"Můj králi, řidič je zpět, ale byl urychleně převezen do palácové nemocnice."

Hlas strážce se rozléhal chabě osvětlenou chodbou. Dom se zastavil uprostřed kroku. Ruce se mu vznášely nad hedvábnou vázankou županu, prsty najednou ztuhly.

"Cože? Co se stalo?" vyštěkl Dom. Jeho hlas rozřízl ticho, tichý a nebezpečný.

"Zatím neznáme všechny podrobnosti, Vaše Veličenstvo. Byl postřelen do paže. Lékařský tým ho odvezl na sál ve chvíli, kdy projel palácovými branami."

Dom pevně utáhl uzel na županu. V žaludku se mu vytvořil chladný balvan. "Dobře, a co ta dívka? Kde je?"

"Nevím, můj králi. Není s ním. Byl sám."

Dom zíral na strážce a čelist mu ztvrdla. "Jste si jistý, že jste to viděl, nebo jen opakujete fámy? Ustupte mi z cesty. Půjdu si s ním do nemocnice promluvit sám."

"Ale můj králi, je už pozdě. Můžete to udělat zítra."

Dom otočil hlavu. Jeho poradce Gideon kráčel chodbou a upravoval si manžety. Gideon v poslední době hodně zkoušel jeho trpělivost. Dom vážně uvažoval o tom, že mu předá výpověď.

Dom ho zpražil temným pohledem a protáhl se kolem jeho ramene. "Pozdě? Raději se mi nepleť do cesty, Gideone."

Dom kráčel rozlehlými sály a těžké dopady jeho bosých nohou na mramorovou podlahu rezonovaly se zrychlujícím se tepem jeho srdce. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy vkročil na palácovou kliniku. Od doby, kdy byl malý chlapec, v něm to místo nevyvolávalo nic jiného než temné, dusivé vzpomínky. Zdravotnickému křídlu se vyhýbal, jak jen to bylo v lidských silách.

Nejživější vzpomínka ho zasáhla ve chvíli, kdy mu nos zachytil sterilní pach antiseptika. Bylo mu deset let. Zimní vzduch tehdy kousal a pokrýval okna téže kliniky námrazou. Byla to noc, kdy jeho nevlastní matka zemřela při pokusu porodit jeho malého sourozence. Přízračný chlad té noci mu přejel po páteři. Zůstalo to jednou z jeho nejbolestnějších vzpomínek.

Královna k němu byla nesmírně laskavá. Nebyl jejím biologickým synem, pouze plodem otcovy nevěry, a přesto se k němu chovala jako k vlastní krvi. Když zemřela, obrovská část jeho dětství zemřela s ní. Její přítomnost byla jediným štítem, který ho chránil před nemilosrdnou politikou královského dvora. V okamžiku, kdy naposledy vydechla, mu došla krutá realita toho, že je nechtěným bastardem. Palácový personál ochladl. Šepot zesílil. Při první příležitosti palác opustil a přísahal, že se už nikdy nevrátí. Jediný důvod, proč se dnes procházel těmito sály, byl ten, že ho jeho otec povolal zpět. Převzít trůn nebyla snadná volba, i když jí nelitoval.

Ale právě teď mu sterilní bílá světla kliniky hrozila, že ho stáhnou zpět do pocitů toho bezmocného desetiletého chlapce.

"Vaše Veličenstvo, opravdu byste teď neměl být venku," ozval se Gideon, který klusal, aby s ním udržel krok. "Mohu ho jít zkontrolovat sám a položit mu otázky, na které chcete znát odpověď."

Dom se zastavil a otočil se na patě. V očích se mu zablýsklo nebezpečné varování. "Gideone, ještě jedno slovo a letíš. Neštvi mě."

Gideon těžce polkl a sklonil hlavu. "Omlouvám se, Vaše královská Výsosti. Už budu mlčet."

Zbytek krátké cesty ušli v těžkém, tísnivém tichu. Dom nastoupil do přistaveného transportního vozíku a dojeli ke vchodu na kliniku. V okamžiku, kdy Dom prošel dvoukřídlými dveřmi, proběhl nočním personálem drobný rozruch. Sestry zalapaly po dechu a uklonily se. Lékaři se rychle stavěli do pozoru. Dom tuto část bytí králem nenáviděl. Vždy se ze všech sil snažil vyzařovat klidnou, mírnou auru, ale byl vládce. Musel být přísný, jinak by ho dvůr vnímal jako slabého. Nestál o jejich strach, ale odmítal tolerovat jejich neúctu.

