Odporně chutnající hadr dřel Valerii o patro a dusil ji při každém jejím mělkém nádechu. Během potyčky na zadním sedadle sklouzla hrubá látka, kterou řidič použil k zajištění roubíku, zakryla jí oči a uvrhla ji do dusivé temnoty. Každé škubnutí jedoucího auta vysílalo do jejích ramen rázové vlny bolesti. Tlustý provaz, který jí svazoval zápěstí za zády, se s každou další minutou zařezával hlouběji do sedřené kůže. Prsty jí už dávno znecitlivěly.

Ležela v pasti na studeném koženém sedadle a poslouchala rytmické hučení motoru a neúprosný hvizd mrazivého větru venku. Vlekla se více než hodina. Každá vteřina jako by jí ležela na hrudi těžkou vahou. Neměla se jak bránit. Neměla tušení, kam ji ten muž veze, nebo jestli se vůbec někdy vrátí živá do města.

Horké a rychlé slzy se vsakovaly do hrubé látky zakrývající jí oči. Přitáhla si kolena blíž k břichu a chránila svůj střed, jak nejlépe mohla, i přes svázané ruce. *Prosím,* modlila se v tichých zákoutích své mysli a směřovala svou zoufalou prosbu k nebesům. *Prosím, ochraňuj nás. Jen ať je moje dítě v bezpečí.* Takhle zemřít nemohla. Odmítla dopustit, aby její život skončil na zadním sedadle mrznoucího auta na opuštěné polní cestě.

Pneumatiky skřípaly o uvolněný štěrk. Auto s trhnutím náhle zastavilo a vymrštilo Valerii vpřed. Dopadla na podlahu, přes svázané rty jí unikl tlumený výkřik.

Motor zhasl.

Hučení motoru vystřídalo mrtvolné ticho. Pak se ozvalo křupání těžkých bot, které obcházely zadní část vozidla. Dveře vedle ní se rozletěly. Do kabiny se vehnal poryv ledového vzduchu a prořízl její tlustý kabát.

Než se stačila připravit, chytily ji za ramena velké ruce. Řidič ji brutální silou vytáhl z auta. Boty se jí do sebe zapletly. Vypadla ven a tvrdě si odřela kolena o zmrzlou, kamenitou zem. Stěží se jí podařilo vytočit horní polovinu těla, aby se vyhnula přímému dopadu na břicho.

Řidič si vedle ní klekl do hlíny. Strhl jí pásku z očí a vyrval roubík z úst. Náhlé uvolnění ji pálilo v koutcích rtů. Zalapala po dechu a plnými doušky nasávala mrazivý pouštní vzduch.

Zalily se jí oči slzami, jak se snažily přizpůsobit drsné krajině. Nacházeli se uprostřed rozlehlé, nelítostné pustiny. Bledé měsíční světlo osvětlovalo míle suché, kymácející se trávy a rozeklaných skalních útvarů. Nikde v dohledu nebylo pouliční osvětlení, žádné budovy, žádné známky civilizace.

„Naval to,“ vyštěkl řidič, ustoupil a natáhl prázdnou dlaň.

Valerie na něj zírala s těžce se vzdouvající hrudí. Srdce jí bušilo o žebra jako lapený pták, přesto její hlas zněl podivně a klidně. „Co mám dát?“

Muž se ušklíbl. Zvedl těžkou černou pistoli a namířil ocelovou hlaveň přímo na její čelo. „Nehraj to na mě, ty děvko. Naval ten balíček, co ti dal král. Hned.“

Hruď jí probodla chladná a ostrá panika. „Nevím, o čem mluvíte,“ zalhala, a tentokrát se jí hlas zachvěl.

Nemohla mu ten balíček dát. Král Dom se před jejím odjezdem z paláce vyjádřil naprosto jasně. Obsah měl hodnotu milionů trevanských dolarů. Kdyby ho ztratila, musela by to zaplatit. Odevzdat něco s tak obrovskou hodnotou znamenalo podepsat si vlastní rozsudek smrti. Znamenalo to celoživotní dluh, který nikdy nedokáže splatit. Znamenalo to trevanské vězení.

Při té pouhé myšlence ji zalila nová vlna hrůzy. Trevanské vězení nebylo jen místo k odpykání trestu; byla to pustina lidského utrpení. Tamní podmínky byly nechvalně proslulé po celém království. Dozorci byli nemilosrdní k vězňům i vězeňkyním. Slyšela ty šepoty v palácových chodbách, hrůzné příběhy o tom, co království dělá těm, kteří jsou zavřeni za těmi masivními železnými branami. Místní obyvatelé tvrdili, že je to jediný způsob, jak udržet kriminalitu na nízké úrovni – udělat trest tak děsivým, že se nikdo neodváží porušit zákon. Pokud se dostane do té pekelné díry, nepřežije. Její nenarozené dítě nepřežije.

„Naval to, nebo si to od tebe vezmu sám,“ zavrčel řidič a udělal o krok blíž. Zbraň zůstávala zafixovaná na jejím obličeji. „Nevadí mi sáhnout si na tebe, abych tě prohledal. Usnadni to nám oběma. A taky rychle. Potřebuju se vrátit do paláce.“

Valerie k muži vzhlédla, v mysli se jí honily myšlenky. Tohoto řidiče neznala. Možná byl u královského personálu nový. Ale proč by ji král posílal na pochůzku, o které věděl, že je tak nebezpečná, aniž by poslal jakékoliv strážce? Byla to past? Vzpomněl si král Dom na jejich společnou noc a byl tohle jeho zvrácený způsob, jak se jí zbavit? Mohl prostě její přítomnost v paláci ignorovat. Nepředstavovala žádnou hrozbu pro jeho vládu. Proč ji vystavovat této noční můře?

