***Marcella***

„Cože?“ vyštěknu. To slovo se mi dere z hrdla. Můj zdravý rozum visí na jediné, třepící se niti. Zírám na muže, který byl ještě před chvílí mým manželem, na muže, který mi právě rozbil duši na zubaté kousky. „Ty si ji bereš za svou Lunu?“

Cassian pokrčí rameny. Neodvrátí pohled. Necukne sebou. Na rtech mu pohrává krutý úšklebek, zatímco kývne směrem k těžkým dubovým dveřím. „To, co dělám teď, se tě už netýká. Vyprovoď se sama. Hned.“

Sabrina přistoupí blíž k němu. Zavěsí se do něj a přitiskne svou hruď k jeho bicepsu. Prakticky září vítězstvím, oči jí svítí až odporným triumfem. Němě mi naznačí chabou omluvu, ale ten zlomyslný úsměv na jejích rtech tu lež prozradí.

Mozek mi zaplaví milion odporných myšlenek. Chci křičet. Chci jí vyškrábat oči. Místo toho se kousnu do vnitřní strany tváře, dokud neucítím měď. Předkloním se do hluboké, posměšné úklony a nechám vlasy spadnout dolů, abych skryla ty horké slzy, co mi hrozí přelít přes řasy.

„Přeji vám dvěma dlouhé a šťastné společné vládnutí,“ zašeptám. V mém hlase je chlad zimního hrobu. V rukou svírám ty hloupé snubní prsteny, až se mi ten kov zařezává do dlaní.

K mým žebrům se stále ještě upíná mikroskopický kousek naděje. Pošetilá, zoufalá část mého mozku se modlí, že je to jen zkouška, nechutný vtip, noční můra, ze které se vzbudím.

Pak Cassian otočí hlavu a políbí ji.

Ta troška naděje se změní v popel. Sabrina mu do úst zakňučí. Vyskočí a obmotá mu nohy kolem pasu. Cassian ji zachytí, jeho ruce se jí pevně chytí za stehna, jak ten polibek prohlubuje. Její vysoké a dychtivé sténání se odráží od stěn Alfovy pracovny.

Při tom pohledu se mi zvedne žaludek. Po tvářích mi stečou slzy. Otočím se na podpatku a vyběhnu z místnosti. Utíkám dlouhými, kobercem pokrytými chodbami domu smečky, na hrudi mě pálí a nemůžu snést už ani vteřinu pohledu na ně.

Zadržuji své vzlyky, dokud nedosáhnu pokoje pro hosty. Rozrazím dveře šatny a vytáhnu cestovní tašku, kterou jsem tu před dny schovala. Hrdlo mě bolí od nářků, co se drápou ven. Odnesu tašku chodbou do hlavní ložnice — do pokoje, který jsem s Cassianem sdílela.

Na okraji obrovské manželské postele sedí kožená zavazadla, která mi nechala zabalit služebná.

Zírám na ně. Zlost vystřídá můj žal. Od něj nic nechci. Rozepnu kožené zavazadlo a popadnu hrsti toho drahého oblečení uvnitř. Hedvábné šaty, kašmírové svetry, krajkové spodní prádlo. Domašíruji k velkému oknu, otevřu ho dokořán a hodím to oblečení do keřů dole. Dál letí značkové podpatky. Zarachotí na kamenné cestičce venku. Popadnu sametové šperkovnice ležící na toaletním stolku. Náhrdelníky, diamantové pecky, tenisové náramky. Všechno to vyházím ven do hlíny.

Je mi úplně u prdele jeho majetek. Nechci tu jeho koupenou náklonnost. Chci svou svobodu.

Otočím se zpět ke své vlastní tašce. Začnu prohledávat šuplíky a hledat své nezbytnosti, když mě zaskočí vrznutí dveří do ložnice. Rychle se otočím.

Ve dveřích stojí Sabrina. Rty má vymalované zlým úšklebkem. Vstoupí do pokoje a prsty přejíždí po mahagonové komodě.

Svaly mi ztuhnou. Vyžádá si to tři hluboké nádechy, aby mé ruce neskončily obtočené kolem jejího krku.

„Musíš být naštvaná,“ řekne tiše.

Když jsme vyrůstaly, byly jsme naprosté protiklady. Neměly jsme nic společného. Já jsem byla ta tichá knihomolka; ona ten společenský motýl. Ale byla to má sestra. Krev měla něco znamenat. Nikdy bych ji nezradila.

