Je prokazatelně blázen. Tyčící se král grifů ode mě skutečně očekává, že se mu prostě bez boje pokloním. Právě mi vtiskl polibek do vlasů poté, co mi vyhrožoval ostnatým železným bičem, jako by jeho zvrácená náklonnost mohla vymazat kovové obruče zakusující se mi do kůže. Pokud očekává, že najde tichou, poddajnou trofej, která na jeho příkaz padne na kolena, vážně podcenil nesprávnou ženu. V žilách mi koluje prastarý oheň božské dračí matky. Pod kůží mi hučí magie, hrdé a divoké dědictví, které se odmítá nechat uvěznit. Právě teď sama sobě přísahám, při pohledu na temný kámen jeho pevnosti tyčící se před námi, že se tomuto tyranovi nikdy dobrovolně nepoddám.

Než se vůbec stihnu připravit, Varek se ohne a bez okolků si mě přehodí přes široké rameno jako pytel obilí. Ten náhlý pohyb mi vyrazí dech z plic. Tvrdý hřbet jeho ramene se mi bolestivě zarývá do břicha. Nastupuje instinkt. Okamžitě začnu kopat nohama a divoce se zmítat v mrazivém nočním vzduchu. Přehazuji svou váhu sem a tam a bojuji s vysilujícími železnými pouty svírajícími má krvácející zápěstí. Každý úder do jeho zad vysílá záblesk bolesti do mých paží, ale odmítám přestat. Kroutím se a vrtím, odhodlaná mu tento únos co nejvíce ztížit.

Z jeho hrudi se vydere hluboké, dunivé zavrčení extrémní nevole a rezonuje i mým vlastním tělem. Jeho masivní ruce se zamknou na mých stehnech, prsty se zaryjí do mé kůže úchopem pevným jako železo, až to pohmoždí maso. Fyzické varování je jasné, ale já ho ignoruji. Zpátky v mém vlastním domově bych byla korunována královnou. Vládla bych celému dračímu království s hrdostí a autoritou. Nejsem nějaká bezmocná panna, kterou lze odtáhnout do tmy a zacházet s ní jako s trofejí vyhranou v krvavé válce.

Chvějící se chaotickou, sikhutně působící směsicí čirého strachu a vroucího hněvu zvednu hlavu a křičím mu na záda. "Co ode mě chceš?"

Neodpovídá, jen mě nese přes těžký práh, po kamenných schodech a hluboko do kavernózního, stinného černého hradu. Vzduch uvnitř se okamžitě ochlazuje, voní vlhkou hlínou a starým kamenem. Zvuk jeho těžkých bot odrážejících se od stěn působí jako tikající hodiny mé blížící se zkázy.

"Můj otec ti nikdy nezaplatí!" křičím v zoufalé snaze roztříštit jakékoli samolibé naděje, které pro tento únos chová. "Nevzdá se ani jediné zlaté mince jako výkupné, aby mě získal zpět. Přivede svou armádu, strhne tyto zdi a spálí toto místo do základů!"

Varek se jen směje. Ten hluboký, vibrující zvuk duní proti mé hrudi a postrádá jakýkoli skutečný humor. Upraví si úchop a snadno si mé bezmocné, svíjející se tělo na rameni posune tak, že visím téměř hlavou dolů a do hlavy se mi nahrne krev.

"Už mám přesně to, co chci," řekne samolibě, aniž by přerušil krok, jak procházíme spoře osvětlenými chodbami. "Nepotřebuji za tebe výkupné, malý draku. Chtěl jsem celou dobu tebe."

V žilách mi ztuhne krev. Bojovnost se z mých končetin na prchavou vteřinu vytratí, jak klesají jeho slova. Chtěl mě? Moje mysl pádí a snaží se v té noční můře najít logiku.

"Proč?" ptám se, hlas se mi láme ze strachu z děsivé odpovědi, která na mě čeká.

Hladce pronese tu hrůzostrašnou, nevyhnutelnou pravdu bez jediné špetky váhání. "Protože budeš mou manželkou."

Ta slova mě zasáhnou silněji než fyzická rána. Říká to s chladným odstupem bez emocí a zpečeťuje můj osud hrstkou slabik. Proč by Varek, král grifů, chtěl mě jako svou nevěstu? Mohl mít jakoukoli ženu ze své vlastní rasy. Rady by se mu vrhly k nohám pro střípek jeho moci. Proč unášet dračí šlechtičnu, která opovrhuje samotnou jeho existencí? Musí si myslet, že když si mě vezme, ochromí to mé království a ponechá můj lid zranitelný. Je to hlupák. Můj bratr převezme v mé nepřítomnosti trůn a oni si pro mě přijdou. Ale dokud to neudělají, jsem uvězněna v doupěti nepřítele.

