Pomalu se probouzím, pohlcená čistou, bělavě žhnoucí agónií. Má sedřená kůže syčí. Spalující žár neúnavně pálí proti těžkým železným okovům spojujícím má zápěstí. Ta bolest je ochromující. Prosakuje hluboko do krevního oběhu, mění mé kosti v olovo a zanechává mi pocit nevolnosti. Hruď se mi zvedá, jak se snažím odtáhnout paže od sebe, ale studený kov se jen zakusuje hlouběji a propaluje se skrz jemné vrstvy mého masa.

Moje mysl pádí ve stavu čisté, dusivé paniky. Jak grifové zjistili, že železo fyzicky spaluje můj druh? Můj otec toto rasové tajemství chránil vlastním životem. Nikdy jsme o tom nemluvili nahlas, vyděšeni tím, kdo by mohl ve stínech naslouchat. Grifí král musí mít hluboko v utajení špehy, kteří sledují každý náš krok. Musel mít oči skryté uvnitř samotných našich zdí, aby odhalil tak smrtelnou slabost.

Corvanova krutá slova se mi zlověstně rozléhají v mysli a znějí nad zvukem mého trhaného dechu. *Nikdy to nebyla tvá volba.*

Měl pravdu. Tohle nikdy nebyla volba. Mírová smlouva, zoufalý požadavek na nevěstu, jež má zachránit severní území—byla to vypočítavá lež. Ten podvod navrhli speciálně proto, aby mě vylákali z bezpečí dračího království. Spadla jsem jim přímo do pasti. Můj otec si myslí, že pro náš druh zajistil mír, ale můj lid je stále ve vážném, bezprostředním nebezpečí.

Otevírám těžká víčka. Kočár se přestal hýbat. Když se podívám skrze tmu malého okna, spatřím masivní, impozantní černý hrad. Zdá se, že pohlcuje okolní měsíční svit a tyčí se jako temná, zubatá pevnost nočních můr. Jsem na podlaze, mé tělo je příliš slabé na to, abych se mohla pořádně posadit. Železo mi s každou ubíhající vteřinou vysává sílu, takže zůstávám zranitelná a třesoucí se ve tmě.

Musím najít způsob, jak utéct. Musím se dostat domů a varovat otce. Musím mu říct, že grifové jsou lháři.

Vně kočáru proříznou tichou noc napjaté, rozzlobené hlasy. Zadržím dech a přitisknu ucho k silnému dřevu dveří.

"Řekl jsem ti, abys mi ji přivedl nezraněnou," dožaduje se velitelský, děsivě hluboký hlas. Tón je nízký, vibrující smrtícím, nekontrolovaným ostřím.

Slyším, jak Corvan koktá na obranu. "Snažili jsme se, pane. Bojovala s námi zuby nehty. Kladla odpor."

Pokouším se přesunout váhu, zoufale si chci zpevnit nohy, ale slabé cinkání mých těžkých řetězů se v náhlém tichu rozlehne. Prozrazuje to mé znovunabyté vědomí.

"Zdá se, že se probudila," zaduní hluboký hlas a pod jeho slovy stále vře hněv.

Dveře kočáru se okamžitě rozletí. Náhlý příval studeného nočního vzduchu nedělá nic pro to, aby zklidnil pálící železo zamčené kolem mých zápěstí. Do dohledu vstoupí tyčící se, neuvěřitelně svalnatý muž a zastíní oblohu. Má širokou, impozantní hruď, tmavě kaštanové vlasy a pronikavé oříškové oči, které mě přibíjejí rovnou k podlaze. Jeho ostrou linii čelisti pokrývá temný stín strniště. Má na sobě čistě černé oblečení a na hrudi má pevně připíchnutý lesklý zlatý grifí odznak.

To je on. Grifí král. Varek.

Navzdory svým třesoucím se končetinám a trýznivému pálení železa bojuji za to, abych vyzařovala neochvějnou sílu královské dědičky. Nebudu se před lhářem krčit. Donutím se vzpřímit, bez použití spoutaných rukou se zvednu na kolena a bradu držím vysoko.

"Co tu dělám?" vyjedu na něj a fyzickou bolest maskuji zuřivým, žhnoucím pohledem. "Žádám, abyste mě okamžitě vzal domů."

Corvan se ze strany hlasitě ušklíbne. "Vidíte, veličenstvo? Nezná své místo." Mračí se na mě a znechuceně kroutí hlavou.

Varek se mému vzdoru jen temně, pobaveně usmívá. "Je z jiné kultury. Ona se to naučí." Udělá krok blíž a opře svůj masivní rám do prostoru kočáru. "Tak moc se omlouvám za to, jak s vámi zacházeli, Vaelio Ashvane. Ale teď jste na novém místě. Vaše královské požadavky padnou na hluché uši."

"Nezůstanu tady," cedím skrz zatnuté zuby a ignoruji palčivý oheň vyzařující z mých paží. "Ne po takovém zacházení."

Varekův úsměv se prohloubí do něčeho mnohem temnějšího. Užívá si to. Můj boj ho krmí. "Jak jsem řekl, vaše požadavky nebudou vyslyšeny. Teď jste mým majetkem. Jako takové vám nebude dovoleno opustit můj bok, pokud vám k tomu výslovně nedám svolení."

Rozzuřená jeho naprostou troufalostí se v mé hrudi probudí k životu prvotní žár. "A já řekla, že tady nezůstanu." Zavrčím hluboko v hrdle. Z mých nozder zlověstně stoupá hustý, tmavý kouř. Potlačený drak ve mně se probouzí, zoufale touží bojovat, zoufale touží spálit toho arogantního muže, který stojí přede mnou.