Dom si klanícího se personálu nevšímal a zamířil přímo k recepci. Požadoval, aby mohl mluvit s ošetřujícím lékařem a vidět pacienta, kterého právě přivezli. Během několika minut ho třesoucí se sestra nasměrovala do úzké chodby.

Dom rozrazil dveře do dospávacího pokoje. Mladý řidič ležel na čistých bílých plachtách, levou paži měl silně ovázanou a zvednutou. Vypadal bledě, kůže se mu leskla potem a oči měl z bolesti a léků široce rozevřené a nezaostřené.

"Co se stalo?" vyštěkl Dom a přistoupil přímo k okraji postele. O zdvořilosti se nestaral. "Kde je ta dívka, která odjela s vámi?"

Řidič při zvuku králova hlasu nadskočil. "Moc se omlouvám, můj králi! Nevěděl jsem, že na nás čekají lidé, a nebyl jsem ve střehu..."

"Počkat," štěkl Dom a máchl rukou vzduchem. "Co to říkáte?"

Lidé? Jací lidé? Kdo by na ně sakra čekal?

Řidič nervózně polkl a zmenšil se do polštářů. "Ta dívka... měla tam lidi, kteří na nás čekali. Měli zbraně. Zablokovali silnici, zastavili auto a vzali všechno, co jsme měli s sebou."

Domovi se sevřela hruď. Jeho mysl se horečnatě snažila ta slova zpracovat. "Cože? A co ona? Kde je?"

"Byla s nimi," vychrlil řidič, a hlas se mu zlomil. "Vím to, protože to ona mi řekla, ať zastavím. Udělal jsem to v domnění, že si chce jen odskočit k okraji silnice. Ale v tu chvíli se ze stínů vynořili ti muži. Bylo to hrozné, Vaše Veličenstvo. Čelit nabitým zbraním, když jsem byl neškodný..."

Dom shlédl na třesoucího se mladíka. Řidič vypadal, jako by se právě podíval smrti přímo do tváře. Strach v jeho očích se zdál být upřímný, ale slova, která mu plynula z úst, nedávala žádný logický smysl.

Proč by to Valerie dělala? Proč by organizovala ozbrojenou skupinu jen proto, aby ho okradla? Ani nevěděla, že pro něj dnes pojede něco vyřídit. Ten úkol byl spontánním rozhodnutím. Jak by vůbec mohla mít čas zkoordinovat ozbrojenou loupež? Bylo to příliš těžké spolknout. Čím více na to Dom tlačil, tím více se ten příběh hroutil. Valerie nebyla občankou tohoto království. Byla cizinka. S nikým se sotva bavila, držela hlavu skloněnou a téměř veškerý čas trávila zavřená v palácových zdech. Neměla žádné konexe v podsvětí.

"Jste si jistý, že se to stalo přesně takhle?" zeptal se Dom a jeho hlas klesl do nebezpečného šepotu. Oči se zavrtaly do řidiče a hledaly lež.

"Ano, můj králi," vypískl řidič.

"A oni vás prostě nechali odjet? Proč se tedy nevrátila s vámi?"

"Nevím, můj králi. Byl jsem postřelen, když jsem se snažil utéct, ale podařilo se mi zmizet v křoví. Nechali mě jít."

"Můj králi, smím-li do toho vstoupit," přerušil je klidný hlas.

Dom odtrhl zrak od řidiče a podíval se ke dveřím. Stál tam královský lékař a ruce měl uctivě sepjaté před sebou.

"Ano?" odsekl Dom.

"Mladý muž je strašlivě otřesený a právě se vrátil z akutní operace. Jeho tělo prošlo těžkým traumatem. Doporučoval bych vám, abyste ho nechal odpočinout, než ho budete dál vyslýchat."

Dom zatnul čelist. Věděl, že má doktor pravdu. Tlačit na silně nadopovaného a traumatizovaného muže by nepřineslo nic víc než další zběsilé blábolení. Ale každý instinkt v Domově těle odmítal příběh, který mu právě naservírovali. Není možné, že by Valerie zosnovala ozbrojenou loupež. Sotva kdy opustila areál paláce. Moc toho nenamluvila. Věděl to s jistotou, protože se k ní jeho oči neustále stáčely. Sledoval ji při práci. Všímal si, jak tiše a opatrně se pohybuje v jeho komnatách. Představa té plaché dívky, jak stojí bok po boku s ozbrojenými bandity, byla k smíchu.

