*****Pohled Dariho*****

Zrušit pouto druhů? Ušklíbnu se v naprosté nedůvěře a svírám v rukou čerstvě podepsané rozvodové papíry. Tmavý inkoust na stránce se mi vysmívá a tvoří ostrý kontrast s nedotčeným bílým pergamenem. Až do této vteřiny jsem si opravdu myslel, že to s tím rozvodem myslí jen jako hodně hloupý vtip. Předpokládal jsem, že se mnou snaží manipulovat, že hraje nějakou zoufalou scénku, aby odtáhla mou pozornost od Milly. Ale ona ty papíry podepsala bez sebemenšího zaváhání. Ruka se jí ani nezachvěla, v jejích ledově šedých očích neprobleskl ani stín pochybnosti. Stále si sice říkám, že mi na tom naprosto nezáleží. Její bezmozková, emocionální rozhodnutí můj život neovlivňují. Stejně k ní nic necítím a pouto založené na pouhém osudu neznamená nic pro muže, který vyžaduje kontrolu nad svým vlastním osudem.

*Musíš to zastavit, Dari,* naléhá Kael, můj vnitřní vlk, v mé mysli a pokouší mou rychle tenčící se trpělivost. Přechází sem a tam v temných klecích mého vědomí a jeho obrovské tlapy víří mentální prach. *Dělá to všechno jen proto, že je na tebe naštvaná. Kdybys ji tak mohl odprosit a říct jí, ať na všechno zapomene a začnete znovu—*

*Tak fajn, to už stačí,* utnu ho v duchu rozzlobeně. *To myslíš vážně? Omluvit se Vivian?* Vnitřně si odfrknu a hledím upřeně před sebe na prastarý kamenný oltář Měsíční bohyně, který se tyčí před námi. Masivní mramorová socha vrhá dlouhý, impozantní stín přes podlahu chrámu. Raději bych byl podřadným otrokem, zbaveným své hodnosti a donuceným drhnout krví potřísněné podlahy v sídle smečky, než se plazit před omegou, která se opovažuje dávat ultimáta.

Vážní stařešinové smečky se shromažďují kolem posvátného oltáře, jejich dlouhá, šedá roucha smetají prach z podlahových prken. Hlavní stařešina se zastaví přímo před námi, jeho ošlehaná tvář je zbrázděná staletími historie smečky a temnými tajemstvími.

"Alfo Dariusi. Luno Vivian," rozlehne se jeskynním prostorem hlas stařešiny, těžký vážností a pradávnou magií. "Je toto extrémní rozpojení skutečně tím, co si přejete?"

Shromážděná smečka nás pozoruje v hlubokém očekávání. Cítím palčivou váhu stovek pohledů, které se mi zabodávají do páteře. Moje matka stojí v první řadě, paže pevně překřížené na hrudi, a vrhá vražedné pohledy na Vivianina záda. Vedle ní se naklání má sestra, aby něco pošeptala, a Milla se vítězoslavně, nevinně usmívá. Millin oči září nepopiratelným triumfem ženy, která právě úspěšně sesadila vládnoucí lunu.

Otočím hlavu a očekávám, že se Vivian pod obrovským tlakem úsudku smečky konečně zlomí. Čekám, až se jí roztřese spodní ret, až si uvědomí tu kolosální velikost své chyby. Místo toho stojí strnule. Vivian, kterou všichni znají jen jako podřadnou, slabou omegu, co nemá nikoho, kdo by stál po jejím boku, si zachovává děsivě stoický, nečitelný výraz. Oči upírá prázdně před sebe, zafixované na kamenný oltář.

"Ano!" odpovíme oba současně a naše hlasy zazní tichým chrámem jako umíráček.

Čelisti se mi pevně sevřou. *Vidíš?* posmívám se Kaelovi a tlačím svou samolibou aroganci skrze naše mentální spojení. *Ona sama ani nechce zůstat. Její tvrdohlavost ji žene do vlastního hrobu.*

*Prostě se omluv a ona zůstane!* zavyje Kael a vrhá své masivní tělo proti mentálním bariérám, které jsem vztyčil.