„Chtěla jsem si jen srovnat pár věcí, než odejdeš,“ dodá. Udělá krok hlouběji do pokoje, hruď vypnutou.

Ignoruji ji. Otočím se zpět k tašce a cpe si cestovní pas, řidičák a rodný list do boční kapsy.

„Miluji Cassiana,“ řekne a její tón ztvrdne, když nereaguji. „Vždycky jsem milovala. A ty jsi mi ho vzala v ten den, kdy jsem vás seznámila. Měl být se mnou a ty sis prostě nakráčela dovnitř a vzala sis ho!“ Hlas se jí zvedne do ostrého vyštěknutí. „Takže mě to nemrzí. Už bylo na čase, abys věděla, že se navzájem milujeme.“

Odmlčím se. Ruce se mi vznáší nad zipem od mé tašky. Mám chuť se té její iluzi vysmát.

„Za týden se budeme brát,“ pokračuje a zkříží si ruce. „Jen abychom si ujasnily, ty pozvaná nejsi. Je řada na mně, abych byla milována. Vždycky jsi byla středem pozornosti ty. Pýcha a radost naší rodiny. Ta, kterou chtěli všichni milovat, a já vždycky byla jen ta druhá nejlepší!“

Do očí se jí derou falešné slzy, ale její úsměv zůstává krutý. „No, už ne! Vyhrávám já! Já dostávám prince a ty nedostaneš nic!“

Zírám na ni. Je úplně mimo. Sabrina byla královnou plesu. Ona byla ta, kterou všichni zbožňovali, ta hezčí sestra, duše každého večírku. Já byla ta neviditelná, schovaná v knihovně. Ta její zvrácená žárlivost nedává žádný smysl.

„Tak a je to. To je všechno, co ti chci říct,“ povzdychne si a tváří se, že jí to nesmírně ulevilo.

V žilách mi pulzuje temná, vřící zuřivost. Moje sestra je sobecká, zvrácená děvka. Kývnu hlavou a vrátím se k tašce.

„Dobře,“ zašeptám. Zesílím své sevření na těch snubních prstenech, které mi pořád leží v dlani. „Tak to bych měla raději jít. Nechtěla bych ti déle překážet.“

Má chladná reakce zabrzdí to její tempo. Úsměv jí opadne.

„To myslíš vážně?“ zeptá se s přimhouřenýma očima. „Ty jen tak odejdeš bez boje?“

„Proč bych s tebou o něj měla bojovat?“ Pokrčím rameny. Se zapnutím zipu u tašky to prudce zpečetím a přehodím si popruh přes rameno. Kráčím ke dveřím a zmenšuji mezeru mezi námi. Ovládne mě pradávná touha jí ublížit.

Zastavím se centimetry od jejího obličeje. Nakloním se.

„Ale prostě si tohle pamatuj, až ti příště bude cucat kozy, zatímco na něm budeš jezdit,“ řeknu a sleduji, jak se jí oči v šoku rozevírají. „Opustil mě, protože jsem mu nemohla dát mládě. Ne proto, že tě miloval víc.“

Popadnu tu těžkou lahvičku aspirinu ležící na nočním stolku. Obrátím se zpět k ní a udržuji oční kontakt.

„A když mohl tak lehko opustit mě, svou osudem určenou družku... jak rychle si myslíš, že odkopne tebe, až ho omrzíš taky?“

Tvář jí zrudne jako pivoňka. Otevře ústa, aby křičela, ale nedám jí šanci. Prásknu tou těžkou plastovou lahvičkou aspirinu tvrdě do její hrudi. Klopýtne o krok vzad a chytí se za hrudní kost.

„Tyhle budeš brzy potřebovat,“ usměji se a mrknu na ni řasami. „Na ty bolesti hlavy, co přijdou. Jen buď ráda, že nemáme další sestru.“

Vykročím z pokoje a prásknu jí dveřmi před nosem. Přes to dřevo ji slyším skřípat tlumené nadávky.

Mašíruji chodbou s bradou vztyčenou. Když zabočím za roh ke velkému schodišti, narazím přímo do pevné hrudi.

Cassian.

Jeho ruka vystřelí, sevře mou paži zdrcující silou. Z těch jeho chladných očí na mě sálá vztek.

„Co jsi to řekla mé budoucí ženě?“ zavrčí.

Připravuji se na ten elektrický šok z jeho doteku, na známé zabzučení pouta druhů. Ale tam není nic. Jiskry jsou mrtvé. Jeho sevření působí jako dotek cizince. Mezi námi nezbývá nic než jen prázdnota.