"Fajn," řekl Dom a obrátil svůj chladný pohled zpět na řidiče. "Do rána jsem zpátky. Radši buďte připraven mi do nejmenšího detailu říct, co se na té silnici stalo a kde přesně jste Valerii nechal."

Dom se otočil a vyrazil z kliniky, jeho těžké kroky hltaly vzdálenost. Gideon chvátal za ním a těžce s ním držel krok.

"Máme po ní vyhlásit pátrání?" zeptal se Gideon mírně zadýchaný.

Dom ho probodl zdrcujícím pohledem. "Samozřejmě. To se mě na to opravdu musíte ptát? Ty diamanty, co u sebe měla, mají hodnotu milionů. Nemůže prostě zmizet. Řekněte strážím, ať okamžitě uzavřou všechny hranice. Na každém kontrolním stanovišti ať po ní vyhlížejí. Pokud to opravdu udělala, musí zaplatit."

Dom ta slova vyprskl, ale hluboko v hrudi mu hučela zvláštní disonance. Věděl, že diamanty nejsou skutečným důvodem, proč mu srdce buší o žebra. Ty drahokamy měly sice hodnotu milionů, ano, ale v oceánu jeho bohatství představovaly jen kapku. Zmizelé diamanty nebyly zdrojem této dusivé úzkosti. Nedokázal přesně určit, proč ho myšlenka na Valerii venku ve tmě tolik děsí.

"Ano, Vaše Veličenstvo," uklonil se Gideon.

Když došli ke dveřím královské komnaty, Gideon se omluvil, aby šel vykonat rozkazy. Dom vešel do své obrovské ložnice a těžké dubové dveře za sebou zabouchl. Cvaknutí zámku se rozlehlo v ohromném, prázdném prostoru.

Dom ze sebe strhl župan a přehodil ho přes židli. Začal přecházet po celé délce místnosti. Jeho bosé nohy měkce dopadaly na silné koberce. Projel si rukou vlasy a zatahal se za kořínky. Nedokázal si představit, že by Valerie palác okradla. Prostě neodpovídala profilu mistrovského zloděje. Během posledních několika týdnů si získala jeho důvěru. Uklízela jeho osobní komnaty, pohybovala se kolem nevyčíslitelně vzácných artefaktů a volně ležících zlaťáků, a nikdy se neztratil jediný předmět. Věřil jí. To byl ten jediný důvod, proč ji vůbec pro tu zásilku poslal.

Mohlo to být celou dobu její velkolepý plán? Chovat se jako pokorná služebná, získat si královu důvěru a pak udeřit, když bude kořist dostatečně velká?

Dom přestal přecházet a zahleděl se z velkého proskleného okna s výhledem na temné království. Ne, pořád to nedávalo žádný smysl. Neznala nikoho mimo palác. Ledaže by vedla celý tajný život, který před ním skrývala.

"To je v prdeli," zamumlal Dom do prázdné místnosti.

Opřel se čelem o chladné sklo. Úzkost se mu drápala do hrdla. Z představy, že je sama, v pasti ozbrojenců a bloudí v nebezpečné divočině, se mu obracel žaludek. Neustále ji sledoval. Nikdy neviděl, že by udělala jedinou podezřelou věc. Nemohla takovouhle loupež provést. Na té silnici se něco zvrtlo a řidič lhal, aby si zachránil vlastní krk.

Dom si nadával. Měl to zařídit lépe. Měl vozidlu přidělit jako doprovod královskou stráž. Měl se ujistit, že bezpečně dojede a vrátí se.

Hodiny se vlekly v trýznivém tichu. Dom nezamhouřil oka. Celou noc strávil přecházením od jednoho konce komnaty k druhému a mysl mu běžela ve zběsilých kruzích. Pokaždé, když zavřel oči, představil si její vyděšenou tvář. Vlastní reakce ho hluboce znepokojovala. Byla to jen palácová služebná. Neexistoval žádný logický důvod, proč by měl král ztratit noc spánku kvůli zmizelé služebné. Štvalo ho to. Mátlo ho to. Přesto, bez ohledu na to, jak moc si to racionalizoval, hluboký, sžíravý strach o její bezpečí odmítal vyblednout.