Ignoruji ho a spojení přeruším. Stařešinové pozvednou své vyřezávané dřevěné hole a začnou odříkávat archaické zpěvy potřebné k podání žádosti k Bohyni. Vrásčitýma rukama nám dají pokyn, abychom poklekli. Padnu na mrazivě chladný kámen a ten krutý chlad mi pronikne rovnou skrz tmavou látku mých na míru ušitých kalhot. Vivian vedle mě ten pohyb přesně zkopíruje. Ani neucukne před kousavým mrazem.

Na okamžik mi hlavou bleskne posměšná myšlenka. Nemá žádnou rodinu, žádné postavení, žádné peníze. Možná bych jí měl nabídnout nějakou ubohou práci Milliny osobní služebné, jen abych pozvedl její zničený život, až oficiálně ztratí status luny. Aspoň by měla střechu nad hlavou a byl by to patřičný trest za její aroganci. Ale tuto arogantní myšlenku rychle zaženu, když skloníme hlavy k modlitbě.

Rytmické zpívání stařešinů pomalu odeznívá do pozadí. Na vlhký chrám padá těžké, dusivé ticho. Dostaneme pokyn počkat v odlehlém koutě za oltářem, zatímco stařešinové rozmlouvají s duchovní říší, aby získali od Bohyně božskou odpověď.

Opřu se zády o hrubou, vlhkou kamennou zeď a překřížím paže na široké hrudi. Vivian stojí pár stop ode mě a prázdně zírá na plápolající stříbrnou svíci umístěnou na úzkém podstavci. Okázale ignoruje mou existenci. Je to tak neuvěřitelně necharakteristické pro tu dříve poddajnou, zoufale poslušnou ženu, která se na mě vždycky dívala s tou intenzivní, dusivou láskou. Visela mi na rtech, oči sledovaly každý můj pohyb po místnosti, jako bych snesl na zem slunce i měsíc.

Teď se ke mně chová jako k prázdnému, bezcennému vzduchu.

I když neustále trvám na tom, že mi na jejím novém přístupu nezáleží, mé masivní ego alfy je rozhodně hluboce zraněno. Ticho mezi námi se natahuje, je husté a ostnaté. Jak by mohla tahle nestydatá, odporná žena, jejíž ohavná žárlivost ji dovedla až k něčemu tak hloupému, jako byl pokus o vraždu Milly, najednou předstírat, že jsem neviditelný? Byla to ona, kdo nechal své emoce dohnat ji k šílenství. Byla to ona, kdo zničil mír v naší smečce. A přesto tu stojí, a vyzařuje chladnou lhostejnost, ze které se mi vaří krev v žilách.

Zatnu pěsti v kapsách, až mi klouby úplně zbělají. Jaká nevděčná chudinka. Přinutím se odvrátit pohled od jejího jemného profilu a místo toho hledím nahoru na klenutý, obloukový strop.

Minuty se nekonečně táhnou. Napjaté ticho mezi námi se mění ve fyzickou entitu, těžkou a dusivou mi leží na hrdle. Kael vzadu v mé mysli žalostně kňučí a jeho pulzující energie se každou další sekundou vyčerpává. Cítí blížící se konec pouta. Odstrčím jeho žal stranou. Jako alfa si musím zachovat svou neústupnou hrdost. Nedovolím, aby dramatický záchvat vzteku omegy prolomil mé železné sebeovládání.

O kamennou podlahu se rozlehnou těžké kroky. Z hustých stínů se vynoří nejvyšší stařešinové s ponurými a definitivními výrazy.

"Měsíční bohyně vyslyšela vaše modlitby o rozpojení," oznámí hlasitě hlavní stařešina a jeho hlas zaburácí tichou síní.

