Pohled: Sabrina

O pět měsíců později.

„Tak jak dlouho se už s Cassianem snažíte?“ ptá se doktorka Greta. Ostré mlasknutí jejích latexových rukavic se rozléhá sterilní lékařskou místností.

Bílé stěny a jasná zářivková světla kliniky smečky nedělají nic pro to, aby mi uklidnily nervy, ale nutím se do sebevědomého úsměvu.

„Snažíme se o to už celé měsíce,“ lžu bez mrknutí oka.

Doktorka nepotřebuje znát pravdu. Nepotřebuje vědět, že se mě Cassian mimo agresivní, emočně prázdná setkání sotva dotkne. Od té doby, co mu Marcella předala ty falešné dokumenty o plodnosti a utekla bůhvíkam, se ke mně Alfa chová jako k příhodnému boxovacímu pytli pro své frustrace. Má sestra je pryč, ale její duch stále straší v mém manželství. Potřebuji mládě. Dědic je jediný způsob, jak si upevnit svou pozici Luny a přimět Cassiana, aby zapomněl na toho svého malého spratka s Marcellou.

„Bolí to, když máte pohlavní styk?“ ptá se doktorka Greta a přitahuje si stoličku na konec vyšetřovacího stolu.

Obracím oči v sloup. „Ne. Cassian je pravý Alfa. Dává mi jen potěšení,“ usmívám se úšklebkem.

Doktorka Greta mi věnuje napjatý, nepříjemný úsměv. Zkontroluje kovové třmeny. „Dobře,“ přikývne. „Jen se pro mě uvolněte. Trochu se tam podívám a vezmu pár vzorků. Zkontrolujeme, jestli je všechno v pořádku. Dobře?“

Vypnu hruď. „Jsem v dokonalém zdraví, paní doktorko. Uvidíte. Měsíční bohyně asi jen čeká na tu správnou chvíli, aby mě požehnala dědicem smečky.“

Doktorka Greta nevypadá přesvědčeně, ale mně je jedno, co si ta stará ženská myslí.

Kousnu se do rtu a lehnu si naplocho na záda. Zírám na stropní dlaždice a počítám své nádechy. Do těla mi pronikne chladný kov zrcadla. Z rtů mi unikne ostré zakňučení, když doktorka Greta nástroj roztáhne. Seškrábne vzorek z mých poševních stěn velkým vatovým tamponem. Podává vzorky své lékařské asistentce, která je uzavírá do skleněných zkumavek.

Doktorka Greta kovový nástroj vyjme. Vloží do mě své prsty v rukavicích a tlačí na mé vnitřní stěny.

„Hmmm... V téhle oblasti je menší otok,“ zamumlá a sune prsty hlouběji.

Žaludek se mi propadne, ale tu úzkost zapudím.

Po několika minutách doktorka vyndá ruku. Připraví transvaginální ultrazvukovou sondu a obalí silnou plastovou trubičku studeným gelem. Toto zařízení pořídí plný digitální snímek mé dělohy. Svírám pod sebou šustivý papír, když mi sonda vstupuje do těla. Tlak je nepříjemný.

Srdce mi buší do žeber. Doktorka Greta zírá na zářící monitor s vraštícím se obočím.

„Na vejcovodech je vidět nějaké znepokojivé zjizvení...“ řekne tiše. „Jste si jistá, že jste v pánvi nepociťovala žádné nepohodlí? Žádné krvácení, silný výtok nebo potíže s močením?“

„Ano, jsem si jistá,“ zběsile přikývnu a zvednu hlavu, abych se na ni podívala. V krku mě škrábe panika. „Co znamená to zjizvení?“

Doktorka Greta mou otázku ignoruje. Upravuje polohu sondy a zkoumá šedé skvrny na obrazovce.

„Tvoje Luna s tebou mluví! Odpověz mi, sakra! Co to znamená?“ zařvu.

Doktorka Greta se zastaví. Zamračí se na mě a povzdechne si. „Znamená to... že byste docela pravděpodobně mohla být sterilní.“

… O týden později …

Kancelář kliniky působí jako vězeňská cela. Doktorka Greta sedí naproti mně za svým stolem. Posune si brýle na čtení nahoru na nos a podívá se dolů na výsledky mých testů.

„Máte pozitivní test na kapavku,“ konstatuje doktorka Greta klinicky. V jejích očích se mísí lítost a profesionální odstup.