Když okny pronikly první paprsky ranního světla, Dom se myšlenky na odpočinek vzdal. Vešel do mramorové koupelny a stoupl si pod ledovou sprchu v naději, že ledová voda z jeho těla tu úzkost vyžene. Nezabralo to.

Vylezl, osušil se a natáhl si neformální tmavé kalhoty a jednoduchou lněnou košili. Dnes neměl žádné oficiální schůzky, což bylo malé milosrdenství. Jeho první myšlenkou bylo napochodovat rovnou zpět na kliniku a vyrvat z řidičova hrdla pravdu, ale přinutil se k ovládání. Potřeboval čistou hlavu.

S polykáním do sebe nasoukal pár soust rychlé snídaně, aniž by cokoliv cítil, a vydal se na procházku do královských zahrad. Ranní vzduch byl svěží. Vzduch naplňovala vůně rozkvetlých růží a vlhké hlíny. Ale poklidná scenérie neudělala nic, aby uklidnila zuřící bouři v jeho mysli. Ať se podíval kamkoli, viděl její tichý úsměv. Viděl, jak kloní hlavu. Nic ji nedokázalo zastavit v napadání jeho myšlenek.

"Ať to přestane," zavrčel Dom a promnul si spánky.

"Ať přestane co, Vaše Veličenstvo?"

Dom sebou trhl a prudce otočil hlavu. Gideon stál na štěrkové cestě několik kroků za ním. Dom byl tak ztracený ve své hlavě, že ani neslyšel, jak se ten muž přiblížil.

Dom se zamračil. "Už se našla?"

"Kdo?" zeptal se Gideon a zamrkal ve zjevném zmatku.

Dom ho zpražil pohledem plným čirého odporu. "Cože?"

"Kdo se měl najít?"

Dom přistoupil blíž, pěsti se mu podél těla svíraly. "Jestli se našla Valerie? Chceš, abych tě takhle po ránu nechal hodit do žaláře?"

Dom tady přicházel o rozum kvůli zmizelé služebné a jeho pravá ruka se tvářil naprosto nechápavě a zapomnětlivě.

"Jo, tohle," mávl Gideon ledabyle rukou. "Zatím ne."

Ten odmítavý tón v Domově hrudi zažehl záblesk žhavého hněvu. Nedokázal přijít na to, proč ho nonšalantní přístup toho muže nutí do takové zuřivé defenzivy.

"Tohle?" vyštěkl Dom a jeho hlas se ostře rozlehl zahradou. "Ona je člověk, Gideone. Od včerejší noci se pohřešuje, dost možná je ve smrtelném nebezpečí a jediné, co dokážeš říct, je 'tohle'? Hned poté, co jsi zapomněl, kdo to vůbec je? Opravdu bych tě měl nechat hodit do žaláře."

Gideon si povzdechl a překřížil paže na hrudi. "Člověk by si myslel, že s tou služkou něco máš. Je to jen palácová služebná, Dome. Uskakují každou chvíli. Není první sloužící, která okradla korunu, a rozhodně nebude poslední."

Domovo vidění se zbarvilo doruda. V žilách mu vystřelilo náhlé, ohromující nutkání vrazit svému poradci pěstí do obličeje.

"Nemám s ní nic společného," procedil Dom skrz zuby a vstoupil do Gideonova osobního prostoru. "Je to můj člověk a je jen správné, že dohlížím na lidi pod svou střechou."

Gideon zvedl obočí, očividně neohromen. "No, technicky vzato, není tvůj člověk, protože ani nepochází z této země."

Ta slova byla fakticky správná. Valerie byla cizinka. Ale byla tu už dost dlouho. A možná, jen možná, k ní Dom choval zvláštní druh citů, protože se mu líbila její tichá přítomnost.

"Vidíš, hned jsi v defenzivě," rýpl si Gideon a naklonil se blíž. "Jsi do ní zamilovaný? Dokonce znáš její skutečné jméno. Oba víme, že na jména jsi hrozný. Sotva si pamatuješ jména šlechticů, kteří pro tebe pracují. Měl bych o tobě a téhle služce něco vědět?"

Provokace přetrhla poslední nitku Domova sebeovládání. Nepřemýšlel. Prostě zareagoval.

Dom přenesl váhu, stáhl paži dozadu a vrazil Gideonovi pěstí přímo do čelisti.