Ty prsteny mi v dlani přijdou těžké. Zpevním čelist, shromáždím síly a vytrhnu se mu z jeho stisku.

„Tady,“ řeknu a plácnu ty drahé snubní prstýnky přímo na jeho hruď. Ten kov cinkne o knoflíky jeho košile, než spadne na koberec. „Klidně je dej do zastavárny, mě je to jedno.“

„Nech si je!“ ozve se Sabrinin hlas chodbou, když přiběhne za námi. Zašklebí se na mě a znovu se zavěsí do Cassiana. „Budeš ty peníze potřebovat víc než my. Možná si kup vibrátor. Zdáš se trošku napjatá.“

Kousnu se do jazyka. Odmítám jim poskytnout to zadostiučinění z mé reakce.

Cassian se na prsteny ani nepodívá. Podívá se za mě, zaměří se na Sabrinu a na tvář se mu vrací ten odporný úšklebek. Ignoruje mou existenci a tělem mi tak zacloní pohled na ni.

Otočím se a zamířím ze schodů dolů. Moje boty naráží do dřevěných schodů těžkými, rytmickými ranami.

Dojdu do obrovské vstupní haly. Ty těžké mosazné vchodové dveře stojí mezi mnou a svobodou. Ale cestu mi zatarasí Gama Gideon. Přenáší váhu z nohy na nohu, tmavé oči zastřené vinou.

„Mar... já uh... já... já...“ koktá a tře si zadní stranu krku. Odmítá se mi podívat do očí.

Narovnám si páteř. „Nepotřebuji od tebe útěchu, Gide. Už není třeba předstírat, že jsme přátelé. Konečně jsi mě zbaven. Měj se.“

„Nikdy jsem nic nepředstíral, Luno—chci říct, Mar,“ odporuje mi a stoupá mi do cesty. „J-já jen... Železný tesák je můj domov. Nemohl bych to tu všechno nechat za sebou.“

Zpevním svůj stisk popruhu od tašky. „Tím se netrap. Vystačím si sama. Už pro tebe nejsem žádný problém.“

Pokusím se ho obejít. Natáhne ruku a chytí mě za zápěstí.

Moje tělo zareaguje instinktivně. Vykroutím zápěstí na svobodu, otočím se na podpatku a máchnu rukou. Má dlaň dopadne na jeho tvář s hlasitým, dunivým prásknutím.

Gideon klopýtne zpět, ruka mu vyletí k tváři. V šoku na mě zírá.

„Ach, omlouvám se. Bolelo to?“ zeptám se suše. „Je to pravděpodobně všechno jen v tvojí hlavě.“

„Mar... j-já—“ vykoktá.

„Nech si to,“ vyštěknu. Zvednu ruku a utnu ho. „Díky, žes celou tu dobu byl takový parťák. Jsem tak šťastná, že pro tebe tohle pouto s gamou tolik znamenalo.“

Dojdu k těžké mosazné klice u vchodových dveří.

„Mar, hele, dovol mi aspoň tě vyprovodit tam, kde teď budeš přespávat,“ zavolá za mnou, hlas patetický. „Chtěl bych mít jistotu, že jsi v bezpečí.“

Ohlédnu se přes rameno. Kde byla tahle péče, když mi můj manžel šukal sestru?

„Ne, díky,“ odpovím. „Zvládnu to i sama.“

Vezmu za kliku a vystoupím do chladného odpoledního vzduchu. Kráčím po příjezdové cestě k čekajícímu taxíku. Otevřu kufr, hodím tam svou plátěnou tašku a nasednu na zadní sedadlo.

„Na letiště, prosím,“ řeknu řidiči a podám mu tlustý svazek hotovosti. „A nikomu ani slovo o tom, kam jste mě vzal.“

„Ano, paní,“ přikývne a shrábne peníze.

Pneumatiky zaburácí po štěrku, jak vyjíždíme. Zírám ven zadním oknem. Ta masivní kamenná stavba Domu Smečky Železného tesáku se zmenšuje v drobnou tečku na pozadí stromořadí. Ledová necitlivost v mé hrudi se šíří a nechává zamrznout ty poslední zbytky mého žalu.

Sáhnu do kapsy a vytáhnu svůj telefon. Otevřu boční přihrádku, vytáhnu malou SIM kartu a upustím ji na gumovou rohožku v autě. Podpatek své boty vmáčknu na ten malý plastový čip a drtím ho do podlahy. Slyším ho prasknout. Cassian a jeho stopaři mě už nikdy nenajdou.

