Pohled Aurelie

Od mého dramatického útěku uplynuly celé dva měsíce. Teplý, vlhký vánek v brazilském Manausu se prohnal přes balkon mého nového bytu a přinesl s sebou slabou vůni deště a říční vody. Byl to jemný, neustálý rytmus, který pomalu začínal hojit mou zlomenou duši. Opírala jsem se o chladné kovové zábradlí, pevně svírala telefon u ucha a na tváři se mi rozprostíral široký úsměv.

"Páni! Gratuluju, Isolde!" jásala jsem do sluchátka, hlas mi zvonil upřímným nadšením. "To znamená, že se k naší rodině brzy přidají tři novorozeňátka."

Na druhém konci linky se na okamžik rozhostilo těžké, hmatatelné ticho, než Isolde ze sebe vydala roztřesený výdech. Hlas se jí třásl, ztěžklý nepopiratelnou, hluboce zakořeněnou nervozitou. "Hrozně se bojím, Aurelie. Teda, tohle těhotenství bylo neplánované. Nesnažili jsme se o to. Ani nevím, jestli je Lachlan připravený. Je teď tak soustředěný na budování své kariéry a to načasování se prostě zdá špatné."

Zjemnila jsem tón a bez námahy vklouzla do role uklidňující kamarádky, kterou teď tak zoufale potřebovala. Znala jsem svého bratra lépe než kdokoli jiný. "Poslouchej mě, Isolde," řekla jsem pevně a vložila do svých slov veškerou jistotu, kterou jsem měla. "Znám Lachlana. Plánované nebo ne, vteřinu poté, co tu zprávu uslyší, bude tím nejšťastnějším mužem na celém světě. Miluje tě. Tohle dítě pro něj bude vším."

"Opravdu si to myslíš?" zašeptala a její úzkost o zlomek ustoupila. "Řeknu mu to dnes večer. Jen doufám, že se dočkám pozitivní reakce." Odkašlala si, dychtivá přesunout záři reflektorů ze svých vlastních obav jinam. "Dost bylo mé paniky. Jak se vede tobě? Jak to miminka zvládají v tom brazilském vedru?"

"Daří se jim skvěle," odpověděla jsem a položila si ochrannou ruku na své vzdouvající se břicho. Čirá radost z mé vlastní situace mi probublávala v hrudi. "Doktoři to před pár dny potvrdili, Isolde. Nečekám jen jedno miminko. Čekám dvojčata."

Reproduktorem se rozlehl hlasitý úžas následovaný jasným, dojatým smíchem. "Dvojčata! Aurelie, to je fantastická zpráva! Ach, kéž bych tě teď mohla obejmout. Máš všechno, co potřebuješ? Byt, jídlo, oblečení?"

"Už jsi mi zařídila víc než dost," ujistila jsem ji, zírajíc na rozlehlou, třpytící se hladinu řeky Rio Negro. Sluneční světlo tančilo po temné vodě a malovalo svět do odstínů zlaté a jantarové. "Nepotřebuju už vůbec nic. Jen musím přečkat těch pár dalších měsíců."

"To přečkáš," slíbila Isolde. "Musím už brzy na let, takže si musím vypnout telefon. Jen na sebe dávej pozor, dobře?"

"Ty taky. Šťastný let."

Linka ztichla. Položila jsem telefon a vydala dlouhý, spokojený povzdech. Poprvé za mučivě dlouhou dobu jsem cítila opravdový klid. Stočila jsem pohled zpět na rozlehlou městskou krajinu přede mnou. Oči mi klouzaly po horizontu, sledovaly klikatící se cestu řeky, dokud se nezaměřily na vzdálenou, tyčící se siluetu mostu Ponte Rio Negro.

Jeho rozmáchlá architektura a masivní betonové pilíře ostře kontrastovaly s oblohou. Pouhý pohled na něj mě zasáhl jako fyzická rána do hrudi. Dech se mi zadrhl v krku. Hřejivé brazilské slunce jako by zmizelo a nahradil ho kousavý, mrazivý vítr vzpomínky, se kterou jsem denně bojovala, abych ji potlačila. Ten most mě v mysli vtáhl zpět a uvrhl mě přímo do hluboké, dusivé bolesti, která se odehrála před dvěma dlouhými lety.

