Kroky se ostře rozléhaly po studené mramorové podlaze, když Dom přecházel po celé délce své soukromé komnaty. Zastavil se před svým masivním mahagonovým stolem a jeho tmavé oči střelily ke hodinám se zlatým lemem odpočívajícím poblíž stohu rozházených obchodních dohod.

Po dvacáté hodině.

Čelist se mu napjala. Úkol, který jí zadal, byl neuvěřitelně jednoduchý. Nasednout do auta, předat balíček na určeném místě a vrátit se do paláce. Byla to přímá cesta s jasnými instrukcemi. Měla být zpátky už před hodinami. Už dnes třikrát požádal královský personál, aby zkontroloval ubikace pro služebnictvo. Pokaždé se vrátili se zcela stejnou frustrující zprávou. Ještě se nevrátila.

„Vaše Veličenstvo.“

Dom přestal přecházet a otočil se. V otevřených dveřích stál jeho zvláštní poradce s digitálním tabletem v ruce.

„Copak je?“ zeptal se Dom, jeho hlas byl drsný netrpělivostí.

„Omlouvám se, že ruším váš odpočinek, ale nastávající královna s vámi chce mluvit po telefonu,“ oznámil Gideon a vešel do místnosti.

Dom se zamračil. Neměl vůbec náladu mluvit se svou budoucí královnou. Vlastně neměl náladu bavit se v tomhle zatraceném paláci s kýmkoliv. Jediné, na čem mu právě teď záleželo, byla pohřešovaná služebná, kterou poslal do města.

„Řekni jí, ať ti řekne cokoliv, co má na srdci, a ty mi to tlumočíš později,“ nařídil Dom a otočil se k poradci zády. „Teď zrovna nemám náladu s kýmkoliv mluvit.“

Gideon zaváhal a poklepal na hranu tabletu. „Ale můj králi, ona trvá na—“

„Žádná ale, Gideone,“ odsekl Dom, trpělivost mu praskla jako suchá větvička. Přísně na muže namířil prstem. „Ledaže bys chtěl strávit zbytek týdne hnitím v palácovém vězení.“

Gideonovi se mírně rozšířily oči. Sklonil hlavu. „Omlouvám se, můj králi.“

Poradce rychle vyšel z komnaty a zatáhl za sebou těžké dubové dveře. Dom znovu zkontroloval čas. Zdálo se, jako by se mu zářící čísla na hodinách vysmívala. Zprudka vydechl a vyšel na chodbu, kde dal znamení nejbližší stráži stojící u sloupů.

„Běž zkontrolovat, jestli už se vrátila ta služebná, kterou jsem poslal ven. Je to už spousta hodin,“ přikázal Dom.

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ strážný se hluboce uklonil a spěchal kamennou chodbou pryč.

Dom se stáhl zpět do své komnaty a zavřel dveře. V břiše se mu svíral temný, ošklivý pocit. Měl nařídit královské stráži, aby jela v autě s ní.

Udělal taktické rozhodnutí ponechat předávku v tajnosti. Nechtěl, aby se po městě rozneslo, že se ulicemi pohybuje jmění. Sametová krabička, kterou nesla, obsahovala vzácné nevybroušené diamanty ohromující hodnoty. Vyslání těžce ozbrojeného doprovodu by na vozidlo namalovalo obrovský terč.

Kromě toho nejela nikam na nebezpečné místo. Byla to rutinní trasa. V tu chvíli považoval stráž za zbytečnou. Nyní mu ticho z vnějšího světa připadalo ohlušující. Přál si, aby poslal celý konvoj. Neměla dokonce ani mobil, aby si zavolala pomoc. Palác vymáhal přísné pravidlo, které prostému personálu odepíralo osobní telefony během pracovní doby. Bylo to jen další zastaralé, hloupé pravidlo, které musel změnit. Kdyby měla telefon, mohl by vystopovat její polohu. Mohl by se dožadovat odpovědí. Místo toho byl uvězněný v téhle místnosti, slepý a čekající.

