Fyzické pouto, které drželo jejich těla u sebe, nakonec povolilo. Dominicův biologický uzel změkl a vyklouzl z jejích stěn zduřelých říjí. Mokrý, dutý zvuk rozpojení se rozlehl v tiché místnosti a označil konec jejich vynucené intimity. Odvalil svou těžkou váhu z jejího těla, pružiny matrace pod ním zaskřípaly, když se usadil na zmačkaném prostěradle vedle ní. Jeho hruď se zvedala přetrvávající námahou z toho aktu, kůže se mu leskla vrstvou potu.

Saskia ležela klidně na polštářích. Cítila chladný průvan z okna, jak se jí otírá o vlhkou pokožku, což byl ostrý kontrast k hořící horečce její říje. Když se fyzické pouto přetrhlo, mentálně se připravila na vyčerpávající úsek, který ji čekal. Zbývaly jí čtyři mučivé dny nucené blízkosti, které musela přečkat. Čtyři dny dusivého ticha a rozpačitých pohledů. Byla si ostře vědoma reality jejich situace. Nebyl tu proto, že by dychtil po jejím doteku. Byl v této místnosti přítomen jen proto, aby splnil svou základní, nevyhnutelnou biologickou povinnost vůči lunitě v říji. Byl to instinktivní požadavek, zbavený upřímné touhy nebo hluboké lásky, která dříve kotvila jejich partnerské pouto.

Těžké ticho v místnosti se protahovalo a tlačilo jí na hruď. Bylo to husté, nevyřešené napětí, kvůli kterému byl vzduch dusivý. Dominic pohnul svým nahým tělem, prostěradla zašustila, když se k ní otočil. Váhavě natáhl ruku a jeho velká, teplá dlaň se otřela o její odhalené rameno.

"Kdy mi odpustíš?" zeptal se. Jeho hlas byl tichý, protkaný nemístnou, naivní nadějí. "Kdy si přestěhuješ věci zpátky do našeho apartmá?"

Saskia otočila hlavu a její bledě zelené oči se zapíchly do jeho obličeje. Nezaváhala. Rázným, chladným pohybem jeho ruku odehnala a odmítla tak prázdnou útěchu jeho doteku. Odstrčila se od matrace a ignorovala přetrvávající bolest v bocích. Stála vedle postele nahá a neobtěžovala se zakrýt. Nechala ho, aby viděl její odhalený stav, využívajíc svou zranitelnost jako štít lhostejnosti.

"Ten pokoj teď patří tobě a Kelsie," prohlásila Saskia tónem, který byl plochý a bez jakéhokoli tepla. "Není to naše apartmá. Už žádné apartmá nemáme. Kelsie vznesla svůj teritoriální nárok na apartmá alfy a nárokovala si i apartmá luny. Věřím, že polovina jejích věcí je roztroušená po obou prostorech. Vznesla svůj nárok a ty jsi jí to dovolil."

Dominic se rychle posadil, svaly na hrudi a pažích se mu napjaly, jak se jeho tváří přelil obranářský výraz. Překřížil paže a snažil se chránit před tupou silou jejích slov. "V apartmá alfy spí jen proto, že ses sbalila a odstěhovala se jako první," tvrdil a hlas mu sílil. "Odešlas."

Saskia po něm šlehla ostrým, pichlavým pohledem, přímo dolů, a prořízla jeho ubohou výmluvu. "Proč jsem se z něj odstěhovala? Řekni mi to. Co jsi mi podruhé slíbil, jen abys ten slib hned druhý den porušil?"

Udělala krok blíž, tyčila se nad jeho sedící postavou a donutila ho, aby k ní vzhlédl. "Chceš se hádat o té jediné hranici, kterou jsem tě žádala dodržet? Hranici, kterou jsi nedokázal udržet. Nebyl to těžký úkol. Doslova jsi nemusel dělat nic jiného, než se té mladší vlčici podívat do očí a říct jí ‚ne‘, když chtěla vstoupit do naší soukromé svatyně."

Na Dominicově silné čelisti se mihnul pocit viny. Odvrátil zrak, zíral na podlahu a nedokázal vydržet její neúprosný pohled. "Požádala o přístup," zamumlal chabě. "Řeknu jí, aby odešla, jestli budeš souhlasit, že se nastěhuješ zpátky."

"Proč bych to dělala?" odfrkla si Saskia a z jejího hlasu odkapávalo opovržení. "Prostě si tam zase napochoduje a bude s tebou šukat v mém povlečení, kdykoli se jí zachce. Minule to udělala. Teď má elektronickou přístupovou kartu k tomu pokoji. Dal jsi jí klíč. Měla by mít klíč, kdyby to mělo být naše soukromé apartmá? Odpověď zní ne. A přesto jsi jí ho dal, protože já jsem ten svůj odmítla odevzdat. Dobrovolně jsi jí dovolil, aby projevovala neúctu a znesvětila posvátnost mé vlastní osobní postele."

