Iris

Cestou zpět moc nemluvíme.

Lucien mě drží za ruku a já jeho svírám pevněji, než bych asi měla. Ty děsivé obrazy toho, co jsme viděli, mě ne a ne opustit – fae bez rozumu, hnijící jídlo a ty stromy. Bohové, ty stromy.

Nemůžu ty tváře vymazat z hlavy. Ty němé výkřiky.

Když dojdeme k chaloupce, Lucien mi stiskne ruku, nejspíš proto, že ví, co se mi honí hlavou. Nic však neřekne. Ale když k němu