Hlasité křupnutí, jak kost narazila na kost, se rozlehlo tichou zahradou. Gideon zavrávoral dozadu, oči rozšířené šokem a s rukou na obličeji dopadl do trávy.

"Páni!" vyhekl Gideon, cítící chuť krve.

Dom stál nad ním, hruď se mu dmula a klouby mu pulzovaly tupou bolestí. "Co je? Tohle sis vykoledoval. Láska? Já na lásku nehraju. Proč bych miloval někoho, koho sotva znám? A služku? Samozřejmě, že vím, jak se jmenuje, protože jsem se jí zeptal. Už nějakou dobu pracuje přímo v mých soukromých komnatách. Tvoje jméno znám, nebo snad ne?"

Gideon zůstal na zemi, ošetřoval si rychle otékající tvář a raději držel jazyk pevně za zuby.

Dom přešel dál a přejel si rukou po obličeji. "Má u sebe diamanty za miliony. Ty kameny potřebuji, aby se dostaly na místo určení. Víš, jak důležitá ta obchodní cesta je. Tak proč bych neměl šílet strachy?"

Vhodil tu výmluvu do placu, zahalil svou úzkost do pláště logiky a povinnosti.

Gideon se pomalu vyškrábal do sedu a setřel si z roztrženého rtu šmouhu krve. "Omlouvám se, že jsem byl tak necitlivý, můj králi. Už se to nestane."

Gideonův zlomený, tichý hlas najednou pronikl Domovým vztekem. Tvrdě na něj dopadla realita toho, co právě udělal. Právě napadl svého nejbližšího poradce kvůli letmé poznámce o služebné.

Dom zhluboka vydechl a napětí z jeho ramen opadlo. "Ach, to mě moc mrzí, Gideone. Neměl jsem to dělat."

Gideon ze sebe vydal slabé zasmání a při protažení čelisti se zašklebil. "Víš, jestli sem někdo vejde a uvidí tě, jak se mi omlouváš, nebude to pro korunu vypadat dobře. Od včerejšího večera jsem byl trochu provokativní. Asi jsem potřeboval srážku s realitou."

"Omlouvám se," zopakoval Dom a natáhl ruku, aby muži pomohl na nohy.

Gideon ji přijal a oprášil si hlínu z kalhot. "Král, co se omlouvá svému podřízenému. No, to je poprvé."

"Zavři pusu," zamumlal Dom.

"Dobře, dobře," povzdechl si Gideon. "Jen pro ujasnění, právě teď po ní pátrají obrovské pátrací skupiny. Každé kontrolní stanoviště je v nejvyšší pohotovosti. Najdou ji velmi brzy, tedy pokud je stále uvnitř hranic této země."

Domův výraz opět ztvrdl. Panika ustoupila a zanechala za sebou chladnou, přísnou autoritu. "Dobře. Jakmile se najde, pošlete ji přímo za mnou."

Gideon se zamračil a držel si pohmožděnou čelist. "Ale proč? Myslím, že správný protokol velí poslat ji rovnou do podzemního vězení a vyslechnout ji. Doufejme, že ty diamanty ještě neprodala."

"Nezpochybňuj má slova, Gideone," nařídil Dom tónem, který neponechával žádný prostor pro diskuzi. "Ruším standardní protokol. Až ji zajmete, vynechte žalář. Pošlete ji přímo do mých komnat. A zařiďte mi, abych se do hodiny znovu viděl s tím řidičem."

Gideon sklonil hlavu. "Ano, můj králi."

Gideon se otočil a odkulhal po štěrkové cestě, nechávaje Doma samotného v rozlehlé zahradě.

Dom stál bez hnutí a jeho mysl se okamžitě rozběhla zpět k té dívce. Bez ohledu na to, jak moc se snažil přinutit se k tomu, aby si ji představil, jak plánuje mistrovskou loupež, obraz její jemné tváře v jeho hlavě se s řidičovým příběhem agresivně odmítal shodovat. Defenziva, kterou pociťoval, byla matoucí, ale ty pocity potlačil. Musel jen čekat. Modlil se ke všem bohům, kteří ho mohli slyšet, aby ji jeho stráže našly dřív, než zapadne slunce. Potřeboval ji vidět živou a potřeboval si vyslechnout její verzi příběhu. Snad se ji podaří najít ještě před koncem dne.