Iris

Štiplavý chlad mého domu mě zasáhne ve vteřině, kdy otevřu vchodové dveře, a vymaže tak přetrvávající vzpomínku na školní jídelnu. Můj dech se v temné chodbě mění ve slabou mlhu. Máma musela účet za topení zase ignorovat. Přesně to je důvod, proč jsem k nám Islu nikdy nenechala přijít na návštěvu. Ta mrazivá teplota je už tak dost zlá, ale ten pach je horší. Důvěrně známý, odporný puch levné vodky a zatuchlého cigaretového kouře mě praští do žaludku. Pokrývá odlupující se tapety. Usazuje se mi hluboko v plicích.

Proplétám se tím pochmurným, depresivním prostorem, vyhýbám se hromadě neotevřených obálek a prázdných plechovek od limonády. Pochmurná realita mého života na mě vždy s drtivou silou dopadne v okamžiku, kdy vejdu dovnitř. Chodbou se rozlehne dutý, mokrý zvuk dávení.

Nacházím svou matku v koupelně. Je uboze svalená nad záchodovou mísou. Mastné vlasy jí ve špinavých pramenech visí do obličeje a jedna bledá ruka svírá na hrudi prázdnou láhev od alkoholu jako ten nejcennější majetek. Její skelné, krví podlité oči sledují můj pohyb, když stoupnu na popraskané dlaždice koupelny.

„N-neměla bys bejt ve škole?“ huhňá, její slova se slévají do lajdáckého, nesouvislého blábolu.

Zírám na ni shora. „Škola už skončila,“ odpovídám plochým a vyčerpaným hlasem.

Je to bídná rutina. Beru z umyvadla hadr, dám ho pod ledovou tekoucí vodu a vyždímám. Dřepnu si a podám jí ten studený, mokrý ručník, aby se mohla utřít. Jen na něj s povolenou čelistí mrká. Dusivé, toxické napětí ze soužití s touto zlomenou ženou mě tíží na hrudi a svírá mě, až se mi těžce dýchá. Každý den je to boj přežít její rozhodnutí.

Nečekám, až si utře obličej. Otáčím se k ní zády a nechávám ji na podlaze v koupelně, aby vystřízlivěla sama. Když odcházím, nehty se mi zarývají do dlaní. *Už jen trochu déle,* utěšuju se zarputile tou jedinou, zoufalou myšlenkou. Moje osmnácté narozeniny se rychle blíží. To datum je zářícím majákem ve tmě. Až mi bude osmnáct, je tu malá šance, že už nebudu muset žít v tomhle osobním pekle mnohem déle. Budu moct konečně utéct.

Ve snaze najít okamžité útočiště pospíchám nahoru po vrzajících schodech a uchyluji se do posvátného bezpečí své maličké ložnice. Zavírám dveře a odříznu se tak od zbytku domu.

Sedám si ke svému stolu a zapínám počítač. Ta zářící obrazovka je opatrovaným darem, který mi dala rodina mé nejlepší kamarádky Isly. Vědí, jak těžký je můj život doma, a její táta tenhle starý stroj spravil jen pro mě. Větrák se s hučením probouzí k životu a přináší do mrazivého pokoje malou trošku tepla.

Otevírám prohlížeč a přecházím na online fórum. Tohle je moje svatyně. Je to jediné místo, kam můžu anonymně přidávat své vlastní fantasy příběhy, daleko od posuzujících pohledů smečky. Tady jsem tvůrce, ne oběť.

Ostrým zvukem cinkne zvonek oznámení.

Mrknu. V horním rohu obrazovky bliká ikona soukromé zprávy. Uživatel vystupuje pod přezdívkou ‚RozbityToustovac42‘.

Stáhnu obočí. Kliknu na tu malou obálku. Zpráva je stručná, ale zasáhne mě jako fyzický úder.

*RozbityToustovac42: Tvé psaní je krásné. Jako ty.*

Žaludek se mi propadne. Protože jsem si svou identitu na těhle stránkách chránila a nikdy jsem na internet nepostla fotografii své tváře těžce zjizvené akné, vkrade se mi do mysli vlna temné paranoie. Mým prvním instinktem je obranný strach. Zrychluje se mi tep. Tohle musí být past. Zajímalo by mě, jestli je to nějaká krutá, propracovaná digitální past nastražená mojí neústupnou trýznitelkou, Sloane. Přišla snad na moje uživatelské jméno? Organizuje to celé čistě proto, aby se mohla na můj účet dobře pobavit? Skoro ji vidím, jak sedí s roztleskávačkami a uchechtává se, zatímco čeká, až jí na to skočím.

Ale obrazovka dál září. Ta slova tam prostě jen sedí. Navzdory děsivému riziku je lákadlo vlídného slova příliš silné. Těžce polknu a rozhodnu se zariskovat. Prsty se mi vznášejí nad klávesami, lehce se třesou, když riskuji opatrnou, sebepodceňující odpověď.

