemi. Ozbrojené stráže hlídkovaly po obvodu, jejich držení těla bylo strnulé a disciplinované, což tvořilo ostrý kontrast k líným hlídkám na Dariho území.

Auto hladce projelo dlouhou, klikatou příjezdovou cestou a plynule zastavilo před hlavním vchodem. Caleb vystoupil první, obešel kapotu a otevřel mi dveře.

V okamžiku, kdy mé nohy vystoupily z auta a dotkly se dlažby, upoutalo mou pozornost zašustění. Na předních schodech stály v řadách služebné z panství, oblečené v bezchybných uniformách. Jako jedna žena se dokonale synchronizovaně uklonily, jejich hlavy klesly nízko v absolutní podřízenosti.

"Vítejte zpět, alfo Vivian!" sborově a uctivě pronesly a jejich hlasy se rozléhaly po rozlehlém kamenném nádvoří.

Zaplavila mě vlna hluboké úlevy. Byl to neuvěřitelně dobrý pocit, být konečně doma, stát na místě, kde mě obklopoval upřímný respekt namísto opovržení a nenávisti. Tady jsem nebyla přítěží. Byla jsem jejich vůdkyní.

Caleb mi jemně položil ruku na záda a vedl mě hlavním vchodem. Procházeli jsme rozlehlým, známým sídlem a naše kroky se rozléhaly o leštěné mramorové podlahy. Vysoké stropy a spletité tapisérie mi připomínaly odkaz, pro jehož udržování jsem se narodila. Vedl mě přímo do západního křídla, k soukromé pracovně mého otce. Alfa Magnus Ashford. Byl to člověk, který mi na světě chyběl nejvíc, navzdory našemu hořkému, uřvanému rozkolu před mým katastrofálním sňatkem před třemi lety.

Zastavili jsme u honosného vchodu. Těžké mahagonové dveře byly zavřené a tvořily hrůzostrašnou bariéru mezi mnou a mou minulostí.

Caleb se ke mně otočil a věnoval mi vřelý, povzbudivý úsměv. "Hodně štěstí s ním, sestřičko," řekl tiše.

Pevně jsem přikývla a narovnala ramena, abych mu ukázala, že jsem připravená. S tím se Caleb otočil na podpatku a odcházel chodbou, nechávaje mě samotnou v tiché síni.

Srdce mi bušilo o žebra, ale odmítala jsem dovolit úzkosti, aby mě ovládla. Zhluboka, uklidňujícně jsem se nadechla a nechala plíce naplnit povědomou vůní starého dřeva a kůže. Zvedla jsem ruku a pevně zaklepala na těžké mahagonové dveře. Ten zvuk se v tichu ostře rozlehl.

O chvíli později se zevnitř ozval jeho autoritativní hlas, který mě pobídl ke vstupu. Ten zvuk mi do žil vehnal dávku nervózní energie.

S divokým odhodláním zářícím v mých šedých očích jsem položila ruku na chladnou mosaznou kliku. Zamumlala jsem si pro sebe: "Čas vidět otce," než jsem ztěžka rozrazila dveře a vešla do místnosti.