Iris

Přála bych si sem patřit.

Těžké basy hudby mi tvrdě narážejí do žeber a rozkmitávají podlahová prkna pod mými levnými teniskami. Declanův dům je rozlehlý, upocený blázinec plný smějících se teenagerů a červených plastových kelímků a já se topím v jeho chaosu. Zatímco ostatní budou na tyhle středoškolské večírky vzpomínat jako na svá zlatá léta, já už teď vím, že strávím zbytek života tím, že se na tuhle noc budu snažit zapomenout.

Hudba je ohlušující. Z vibrací mi srdce zběsilým rytmem buší do hrudní kosti. Kamkoli se podívám, lidé se líbají. Zahlédnu pár zapletený do sebe na gauči v obýváku. Nějaká holka sedí obkročmo klukovi na klíně – myslím, že je to Zane – a cpe mu jazyk do pusy, zatímco její ruce drze bloudí po jeho hrudi.

Skandální.

Přesto se mi v břiše stahuje hořký uzel závisti. Nežárlím na to, že je se Zanem. Žárlím na ten zážitek. Romantiku píšu. Romantiku čtu. Ale nikdy jsem ji ve skutečnosti nežila.

Tahám za lem svého uplého svetru. Obepíná mou hubenou postavu a je to jediný aspoň trochu slušný kousek oblečení, který vlastním. Přijít sem byla chyba. Tím, že jsem nakráčela na tuhle párty, se moje společenské postavení magicky nezmění. Vypadám jako nervózní šprtka, chodící terč pro školní predátory. Řasenka se mi shlukuje do pavoučích nožiček a mé nezkrotné zrzavé vlasy mi v krepaté změti padají kolem ramen. Chtěla jsem dnes v noci jen zahlédnout Luciena. Chtěla jsem vidět, jestli by se na mě mohl podívat tak jako v jídelně. Ale tohle prostředí je dusivé. Cítím se jako podvodník, co se naboural do světa, do kterého nemá právo vstoupit. Ani nás nepozvali.

„Netvař se tak pochmurně!“

Isla mě plácne rukou do zad. Náraz je tak nečekaný a silný, že málem přepadnu dopředu do stolu s občerstvením. Už se kření, v ruce má plastový kelímek a vyzařuje z ní samozřejmé sebevědomí někoho, kdo patří kamkoliv, kam přijde.

„O-omlouvám se,“ zakoktám a snažím se získat zpět rovnováhu. „Jen jsem si myslela...“

Nechám tu větu vyznít doztracena. Ani vlastně nevím, co jsem si myslela.

„Prostě se uvolni,“ protáhne Isla. Nakloní se a zachytí plastové brčko svého pití mezi rty. Nasaje, spolkne a blýskne zlomyslným úsměvem. „Nikdo nás nevyhodí. Lidi jsou až moc zaneprázdnění svými vlastními věcmi.“ Kývne hlavou na druhou stranu místnosti. „Podívej. Dokonce i Trenton drží hubu a už deset minut na nás civí.“

Vážně?

Otočím hlavu, přelétnu přelidněnou místnost, dokud mi zrak nepadne na Trentona. S Islou stojíme poblíž mísy s punčem a on sedí v plyšovém křesle jen pár metrů od nás. Opírá si bradu o dlaň, prsty si ležérně zakrývá rty, ale jeho pronikavé modré oči jsou upřené přímo naším směrem.

„Pěknej kus s těma nadesignovanýma vlasama a očima, ne?“ zamumlá Isla přes okraj svého kelímku.

„Škoda, že jeho srdce tak hezké není,“ zašeptám jí zpátky.

Z Trentonovy neochvějné pozornosti mi po krku leze horký ruměnec. Pořád zírá, jeho pohled je těžký a hodnotící, dokud konečně nemrkne a nepřesune oči na podlahu. Skoro to vypadá, jako by se červenal taky.

„Mhm. To jeho ošklivé srdce je jediný důvod, proč ho nelituju,“ odpovídá Isla.

