*****Pohled Vivian*****

Hádka s Calebem venku u zahradních fontán nakonec skončila napjatým kompromisem. Poté, co konečně souhlasil, že mě za dva dny diskrétně doprovodí pouze k hranicím smečky Moongrove, jasně prohlásil, že odmítá vkročit kamkoli poblíž jejich sídla. Přijala jsem jeho podmínky.

Nyní jsem stála sama uprostřed své luxusní dětské ložnice. Samotná velikost té místnosti byla ohromující. Mé bosé nohy se bořily do měkkého, hustého koberce a mé oči klouzaly po vysokých, klenutých stropech a drahém nábytku z tmavého dřeva. Nedokázala jsem se ubránit srovnávání její obrovské, opulentní velikosti s malým, stísněným prostorem, který jsem beznadějně sdílela s Darim tam v Moongrove. Ten pokoj vždycky páchl vlhkou hlínou a zanedbaností, neustálá připomínka mého místa v jeho životě. Tady všechno vonělo čerstvým prádlem a drahým jasmínem.

"Proč toho ubožáka pořád taháš do všeho, abys to mohla srovnávat?" zavrčela Tessa v mé mysli a v jejím hlase zaznívala hluboká frustrace. Neúnavně přecházela v našem mentálním prostoru. "Proč mu dovolíš špinit náš domov?"

Došla jsem k oknům, která sahala od podlahy až ke stropu, a opřela se čelem o chladné sklo. "Pořád je to můj manžel," povzdechla jsem si těžce.

Dívala jsem se na nádherně osvětlenou noční oblohu. Zářící pouliční lampy vrhaly dlouhé stíny přes upravené pozemky panství a odhalovaly siluety hlídkujících stráží, které konaly své tiché, disciplinované pochůzky.

"Odešla jsi od něj!" štěkla Tessa a její podráždění stouplo. "Už nejsi jeho manželka!"

"Alespoň dokud nebude pouto druhů oficiálně zrušeno a já nepodepíšu rozvodové papíry," zamumlala jsem a prstem kreslila cestičku ve sražené páře na okenní tabulce. "Právně to spojení trvá. Jsem k němu stále připoutaná, dokud inkoust nezaschne."

"No tak, Vivian," zaprosila Tessa a její tón ztratil svou drsnost. "Nech to plavat. Přijmi naši zářnou budoucnost. Podívej se, co nás čeká."

Otočila jsem se zády k oknu a opřela se o studené sklo. Hleděla jsem na obrovskou postel uprostřed pokoje. "Ale Tesso," zavolala jsem tiše, můj hlas byl v nočním tichu sotva slyšitelný. "Jak mám prostě vymazat tu lásku, o které jsem si myslela, že ji máme? Jak mám zapomenout na sny, které jsme sdíleli?"

Tessa se zastavila v přecházení. Skrze naše spojení na mě zabodla pohled a rozzlobeně se zeptala: "O jaké hluboké sny se s tebou Dari kdy uráčil podělit, kromě toho, že byl naprostý kretén?"

Z úst mi uniklo tiché uchechtnutí, které prořízlo těžké napětí v mé hrudi. Její přímost byla vždycky ostrým lékem na mou melancholii. "Dělala jsem si jen legraci, Tesso. Dari bude už velmi brzy pouhou hořkou vzpomínkou na mou minulost. Jakmile bude pouto zpřetrháno, neohlédnu se zpět."

"Dobře!" zapředla Tessa s divokým, hrdým souhlasem. "Tohle je ta Vivian, kterou znám!"

Zůstala jsem stát u okna ještě několik dlouhých minut a nechala tiché hučení panství zklidnit své bušící srdce. S mírně se třesoucími prsty a zoufalou, spalující potřebou to uzavřít jsem vytáhla z kapsy telefon. Jasná obrazovka vrhla do šeré místnosti drsné světlo na mou tvář. Váha toho rozhodnutí mi těžce ležela na ramenou, až se mi těžko dýchalo.

"Copak tě trápí teď?" zeptala se Tessa a v mé mysli se přikradla blíž. "Zase nad tím moc přemýšlíš."