Záblesk minulosti mě zasáhl s živou, nevyhnutelnou intenzitou.

*Před dvěma lety.*

Stála jsem nejistě na samém okraji toho masivního mostu. Ledový noční vítr mi šlehal do vlasů a štípal mě do slzami zborcených tváří. Pode mnou hučela temná řeka, zčeřená černá propast, která hrozila, že mě celou spolkne. Prsty u nohou mi visely přes betonovou římsu. Vážně jsem uvažovala, že svůj život zahodím sebevražedným skokem, zoufale toužíc po konci té drtivé noční můry, jíž se můj život stal.

Můj přítel se vypařil do neznáma. V tu samou vteřinu, kdy z mých rtů splynula slova "Jsem těhotná", se mu hrůzou rozšířily oči a on utekl. Zablokoval si mé číslo, opustil svůj byt a vymazal se z mé existence, nechávaje mě čelit blížící se bouři úplně samotnou.

A jak děsivá bouře to byla. Byla jsem zahnána do kouta bez jakékoli únikové cesty. Plně jsem si uvědomovala, co by se stalo, kdyby na to moje rodina přišla. Můj otec byl děsivě přísný, bezcitný tyran. Kdyby zjistil, že jsem těhotná mimo manželství, neváhal by. Násilím by mě odtáhl na kliniku a bez špetky výčitek by zničil ten křehký nový život rostoucí v mém lůně.

Zavzlykala jsem, ten zvuk se mi vydral z hrdla a ztratil se ve větru. Byla jsem uvězněná v naprosté, drtivé porážce. Měla jsem strach z toho smrtelného pádu. Představa nárazu do té mrznoucí vody mi paralyzovala končetiny. Ale myšlenka na to, že bych udělala krok vzad, že bych čelila otcovu hněvu a ztratila své dítě kvůli jeho krutosti, mě držela přimrazenou na římse. Schovala jsem obličej do třesoucích se dlaní a plakala v hořkém chladu.

"Potřebujete pomoct?"

Ten hlas prořízl zvuk hučící vody. Byl to jemný, uklidňující baryton, hluboký a nečekaný v hluboké noci.

Vyjekla jsem a hlava mi vyletěla vzhůru. O několik metrů dál stál pohledný, záhadný cizinec a pomalu vystupoval ze stínů pouličních lamp. Měl na sobě tmavý kabát, ruce ležérně zasunuté do kapes. Nevrhl se ke mně. Nekřičel na mě, abych ustoupila. Prostě se na mě díval a jeho pohled sklouzl dolů k temné řece pod námi.

"Ne," vyrazila jsem ze sebe hrubým hlasem. "Děkuji. Prostě odejděte."

Ignoroval mou prosbu. Udělal jeden odměřený krok blíž a očima odhadoval ten masivní spád. "I kdybyste byla mistryně v plavání, ten proud byste nepřežila," poznamenal, jeho tón byl zvláštně konverzační. "Takže hádám, že váš plán se vším skoncovat neselže. Ale..." Naklonil hlavu a jeho pronikavé oči se zabodly do mých. "Vy vlastně skočit nechcete, že ne?"

"Nechci zemřít," zašeptala jsem a přes řasy se mi přelily další slzy.

"Někdy je mluvení s cizími lidmi mnohem snazší, protože vás ve skutečnosti nesoudí," nabídl jemně, jeho hlas mě v té mrazivé noci ovinul jako teplá přikrývka. "Nebo i když ano, na jejich soudech nezáleží. Takže, zkrátka a dobře, můžete mluvit se mnou. Jsem skvělý posluchač."

Zoufale toužící po jakémkoli lidském spojení, po jediné duši, která by potvrdila mou existenci, jsem se zlomila. Hráz praskla a já si před tím bezejmenným mužem vylila srdce. Řekla jsem mu všechno. Pečlivě jsem mu vysvětlila přítele, který utekl jako zbabělec. Řekla jsem mu o děsivém otci, který vládl naší rodině železnou pěstí. Vysvětlila jsem mu nemožnou, dusivou situaci, kdy chci chránit ten drobný tlukot srdce uvnitř sebe, a přitom vím, že moji vlastní pokrevní příbuzní by mě odvlekli do nemocnice nebo mi otrávili jídlo, jen aby se to dítě nikdy nenadechlo.