Na letišti mířím rovnou k přepážce pro výdej letenek. V hotovosti platím za jednosměrnou letenku do Wyomingu. Na tom celém Středozápadě neznám jedinou duši, ale Železný tesák tam žádné spojence nemá. Bude tam bezpečno. Můžu se nenápadně ztratit, změnit si jméno a najít doktora mezi tuláky, co mi pomůže u porodu.

Nastoupím do letadla a najdu si své místo u okna. Motory s řevem ožijí. Letadlo vyrazí po dráze a vzlétne do mraků.

Sleduji, jak se pode mnou město zmenšuje. Vypustím ze sebe dlouhý, pomalý dech. Skolím si ruku dolů a dlaň opřu o své rovné břicho. Třu měkkou látku svého svetru malými, uklidňujícími kruhy.

„Budeme v pořádku, frijolito,“ zamumlám do hluku kabiny. „Budeme v pořádku.“

.

.

.

O dva měsíce později.

.

.

.

***Cassian***

Přejíždím jazykem po Sabrinině kundě a nořím obličej mezi její stehna. Vykřikne a její pronikavé sténání se odráží od odhlučněných zdí mé pracovny. Její sladké šťávy mi pokrývají rty. Vezmu dva prsty a přitisknu jí je na klitoris a začnu o něj kroužit pevnými krouživými pohyby.

Stehna se jí třesou o mé tváře.

„Ach, Bohyně, Cassiane!“ vydechne, začne svými boky kolíbat nahoru a dolů a snaží se chytit to tření.

Pokračuji prací jazykem po těch jejích vlhkých chlopních, dokud její hlas nezhrubne. Její dech přichází v zubatých, roztrhaných vzdechách. Vůně jejího vzrušení naplní místnost a mě dožene moji touhu přímo k prasknutí.

Odtáhnu se, popadnu ji za pas a stáhnu na okraj kožené pohovky. Usadím ji pod sebou, rozepnu si kalhoty a osvobodím se. Zamířím si to na to vlhké útočiště a narvu svůj tvrdý pták do jejího těsného otvoru. Žalud mizí v její píči s hlasitým plácnutím kůže o kůži.

Zakloní hlavu dozadu, ústa dokořán. Mnu její ztvrdlé bradavky mezi prsty a štípu ty citlivé špičky, jak do ní vrážím. Tření rychle narůstá. Sleduji, jak jí oči skelnatí a extáze budujícího se orgasmu přebírá nad jejími rysy vládu.

„Chceš ochutnat?“ zavrním. Skolím prsty, nanesu na ně vlhkost přímo ze zdroje mezi jejíma nohama, abych ty šťávy měl i na kůži.

Beze dechu zakňučí „ano“.

Vrazím ty vlhké prsty do jejích úst. Dychtivě po nich lape, její jazyk je celá omotá, aby s nimi očistila tu svou vlhkou šťávu. Strkám své prsty dovnitř i ven do jejích úst a napodobuji pohyb boků. Ztopoří se mi penis ještě víc, když do jejích úst takhle šukám mými prsty.

Rty se jí vytvarují do těsného „O“. Stěny její píči sevřou můj žalud jakoby do svěráku. Její tělo najednou exploduje, chvějící se záchvěvy kroužící těsně kolem mého ptáka. Ten tlak mi vylouží až přímo za okraj. Semeno do ní vystřelím s hlubokým, rozechvělým zavrčením.

Vytáhnu ho, má hruď se zběsile zvedá, utřu si z čela pot.

Už to jsou dva měsíce od doby, kdy nás Marcella opustila. Dva velkolepé měsíce plné nekonečného, extatického blaha. Sabrina je v ložnici dokonalá. Chce mě jenom potěšit a snaží se mi uspokojit i to nejtajnější pomyšlení. Šukáme jak diví prakticky nepřetržitě od jejího ceremoniálu Luny.

Ale v okamžiku, jakmile ložnici opustíme, se na to všechno snese tíha celé mé volby.

Sabrina je úplně blbá.

Vytáhnu si kalhoty nahoru a začnu zapínat pásek, zatímco Sabrina pořád leží na pohovce a lapat dech. Přecházím na druhou stranu, zamířím k mému stolu a naliji si krapet bourbonu.