„Cože?“ vyštěknu a vyskočím ze židle. Krev mi proudí horká rozhořčením. „Nazýváte mě děvkou?“

Její tvář ovládne prázdný výraz. Pokrčí rameny. „Nic takového jsem neřekla. K tomuto závěru jste dospěla sama.“

V žilách mi vře doběla rozpálená zuřivost. S Marcellou by se takhle mluvit nikdy neodvážila. Bez rozmýšlení se vrhnu přes stůl. Máchnu rukou a tvrdě ji uhodím přes obličej. Facka zazvoní v malé místnosti nahlas.

„Pamatujte si, s kým mluvíte, paní doktorko! Já jsem vaše Luna!“ zaječím, až můj hlas trhá sterilní vzduch. „Nebudu tolerovat, abyste se posmívala mé čistotě!“

Doktorka Greta sebou ani necukne. Dotkne se své rudé tváře a upraví si brýle. „Ano, Luno,“ zamumlá chladně.

Spadnu zpět do křesla, překřížím si ruce na hrudi a čekám, až vyřeší tenhle drobný problém, ať už je to cokoliv.

„Zdá se, že jste u své kapavky nezaznamenala žádné viditelné příznaky. Kvůli tomu jste nebyla po měsíce léčena,“ vysvětluje doktorka Greta, její tón se vrací do lékařské reality. „Vaše neléčená, závažná infekce způsobila pokročilé zánětlivé onemocnění pánve. Ani u něj se u vás neprojevily žádné zjevné příznaky. Infekce hnila a rostla a drásala váš reprodukční trakt.“

Zamrkám na ni. „Co to teda znamená? Vezmu si nějaké prášky a budu jako nová?“ Na jazyku mám hořkou pachuť.

„Antibiotika vás zbaví aktivní infekce, ale fyzické poškození je nevratné,“ řekne doktorka Greta potichu. Znovu si sundá brýle. „To rozsáhlé zjizvení na vašich vejcovodech a děloze je trvalé. Omlouvám se, že to musím říct, Sabrino, ale nikdy nebudete moci mít vlastní děti.“

Ta slova mě zasáhnou jako fyzická rána.

Prázdně na ni zírám. Položím si třesoucí se ruku na ploché břicho. To uvědomění, že nikdy neoteču dítětem, mě sráží na kolena. Nikdy nedonosím dědice. V krku se mi zadrhne zubatý vzlyk. Odtlačím židli dozadu a postavím se.

Doktorka Greta vstane. Natáhne ruku a položí ji přes tu mou. „Luno... potřebujeme vědět, kde jste k této infekci přišla—“

„Nesahejte na mě!“ zaječím. Po tvářích mi stečou horké slzy. „Mýlíte se! Zkurveně se mýlíte!“

Doktorka Greta zavrtí hlavou. „Luno, tu poškozenou tkáň jsem viděla na vlastní oči. Výsledky testů to potvrzují.“

„Tak to proveďte znovu!“ Vytrhnu z jejího stolu ten lékařský spis. Roztrhnu papíry napůl. Roztrhám je na malé kousíčky a vyhodím je do vzduchu jako konfety. „Udělejte to znovu, protože se mýlíte!“

Stiskne rty. „Můžete si ten test udělat, kolikrát chcete. Lékařská realita se nezmění.“

Odmítám tomu věřit. V záchvatu slepého popírání ji popadnu za límec jejího bílého pláště. Znovu ji udeřím, má pěst ji škrtne o čelist. „Udělejte to znovu,“ syknu a od rtů mi létají sliny. „Hned!“

… O pět měsíců později …

Ta stará čarodějnice měla pravdu. Znovu a znovu jsem navštěvovala soukromé doktory mimo naše území. Znovu a znovu jsem si lehala na záda, roztahovala nohy a nechávala je, ať mě zkoumají sondami. Odpověď se nikdy nezměnila. Ta nevratná pravda mi plně došla. Jsem trvale neplodná. Nikdy Cassianovi nedám mláďata, po kterých prahne.

Ponižující zvěsti o mé naprosté neplodnosti se smečkou šíří jako lesní požár. Omegy si o mně šuškají v kuchyních. Stráže se na mě dívají s lítostí. Starší smečky jsou stále neklidnější ohledně mého výkonu jako Luny.