Stáhnu obočí a otočím se zpátky k ní. „Proč bys ho vůbec měla litovat?“

„Protože ho jeho rodina nutí vzít si Sloane proti jeho vůli.“ Isla odmítavě mávne rukou. „Myslela jsem, že víš, že je to striktní dohoda. Až se vezmou, jejich rodinám bude stačit jen najít omegu, co jim odnosí děti. Sloane není jeho skutečná družka, takže nebude chovná.“

„Aha…“

To odhalení mě tvrdě zasáhne. Neměla jsem tušení, že Trenton Sloane ve skutečnosti nemiluje. Na školních chodbách neustále dělají divadlo a líbají se u skříněk, aby to všichni viděli. Vždycky odvracím zrak, když přistihnu Sloane nalepenou na Trentonově vysokém, svalnatém těle. Vždycky cítím záchvěv hlubokého studu, když po něm přejíždí rukama. Já se s klukem nikdy nedržela ani za ruku, natož abych se účastnila takového veřejného předvádění. Zjistit, že je to všechno jen prázdné představení kvůli domluvenému manželství, dělá celou tu podívanou zvláštní a chladnou.

„Pojď,“ říká Isla a přeruší mé myšlenky. „Pojďme dělat něco, co bude fakt zábava!“

Popadne mě za zápěstí a táhne mě k domku u bazénu na dvorku. Vzduch venku je svěží a nabízí krátkou chvíli oddechu od dusivého horka hlavního domu. Vstoupíme do domku u bazénu, kde se u kulečníkového stolu shromáždilo několik členů smečky. Islini starší bratři, Wyatt a Levi, jsou uprostřed vášnivé hry. Isla se okamžitě opře o zeď a začne jim fandit. Wyatt do ní hravě strčí hlavou a na mých rtech se na prchavý okamžik objeví upřímný úsměv. Začínám se cítit o něco uvolněněji.

Pak se ten levný alkohol, který jsem předtím pila, rozhodne dát o sobě vědět. Močový měchýř se mi stáhne.

„Hned jsem zpátky!“ zavolám.

Isla od kulečníkového stolu ani nevzhlédne. Je hluboko zabraná do živé hádky s Levim o špatném strku. Pravděpodobně si ani nevšimne, že jsem pryč.

Slibuju si, že to vezmu rychle. Vklouznu ven z domku u bazénu a mířím zpátky k hlavní budově. Země se mi pod teniskami mírně houpá. Jsem proslulá tím, že nic nevydržím, a považuji za malý zázrak, že se propletu přelidněnými chodbami a najdu koupelnu v přízemí, aniž bych zakopla o vlastní nohy.

Koupelna nabízí tiché útočiště. Udělám, co potřebuji, umyji si ruce a nakloním se blízko k zrcadlu. Čichnu si k zápěstí, ušklíbnu se a ukradnu si jedno rychlé stříknutí drahého parfému ze skleněného flakonu stojícího na skříňce.

Zhluboka se nadechnu, natáhnu se po klice a otevřu dveře.

Z horní části zárubně se zřítí těžký kbelík.

Dopadne mi na temeno hlavy. Přelije se přes mě hustá, mrazivá vlna toxicky zeleného slizu. Těžký kbelík s hlasitým rachotem dopadne na dlaždice. Trhnu sebou a ruce mi vyletí nahoru, aby mi zakryly obličej.

Na chodbě propukne drsný, krutý smích. Sloane a její partička kamarádek stojí v těsném půlkruhu a blokují mi cestu.

Zelený sliz mi pokrývá vlasy a okamžitě se vsakuje do mého levného, tenkého svetru. Stéká mi po čele a prosakuje mi za oční víčka. V očích mi vzplane ostrá, štípavá bolest. Chemické popálení je okamžité. Je to snad nějaký průmyslový čistič? Ledový kal mi stéká po krku a vysílá mi mrazení po páteři.

„Jejda!“ Sloanin jedovatý hlas protne zvonění v mých uších. „Vypadá to, že Imp potřebovala kosmetickou proceduru na ten svůj ksicht jak pizza!“

Přes ten štípající sliz nedokážu otevřít oči, ale rychlé, oslepující záblesky z fotoaparátů na telefonech pronikají mými víčky. Cvak. Blesk. Cvak. Každý záblesk bílého světla působí jako další hřebík zatloukaný do mé společenské rakve. Zoufale si mnu oči rukávem nasáklým slizem ve snaze vyčistit si zrak.

„Vážně, udělaly jsme jí laskavost,“ přidá se Blair a z tónu jí odkapává falešná soustrast. „Teď aspoň lidi budou koukat na ten sliz místo na tu její nechutnou pleť.“

Nenávidím to. Nenávidím je. Opravdu jsem si myslela, že dnešek by mohl být jiný. Myslela jsem si, že dokážu prostě splynout s pozadím a přežít to. Za mýma štípajícíma řasama pálí horké slzy. Prostě můj zkurvenej život. Odmítám před nimi brečet. Kousnu se do vnitřku tváře tak silně, až ucítím chuť mědi. Dokážu to v sobě udržet. Přežila jsem mnohem horší věci než kbelík slizu. Ani vlastní matka mě nemiluje. Tohle nic není.