Nese mě hlouběji do pevnosti a vstupuje do rozlehlé, rozprostírající se chodby. Někde za námi se zavřou těžké kamenné dveře a zapečetí tak jakoukoli naději na útěk. Bez varování mě hrubě upustí.

Tvrdě dopadnu na chladnou kamennou podlahu, silou donucena padnout na kolena. Lapám po dechu bolestí, náraz otřese mými kostmi a vyšle čerstvou vlnu agónie do mých železem spoutaných zápěstí. Zamrkám, abych odehnala píchání v očích, a divoce se rozhlédnu po prostorné chodbě.

To, co vidím, mi zmrazí dech v krku.

K mému naprostému zděšení je chodba lemována dalšími ženami. Po délce koridoru se jich táhnou desítky. Všechny klečí ve strašlivé podřízenosti na tvrdém kameni, hlavy skloněné nízko, ramena shrbená. Ani jedna se neodvažuje vzhlédnout nebo vzít na vědomí rozruch. Jsou přísně střeženy brutálními muži, kteří přecházejí po chodbě a ve svých masivních rukou třímají hrozivé železné biče. Je to groteskní přehlídka systematického podrobování. Ženy se třesou, krčí se pod těžkými stíny svých věznitelů, je s nimi zacházeno jako s podřadnými stvořeními, sotva hodnými vzduchu, který dýchají.

Tohle je sadistická podívaná, navržená tak, aby nám ukázala naše místo pod muži. Má královská hrdost vzplane, žhavá a palčivá. Božský oheň v mé duši řve proti té naprosté degradaci, která mě obklopuje. Odmítám být takhle zlomena. Odmítám klečet před monstry.

Vzdorujíc implicitnímu příkazu a ignorujíc ostrou bolest v nohách, opřu své spoutané ruce o kámen a pokusím se vyškrábat zpět na nohy.

Ve chvíli, kdy má kolena opustí podlahu, Varekova ruka se mi sevře na rameni. Agresivně mě srazí tvrdě zpátky dolů. Narazím na kámen a mé kolena se otlačí o neúprosný povrch. Z jeho hrudi zavibruje vzduchem tiché, nebezpečné varovné zavrčení, nesoucí slib násilí. Ostatní ženy při tom zvuku sebou trhnou a stáhnou se ještě víc do sebe.

"Zdá se, že máte plné ruce práce, můj králi," zasměje se nedaleko mužský hlas, který rozbije to napjaté ticho.

Donutím hlavu vzhůru a mračím se skrze své rozcuchané vlasy. Jen pár stop odtud stojí dva z Varekových vysoce postavených mužů a dívají se na mě dolů. Diskutují o mně ležérně, hodnotí mou cenu, jako bych byla jen dobytek přivedený na porážku.

"Možná máš pravdu, Kaelene," odpoví Varek. Jeho tmavé oči se na mě upřou, zbavené jakéhokoli tepla. Dívá se na mě jako na vlastněný předmět, ne jako na živou osobu z masa, krve a ohně.

Kaelen je jen o něco menší než král. Má na sobě černé oblečení se stříbrem připevněným na levé straně hrudi. Jeho světle hnědé vlasy a pronikavé modré oči nedělají nic pro to, aby zmírnily odporný záměr potulující se po mém těle. Jeho pohled působí jako sliz plazící se po mé kůži. Vedle jeho bot klečí krásná mladá žena s jahodově blond vlasy, která si skrývá tvář. V jeho blízkosti se třese v očekávání trestu, který zřejmě nikdy nekončí.

"To mám vždycky," zasměje se Kaelen znovu. Ten drsný zvuk mi drásá uši. Chci rozbít své železem spoutané pěsti o jeho usměvavou tvář a smazat to pobavení přímo z jeho rtů.

"Je to ale černovlasá kráska," poznamená ten druhý s krutým pobavením. Jeho karmínové oči mi kloužou po těle a strhávají ze mě důstojnost. Je masivní, tyčí se nad klečícími ženami jako obr. Jsou všichni grifové stavěni jako chodící hory? S klesajícím děsem si uvědomuji, jak moc jsem na tomto místě fyzicky přečíslena.

Varek přikývne, na rtech mu hraje temný úšklebek. "Nemohl bych souhlasit víc, Cassiane."