Co by mohlo trvat tak dlouho? Jediným nebezpečím spojeným s tímto úkolem byla samotná hodnota kamenů, které u sebe měla. Modlil se, aby neudělal něco, co by ohrozilo její život.

Místností se rozlehlo zaklepání. Strážný vešel dovnitř s omluvným výrazem.

„Můj králi, ještě se nevrátila,“ ohlásil strážný.

Dom si těžce přejel rukou po unaveném obličeji. „Dobře. Dobře ji vyhlížejte. Vteřinu poté, co projde těmi branami, mi dáte vědět. Rozuměno?“

„Ano, pane,“ řekl strážný a s úklonou opustil místnost.

Dom přešel k vysokým oknům s výhledem na královské nádvoří. Království Trevani pohltila temnota. Být králem upadajícího národa téměř pět let bylo jako topit se v tekutém písku. Obětoval krev a pot, aby pro svůj lid udělal to nejlepší, ale někdy měl pocit, jako by házel kameny do bezedné propasti. Obnova zdevastované ekonomiky potrvá desetiletí. Ze státní pokladny krvácely peníze, zahraniční investoři se stáhli a obyčejní lidé začínali ztrácet v korunu víru.

Byla to šlamastyka, o kterou nikdy nestál. Jako mladý chlapec nechoval Dom k trůnu sebemenší zájem. Nebyl dokonce ani další v pořadí. Byl plodem otcovy milenky, nelegitimní skvrnou na královské rodové linii. Nikdy se na něj nikdo nepodíval a neviděl v něm budoucího vládce. Nedostalo se mu žádného královského výcviku. Mládí strávil ve vyhnanství v zahraničních internátních školách, daleko od palácové politiky. Jeho matka neměla žádnou skutečnou moc a vzdala se ho krátce po jeho narození. Naposledy viděl její tvář, když mu bylo deset let.

Vybudoval si život v zahraničí, spokojený s tím, že Trevani nechá zmizet ve zpětném zrcátku. Studoval finance, učil se, jak fungují skutečné ekonomiky, zatímco jeho domovská země hnila pod špatným vedením. To vše se změnilo před pěti lety. Jeho otec, ležící slabý a křehký na smrtelné posteli, ho prosil, aby se vrátil domů. Dom s tou myšlenkou bojoval. Jeho otec mu nikdy nebyl skutečným rodičem. Ale starý muž odhalil chmurnou pravdu: úřadující král, Domův starší nevlastní bratr Draven, vedl království přímo do záhuby.

Za necelé dva roky vládnutí se Dravenovi podařilo zničit prosperující trevanskou ekonomiku, podepsat katastrofální obchodní dohody a vysát královskou pokladnu, aby si nacpal vlastní kapsy, zatímco ulice hladověly. Návrat domů po deseti letech strávených v cizině zůstával tím nejtěžším rozhodnutím, jaké Dom kdy udělal. Bojoval zuby nehty, aby si vybudoval důvěru u skeptických starších. Převzal povinnosti úřadujícího krále a prokopával se finančními troskami, které po sobě Draven zanechal. Když jeho otec o rok později konečně zemřel, starší neváhali. Korunovali Doma jako svého nového krále.

O pět let později stále ještě zametal Dravenovy střepy. Prodej těchto diamantů na černém trhu byl jeho tichou strategií, jak zalepit další zející díru, kterou Draven prorazil do královských financí. Přijetí koruny z něj udělalo trvalého nepřítele jeho nevlastního bratra. Starší bratr byl vykázán z palácových pozemků, zbaven svého titulu, ale stále se skrýval ve stínech království, zahořklý a nebezpečný.

Těžké dubové dveře se s vrzáním znovu otevřely.

„Můj králi,“ Gideonův hlas proťal tichou místnost a vytrhl Doma z jeho temných myšlenek.