Přikazuju svému mozku, aby odešel. Přikazuju nohám, aby se pohnuly, aby se přes ně protlačily a utekly předními dveřmi.

Moje nohy ale odmítají poslechnout. Jsem přimrazená na místě na vlhkých dlaždicích. Holky dál fotí. Ten zlý, rozléhající se smích se odráží od stěn chodby a je čím dál hlasitější, až zní jako řev.

„Ona brečí?“ zeptá se jedna z těch poskoků.

„Vypadá to tak,“ ušklíbne se Blair.

„Taková citlivá malá omega.“

To je bod zlomu. Blikající světla, štípající sliz, to dusivé ponížení – to všechno na mě dopadne na hruď jako kovadlina. Prudce se otočím, ustoupím zpátky do koupelny a zabouchnu za sebou dveře.

Mé třesoucí se prsty šátrají po zámku. Otočím s ním, dokud s cvaknutím nezapadne na místo.

Přitisknu se zády k těžkému dřevu, ale místnost se okamžitě začne točit. Dlážděná podlaha se mi naklání pod nohama. Nemůžu se pořádně nadechnout. Vzduch se zdá být příliš hustý, příliš řídký, všechno najednou. Hlasitý tep bušící mi v uších přehlušuje hudbu z párty.

Je to záchvat paniky?

Klopýtnu pryč od dveří a popadnu okraje porcelánového umyvadla. Klouby mi úplně zbělají. Zelený sliz mi vytrvale kape z brady, šplíchá na nedotčeně bílé umyvadlo a ničí mi můj jediný hezký svetr. Za dveřmi se Sloane a její kamarádky dál chechtají.

„Vylez ven, vylez, malá Imp!“ pobrukuje Sloane a pěstí hrubě cloumá zamčenou klikou.

Pevně zavřu oči a snažím se ty její posměšky vytěsnit. Slepě popadnu hrst drsných papírových ručníků a drhnu tu lepkavou břečku, která mi pokrývá tváře. Moje bota, teď obarvená jasně zeleně, sešlápne pedál odpadkového koše. Víko vyskočí nahoru.

Jak tenhle nepořádek vysvětlím matce? Jí bude jedno, že mě šikanovali. Bude na mě akorát křičet, že jsem si zničila oblečení.

„Tohle je řada na záchod?“

Ten hlas protne chodbu jako ostrá čepel. Je hluboký, hladký a nepopiratelně smyslný.

Lucien.

Ty posměšky a smích venku okamžitě ztichnou.

„Ano,“ lže Sloane hladce, její zlomyslný tón je v mžiku nahrazen nechutně sladkým vrněním. „Jen čekáme na koupelnu.“

„S vytaženými telefony, kterými nahráváte dveře?“ Lucienův hlas zůstává chladný, klidný a protkaný tichou autoritou. „Zajímavý způsob čekání.“

Slyším nervózní šoupání tenisek o podlahová prkna. Dynamika smečky se v jeho přítomnosti okamžitě mění.

„Podívej,“ zakoktá Sloane a ztrácí svou sebevědomou břitkost. „My si jen tak nevinně děláme srandu. Ta holka tam vevnitř je...“

„Odejděte.“

Jen jediné slovo. Rozkaz.

Nečekám, že Sloane doopravdy poslechne. Ona a její kamarádky sedí na samém vrcholku brutálního školního potravního řetězce. Ale na chodbu padne těžké, tíživé ticho. Kroky se rychle vzdalují chodbou a mizí v dunících basech párty.

Ztuhnu před zrcadlem. Zadržuji dech, hrudník stažený.

Klika u koupelny se pohnula.

Dveře se rozevřou.

V žilách mi vystřelí panika. Zapomněla jsem zamknout? Ne. Výslovně si pamatuju, že jsem se zámkem otočila. Sloane s klikou cloumala před pár vteřinami a drželo to pevně. Přesto se ty dveře otevírají s lehkostí bez sebemenší námahy.

Vstoupí do nich Lucien.

Stojí ve dveřích a dívá se přímo na mě. Při pohledu na něj se celý svět zastaví. Moje zběsilé bušení srdce, třes v kolenou, točící se místnost – všechno se prostě zastaví. Ostré světlo zářivky v koupelně se odráží v jeho vlasech černých jako havraní peří. Jeho intenzivní, tmavé oči se zabodnou do mých. Je dechberoucně nádherný.