"Přišla jsem sem nahoru, protože jsem selhala," vzlykala jsem, svírajíc zmrzlé zábradlí za sebou. "Věřila jsem špatnému chlapovi. Zničila jsem si život. Už nemám kam jít."

Cizinec tiše poslouchal, jeho výraz byl nečitelný, ale postrádal ten tvrdý odsudek, který jsem očekávala. Prostý akt toho, že jsem mu ulehčila od svých nejtěžších tajemství, posunul něco hluboko v mé mysli. Jak mi ta slova opouštěla ústa, zamotaný zmatek v mé hlavě se začal třídit.

Náhle jsem si uvědomila, že nejsem bez možností. V mysli mi bleskla tvář. Lachlan. Ze všech mých osmi bratrů mi byl Lachlan nejblíž. Sdíleli jsme pouto ukované v dětství. Byl by zuřivý, to ano. Křičel by a přecházel by po místnosti, ale nikdy, nikdy by nedovolil, aby mi otec ublížil. Ochránil by mé nenarozené dítě před blížícím se hněvem.

"Přišla jste na to, že?" zeptal se cizinec a na rtech mu pohrával slabý, chápavý úsměv.

"Můj bratr," vydechla jsem a to zjištění přineslo novou vlnu slz – tentokrát slz úlevy. "Lachlan. On mi může pomoct."

"Tak vás pojďme dostat dolů." Pohledný cizinec přistoupil přímo k římse a jemně natáhl ruku.

Podívala jsem se na jeho nataženou dlaň, záchranné lano nabídnuté v nejtemnější chvíli mé existence. Natáhla jsem ruku a svými třesoucími se prsty jsem sevřela jeho silnou, teplou ruku. Zatáhl přesně takovou silou, aby mi pomohl udělat krok vzad. Moje boty dopadly na pevný beton chodníku pro pěší. Kolena se mi mírně podlomila, ale byla jsem v bezpečí. Byla jsem naživu.

"Děkuji," vydechla jsem a obtočila si paže kolem sebe, abych se zahřála.

Pustil mou ruku, jeho úsměv vybledl do vážného, intenzivního pohledu. "Dávejte si pozor," nabídl kryptické, mrazivé varování, které podkreslovalo jeho tón. "Někdy právě ti nejbližší jsou těmi, kteří naši důvěru zradí ze všech nejvíc."

Než jsem se stihla zeptat, co tím proboha myslel, jeho tělo ztuhlo. Páteř se mu narovnala a hlava mu vystřelila směrem k temné linii stromů lemující most. Ztuhl, jako by vycítil neviděného predátora číhajícího ve stínech. Bez dalšího slova se otočil a běžel ke štíhlému černému autu zaparkovanému o pár metrů dál. Vrhl se na sedadlo řidiče a v panickém spěchu odjel do noci, pneumatiky kvílely o asfalt.

Stála jsem tam, opět zmatená a sama, chladný vítr mě bičoval. S třesavkou jsem vytáhla telefon z kapsy kabátu. Displej se rozsvítil a odhalil děsivou realitu. Měla jsem desítky zběsilých zmeškaných hovorů od členů mé rodiny.

Hruď mi sevřela panika. Rychle jsem vytočila matčino číslo. Zvedla to hned po prvním zazvonění.

"Kde sakra jsi, Aurelie?!" její hlas zaječel z reproduktoru, drsný a panovačný. "Máš tušení, jakou paniku způsobuješ? Gideon vystopoval tvůj telefon. Právě jede na tvou pozici blízko toho mostu. Zůstaň přesně tam, kde jsi, a čekej na něj!"

"Dobře, mami, omlouvám se—"

Zavěsila dřív, než jsem to stihla doříct. Zastrčila jsem telefon zpět do kapsy a choulila se u zábradlí mostu. Celou mučivou hodinu jsem stála roztřesená v kousavém nočním vzduchu. Při každých projíždějících světlech se mi rozbušilo srdce, ale Gideon se nikdy neukázal. Prsty mi znecitlivěly a zuby mi nekontrolovatelně jektaly. Dvakrát jsem zkusila zavolat na Gideonovo číslo, ale spadlo to rovnou do hlasové schránky.

