Úhel pohledu: Vaelia

Rozhlížím se po masivní, honosně vyzdobené hnědé komnatě, zatímco Varek za námi nohou zabouchne těžké černé dveře. Těžké bouchnutí se rozlehne prostorem a je následováno děsivým, pevným cvaknutím zámku. Zamyká mě uvnitř, odpečeťuje mě od zbytku světa. Mé paže jsou již pevně svázány v oslabujících, maso spalujících železných okovech. Toxický kov se zakusuje do mých zápěstí a vysílá mými žilami vlny nevolnosti. Mé záda křičí v ohnivé agónii ze surového zásahu bičem, který jsem utrpěla dole. Každý nepatrný pohyb tahá za potrhané, zničené maso, ale to, co mě skutečně paralyzuje syrovou hrůzou, není ta bolest.

Je to pohled, jenž hrozivě odpočívá ve vzdáleném rohu místnosti.

Těžká kovová klec o velikosti člověka. Sedí na světle hnědém koberci, což je ostrý, brutální kontrast k sytě čokoládově vymalovaným stěnám, manželské posteli a bytelnému dřevěnému jídelnímu stolu. Studené dno ohrazení je vystláno přikrývkami a polštáři, jež se mi vysmívají svým falešným pohodlím.

Varek ke mně pomalu kráčí. Pohybuje se se smrtící grácií vrcholového predátora. Jeho tmavé oříškové oči jsou plné nebezpečné, majetnické zuřivosti. Dívá se na mě, jako by mě chtěl roztrhat holýma rukama a pohltit, cokoli zbude.

Ve slepé panice se škrábu dozadu. Mé boty při ústupu kloužou po koberci. Nohy se mi divoce třesou, sotva schopny udržet mou váhu kvůli jedu prosakujícímu do mého systému. Přitisknu páteř tvrdě k chladnému sklu okenního parapetu, čímž sama sebe uvíznu v pasti.

Temně se ušklíbne. Ten lov si užívá. "Už pro tebe není kam jít, Vaelio," říká hlasem překapávajícím arogantní jistotou. "Jsi uvězněna se mnou."

Má dračí hrdost zuřivě odmítá samotný koncept podrobení. Představa, že bych mu patřila, že bych byla zavřená v té kovové krabici, ve mně vaří krev. Odmítám ho nechat vyhrát, odmítám odevzdat svou svobodu tyranovi, sáhnu za sebe a zběsile rozrazím těžké skleněné okno.

Mrazivý chlad nočního vzduchu mě zasáhne do tváře jako fyzická rána. Podívám se dolů na závratný, fatální pád na kamenné nádvoří hluboko pod námi.

Učiním rozhodnutí ve zlomku vteřiny. Vyskočím ven do mrazivého studeného vzduchu.

Skáču s plným úmyslem zřítit se k zemi. Raději volím čestnou smrt, než abych se stala zvířetem v kleci. Připravím se na pád a vítám vítr svištící mi kolem uší. Ale dříve, než si mě gravitace stačí vzít, vybuchne za mnou masivní stín.

Z Varekových zad vyšlehnou zrůdná, krásná hnědá křídla. V šeru zajiskří, velkolepá a děsivá. V rozmazané šmouze nepřirozené, dechberoucí rychlosti se za mnou vrhne z okna.

Jeho ostré pařáty bolestivě škrábnou mou jemnou kůži, když mě chytí v letu. Ostré píchnutí jeho drápů rozřezávajících mé paže slouží jako brutální připomínka jeho smrtící povahy. Hrubou, neodpouštějící silou zastaví můj pád. Odtáhne mě zpět do místnosti a táhne mou váhu rámem okna.

Brutálně mrští mým tělem přes komnatu. Letím vzduchem a narazím do bytelné dřevěné knihovny. Náraz mi vyrazí dech z plic. Na hlavu a ramena se mi sypou těžké knihy a pohřbívají mě pod svou vahou. Má zraněná záda vzplanou novou, nesnesitelnou agónií.

Vážně oslabená toxickým železem proudícím mi v žilách a drtivým dopadem hodu, svinu se na podlaze do pevného klubíčka. Ze rtů mi unikne zlomené zakňučení. Jsem na pokraji zhroucení, ale můj vnitřní dračí duch zůstává neústupný. Nepokloním se.

Varek stojí nad mou třesoucí se formou. Hruď se mu zvedá a jeho křídla se pomalu skládají zpět do jeho masivního rámu. Dívá se na mě a v čiré nevíře se dožaduje odpovědi. "To bys raději opravdu skočila z nejvyššího patra, než abys prostě uposlechla mé příkazy?"

Zvednu hlavu. Zírám na něj s čirou nenávistí hořící v mých duhovkách. "Ano," odpovím drsným hlasem, ale bez jediné špetky lítosti. "Raději bych tisíckrát zemřela, než abych podlehla tvé zvrácené vůli."

Atmosféra v místnosti se změní. Klidně si klekne vedle mého zbitého těla a ta náhlá změna v jeho chování mě ještě více zneklidní. Natáhne ruku a jeho velká dlaň mi z potu a slz umazané tváře odhrne zatoulaný pramen vlasů.

"Nakonec si uvědomíš, že nemáš jinou možnost," ujišťuje mě mrazivě jemným hlasem.

Odtáhnu se od jeho doteku a vycením zuby jako divoké zvíře. "Mou podřízenost získáš teprve, až budu mrtvá." Z mých nozder uniká horký kouř a stáčí se do vzduchu mezi námi, jak má dračí zloba kypí.

Rozzuřený mým nezlomeným vzdorem, jeho ruka vyletí. Vlepí mi prudkou facku.