"Hodlám se Darimu ozvat," přiznala jsem s napjatým hlasem. "Musím ho požádat, aby připravil rozvodové papíry."

Tessa si odfrkla a z hrudi se jí ozvalo tiché zavrčení. "Po tom všem, čím tě ten parchant nechal projít? Zasloužíš si něco lepšího. Řekni mu to."

"Já vím," odpověděla jsem. "Ale tohle uzavření potřebuji."

"Už jsi to uzavřela!" připomněla mi Tessa dychtivě. "Už za pár dní usedneš na místo alfy nejsilnější smečky v celé zemi. Budeš tu tou nejmocnější ženou."

Usmála jsem se nad její divokou loajalitou. S nově nabytým odhodláním jsem odemkla obrazovku a otevřela aplikaci pro zprávy. Palce se mi pohybovaly ve směsici obav a tvrdé neústupnosti. Napsala jsem Darimu textovku, ve které jsem ho chladně požádala, aby k mému příjezdu připravil rozvodové papíry. Zprávu jsem udržela stručnou, zbavenou jakýchkoli emocí nebo zaváhání.

Když jsem stiskla odeslat, zaplavila mě zvláštní, dusivá směsice úlevy a úzkosti. Skutek se stal. Soukolí se dalo do pohybu.

Hodila jsem telefon na noční stolek a vešla do přilehlé koupelny. Donutila jsem se vlézt do horké sprchy, nechala vařící vodu stékat po svých napjatých ramenech a fyzicky i emocionálně ze sebe drhla ulpívající špínu své minulosti. Převlékla jsem se do čistého, měkkého oblečení a vlezla do obrovské postele. Spánek se mi celé hodiny vyhýbal. Myslí se mi vířily útržkovité vzpomínky a úzkosti z budoucnosti, což vedlo k velmi neklidnému, přerušovanému spánku.

Ráno dorazilo až příliš rychle. První paprsky úsvitu sotva prolomily obzor, když se mé oči prudce otevřely a zapudily stíny noci. Tři vyčerpávající roky snášení každodenního špatného zacházení v roli pouhé služebné v sídle smečky Moongrove do mě hluboce zakořenily nezlomný zvyk vstávat za úsvitu. Mé tělo bylo naprogramováno tak, aby začalo pracovat dříve, než se zbytek světa probudí.

Opustila jsem teplo své postele a zamířila dolů. Rozlehlé sídlo bylo zahaleno do tichého klidu brzkého rána. Vešla jsem přímo do masivní kuchyně panství. Lesklé mramorové pracovní desky a nejmodernější spotřebiče ostře kontrastovaly s mastnotou potřísněnými kuchyněmi v Moongrove. Přesto jsem v tomto prostoru nacházela zvláštní, povědomou útěchu; uvázala jsem si kolem pasu zástěru a dala se do práce.

Zaměstnala jsem se přípravou velkolepé, opulentní snídaně. Vytáhla jsem mouku, vejce, silné plátky slaniny a čerstvou zeleninu. Rachot těžkých litinových pánví a rytmické krájení nožem narušily ticho. Upřímně jsem si užívala hlasité prskání slaniny dopadající na horký kov a bohatou, probouzející vůni čerstvé kávy překapávající v rohu. Vůně másla a lívanců zahalila místnost.

Mé myšlenky zabloudily do minulosti. Vzpomněla jsem si na kruté štípnutí vařečky přes klouby. Dariho matka mě tehdy přísně potrestala, protože jsem jí udělala v kuchyni nepořádek, když jsem se poprvé snažila uvařit. Nyní se mé ruce pohybovaly s nacvičenou, samozřejmou přesností.

Služebné panství začaly přicházet na své směny. Jakmile vstoupily do kuchyně, zastavily se jako přikované. Zůstaly stát zmrazené v čiré panice. Jejich oči těkaly sem a tam mezi velkolepou snídaňovou tabulí a mnou, třímající obracečku. Pohled na jejich budoucí alfu vařící jako služka otřásl jejich striktně zavedeným světem a hierarchií až do morku kostí. Sápaly se dozadu, nejisté, zda se mají omluvit, nebo převzít práci, ale můj ostrý pohled je přikoval na místě.