Konečně se prázdnou ulicí rozlehl těžký rachotivý zvuk. Ulicí se řítila tři masivní, těžce obrněná černá SUV. Násilím zastavila s pískotem přímo přede mnou a vzduch naplnil pach pálící se gumy. Byla to militaristická kolona s tlustými tónovanými skly a vyztuženou ocelí.

Zadní dveře prostředního SUV se rozletěly. Nebyl to Gideon. Byl to můj druhý bratr, Caspian.

"Nasedej!" zařval Caspian, jeho obličej byl bledý a vyzařovala z něj čistá, nefalšovaná panika.

Vyškrábala jsem se do bezpečí obrněného auta a tvrdě dopadla na kožená sedadla. Caspian za mnou zabouchl dveře.

Přesně v tu samou vteřinu tichý noční vzduch prořízlo hlasité, děsivé, do morku kostí pronikající vlčí vytí.

Ten zvuk byl masivní, primitivní a hrdelní. Vibroval skrze vyztužené sklo SUV a rozléhal se s takovou zuřivostí, že se mi z něj zježily chlupy na zátylku. Znělo to jako bestie z noční můry, hladová a rozzuřená.

"Co to bylo?!" vyjekla jsem, tisknouc záda k sedadlu.

Caspian neodpověděl. Bouchl pěstí do přepážky a křičel na řidiče. SUV vyrazilo vpřed, pneumatiky bojovaly o přilnavost. Caspian ujížděl jako šílenec prchající z válečné zóny a kličkoval prázdnými ulicemi závratnou rychlostí. Obě doprovodná vozidla se nám lepila na nárazník a udržovala těsnou, obrannou formaci.

Seděla jsem v prostoru pro cestující a můj strach se rychle měnil v horkou, narůstající zuřivost. Zírala jsem na Caspiana, připravená rozzlobeně se dožadovat plného vysvětlení. Byla jsem zmrzlá, vyčerpaná a těhotná. To, že mě Gideon nechal hodinu v mrazu, bylo nepřijatelné, a tahle chaotická, děsivá extrakce mi připadala jako masivní přehnaná reakce.

"Kde je Gideon?" vyžadovala jsem odpověď, hlas ostrý. "Měl mě vyzvednout! Proč takhle řídíš?!"

Caspian upíral zrak přímo před sebe a čelist měl zaťatou tak pevně, až mu cukal sval na tváři. Odmítal se na mě podívat. Ticho v autě bylo dusivé.

Kolona se prohnala branami našeho rodinného sídla a prudce zabrzdila na obrovské příjezdové cestě. Ještě než auto úplně zastavilo, Caspian rozkopl dveře a vyběhl do noci.

Rozrazila jsem dveře a vykročila ven, na jazyku mě pálil další požadavek. "Caspiane, radši mi řekni—"

Každá kapka mé rodící se zuřivosti se vypařila. Slova mi zemřela v hrdle.

Tam, osvětlený drsnými, ostrými světlomety SUV, ležel Gideon. Byl brutálně odhozen na chladný kámen příjezdové cesty. Byl to bezvládný, znetvořený mrtvola nasáklá krví. Oblečení měl roztrhané na cáry, hrdlo rozervané v děsivé ukázce násilí. Ve vzduchu těžce visel kovový zápach čerstvé krve, která se temně rozlévala kolem jeho bezvládného těla.

Ta naprostá, nepochopitelná hrůza z pohledu na mého bratra, který byl zavražděn přímo před naším domem, rozbila mou realitu. Svět se vychýlil ze své osy. Kolena se mi podlomila. Zhroutila jsem se do špíny, tvrdě jsem narazila na zem, a jak moji mysl pohltil stav traumatizovaného šoku, můj zrak se zúžil do temnoty.

"Aurelie?"

Jemný, hluboce ustaraný hlas mě prudce vytáhl z dusivého sevření záblesku minulosti. Lapa po dechu, oči mi vystřelily dokořán. Temná, krvavá příjezdová cesta zmizela a nahradil ji teplý, sluncem zalitý interiér mého bytu v Brazílii. Hruď se mi zvedala, jak jsem se roztřeseně nadechla a vrátila se zpět do bezpečí současnosti.