"Takhle to není, Saskio," povzdechl si Dominic ztěžka. Rukou si přejel po tváři v zoufalé snaze svalit vinu pryč ze svých vlastních zbabělých činů. Hrál oběť, jeho tón se změnil v ufňukanou stížnost. "Trávím střídavé noci tím, že sedím sám v našem starém apartmá a doufám, že se ke mně vrátíš. Jednu noc vyhrazenou pro apartmá luny, jednu noc vyhrazenou pro apartmá alfy. Ty jsi ta, která se nikdy neukáže."

Saskia ze sebe vydala suchý smích bez humoru. Otočila se k němu zády a zamířila přímo do koupelny, zoufale si přejíc smýt ze své kůže pach jeho vzrušení. "Takovou dohodu jsme neuzavřeli," zavolala přes rameno a rozložila jeho chabý argument. "Posvátný slib zněl: jedna noc vyhrazená pro Kelsie a jedna noc vyhrazená pro Saskii. Nemělo to nic společného se sezením o samotě v konkrétní fyzické místnosti. Překroutil jsi slova tak, aby se ti to hodilo."

Dominic se vyškrábal z matrace. Jeho bosé nohy pleskaly o tvrdou podlahu, když ji pošetile následoval do koupelny. Penis mu ochable visel k stehnům, když stál ve dveřích, fňukal a odmítal nechat tu hádku plavat. "Ve skutečnosti spím v našem apartmá každý druhý večer," vyštěkl a jeho frustrace přetekla. "Je to tvoje vlastní chyba, že se fyzicky nedostavíš do mé postele."

Saskia se zastavila vedle skleněných dveří sprchy. Chladné dlaždice pod jejími chodidly ji ukotvily. Otočila se, aby se mu postavila čelem, a její oči zkoumaly jeho obranářský postoj. Rozhodla se přednést brutální výzvu, o které věděla, že ji nikdy nedokáže splnit.

"Dobře," řekla Saskia a upřela oči na jeho tvář. "Trvale se přestěhuji zpátky do apartmá. Vrátím se pod jednou přísnou podmínkou."

Dominic zamrkal a jeho obličejem kmitl záblesk překvapení. "Pod jakou podmínkou?"

"Přesně po dobu jednoho měsíce," začala Saskia a zvedla jeden prst. "Zajistíš, aby Kelsie nevstupovala do toho apartmá. Ve své střídavé noci budeš spát sám. A ve své určené noci se mnou, je strávíš se mnou. Nepřijmeš od ní jediné vyrušení přes myšlenkové spojení. Neopustíš mě příhodně uprostřed noci, abys utíkal po chodbě k druhé luně."

Mezi Dominicovým obočím se vytvořilo těžké mračení. Jeho modré oči zastřelo váhání. Přešlápl z jedné nohy na druhou a jeho mlčení mluvilo hlasitěji než jakýkoli argument, který by dokázal sebrat. Prováděl mentální matematiku a uvědomoval si naprostou nemožnost ignorovat neustálé požadavky své mladší družky o pozornost.

Saskia zvedla ruku a namířila ukazováček přímo doprostřed jeho hrudi. "Ty to nedokážeš," prohlásila nahlas, její hlas se odrážel od dlážděných stěn. "Podívej se na výraz své tváře. Nedokážeš se zavázat k jedinému měsíci."

Přistoupila blíž a odhalila tu nejhlubší pravdu, kterou se snažil skrýt. "Ve skutečnosti trávíš čas raději s ní. Je mladá. Je neokoukaná. Je s ní mnohem víc zábavy než s tvou poslušnou první družkou. Raději bys s ní hrál na rodinu, než abys ctil sliby, které jsi mi dal."

Ta slova ho zasáhla jako fyzická rána. Zůstal stát zmrazený ve dveřích, ústa mírně pootevřená, ohromen do ticha tou surovou, nepřikrášlenou pravdou, kterou právě obnažila. Neměl žádnou obranu. Nezbývaly mu už žádné výmluvy.

Saskia nečekala, až se vzpamatuje. Přerušila oční kontakt, vešla do sprchového koutu a otočila kovovou baterií.

Ze sprchové hlavice vytryskla horká voda, kaskádovitě jí stékala přes ramena a řinula se po jejích křivkách. Malý kout rychle zaplnila pára a zamlžila skleněné stěny. Když tak stála pod proudem a nechala vodu, aby spláchla z prostoru mezi jejími stehny kluzké zbytky po Dominicově uvolnění, nechala Saskia svou mysl toulat.

Navzdory drsným slovům, která mu právě řekla, hluboko uvnitř věděla, že není stará ani zvadlá. Bylo jí jedenačtyřicet let, ale její odraz v zrcadle vyprávěl jiný příběh. Její tělo zůstávalo pevné a napnuté. Její kůže měla ohromující, mladistvou porcelánovou krásu, která se snadno a nepopiratelně vyrovnala dvacetileté dívce, jež kula pikle na chodbě.