„Nemůžu vám nic dát,“ žadonila Valerie a s námahou se snažila kleknout si rovně. Hrubý štěrk se jí zarýval do kůže. „Král mi řekl, že za to musím zaplatit, pokud se s tím něco stane. Nikdy nebudu mít peníze na to, abych mu je vrátila. Prosím. Prostě mě nechte jít.“

Řidič zaklonil hlavu a zasmál se. Ten zvuk se drsně a krutě rozléhal prázdnou pustinou.

Valerii se do očí vehnaly slzy čiré bezmoci. Klečela tam v hlíně, vítr se jí zakusoval do tváří, zbraň namířenou na hlavu. V přesně této situaci už kdysi byla. Klečela. Prosila o život, zatímco se nějaká zrůda smála její bolesti. Myslela si, že tomuto druhu hrůzy unikla. Dva roky nazývala palác svým domovem. Nebyl to dokonalý život, ale byl bezpečný. Nyní se iluze bezpečí kolem ní roztříštila. Nic se nezměnilo.

„Dej mi to. Hned,“ odsekl řidič, pobavení zmizelo do smrtícího zamračení. „Do tří, nebo seš mrtvá. Jedna.“

Trhla sebou. Prostředek ničeho nenabízel žádné zachránce. Byla příliš velká tma, příliš prázdno. Křik by k ničemu nevedl.

„Dva.“

Natáhl kohoutek zbraně ostrým, kovovým cvaknutím.

Zemře přímo tady v hlíně, pokud odmítne. Králova hrozba vězením neznamenala nic, pokud dnes v noci dostane kulku do hrudi. Třesoucími se prsty zašmátrala v hluboké kapse kabátu. Vytáhla těžký balíček zabalený v sametu a natáhla ho k němu.

Řidič jí ho vytrhl z ruky. Otevřel chlopeň a zkontroloval obsah za svitu měsíce. Na tváři se mu roztáhl chamtivý úsměv. Hlasitě zavýskl a předvedl v hlíně posměšný taneček. Nacpal balíček do bundy, otočil se k ní zády a zamířil ke dveřím řidiče.

Odjížděl.

To zjištění ji zasáhlo jako fyzická rána. Bral si auto a nechával ji tu.

„Počkejte!“ Valerie se vyškrábala na nohy a klopýtla vpřed. „Nemůžete mě tu nechat! Proč to děláte?“

Řidič se zastavil s rukou na klice dveří. Otočil se na ni a rty se mu roztáhly do zlého úsměvu. Naposledy zvedl zbraň a namířil jí na hruď.

„Měla bys být ráda, že tě nechávám naživu,“ ušklíbl se. „Ale vlastně, zabít tě by bylo plýtvání kulkou. Trest, který na tebe čeká zpátky v paláci, bude horší než cokoli, co bych ti mohl udělat tady venku.“

Otevřel dveře auta. „Užij si hledání cesty zpátky. A pokud tu procházku přežiješ, věz, že ti tvou historku nikdy nikdo neuvěří. Sbohem.“

Nasedl na sedadlo a zabouchl těžké dveře. Motor s řevem ožil. Pneumatiky se protočily a zvířily oblak mrazivého prachu a uvolněného kamení. Valerie si zakryla obličej a rozkašlala se, když do ní narazily výfukové plyny.

Spustila paže a sledovala, jak se červená zadní světla zmenšují v dálce. Zvuk motoru slábl, pohlcován kvílením větru. Pak světla zmizela za skalnatým hřebenem.

Snesla se absolutní tma.

Valerie stála sama v černočerné pustině. Ticho bylo ohlušující, narušované jen šustěním suché trávy šlehající ji do nohou. Teplota dál klesala a studený pot na její kůži namrzal. Neměla nic, jen oblečení, které měla na sobě. Žádný telefon. Žádnou vodu. Žádnou zbraň.

Panika jí sevřela hrdlo. Podívala se doleva, pak doprava, ale krajina nenabízela žádné záchytné body. Jen nekonečné stíny a rozeklané skály. O geografii Trevani nevěděla téměř nic. Za dva roky práce v paláci málokdy vytáhla paty z královského areálu. Neměla tušení, kterým směrem je město, ani kolik mil ji dělí od nejbližší zpevněné silnice.

Dopadl na ni zdrcující pocit izolace. Nad hlavou jí visel milionový dluh, zaručená jízdenka do hrůz trevanského vězení – pokud si ji poušť nevezme jako první.

Nohy se jí třásly. Ovinula si paže kolem břicha a pevně se objala proti kousavému chladu. Její nenarozené dítě tu bylo v mrazivé tmě s ní.

„Prosím, Bože. Pomoz mi,“ zašeptala, její hlas se ve větru zlomil.

Přinutila se udělat krok vpřed. Pak další. Musela se hýbat. Neměla tušení, jak přežije noc, natož jak zachrání život maličkého dítěte rostoucího v jejím nitru, ale zůstat stát by znamenalo zmrznout. Slepě nakročila do nekonečné tmy.