Varek se mému výstupu pouze zasměje. "Už nejste na Dračím území, Vaelio. Tady děláme věci jinak. Ženy jako vy tu nemají žádnou autoritu."

Natáhne své masivní ruce do kočáru, aby mě chytil. Ucouvnu zpět do nejtemnějšího kouta a narazím ramenem na dřevěnou stěnu. Vycením zuby a vydechnu hustý oblak varovného kouře, nechám žár valit se z jazyka, abych si ho udržela od těla. Pokud se mě dotkne, sežehnu mu maso až na kost.

Úsměv mu spadne. Jeho oříškové oči se stanou smrtícími a odstraní jakoukoli zbývající stopu po pobavení. "Máte přesně dvě vteřiny na to, abyste uposlechla, nebo vám fyzicky ukážu, komu přesně patříte."

S odmítnutím se poddat se na ten odpad mračím. "Nepatřím nikomu jinému než svému drakovi."

Varekův výraz se změní ve zlý. Na jeho ostré rysy se usadí mrazivá, sadistická temnota. Aniž by se mnou přerušil oční kontakt, zavolá přes rameno. "Corvane, přines ten železný bič, který jsme připravili."

V hrudi mi divoce vzplane slepá panika. Srdce mi buší do žeber jako lapený pták.

Corvan se o chvíli později vrátí a vstoupí do slabého světla s těžkým, krutým bičem. Kůže je silná, ale konce jsou lemovány zubatými, brutálními železnými ostny. Je to zbraň navržená speciálně k tomu, aby trhala dračí šupiny, rozpouštěla naši kůži a smrtelně otrávila náš krevní oběh. Pokud se to železo dostane do mých otevřených ran, toxin zastaví mé srdce.

"Tohle je přímé porušení mírové smlouvy!" křičím na protest a hlas se mi láme čirou hrůzou. Tisknu se silněji k dřevěné stěně kočáru a snažím se své tělo spojit s pevným dřevem, abych unikla pohledu na kov.

Varek a jeho ozbrojení strážci jen vybuchnou v krutý, posměšný smích. Drsny zvuk se odráží od kamenných zdí černého hradu.

Varek přistoupí blíž a jeho hlas odkapává zlověstným pobavením. "Žádnou takovou smlouvu jsem nepodepsal, drahá. To přece jistě víte."

Zalije mě chladný, paralyzující děs. Dostavuje se děsivé uvědomění, které se nade mnou převalí jako přílivová vlna ledu. Má pravdu. Kmen grifů nikdy nepodepsal ani kousek pergamenu. Celé to vyjednávání, sliby míru, požadavky na nevěstu—byla to všechno jen lest.

Tady jsem bezmocná. Nemám žádnou autoritu, žádnou ochranu a žádnou armádu, která by mi přišla na pomoc. Jsem uvězněna v temném doupěti sadistických monster s nulovou nadějí na záchranu. Když s ním teď budu bojovat, udeří mě tím železem. Rozpustí mi maso přímo z kostí a bude se dívat, jak vykrvácím v hlíně.

Mé fanfaronství se tříští na milion zubatých střepů. Ochranný oheň v mé hrudi uhasíná a je nahrazen syrovým, dusivým strachem.

"C-co ode mě chcete?" koktám s širokýma očima upřenýma v hrůze na zubaté ostny železného biče, který se lehce pohupuje v Corvanově sevření.

Varek pokyne Corvanovi, aby zbraň sklonil, a natáhne ke mně své široké paže. "Chci vaši poslušnost." Jeho tón nepřipouští žádné odmlouvání. "Teď pojďte sem."

Můj burácející hněv se bleskově vzdává prvotnímu, instinktivnímu strachu. Každý sval v mém těle na mě křičí, abych utekla, ale už není kam jít. Kůže mi hoří. Zápěstí mi krvácejí o okovy. Neohrabaně a bolestivě se šourám k otevřeným dveřím, kloužu po otlačených kolenou, dokud nedosáhnu okraje podlahy kočáru.

Varek bez námahy zvedne mé spoutané, oslabené tělo přímo ven do nočního vzduchu. Paže mi zůstávají neohrabaně připíchnuté za zády, čímž mu vystavují mou přední část. Jak mě tiskne ke své tvrdé, neústupné hrudi, jeho tmavé oči nestoudně a majetnicky bloudí po mé kůži. Obkresluje linie mého krku a klíční kosti a katalogizuje si mě jako cennou klisnu koupenou v dražbě.

Třesu se tak moc, až mi drkotají zuby, a železo vysává zbývající teplo z mé krve.

Skloní se, jeho dech hřeje proti mým vlasům, a vlepí mi překvapivě lehký, nezasloužený polibek na temeno hlavy. Jemnost toho gesta je po hrozbě bičem s ostny děsivě skřípavá.

"Vítejte ve svém novém domově, má drahá," zašeptá a ten mrazivý slib mi zní v uších.

Moje mysl křičí na protest. Je blázen. Je to vyšinutý, sadistický šílenec.

S děsivou jasností si uvědomuji, že se od něj musím dostat pryč. Nějakým způsobem, nějak musím z této temné pevnosti uniknout, přežít to otrávené železo zakusující se do mých zápěstí a dostat se domů, abych svůj lid varovala před blížící se zkázou, dřív než grifové napochodují na naše hranice.