Prasknutí jeho dlaně o mou tvář je ohlušující. Hlava mi odskočí na stranu a znovu narazí do dřevěné police. Tvář mi hoří intenzivním žárem.

"Požaduji tvůj respekt a poslušnost!" zakřičí, hlas mu duní od stěn.

Hlava mi neúnavně tepe. V očích mi tančí hvězdičky, ale odmítám zůstat potichu. Vyjedu na něj zpátky, hlas se mi třese bolestí, ale mé odhodlání je pevné. "Můj respekt získáš teprve tehdy, až si ho skutečně zasloužíš."

Varek si těžce povzdechne. Přejede si rukou po tváři, zdánlivě vyčerpaný mým neúnavným odporem. Sehne se a nabere mé pohmožděné, krvácející tělo z podlahy. Jsem bezmocná, abych ho zastavila, když mě bere do náruče.

"Ženy nemají v tomto království žádná práva," prohlašuje chladně a dívá se dolů na mou tvář. "Nyní patříš mně."

Otočí se na podpatku. Začne mě fyzicky táhnout přes místnost, přímo ke kovové kleci v rohu.

Má primární, instinktivní panika se silou prodere na povrch. Pohled na blížící se kovové mříže tříští mou královskou hrdost. Děsivá představa, že mě zamknou jako vzteklé zvíře, rozbíjí mou vyrovnanost na milion zubatých střepů.

"Počkej... počkej!" křičím zoufale, kopu nohama a zmítám se v jeho železném sevření.

Ignoruje můj křik. Dojde ke kleci a otevře kovová dvířka.

Koktám skrze své čerstvé slzy a vzhlížím k jeho neústupné tváři. Prosím ho a ničím tak svou vlastní důstojnost. "B-budu se c-chovat slušně, prosím tě, nedávej mě tam. Já se to naučím!"

S úsměvem plným krutého, triumfálního uspokojení se jeho stisk na mých pažích ještě více utáhne, až mi pohmoždí maso. "Všechny nové ženy v mém království musí být řádně zkroceny," informuje mě se sadistickým klidem. "Klec tě vycvičí k tomu, jak se máš chovat."

"Ne! Prosím!"

Vrhnu se do zběsilého, zoufalého fyzického boje proti jeho nesrovnatelně nadřazené grifí síle. Tlačím proti jeho hrudi. Snažím se zabořit paty do koberce. Ale mé oslabené dračí tělo se mu nemůže rovnat. Snadno mé zmítání přemůže. Hrubým strčením mě silou mrští dovnitř do temného ohrazení.

Dopadnu na přikrývky. Než se vůbec stihnu vyškrábat zpět, zabouchne těžká kovová dvířka. S ostrým, finálním cvaknutím otočí zámkem.

Vyškrábu se k přední části ohrazení. Zběsile bouchám rukama o žhavé železné mříže. Toxický kov mi pálí dlaně a vysílá palčivé šoky bolesti vzhůru mými pažemi, ale hrůza to pálení přehlušuje. "Pusť mě ven!" křičím z plných plic. "Pusť mě odsud!"

Temně se zasměje. Pomalu se postaví a otáčí se zády k mým zoufalým prosbám. Nenuceně si upraví oblečení a opráší z rukávu smítko prachu.

"Ani se nepokoušej utéct," posmívá se mi a ohlédne se přes široké rameno. Odhalí svou krutou předvídavost se sadistickým úsměvem. "Tyhle mříže jsou z čistého železa. Nechal jsem tu klec postavit speciálně pro tebe."

Dech se mi zadrhne v krku. Věděl, že přijdu. Postavil past navrženou tak, aby mě mučila mou vlastní rasovou slabostí.

"To mě v tomhle hrozném místě opravdu necháš úplně samotnou?" ptám se. Hlas se mi třese čistým strachem. Představa, že budu ponechána utrpení v téhle hořící kovové bedně, mě děsí k nepříčetnosti.

Jen se usměje, pobaven mou náhlou zranitelností. "Už se na mě cítíš vázaná?" zeptá se posměšně.

Hledím na něj skrze slzy a odmítám odpovědět na tu jeho zvrácenou otázku.

Bez dalšího slova přejde na druhou stranu komnaty. Natáhne ruku a zhasne světla v místnosti. Těžké černé dveře se otevřou a zavřou. Zámky se zvenčí otočí.

Uvrhne mě do absolutní, dusivé tmy.

Plazím se pozpátku, dostávám se co nejdál od železných mříží, jak to ten malý prostor dovoluje. Třesoucí se pod tenkou přikrývkou na podlaze klece, se pečlivě vyhýbám tomu, abych se dotkla pálícího kovu. Trpká, děsivá realita mé situace se nade mnou v té černočerné tmě převalí.

Můj zoufalý pokus obětovat se pro záchranu svého lidu odsoudil můj vlastní život k živoucí noční můře. Jsem v pasti, otrávená a v kleci na nepřátelském území.

A přesto, jak tak sedím sama ve tmě, mé srdce buší do žeber zvláštním rytmem. Jeho temný, obsedantní nárok na vlastnictví—způsob, jakým se na mě díval a prohlašoval, že jsem jeho—ve mně podivně probouzí matoucí, nechtěné vzrušení hluboko v hrudi. Je to zvrácená jiskra vzrušení a já nenávidím sama sebe za to, že ji cítím.

Pevně si ovinula paže kolem kolen a potichu přísahám do tmy. Nikdy se mu nepoddám. Mohl by mě zbít do krve. Mohl by mě zavřít do klece jako divokou zvěř. Ale nikdy by nezničil můj vnitřní oheň. Budu střežit svého ducha a chránit ho za každou cenu.

Pevně zavřu oči proti chladu. Byla jsem stažena přímo do pekla a dusivá temnota vzala na sebe podobu muže.