Jsem vystresovaná k zbláznění a Cassian je horší než zbytečný. Zůstává posedle a nebezpečně fixovaný na to, že najde Marcellu. Tráví všechen svůj čas posíláním zvědů na sousední území a mučením každého, kdo přinese špatné zprávy.

Potřebuji fyzickou útěchu. Potřebuji potvrzení, že jsem stále jeho družka.

Kráčím hlavní chodbou ke Cassianově soukromé pracovně. Těžké dubové dveře jsou mírně pootevřené. Rozrazím je a vstoupím dovnitř, připravená vyžadovat si jeho pozornost.

Ztuhnu.

Z té scény přede mnou mi stydne krev v žilách. Cassian tam má k jeho mahagonovému stolu přitlačenou podřadnou omegu. Její sukně je vyhrnutá až k pasu, její holé nohy jsou pevně obtočené kolem jeho pasu. Cassianovy kalhoty jsou rozepnuté a stažené k stehnům. Svýma obrovskýma rukama svírá její boky a jeho surové, živočišné přírazy vrážejí jeho tvrdého ptáka hluboko do její kundy. Místnost plní mokré plácavé zvuky srážejících se těl. Hlasitě chrochtá, vytahuje a znovu vráží do její píči s brutální silou, jako křiklavá ukázka toho, jak naprosto ignoruje naše manželství.

„Cassiane!“ zaječím a zabouchnu za sebou těžké dveře.

Omega vypískne. Scvrkne se ze stolu a tvář má rudou studem. Stahuje si sukni dolů, ruce se jí třesou. Poznávám ji. Je z personálu v kuchyni.

Cassian nevypadá ani překvapeně. Vypadá jen naštvaně, že jsem přerušila jeho uvolnění. Mávne rukou a vykáže tu holku ven.

Drobí kroky ke dveřím, hlavu sklopenou.

Žaludek se mi svírá znechucením. Když mě míjí, chytím ji za rameno a tu nahou dívku hrubě vystrčím ven na chodbu a zabouchnu jí dveře před nosem.

Otočím se zpět ke Cassianovi. Po tváři mi tečou slzy a ničí mi make-up. Zradila jsem svou vlastní sestru pro tohohle muže. Lhala jsem, intrikovala a vzdala se všeho, abych mohla stát po jeho boku.

„Po tom všem, co jsem pro tebe udělala, jak mi tohle můžeš dělat?“ křičím a můj hlas praská. „Jsem tvá Luna!“

Cassian jen pokrčí svými širokými rameny. Natáhne si kalhoty a bez špetky viny si zapne pásek.

„A přesto mi nedokážeš dát syna,“ odsekne chladně.

Otevřu ústa, ale ta nesmírná krutost jeho slov mě dusí.

Vykročí kolem stolu ke mně. Oči má temné, plné dravčího úmyslu. Než stihnu udělat krok vzad, jeho velké prsty se pevně ovinou kolem mého hrdla. Zvedne mě ze země a agresivně mě přirazí na zeď pracovny. Náraz mi vyrazí vzduch z plic.

„Měl bych tě zabít za to, že jsi tak nedostatečná Luna,“ zavrčí, obličej má centimetry od mého. Jeho horký dech mě zasáhne na tváři. „Jak můžeš očekávat, že tě někdo v téhle smečce bude respektovat, když jsi neplodná a zbytečná?“

Drásám jeho zápěstí a lapám po vzduchu. Nohy mi marně kopou o stěnu.

„Jsi ani ne z poloviny taková Luna, jako byla Marcella,“ plivne mi zášť přímo do očí. „A až ji najdu, ty se vrátíš k tomu, abys byla ta malá děvka, co jsi bývala.“

Otevře ruku. Moje tělo spadne. Tvrdě dopadnu na studenou podlahu, lapám po dechu a kašlu, zatímco si mnu otlučený krk. Dívá se na mě svrchu jako na odhozený odpad. Překročí mé tělo, zamíří ke dveřím a opustí pracovnu.

Stočím se na podlaze do klubíčka, zatímco tíživé ticho místnosti drtí to, co mi ještě z duše zbylo.

Pohled: Cassian

O čtyři roky později.

Území je zalité krví.

„Alfo, našli jsme na hranici smečky další tělo,“ hlásí mladý voják. Kolena se mu třesou a mou pracovnu plní štiplavý zápach jeho strachu. „Samice. Čtyřiadvacet let. Status omega.“

Zírám na mapu rozloženou na svém stole. Čtyři těla. To dělá čtyři brutálně zohavené mrtvoly jen za tenhle měsíc.