Být Luna vyžaduje strategii. Vyžaduje přirozenou autoritu, velkolepý intelekt a grácii. Marcella tohle všechno měla. I když byla člověk, Marcella si dokázala vzít na povel každou místnost. Zvládala všechny spory ohledně našich oblastí, hospodařila s naším rozpočtem, a měla ten dar u nejotrlejších válečníků vyvolat hluboký respekt.

Sabrina tak stráví celý den naprosto směšnými a nesmyslnými věcmi jako chystáním opulentních banketů. Skoro by se až posrala z květin a ze způsobů, kde a jak kdo bude sedět. Když potřebuji, aby mi prošla rozložení vojsk a strážních oddílů nebo něco podobného, tak jen prázdně mžourá, zírá na mě, a prázdně odpoví o tom, komu nachystat jaký druh večeře.

Můj vlk ve mně - Brutus - dál ve mě pořád přešlapuje a zmateně si to celé přebírá. Chybí mu totiž Marcella. Těm poddaným chybí původní Luna. Cítím už ty narážky, to chichotání se mých omeg někde v zákulisí, a i to protáčení očima u mých strážců, když Sabrina něco nařídí.

Ten pocit potlačím hluboko do sebe. Nic jiného mi prostě nezbývalo.

Potřeboval jsem dědice a už mám po dvaceti šesti letech. Skoro polovina těch známých smeček to mládě dávno má. Marcella ale byla neplodná. A tak jsem ji miloval. Miloval jsem ji bez ohledu na to, že byla člověk. A selhala tam, co já považoval za povinnost. Nenáviděl jsem ji za to. Ale tahle mi slíbila dědice, to mi to všechno vynahrazuje.

Mé uvolněné odpolední myšlení se rozplyne, jelikož ve mě zažhne telepatické spojení.

*„Alfo,“* ozve se zvuk Beta Sorena. *„Doktorka Greta vás přišla navštívit, říká, že je to důležité.“*

Pokrčím rameny. Ta se u nás ukáže jen svátečně. Pokud má nějaký hluboký důvod, je to docela zvláštní.

*„Pusťte ji,“* odseknu z patra.

Otočím se k Sabrině a chytnu ji za rameno, abych si ji políbil. „Půjdeš se ohřát nahoru. Běž.“ Hned jak se ta blbá čůza sroluje s oblečením, přesednu si a narovnám košili přes mé mahagonové posezení.

A za mžik už tu s námi stojí v pracovně Dr. Greta. Zírá s úzkostmi, co skrývá. Svými nervy ztuhne u malé krabice.

„Dr. Greto,“ zabořím se u kožené sedačky, „s čím mohu pomoci?“

„Dobrý den, Alfo, já, nezlobte se,“ řekne omluvně. Svou rukou jen strnule projíždí krabici, na jejímž kraji se jí třepe prst nad okrajem mého okraje. „Už zkrátka nevím.“

Nadzvednu obočí a čekám na dopovězení myšlenky.

„Já tu tak úplně nejsem v rámci rozvodu, v žádném případě, s tím se neztotožňuji,“ začíná, ale nervy jí dělají z tváře nekomfortní plácek, „ale v tom, kde je Marcella teď a že potřebuje pomoc, s tím snad asi něco naděláte.“

Sedím napřímeno a mžourám na ni.

„Pojďme s tím rovnou k jádru. Copak ona onemocněla před tím, než se rozhodla odejít?“

Dr. Greta zamrká. V tváři má zmatek.

„Ale vždyť je přece těhotná, Alfo,“ odpověděla s pocitem, že promlouvá s bláznem. „Chápu ty spletitosti toho, že je tu odloučení atd. To ano. Tady jsem vám ale došla odevzdat veškeré přípravky prenatálního péče v této krabici. Protože v ní klíčí těhotenství tak velkého Alfovy vrhu. Půjde tedy o nutnost na prenatální zkoušky přicházet. Chtěla jsem jí to sice rovnou poslat kurýrem, ale adresy už k ní žádné nebyly...“

Upřu pohled do krabice. Zasměju se jí.

„Ona? Těhotná?“ kroutím nesmyslně zraky. „Tak to si s ní, stará dámo, nějaká šarlatánství pleteš! Marcella je prostě ta, co mít děti nemůže. Zkoušeli jsme to, nejde to!“

Doktorka Greta svraštila čelo dál do hrůzy. „Alfo, proč sázíte, že nemůže mít zrovna děti?“

Vztek mě probudil na povrch a otrl jsem na ní, „Takových nespolehlivostí!“ Odsekl jsem nevrle.

