Těžké, rytmické údery Domových bot se rozléhaly o chladné kamenné zdi jeho soukromé komnaty. Přecházel po celé délce obrovské místnosti a čelist měl sevřenou tak pevně, až ho bolely zuby. Hrubou rukou si přejížděl po zadní straně krku a snažil se rozmasírovat napětí, které svíralo jeho svaly. Nezabíralo to. Čirá, spalující tíha zrady se mu usadila hluboko v hrudi.

Nechal ze sebe udělat hlupáka. Předal vzácné, nevyčíslitelné diamanty služebné. Služebné, o které si myslel, že jí může věřit. Vzpomínka na její tichou píli, klopené oči a poddajné držení těla teď působila jako jedovatý vtip. Sehrála to bezchybně.

Když vyslýchal palácového řidiče, ten muž se třásl a tvář měl bledou od skutečného děsu. Byl příliš otřesený na to, aby spřádal lži. Dom pak vytáhl na světlo zbytek palácového personálu a vyslýchal přesně ty lidi, kteří po boku té služebné pracovali každý boží den. Nikdo z nich pro ni neměl jediné dobré slovo. Vykreslili obraz ducha. Stranila se ostatních. Odmítala se bavit. Mimo své specifické povinnosti ke králi nejevila vůči paláci vůbec žádnou oddanost. Zranilo to jeho pýchu. Sledoval ji při práci a věřil, že vidí ryzí loajalitu. Teď si uvědomil, že celou dobu zíral jen na velmi efektivní masku. Desítky členů personálu neměly důvod lhát, zvlášť když z jejího pádu nemohli absolutně nic získat.

Zrada však byla jen polovina pekla, které v něm zuřilo. Druhá polovina byla namířena přímo na jeho vlastní armádu.

Dom se zastavil u tyčícího se klenutého okna a zadíval se na rozlehlé pozemky Trevani. Jak může obyčejná služka zmizet? Neměla by mít prostředky, aby proklouzla z království, tedy pokud by jeho vojáci dělali svou práci. Její útěk zaváněl pomocí zevnitř. Z vojenských řad unikaly informace, byly zkorumpované zevnitř ven. Pohraniční stráže, hlídky, velící důstojníci – někdo musel odvrátit zrak. Myšlenka na to, že jeho vlastní muži berou úplatky nebo pomáhají zlodějce, v něm rozpalovala krev vztekem.

Těžké dubové dveře jeho komnaty zavrzaly a přetrhly jeho temný tok myšlenek. Do místnosti vstoupil Gideon a pod paží svíral tlustý stoh složek. Jeho tvář byla maskou profesionálního vyčerpání.

"Vaše Výsosti, budoucí královna není spokojená," oznámil Gideon úsečným tónem. "Stěžuje si, že její žádosti jsou v poslední době neustále ignorovány."

Dom zamumlal pod fousy drsnou kletbu a odvrátil se od okna. Tupá bolest z politického vyčerpání se mu usadila přímo za očima. Už začínal mít pocit, že udělal obrovskou chybu, když s touto dohodou souhlasil. Sňatek s princeznou ze sousedního království byl strategický tah na papíře. Potřeboval pozornost. Potřeboval hodnotu značky, kterou Trevani přinášela. Potřeboval spojenectví jejího království a obchodní cesty.

Ale realita té ženy byla noční můra. Byla to rozmazlený spratek, vychovaná v hedvábí a zvyklá, že se jí svět klaní k nohám. Očekávala, že on odhodí korunu a poběží k ní, jakmile lusknutím prstů poručí. Bylo načase, aby čelila chladné realitě. Nebyl jí podřízený. Kdyby záleželo pouze na jeho osobních touhách, nikdy by si nevzal nikoho, natož otravnou šlechtičnu, která nechápe nic o skutečném břemenu vládnutí.

"Co chce tentokrát?" vyštěkl Dom a opřel se o mahagonový stůl. "Proč není nikdy spokojená? Copak nechápe, že musím řídit celé království? Nemám čas uspokojovat její nekonečné, triviální potřeby."

Měl toho teď na ramenou až příliš. Zlodějka běhala na svobodě s majetkem v královských klenotech a jeho armáda se otřásala v základech. Potřeboval ucpat trhliny, chytit zrádce a zajistit své hranice. Bavit princeznu bylo na samém dně jeho seznamu.

"Vaše Výsosti, svatební hostina se rychle blíží," řekl Gideon a postoupil hlouběji do místnosti. "Věřím, že to je důvod, proč požaduje tak často se s vámi setkat. Chce vás před obřadem poznat. Kdybyste si mohl udělat alespoň chvilku času, ušetřilo by nám to oběma starosti. Jsem takhle blízko tomu, abych jí řekl, ať si trhne, nebo ať sem nakráčí a otravuje vás sama."