Slavnostně se vracíme do středu k oltáři k finálnímu, ústnímu odmítnutí. Shromážděná smečka se nakloní a zadrží kolektivní dech. Když se hluboce podívám do Vivianiných ledových očí, náhle a drtivě na má široká ramena dolehne váha blížícího se odloučení. Cítím to jako fyzický balvan, který mi tlačí na páteř a hrozí, že mě zlomí vejpůl. Hrdlo se mi úplně vysuší. Z nevysvětlitelných důvodů mi naprosto dojdou slova. Starobylý text odmítnutí, který jsem se naučil nazpaměť, se mi vypaří z mysli.

*Ještě není pozdě to zastavit, Dari. Nedělej to,* prosí Kael zoufale. Jeho hlas se láme do zlomeného, bídného zvuku, který mi bolestivě otřásá lebkou.

Těžce polknu a zoufale bojuji s tlustým knedlíkem v krku. Musím prostě říct ta zpropadená slova. Musím mít ten rituál za sebou, abych se mohl posunout dál ve svém životě. Ale než ze sebe dokážu vypravit byť jen jedinou slabiku, Vivian mě agresivně předběhne.

"Já, Vivian Ashfordová, tě tímto odmítám, Dariusi Montgomery, alfo smečky Moongrove, jako svého druha!" prohlašuje hlasitě, aniž by mrkla okem, a její hlas se odráží od trámů.

Zuby se mi bolestivě zatnou v náhlém, surovém hněvu nad jejím naprostým nedostatkem výčitek. Ukradla mi mé právo začít. Odhodila mě stranou bez sebemenšího zaváhání. Ta troufalost jejího chladu zažehne v mé hrudi oslepující zuřivost.

"Já, Darius Montgomery, alfa smečky Moongrove, přijímám tvé odmítnutí!" zařvu v odpověď a z mého hlasu odkapává čirý jed.

Okamžitě mi tělem projede spalující, oslepující agónie jako tisíc bodajících, otrávených nožů. Vzduch mi v náhlém návalu zmizí z plic. Dusím se tou svíravou, paralyzující bolestí, zatímco Vivian ze rtů současně unikne srdcervoucí, krvavý křik. Je to zvuk čirého, nefalšovaného zlomeného srdce, který se odráží od prastarých kamenných zdí a přímo protíná nehybný vzduch.

Kolena mi s hrozivým prasknutím dopadnou na mrazivou podlahu. Padám k zemi, chytám se za hruď a dusím se pod drtivou váhou zpřetrhaného pouta. Čirá, ničím neředěná muka z roztrženého pouta alfy a luny jsou fyzicky zničující—nekonečně horší, než mě kdy kdo varoval. Je to pocit, jako by mi nějaká neviditelná, zubatá čepel vyřezávala srdce z hrudního koše. Kael v mé hlavě vydá uši drásající zavytí a hází sebou proti mentální kleci, jak to neviditelné vlákno svazující naše duše k sobě praská s brutální silou. Ta bolest je živé, dýchající monstrum, které mi trhá duši na cáry a zapaluje nervová zakončení. Dávím se, čelem se opírám o studený kámen a nedokážu nasát ani jediné nadechnutí kyslíku.

Čas se natahuje do věčnosti palčivého mučení. Když ta zničující bolest, po které se bortí svět, konečně poleví a my zůstaneme lapat po dechu na podlaze chrámu, hlavní stařešina předstoupí. Oficiálně nás prohlásí za rozpojené.

Klečím na kameni, těžce oddechuji a studený pot mi z čela kape na podlahová prkna. Vivian oddychuje, hruď se jí prudce zvedá a klesá. Pak se pomalu ušklíbne a ladně vstane na nohy. Uhladí si záhyby na oblečení a jak získává zpět své sebeovládání, její dech se zklidňuje.

Podívá se na mě dolů, stále klečícího v prachu. Podívá se mi mrtvolně do očí a její pohled s sebou nese mrazivou definitivnost.

"Doufám, že se už v budoucnu nikdy nepotkáme," řekne mi přímo do tváře, plynule se otočí a odchází z posvátných prostor, aniž by se jedinkrát ohlédla. Její boty klapou o kamennou podlahu a ten zvuk se rozléhá mrtvým tichem chrámu.