„Podala mi přesný test, který dokládá nespolehlivé informace,“ zamračím se a utvořím na oktávě svého hlasu nesmírně vážnou podlost a neochotu slyšet tohle dál. „Tam stálo na testech jasně její jméno i ten samotný nález a ten se shodoval s tím, o co šlo! Byla neschopná donosit mi syna.“

Dr. Greta upevnila pozici, postoj vyzařující napětí i to, že ji to trápí, avšak nedala se už nikterak rozhodit.

„Ten test jsem u ní byla sama udělat osobně, Alfo,“ trvala na tom a sáhla přímo do své kapsy ve vyleštěné vestě. „Věřte mi! Neschopná? To tedy není! Skončila už teď přesně třetí měsíc!“

Vyndala mi tam odtud tu celou lékařskou zprávu, i dokonce černobílý snímek. Dala si ten papír naplacato, přímo přede mě.

„Tahle správa dokládá faktický, ač zatajený test.“

Díval jsem dolů na desku.

Hleděl jsem na ten výsledek dokumentu. Ty řádky se psaly přímo jasně: *Pacient: Marcella Vega. HCG hodnocení: Pozitivní.*

S rázností rozechvění ruky se mi do těch slov na ten fotografický malinký ultrazvuk zatřáslo mé samotné já. Dítě o velikosti hráskového prázdna se už objevilo tam uvnitř.

Čtu znovu. Znovu to jméno. Dokonce třikrát.

Svět pod mými koly dopadl hluboko zřícením. Mé dýchací záchvaty zkolabovaly z těch hrudních křečí.

Marcella je těhotná. S mým synem. S dítětem. S mým prvorozeným!

Ta svině utekla po falešné udané domněnce a utekla z mých očí a nechala ten svinčík!

*Jsi naprostý zatracený kokot!*

Brutův záchvat šílenství proletěl jak vlak po trati a drhnul svou ozvěnou celý ten sál v hrudníku!

*A říkal jsem to, ten posraný pocit mít trpělivost!* Brutus kličkoval, škrábal to své a snažil s sebou škubat na mou plicní stěnu v rámci ovládnutí těla. *Ale to ses holt musel zabývat s kurvením hned k té její nevýznamné sestřičce, ne? Tak tady jsi z té hloupé pičky srazil i toho našeho mládě! Odeslal ji odsud preč porodit si sám, do zapomenutí!*

Ruce zabořím pod desky od toho mého pracovního okraje. A tak moc zatnu ruce a sáhnu tou krutou bolestí do všech kloubů na ruce až do běla prasknutí mých rukou do dlaní! S tím zkurvencem hádat se už nemohu, potupil jsem na dně Marcellu! Já ji ukazoval jako bezvýznamnou kurvu na pranýř. Když přitom čekala mýho vlastního budoucího dědice.

Má družka. Můj dědic. Dítě. Teď byla pryč! Samotná. Bez ochránců!

*Běž hned zvednout celou gardu!* zařval Brutus tak krutě tou rozzářenou chamtivostí přes mé myšlení. *Ukonči ten chaos. Odjeď zpět. Pokud to celé nenastavíš zpátky do latě, Bohyně Měsíce přísahám, že srovnám celou smečku s prachem k těm debilním hnusům, jako tu její sestru!*

Mé zrání uvnitř pohlcovalo z kůže rozechvění a s touhle věčností na dosah bylo jediné štěstí jen mé. Přivřené oči zkoumaly každý malý kousek a Brutus nemusel už nic potlačovat a naopak stíral z vize.

Klikl jsem rychle na stisk mikrofonu, ozvalo se od pultu to připojení.

„Sorene. Gideone. Běžte hned sem ke mně. Běžte. Ihned.“

Dveře sletěly z pantu se spěchem a Beta se dral s Gideonem do síně. Jakmile viděli u mě tu temnou zabijáckou moc na dosah mých plic a mou obrovskou svízelností napnutou kůži... stáli bez jediné síly s těmi ulekanými oči.

Teď ale má dlaň se ryla od stolu rovnou do kůže u té fotky.

„Pojedete teď přinést Marcellu zpátky,“ má moc nad vlkem skřípala přes má zaťatá slova k nim dvou strážním s obrovskou mocí a vůlí pro přežití mé snahy. „Ten nový alfa od Železného tesáku tam v ní teď je a chystá svůj příchod.“