Lyra stála vedle mě s rukou jemně položenou na mém rameni. "Jsi v pořádku?" zeptala se a její ostré, vnímavé oči zkoumaly mou tvář.

Lyra a její družka Kaia byly ten hluboce oddaný ženský vlkodlačí pár, který mi Isolde osobně poslala, aby mě chránil a pomáhal mi. Byly silné, divoce loajální a divoce mě chránily.

"Jsem v pořádku," lhala jsem a nutila se do křečovitého úsměvu. Setřela jsem si z tváře zbloudilou slzu dřív, než si jí mohla všimnout. "Jen jsem se zamyslela."

"Večeře je konečně hotová," zavolala Kaia vesele z kuchyně a vstoupila do jídelny s obrovskou, kouřící miskou těstovin. Zářila a oči jí střelily k mému oteklému břichu. "Pojď jíst. Naši malí andílci už musí umírat hlady."

Koncept miminek naprosto zbožňovaly. Od chvíle, kdy dorazily do Manausu, z nich vyzařovalo čisté nadšení z mých budoucích dvojčat. Už si rozdělily povinnosti a hravě se dohadovaly, kdo si je bude moct pochovat jako první a kdo bude mít na starosti půlnoční krmení.

Odrazila jsem se od zábradlí balkonu a následovala Lyru k jídelnímu stolu. Když jsme se posadily k jídlu, voňavý zápach česneku a rajčat mě ještě více ukotvil v realitě. Kousla jsem si a moje mysl se krátce dotkla mých financí. Isolde byla neuvěřitelně štědrá, platila všechny mé životní náklady, nájem za tento nádherný byt i účty za lékaře, zatímco Lachlan se soustředil na budování své kariéry. Měla jsem v sobě ale silnou vnitřní hrdost. Nenáviděla jsem závislost na almužnách, dokonce i od rodiny. Věděla jsem, že si nakonec budu muset najít stabilní práci z domova. Zoufale jsem chtěla své děti podporovat nezávisle, abych dokázala, že je dokážu zabezpečit bez cizí milodaru.

"Takže," začala Kaia a nadšeně mávala vidličkou. "Už jsi přemýšlela o těch jménech?"

Atmosféra u jídelního stolu se rychle přesunula k radostné, živé debatě.

"Stále si stojím za tím, že to bude Sloane a Summer, pokud to budou holky," navrhla Lyra a naklonila se dopředu se širokým úsměvem. "Zní to silně. Jako bojovník a sluneční svit."

"A jestli to budou kluci," oponovala Kaia a ukázala na svou družku, "musí to být Kellan a Cassian. Krásně to zní."

"Co když to bude od každého jedno?" provokovala hravě Lyra. "Freya a Isaac!"

Zahřál mě úsměv nad jejich zářícím, nakažlivým nadšením. Jejich radost byla hojivým balzámem na zjizvenou tkáň mé minulosti. Cítila jsem hlubokou, hlubokou vděčnost za naši jedinečnou malou provizorní rodinu. Byly jsme tři silné ženy budující útočiště daleko od násilí a zrad světa, který jsem nechala za sebou.

Položila jsem si obě ruce na břicho a pod dlaněmi jsem ucítila drobné, uklidňující zachvění. Hluboko ve svém srdci jsem mohla jen upřímně doufat, že porodím dvě malé princezny. Chtěla jsem holčičky. Představovala jsem si, jak je budu vychovávat v tomto bezpečném, izolovaném malém světě a učit je, aby byly neústupné a nezávislé. Kdyby to byly dívky, my tři dospělé a dvě miminka bychom mohly utvořit náš vlastní mocný malý ženský basketbalový tým, nedotknutelný muži, kteří mi už předtím zničili život.

Ale vesmír má svůj způsob, jak měnit osudy. Věci nikdy nejdou tak, jak je pečlivě plánujeme, zvláště když jde o nevyzpytatelné, divoké kouzlo přivádění nového života na svět. Stejně jako mé plány na klidnou, předvídatelnou budoucnost i narození těchto dětí mělo brzy dokázat, že osud pro nás přichystal zcela jinou cestu.