Znám tu temnou, děsivou pravdu. Přesně vím, co se minulou noc stalo. Můj vnitřní vlk, Brutus, převzal kontrolu, zatímco jsem spal. Ve stavu divokého smutku Brutus ulovil tu nevinnou omegu, přirazil ji k hlíně a svými holými zuby jí vyrval hrdlo.

Během těch posledních čtyř mučivých let Brutus nemilosrdně pozabíjel přes padesát členů smečky. Požaduje krev pokaždé, když moji neschopní zvědi nenajdou Marcellu a našeho skrytého syna. Vím, že to mládě je chlapec. Cítím to v kostech. Můj dědic je někde tam venku, vyrůstá beze mě, a to mučivé odloučení dohnalo mého vlka na pokraj šílenství.

*Zabij ho,* zavrčí Brutus v hlubokých koutech mé mysli. *Utrhni mu hlavu. Nepřinesl nám nic!*

„Umístili jsme podél hranice stráže navíc přesně podle vašeho požadavku, ale...“ zakoktá se voják a přivede mě zpět do reality.

„Ale selhali jste,“ zavrčím a odtlačím se od stolu. „Mám předpokládat, že jste všichni neschopní? Moje smečka tu krvácí k smrti a vy idioti nedokážete zastavit nějakého přízraka před překročením našich hranic?“

„Alfo, děláme, co je v našich silách...“

Kypíc hněvem, přejdu místnost ve dvou krocích. Popadnu selhávajícího vojáka za límec uniformy a strčím ho dozadu. Moje ruka se sevře kolem jeho krku. Stisknu a odříznu mu přívod vzduchu. Jeho tvář získá skvrnitě fialovou barvu, jak jeho ruce drápou po mém neústupném sevření.

*Zlom mu vaz!* zařve Brutus a jeho krvežíznivost mi vibruje lebkou.

„Dělejte svou práci lépe,“ varuji toho dusícího se muže a můj hlas klesne do smrtícího šepotu. „Nebo zařídím, že ta další mrtvola, kterou na hranicích najdeme, bude ta vaše.“

Prudce ho odhodím stranou. Voják dopadne na zem, kašle a couvá po zemi dozadu ke dveřím.

Právě když sáhne na kliku, těžké dveře se rozevřou.

Do místnosti nakráčí má matka. Překročí krčícího se vojáka, aniž by se na něj podívala. Má na sobě na míru šitý kostýmek a její postoj vyzařuje nespornou grácii pravé Luny.

„Odejděte,“ přikáže vojákovi. Muž se vyškrábe na nohy, vyběhne ven a zavře za sebou dveře.

Má matka ke mně obrátí svůj ostrý pohled. Rozhlédne se po zaneřáděné pracovně, všimne si rozbitého skla v koutě a krevních skvrn na mých kloubech. Těžce si povzdechne.

„Starší smečky i členové vyjádřili hluboké znepokojení ohledně tvého nevypočitatelného vedení,“ začne a překříží paže. „A naprosté neschopnosti tvé Luny.“

Zatnu čelist a vracím se ke svému stolu. Sednu si a mnu si spánky. Za očima mi pulzuje bolest hlavy. „Co chceš, matko?“

„Chci, abys tenhle průšvih vyřešil,“ vyštěkne a její hlas ztratí na svém klidu. „Sabrina je absolutní katastrofa. Tráví své dny pitím a schováváním se ve svých komnatách, zatímco ty necháváš toto území rozpadat na kusy. Smečka potřebuje skutečnou Lunu, Cassiane.“

*Vyrvi jí hrdlo!* zavrčí Brutus, uražen pouhou zmínkou o Sabrině. *Máme jen jednu Lunu!*

Sevřu hrany svého stolu, abych zabránil svému vlku dostat se na povrch. „Sabrina je jen pouhým dočasným zástupcem,“ odseknu jí defenzivně. „Zastupuje, dokud se po právu nevrátí Marcella. Jakmile najdu svou skutečnou družku, Sabrina odstoupí.“

Má matka odmítá před mým vztekem ustoupit. Dojde přímo k mému stolu a práskne dlaněmi do dřeva.