Vlastně ironie té situace přinesla na její rty temný úšklebek, když sáhla po mýdle. Byla to Kelsie, kdo předčasně stárnul. Té mladé dívce se tvořily tmavé kruhy pod očima. Neustálé, vyčerpávající úsilí spřádat intriky k sabotáži jejich tříčlenného partnerského pouta z ní vysávalo život. Kelsie žila v neúnavném stavu toxické úzkosti, neustále se ohlížela přes rameno, neustále se snažila zajistit si svou nejistou pozici v posteli alfy. Od samého začátku lhala Dominicovi do očí a tvrdila, že přijme třícestné pouto jen proto, aby si ji nárokoval jako druhou lunu, a to vše s jediným cílem – zastínit Saskii a odstavit ji stranou. Břemeno této neustálé manipulace tu mladou dívku zmáhalo.

Na druhou stranu Saskia odmítala hrát tyto malicherné hry. Nesnížila se k sabotáži. Její svědomí zůstávalo čisté, udržovalo ji bez stresu a zářící. Stála pod horkým proudem a analyzovala rozdělenou dynamiku jejich smečky. Ta dichotomie byla ostrá a nepopiratelná. Saskia byla tou neochvějnou, stabilizující silou. Byla geniální architektkou jejich ohromné finanční prosperity, tou, která udržovala chod smečky v černých číslech a zajišťovala jim budoucnost. Kelsie byla prostě jen ta blýskavá, nová, ničím nezatížená rozptýlení, jež mělo ukojit Dominicovy horkokrevné touhy středního věku.

Věděla, že ji Dominic na nějaké základní, instinktivní úrovni stále miluje. Sdílená historie a pouto druhů nešlo snadno vymazat. Ale jeho palčivá, pohlcující sexuální touha? Ten surový, divoký chtíč? Ten si teď schovával pro Kelsie. Díval se na tu mladou dívku s dravým žárem, který z jeho pohledu už dávno zmizel, když se podíval na Saskii.

V hrudi jí zabublal cynický humor. Popadla láhev se šamponem a vymáčkla si štědré množství do dlaně. Co kdyby se Dominic v budoucnu rozhodl vzít si třetí družku? Při pomyšlení na to si nahlas odfrkla přes zvuk tekoucí vody. Kdyby někdy do jejich zvrácené dynamiky přivedl třetí vlčici, Saskia by ráda popadla kbelík s popcornem, sedla si na gauč a užívala si sledování toho chaosu. Vychutnávala by si pohled na to, jak Kelsie dostane brutálně ochutnat vlastní toxickou medicínu, a sledovala, jak ta mladá dívka panikaří, když alfovo těkavé oko upoutá novější, čerstvější rozptýlení.

Venku za zamlženým sklem se pohnul Dominicův velký stín. Ohromující tíha její tupé, nepopiratelné upřímnosti zlomila jeho odhodlání. Nedokázal čelit realitě, kterou mu vmetla do tváře. Fyzicky se stáhl ze dveří koupelny a udělal krok zpět do ložnice.

"Půjdu do kuchyně a udělám ti něco k jídlu," zamumlal tiše. Jeho hlas postrádal svůj obvyklý velitelský tón alfy, zněl dutě a poraženě. "Už se s tebou nechci hádat."

Saskia poslouchala těžké ducání jeho bosých nohou, jak se stahovaly z ložnice a mířily ven na chodbu. Zvedla ruce a začala vmasírovávat šampon do své mokré pokožky hlavy, čímž vytvořila hustou pěnu. Jak si myla tmavé vlasy, její analytická mysl pitvala jeho zbabělý odchod.

Utíkal. Konečně byl nucen konfrontovat se s realitou svých vlastních rozhodnutí. Její slova nastavila zrcadlo jeho každodenním činům a ukázala mu přesně to, jak nechtěně a odhozeně se kvůli němu cítí. To uvědomění bylo pro jeho pýchu alfy hořkou pilulkou ke spolknutí.

Ale když si smývala pěnu z vlasů, Saskia si uvědomila, co ho doopravdy vyhnalo z místnosti. Nebyl to čistý hněv, co učinilo situaci pro mocného alfu tak nesnesitelně nepříjemnou. Nekřičela na něj. Neřvala, neplakala, ani netropila scénu.

To, co ho vyděsilo, byl tón, který použila.

Byl zdrcujícím způsobem klidný. Byl bez emocí. Byl věcný.

Byl to naprosto stejný, klinický tón, jaký používala jako hlavní účetní smečky, když předkládala brutální finanční pravdu, o které se nedalo hádat, kterou nešlo manipulovat, ani ji popřít.