Ale je na něm něco bytostně špatně.

Ve vteřině, kdy přistoupí blíž, mi za spánky rozkvete ostrá, tepavá bolest. Je to fyzický tlak, neviditelná tíha, která mi tlačí na lebku jen z toho, že jsem v jeho blízkosti. Zachvěju se a přitisknu si prsty na čelo. Jeho svůdné oči se zablesknou temným, vědoucím pobavením. Ví přesně, co se mnou jeho aura dělá. Ví, že to on je příčinou téhle náhlé bolesti hlavy.

Co je sakra zač?

Nemůže to být vlkodlak. Ten tlak je příliš odlišný, příliš cizí.

Upír? Ne. Trentonova mocná rodina tohle území řídí. Nikdy by nedovolili upírovi účastnit se smečkové párty.

Jen tam tak stojím, svírám svůj slizem umazaný svetr a zírám na něj v němém šoku. Vím, že bych mu měla poděkovat. Měla bych vyjádřit svůj vděk za to, že odehnal Sloane a její zlou partu. Ale hrdlo mám sevřené. Moje hlasivky odmítají fungovat.

Na dokonalých rtech mu pohrává pomalý poloviční úsměv. „Chceš, abych tě odvezl domů?“

Srdce se mi rozbuší v chaotickém sprintu. Nikdy jsem nečekala, že mi pomůže, natož že by mi nabídl odvoz. Jeho pouhá přítomnost mi drásá nervy, přesto zoufalá část mého já touží po útěku, který nabízí. Ale nemůžu si k němu sednout do auta a vypadat přitom jako bažinné monstrum.

„Já... jsem tak trochu zřízená...“ ukážu bezmocně na své zničené, slizem pokryté oblečení. Obrním se s plným očekáváním, že se mému ubohému stavu vysměje.

Nezasměje se.

Lucien vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Cvaknutí zámku se hlasitě rozlehne. „Mám v autě bundu,“ řekne. Jeho hlas klesne do hluboké, smyslné roviny, která v malém prostoru vibruje jako milencovo zapředení.

Tep mi divoce tluče v krku. Když se pohne, napětí v té maličké koupelně prudce stoupne. Je mým naprostým opakem: elegantní, bezchybně vyrovnaný a děsivě krásný. I takový obyčejný úkon, jako je sáhnutí po čistém ručníku, je studií ladnosti. Pohybuje se jako voda tekoucí přes hladké kameny. Strčí tu silnou látku pod teplou vodu z umyvadla, vyždímá ji a natáhne ke mně.

„Díky,“ zamumlám, hlas se mi zlomí. Vezmu si ten teplý ručník třesoucími se prsty.

Přitisknu si vlhkou látku na obličej a poťukávám si na štípající oči. Bolestně a ostře si uvědomuji, že jeho pohled sleduje každý můj mikropohyb. Ten zelený sliz je zarputilý. Drží se mých zrzavých vlasů a bledé pleti jako toxický parazit a odmítá se nechat úplně setřít.

„Víš,“ zamumlá Lucien. S nenucenou elegancí se opře zády o zárubeň a překříží ruce na hrudi. „Zelená není tvoje barva.“

Z hrdla mi unikne krátký, překvapený smích. Zní to nebezpečně podobně neelegantnímu odfrknutí. „Ch-chceš říct, že by mi slušela jiná barva ponížení?“

Koutek úst se mu stočí nahoru. Z jeho rysů vyprchá hravé pobavení, nahrazené nápadnou, intenzivní upřímností. „Chci říct, že ponížení ti nesluší vůbec.“

Z té syrové opravdovosti v jeho tónu ztuhnu. Ruka se mi zastaví v půli pohybu, teplý ručník nešikovně zmáčknutý na tváři. Vzhlédnu.

Naše oči se střetnou v odrazu koupelnového zrcadla.

Na jeden bezdechý zlomek vteřiny, ve kterém se ohýbá realita, přísahám, že to vidím. Jeho duhovky nevypadají hnědé. Zablesknou jasnou, zářivou fialovou. Je to jasné, nepřirozené světlo, které proniká přímo skrz zrcadlo a zakotvuje se hluboko v mé duši. Silně zamrkám. Když otevřu oči, jeho duhovky jsou opět normální. Tmavé, bezedně hnědé.

Lucien se narovná od zárubně. Neodvrátí zrak. Jeho stálý pohled tahá za těžké, magnetické závaží ukryté hluboko v mé hrudi a zanechává mě naprosto uchvácenou.

„Bydlíš odsud daleko?“