„Přiznej zodpovědnost za své činy a buď zatraceně chlap!“ vykřikne nelítostně. „Sám jsi naprosto pošpinil své posvátné pouto tím, že ses vyspal s její sestrou! Zlomil jsi té dívce srdce a odehnal ji. Přestaň se chovat, jako by se do téhle smečky prostě jen tak vrátila s otevřenou náručí.“

„Potřeboval jsem dědice,“ zavrčím.

„A ona ho nosila!“ opáčí má matka. Stojí vzpřímeně a zírá dolů na svého impozantního syna. „Marcella byla vyrovnaná, inteligentní a silná. Měla předpoklady být tou největší Lunou, jakou tahle smečka kdy viděla, a ty jsi ji odhodil jako odpad, protože nemáš trpělivost ani loajalitu.“

Vycením zuby, v hrudi mi duní tiché vrčení. „Dávej si pozor na tón.“

„Ne, ty si dávej pozor na záda,“ odsekne jí chladně. Otočí se ke dveřím. „Dej se dohromady, Cassiane, nebo tvá vláda jako Alfy skončí. Starší uspořádali tajnou radu.“

Krev mi zmrzne. „O čem to mluvíš?“

Zastaví se s rukou na klice. „Staršími už byl oficiálně vybrán další Alfa. Pokud se ti nepodaří situaci zvrátit, Vyzve tě o tvůj titul. Přijdeš o všechno.“

Vyjde ven a zanechá mě samotného s tou řvoucí nestvůrou uvnitř mé hlavy.

Pohled: Marcella

Současnost.

Kilometry daleko od krveprolití, zrady a chaosu Smečky Železného tesáku prolamuje ticho mé malé ložnice jemný ranní hlas.

„Mami?“ zašeptá Kyler sladce.

Cítím, jak se vedle mě propadla matrace. Malé, jemné prstíky se tisknou k mému obličeji a pokouší se vypáčit má těžká víčka.

„Mami, já chci dneska lívance,“ zašeptá znovu a jeho dech mě hřeje na tváři.

Nechávám oči zavřené a předstírám, že stále hluboce spím. Kousnu se do tváře, abych skryla obrovský, hřejivý úsměv.

Kyler dramaticky vzdychne. Nakloní se blíž a vtiskne mi jemný, mokrý polibek přímo na špičku nosu, pak další na tvář. Zasunuje své tělíčko pod mou deku a přitiskne si svůj teplý bok k mému. „Prosím, mami? Uděláme si lívance?“

Už to v sobě nedokážu udržet. Náhle se otočím a pevně ho zabalím do paží.

Kyler vypískne smíchy, když ho přitisknu přímo k hrudi. Zasypávám jeho smějící se obličej hlasitými polibky, dělám přehnané mlaskavé zvuky, dokud není bez dechu štěstím.

„Jaké je to kouzelné slůvko?“ zeptám se hravě a držím ho v klidu, abych se na něj mohla podívat.

Mé srdce bobtná až k prasknutí. Dívám se dolů do jeho krásných, nestejných očí. Jedno je jasně a čistě ceruleově modré. Druhé je hluboce, sytě jantarově hnědé. Tu modrou zdědil po mně, ale ten nápadný jantar patří výhradně jeho otci. Je to ten jediný kousek Cassiana, který si v tomto domě připouštím.

Kyler se široce usměje a ukáže chybějící přední zub. „Miluju tě.“

„Jak moc?“ zašeptám.

Natáhne ty své malé ručičky tak daleko, jak jen to jde. „Takhle moc!“

Tenhle tichý pokoj, zalitý měkkým ranním světlem, je mým ultimátním nebem.

Utéct Cassianovi bylo tou nejtěžší věcí, jakou jsem kdy udělala, ale nezvládla jsem to sama. Kyler se narodil tajně v tomhle odlehlém úkrytu za nesmírné magické pomoci tulácké čarodějky. Zahalila naše pachy a ukryla nás tak před stopaři, zvědy i Alfy.

Můj malý chlapeček mi do života vnesl mnohem více obrovské radosti a divokého smyslu než cokoliv jiného na celém světě. On je můj život. Je mou duší. Je prostě a naprosto mým vším.

Přitáhnu si Kylera zpět k hrudi a opřu si bradu o vršek jeho měkkých vlasů. Zatímco poslouchám jeho pravidelný tep srdce, skládám vesmíru divoký, tichý slib. Udělám, co bude nutné. Budu lhát, utíkat a bojovat. Postarám se o to, že ho Cassian Vance už nikdy, ale opravdu nikdy nenajde.