*Já: Děkuju. Nemyslela jsem si, že by tohle někdo o kterékoliv z těch dvou věcí řekl :)*

Připravuji se na krutou pointu. Čekám na urážku. Místo toho na mě téměř okamžitě vyskočí cizincova odpověď, která rozbije mou narůstající úzkost.

*RozbityToustovac42: Přečetl jsem si všechny tvoje příběhy. Pořád se k nim vracím. Na tom, jak píšeš, je něco, co působí skutečně. Jako by sis to jen nevymýšlela, ale sdílela intimní kousky své vlastní duše.*

Nevysmívá se mi. Nabízí upřímnou chválu na mé příběhy. Čelist mi spadne. Nikdo nikdy o mém psaní nemluvil s tak pronikavou hloubkou. Dojatá tímhle nečekaným uznáním od anonymního uživatele internetu cítím, jak se mé obranné hradby hroutí. Polevuji v ostražitosti.

*Já: To pro mě hodně znamená. Upřímně, přelévat svoje negativní pocity do životů mých fiktivních postav je daleko snazší a dostupnější, než navštívit profesionálního terapeuta.*

Kousnu se do rtu a přemýšlím, jestli jsem se svým traumatem nesdílela až moc. Ale jeho odpověď přináší do mého mrazivého pokoje uklidňující teplo.

*RozbityToustovac42: Hah. Já si nemyslím, že by s tebou bylo něco v nepořádku. Ale vím, co myslíš. Taky používám internet, abych se cítil líp. Někdy je snazší být sám sebou, když předstíráš, že jsi někdo jiný.*

Srdce se mi podivně, nervózně zatetelí. Zjišťuji, že jsem z tohohle náhlého, hlubokého digitálního spojení nervózní a nadšená. Ta osamělost, která mě obvykle dusí, povoluje. Toužím poznat člověka za tou obrazovkou. Potřebuju vědět, kdo mi takhle dobře rozumí.

*Já: Kdo jsi?*

Zmáčknu odeslat. A pak začíná to čekání.

Uplyne jedna minuta. Pak pět. Následuje deset trýznivých minut ticha. Je to mučivé čekání, které mě nutí zpochybňovat úplně všechno. Netlačila jsem moc? Vyplašila jsem ho? Noha mi úzkostně poklepává o podlahu.

Konečně se objeví nová bublina. Odpoví vágním vyhnutím se odpovědi.

*RozbityToustovac42: Jsem prostě jen kluk, co se snaží na nějaký věci přijít.*

Než stihnu toho tajemného kluka přimět k opravdové, konkrétní odpovědi, na stole mi hlasitě zadrnčí telefon. Ostré vibrace roztříští tichou intimitu onoho okamžiku.

Zvednu ho. Je to zpráva od Isly.

*Isla: Nechceš se dneska večer vetřít na Declanovu párty? Chlast zadarmo!*

Váhám. Zírám na obrazovku svého počítače. Prsty mě doslova svrbí touhou dál si psát se svým novým tajemným fanouškem. Dávám přednost bezpečnému útočišti mého digitálního světa. Skutečný svět jsou jen šikanátoři, odsuzování a moje opilá matka.

*Já: Nevím. Nejsem zrovna párty typ.*

Telefon mi znovu pípne. Isla vytasí svůj trumf a zapěje prostřednictvím další zprávy.

*Isla: Bude tam pravděpodobně Lucien. 🎶*

Dech se mi zasekne. Jsem rozpolcená mezi uklidňujícím půvabem online cizince a dráždivými, děsivými možnostmi skutečného světa, že narazím na Luciena na párty. Po tom, jak se na mě dneska v jídelně díval, je to puzení nepopiratelné.

Zírám na okno chatu, pak zpátky na telefon. Neochotně usoudím, že zúčastnit se skutečného života je teď důležitější. Pokud zůstanu navždy schovaná ve své ložnici, můj život se nikdy nezmění.

*Já: Dobře. Půjdu.*

*Isla: JŮŮŮŮ! Sraz za dvacet minut!*

Položím telefon a přesunu pozornost zpátky na monitor. Potřebuju se jít připravit, ale nemůžu jen tak beze slova zmizet. Rychle napíšu poslední zprávu klukovi, který mě dnes dokázal přimět k úsměvu.

*Já: Promiň. Musím běžet, ale budu brzo zpátky. Doufám, že tu budeš?*

Klepnu na odeslat se zachvěním u srdce. Přitáhnu si kolena k hrudi a čekám na odpověď. Sleduju kurzor, jak do ticha bliká.

Čekám.

Ale odpověď nikdy nepřijde, zanechávajíc mě viset v digitálním napětí.