Dom se zamračil a odvrátil se od okna. „Copak je to tentokrát, Gideone? Jestli jsi tu jen proto, abys doručil naprosto stejný vzkaz od budoucí královny, pak můžeš počkat do zítřka. Zrovna teď nemám náladu poslouchat její nesmyslné tlachání.“

Gideon za sebou zamkl dveře a zbavil se svého strnulého postoje. Překřížil paže na hrudi, maska formálního poradce se rozplynula.

„Proč jsi tak napjatý, Dome?“ zeptal se Gideon a tón jeho hlasu přešel do ležérního projevu starého přítele. „Děláš ze mě toho špatnýho. Dělám jen svoji práci. Nebuď takovej srab.“

Dom ho zpražil pohledem. Gideon nebyl jen zvláštní poradce; byl to Domův nejlepší přítel. Byl to pravděpodobně jediný opravdový přítel, kterého Dom v celém království měl. Když byl Dom ve vyhnanství v cizině, Gideon sloužil jako jeho jediné záchranné lano, tajně mu donášel informace o záležitostech království. Odměnit tuto loajalitu křeslem v královské radě byl správný krok, i když toho Dom za nocí, jako byla tato, litoval. Ten chlap dokázal být obrovská osina v zadku. Ale Gideon byl také jediný žijící člověk, který dokázal mluvit s králem Trevani jako s normální lidskou bytostí, alespoň když byly dveře zamčené.

„Nejsem napjatý,“ odsekl Dom a kráčel zpátky ke stolu.

„Já myslím, že jsi,“ oponoval Gideon a vstoupil hlouběji do místnosti. „Nejdřív mi vyhrožuješ, že mě necháš zavřít do žaláře. Takhle se oháníš výhrůžkami jen tehdy, když ti něco vypaluje díru do mozku. Je to kvůli té služebné? Jsem si jistý, že bude brzy zpátky.“

Dom udeřil dlaněmi naplocho do stolu a naklonil se dopředu. „Už měla být dávno zpátky. O to tady celou dobu jde. A už jsem měl dostat telefonát potvrzující, že diamanty byly doručeny.“

Gideon si povzdechl a prohrábl si vlasy rukou. „No, nevím, co ti na to říct. Varoval jsem tě, že teď není ta správná chvíle ty kameny posílat, ale ty jsi odmítal poslouchat. Když to necháme stranou, co mám sakra říct té otravné ženské, co čeká na telefonu? Nežere mi žádný výmluvy.“

Dom zavzdychal, při zmínce o jeho dohodnutém manželství mu vystřelila bolest hlavy. Spojení bylo sterilní politickou smlouvou, zoufalou hrou na zajištění zahraničních obchodních cest a stabilizaci trevanských trhů. Nemělo to nic společného s náklonností.

„Řekni jí, co chceš,“ řekl Dom s hlasem kapajícím čirým opovržením. „Není to tak, že by naše spojení byl nějaký velký milostný románek. Musí se přestat tolik snažit. Jestli mě bude dál dráždit, možná tu svatbu úplně zruším. Nesnáším otravy.“

Gideon zvedl ruce na znamení kapitulace. „Vzkaz přijat jasně a zřetelně. Vyřídím to.“

Poradce se otočil a opustil komnatu, čímž zanechal Doma samotného s ohlušujícím tichem místnosti.

Dom zkontroloval hodiny ještě jednou. Zářící čísla na něj upřeně zírala zpět. Dlouze, těžce si povzdechl a promnul si zátylek. Administrativní stres z koruny ho drtil, ale dnes v noci to všechno zastínila intenzivní starost o jednu jedinou palácovou služebnou. Přešel zpět k oknu a zahleděl se do rozlehlého, černočerného království. Jen doufal, že se tam venku v té zimě té dívce nepřihodilo nic hrozného. Přetrvávající lítost nad tím, že ji nechal bez ochrany, hlodala v jeho svědomí a kousek po kousku ho sžírala.