Odnesla jsem těžké stříbrné podnosy do velké jídelny a rozložila hostinu na dlouhém mahagonovém stole. Zrovna když jsem nalévala poslední sklenici pomerančového džusu, ozvaly se z velkolepého točitého schodiště kroky.

Když otec s Calebem sešli dolů a vstoupili do jídelny, jejich výrazy se z ranní rozespalé lhostejnosti okamžitě změnily v naprostý, komický šok z té bizarní výměny rolí. Zírali na vysoký stoh lívanců a dokonale křupavou slaninu, a pak na mě, stojící v čele stolu v zástěře.

"Ty jsi vařila?" zeptal se Caleb a prolomil tak ticho. Sarkasticky si odfrkl, když popošel blíž, aby si tu hostinu prohlédl.

"Vařila," odpověděla jsem, rozvázala si zástěru a přehodila ji přes nedalekou židli.

Caleb se naklonil nad talíř s vejci. "Doufám, že je to k jídlu a ne nějaký smrtelný jed."

"Přidala jsem ti tam trochu oměje," odsekla jsem plynule a sebevědomě se posadila hned vedle otce do čela stolu. "I když na tebe by to stejně asi neúčinkovalo."

Okolní služebné panství, které postávaly u dveří, vypadaly, že snad omdlí z té nenormální situace.

Tiše jsem sledovala, jak se otec posadil. Jeho zjizvená tvář zůstávala nečitelnou maskou. Vzal si vidličku a nůž a metodicky se zakrojil do hromádky lívanců. Zvedl sousto k ústům. Naklonila jsem se dopředu, opřela se lokty o stůl a očekávajíc čekala na jeho reakci. Chtěla jsem vidět překvapení v jeho očích.

Metodicky žvýkal, polkl a vzal do ruky hrnek s kávou. Když nic nepřišlo, ucítila jsem jiskru hravého vzdoru.

"Neměla bys od něj čekat kompliment," zamumlala Tessa nervózně v mé mysli. "Je to naprostá ztráta času."

Ignorovala jsem svou vlčici, naklonila hlavu, předstírala dokonalou nevinnost a zírala na děsivého alfu smečky. "Jaké to je?" naléhám.

Složil hrnek a stoicky se na mě podíval. "Kdy já jsem někomu složil kompliment?" odpověděl s plochým tónem.

Protočila jsem oči a naklonila se blíž. "Změnil jsi pravidla smečky speciálně proto, že jsem měla vládnout já," konstatuji jako fakt a nespouštím z něj pohled. "Jestli mi teď hned nesložíš kompliment, možná si to s tím, že se stanu alfou, rozmyslím."

Zarazil se s vidličkou napůl cesty k ústům. Otočil hlavu a podíval se mi přímo do mých šedých očí. Na jeho bitvami zocelené tváři se začal tvořit klidný, hluboce pobavený úšklebek.

"Je to výhrůžka?" zeptal se tiše a nebezpečné ostří jeho aury alfy prosáklo do místnosti.

"Je," potvrzuji bez mrknutí oka a trvám na svém.

Hluboce se zasmál a ten drsný zvuk mu vibroval v hrudi. Zavrtěl hlavou, odvrátil ode mě pozornost a v naprostém tichu se vrátil k jídlu.

Opřela jsem se v židli a vzala si kousek slaniny. Věděla jsem, že si dělám jen legraci. Znala jsem jeho skutečnou, neústupnou povahu a věděla jsem, že z něj nikdy nedokážu slovní kompliment skutečně dostat. Byl to muž zkovaný v bitvách, ne v domácích zdvořilostech. Ponořila jsem se do pohodlného ticha, připravená sníst si své vlastní jídlo.

Ale hned v další minutě se ticho prolomilo.

"Stala se z tebe skvělá kuchařka," řekl tiše a v jeho hlase nebyla ani stopa po sarkasmu.

Zamrzla jsem na sedadle.