Rozzuřená tou naprostou degradací cítím, jak mi v krku rychle stoupá horko. Prastará dračí magie se v mé krvi probouzí a dožaduje se rozpoutání proti těmto arogantním věznitelům. Z mých třesoucích se rtů se nekontrolovatelně valí hustý kouř a kroutí se do chladného vzduchu. Prudce zvednu hlavu a mířím vražedný pohled přímo na ty tři.

"Proč o mně sakra mluvíte, jako bych ani nebyla v místnosti?!" křičím a můj hlas se ostře odráží od klenutého kamenného stropu. "Mám uši!"

Muži se přestanou smát. Atmosféra v hale se okamžitě změní, začne být dusivá a ztěžkne blížící se zkázou.

Ostré, děsivé prásknutí železného biče, který protne vzduch, je jediným varováním, jehož se mi dostane.

Oslepující, bělavě žhavá agónie brutálně exploduje napříč mými zády.

Ten brutální úder roztrhne mé oblečení a maso jako těžká, dusivá vlna roztaveného ohně. Náraz mi úplně vyrazí dech. Nemůžu dýchat. Nemůžu myslet. Spalující bolest nutí mé křičící, svíjející se tělo naplacato k chladné podlaze. Zvuk mého vlastního jekotu naplní masivní chodbu a odráží se od kamenných zdí.

Vidění mi zčerná a pak zbělá. Lapám po dechu, dusím se vlastními slinami a přetrvávajícím kouřem v ústech. Oči mi zaplaví slzy a přelijí se mi přes tváře, než je stihnu zastavit. Pode mnou se shromažďuje teplá, čerstvá krev a vsakuje se do roztrhané látky mých šatů. Bolí to tak moc. U matky na nebesích, ta bolest je nepředstavitelná. Je to, jako by se mi po páteři táhlo cejchovadlo a zanechávalo za sebou jen zničené, hořící maso.

Zhroutím se do ubohé louže vlastních slz a čerstvé krve. Snažím se zvednout, ukázat jim, že nejsem zlomená, ale paže odmítají udržet mou váhu. Těžká, nepřirozená zranění způsobená toxickým železem vyzařují z ohnivé rány nevolnost vzbuzující necitlivost směrem ven. Jed mi rychle prosakuje do žil. Odřezává životně důležité spojení s mým vnitřním drakem a zbavuje mě mé magie a síly. Jsem plně paralyzována na kameni, neschopna proměny, neschopna se uzdravit, neschopna se bránit.

Přes své mlhavé, slzami rozmazané vidění vidím, jak se na mě dívají ostatní klečící ženy. Jejich oči v sobě skrývají tichou lítost. Vědí přesně, jak moc to bolí. Tuhle noční můru žijí každý jeden den.

"Už tak divoká nejseš, co," ušklíbne se Kaelen někde nade mnou a tu hrůznou show si jasně užívá.

Chci vrčet, vytrhnout mu hrdlo, ale stěží dokážu zvednout bradu z krví potřísněné podlahy.

"Ona se naučí, kde je její místo, přesně jako všechny ty ostatní ženy," pronese Varek s chladným odstupem bez emocí.

Stojí nade mnou, jasně nespokojen s mým rebelským postojem, ale moje agonizující výkřiky ho absolutně nevyvedly z míry. Vykrvácím mu tu na podlaze, zbavena své moci a důstojnosti, a on necítí vůbec nic. Neznamenám pro něj víc než divoká zvěř, kterou je třeba zlomit, aby poslouchala na slovo.

Skloní se. Jeho velké ruce mě popadnou za pas a on bez námahy zvedne mé brutálně zbité, krvácející tělo zpět přes rameno. Ten pohyb roztáhne syrovou, otevřenou ránu na zádech. Mým nervovým systémem projede čerstvá vlna mučení. Zmůžu se jen na slabé, ubohé zavrčení bolesti, obličej mi visí dolů proti jeho tmavému oblečení. Končetiny mi visí bez užitku, železná pouta ztěžka leží na mých zápěstích.

Ignorujíc mé utrpení se otočí zády ke Kaelenovi a Cassianovi. Nese mě k velkolepému schodišti na konci haly. Ani se nezapotí, když nás nese nahoru do dvou dlouhých ramen kamenných schodů. Každý jeho krok otřásá mými roztrženými zády a vysílá mi jiskry agónie za víčka. Pevně zavřu oči a snažím se potlačit fňukání drásající se z mého hrdla.

Kráčíme temnou, tichou chodbou v horním patře a hrůzy spodní úrovně necháváme za sebou. Zastaví se před velkými, těžkými černými dveřmi. Jednou rukou je rozrazí, překročí práh a vezme nás dovnitř.