Dom vrhl na svou pravou ruku smrtící pohled. "Proč jí přesně to neřekneš? Až na tu část, kde sem přijde. Nechci mít ve svých soukromých komnatách žádnou otravnou ženskou. Tento prostor je můj."

Gideon si přejel rukou po tváři a skrze jeho obvyklé stoické vystupování prosákla čirá frustrace. "Nemůžeš mi pomoct jen protentokrát? Nemůžu jen tak ignorovat její hovory. Nemám pravomoc takhle nerespektovat budoucí královnu. Jak bych se o to vůbec mohl pokusit?"

"Z nějakého důvodu jsi moje pravá ruka," kontroval Dom a odtlačil se od stolu. Měl svá místa, kde musel být. Měl armádu, kterou musel pročistit. "Řekni jí, že mluvíš mým jménem. Cokoli chce říct, může to předat tobě. Nebudu vysedávat na jejích malých dýcháncích. O vládnutí neví zhola nic."

"K tomuhle jsem se neupsal, Dome," vyštěkl Gideon a jeho hlas se ostře odrazil od kamenných zdí. "Končím."

Komnatou se přehnalo ticho.

Dom ztuhl uprostřed kroku. Vzduch v místnosti jako by zřídl.

*Dome.*

Ne *Vaše Výsosti*. Ne *Můj králi*.

Prostě jeho jméno.

Už to bylo tak dávno, co se někdo opovážil použít jeho skutečné jméno, že mu ten zvuk připadal cizí. Chutnalo po minulém životě. Aby Gideon – muž zformovaný protokolem a povinností – porušil pravidla a oslovil ho křestním jménem, to ho princezna musela dovést na naprostý pokraj šílenství.

Strnulé napětí svírající Domova ramena pomalu roztálo. Planoucí podráždění v jeho hrudi vychladlo v něco, co připomínalo soucit.

"Musíš být opravdu unavený, Gideone," řekl Dom a jeho hlas klesl do tišší, hrubší tóniny. "Nevyslovil jsi moje jméno už roky. Dobře. Pomůžu ti. Domluv s ní na zítřek schůzku. Dnes nemůžu, ale zítřek jí věnuji."

Gideon dlouze a ztěžka vydechl a jeho postoj zplihl úlevou. "Omlouvám se, můj králi. Na chvíli jsem ztratil nervy. Už se to nestane."

"Ne, neomlouvej se," odpověděl Dom a v hrdle mu uvízlo hořké ostří. Podíval se na svůj stůl. "Líbí se mi, když mě oslovuješ mým jménem. Už to nikdo nedělá. Občas skoro zapomenu, že mi patří."

Přijetí koruny znamenalo pohřbít svůj normální život. Vyměnil pozdní noci se svým nejlepším přítelem za nekonečná zasedání rady a těžká břemena. Své rozhodnutí by nezměnil. Kdyby si měl vybrat znovu, pro blaho Trevani by trůn opět přijal. Ale bože, ty staré časy mu chyběly. Chybělo mu, když byl Gideon jen jeho bratrem ve zbrani, a ne jeho podřízeným. Věci se změnily, ale Gideon po jeho boku stál alespoň pořád.

"Vaše Výsosti..." začal Gideon, a jeho tón zjemněl.

"Zavři ústa, Gideone. Nekaž to," přerušil ho Dom a mávnutím ruky tu vzácnou chvíli zranitelnosti zahnal. Přinutil svou mysl zpět k probíhajícímu chaosu. "Pojďme se bavit o důležitých věcech. Jaké jsou novinky o té dívce?"

Gideon okamžitě přešel zpět do svého vojenského postoje. "Žádné zprávy bohužel nejsou. Ale moji muži stále prohledávají oblast. Není možné, že by království opustila. Všechny hraniční vstupy byly informovány. Máme oči všude. V okamžiku, kdy se pokusí odjet, bude dopadena."

Dom se zamračil a přecházel zpět k oknu. Nebyl spokojený. Nemohl věřit právě těm mužům, kteří měli ty hranice hlídat.

"Řekni všem šéfům bezpečnosti, od nejvyššího vojenského velitele až po nejnižšího kapitána, aby se mi okamžitě hlásili," nařídil Dom tvrdým hlasem. "A přiveďte ke mně znovu toho řidiče. Chci se mu podívat do očí ještě jednou. Ty diamanty mají příliš velkou hodnotu na to, abychom je svěřili neschopným strážím."

"Ano, můj králi."

"Dále potřebuji ty složky, které jsem tě požádal shromáždit," naléhal Dom a oči se mu zúžily. Zanedbával vnitřní čistky a byl čas vytrhat plevel i s kořeny.

Jeho starší bratr před Domovým nástupem k moci nasadil do armády a bezpečnostních složek zkorumpované úředníky. V poslední době došlo k obrovskému nárůstu nezákonného nakládání s vojenskými fondy a dary. Byla to choroba šířící se řadami. Dom chtěl každé shnilé vejce zbavit titulu a hodit do cely. Sledoval několik konkrétních cílů a pověřil Gideona, aby vyhrabal špínu.

"Ano, můj králi. Složky vám pošlu dnes večer," potvrdil Gideon.

"Dobře. Ještě něco?" zeptal se Dom a protočil rameny, připraven čelit brutálnímu rozvrhu dne.

"Ano, Vaše Výsosti. Rád bych vám připomněl vaši naplánovanou schůzku s králem Alistairem Druhým. Nemůžeme si dovolit to přesunout."

Dom pomalu přikývl. Nezapomněl. Schůzka s Alistairem byla kriticky důležitá. Dom prolil krev a pot, aby během pěti vyčerpávajících let vybudoval hodnotu značky Trevani. Rozšířil jejich zdroje a posílil slabá místa. Odvedli rozumnou práci, ale nestačilo to.

Trevani nebylo na globální scéně ani v polovině toho, kde by mělo být. Stále tu bylo příliš mnoho obyčejných občanů, kteří stěží měli co do úst. Úroveň chudoby ho budila ze spaní. Chtěl, aby bylo Trevani známo jako prosperující, nedotknutelné impérium. Aby toho dosáhl, musel si potřásat rukou s muži, kterými opovrhoval. Musel si vzít princeznu, kterou nemohl vystát. Blaho Trevani se rovnalo jeho štěstí. Pro svůj lid by krvácel až do sucha.

"Ano, já vím," řekl Dom.

Než stihl pokračovat, Gideonův telefon hlasitě zavibroval. Gideon ustoupil, omluvil se a přitiskl si přístroj k uchu.

Dom svého přítele sledoval. Za necelé dvě minuty se Gideonovo chování prudce změnilo. Páteř se mu narovnala jako pravítko. Oči se mu rozšířily a pak zúžily do ostrých štěrbin. Uvolněný výraz zmizel, nahrazen smrtícím soustředěním vojáka, který přijímá rozkaz k likvidaci.

"Co se děje?" dožadoval se Dom ve vteřině, kdy Gideon odtáhl telefon.

"Ta dívka," vydechl Gideon.

Domův zájem prudce stoupl a tep mu zabušil o žebra. "Co je s ní? Našla se? Mají ty diamanty?"

"Nemohu s jistotou říci, zda je už fyzicky zajištěna," řekl Gideon hlasem napjatým varováním. "Ale právě jsem dostal zprávu. Víme, kde se skrývá."

"Kde, Gideone? Jdi rovnou k věci," nařídil Dom a vstoupil do Gideonova prostoru.

Gideon těžce polkl. "Právě jsem dostal tip. Ta dívka se skrývá v domě potrestané královny. V izolaci na samém okraji království."

Ta slova zasáhla místnost jako bomba.

Dom cítil, jak se mu krev v žilách mění v tekutý oheň.

Zostuzená královna. Hluboce nebezpečná, vyhnaná žena, která žije ve stínech lesů. Žena prchající před minulostí potřísněnou krví a zradou. Byla to ona. Ta stará žena.

Domovy smysly zalila přílivová vlna pomstychtivého, výbušného vzteku. Modlil se k Bohu, aby to byl omyl. Pokud ne, bude si muset znovu ušpinit ruce. Proč se ta zostuzená královna prostě nemohla neplést do jeho záležitostí? Ona. Ze všech lidí v království to musela být zrovna ona. Už teď věděl, že tohle skončí násilím.

"Na co tu stojíš?" zařval Dom a ten zvuk rozvibroval sklo v oknech. "Pošli stráže! Těžce je ozbroj. Obkličte perimetr. Ujistěte se, že ani jedna neunikne."

"Můj králi..."

"Oba přesně víme, čeho je zostuzená královna schopná," zavrčel Dom a oči mu ztemněly smrtícím úmyslem. "Jednej rychle. Hned!"

Dom nečekal na odpověď. Otočil se na patě a vyrazil k těžkým dubovým dveřím, jeho boty bouchaly do kamene. Den sotva začal a on už byl pohlcen zuřivostí.

Každý krok, který udělal, pálil hlubokou, těžkou lítostí. Nechal ji žít. Před lety se nad zostuzenou královnou slitoval. Starší požadovali, aby ji navždy vyhnal z Trevani, aby ji nechal zemřít. Ale on prokázal milosrdenství. Myslel si, že dělá správnou věc.

Měl to vědět lépe.

Když vyšel ze své komnaty do rozlehlých chodeb, čelist měl zaťatou do vražedné linie. Jeho minulá lítost zrodila tuto současnou zradu. Teď si uvědomil, že měl radu starších poslechnout. Měl nechat zostuzenou královnu vyhnat natrvalo. Nyní ukrývala jeho zlodějku. Hodlal tu izolovanou chatu roztrhat na kusy, aby dostal, co mu patřilo, a tentokrát nehodlal projevit žádné milosrdenství.