***Ronin***

„Jak se jmenuješ?“ děsivý hlas mého otce zaduní obrovským, ozvěnou znějícím prostorem haly.

Jeho masivní ruka zmačká látku mé malé košile do těsné, dusivé pěsti. Zvedá mě ze země a drží mé křehké, šestileté tělo pevně proti tvrdé, neústupné kamenné zdi. Zubaté hrany zdiva se mi zařezávají do páteře, ale to fyzické nepohodlí bledne ve srovnání s čistou hrůzou vyzařující z muže, který mě tak svírá.

Polykat těžký, dusivý vzlyk, který se mi zasekl v krku. Silně zamrkám, zaháním jím ty horké slzy, které mě píchají v očích, a s každou špetkou své síly se snažím soustředit na to, abych zformuloval ta slova. Slabiky mi sedí přímo na špičce jazyka, těžké a tvrdohlavé.

„R-R-Ro—“

Ať se snažím sebevíc, mé nevyléčitelné, oslabující koktání zachycuje zbytek toho slova hluboko v mém hrdle. Čelist se mi zablokuje. Plíce pálí, jak tlačí vzduch proti sevřeným hlasivkám a dělají ze mě němého.

Než stihnu podniknout další pokus, vzduchem se zhoupne těžká pěst mého otce. Rána tvrdě dopadne přímo pod mou čelist. Naprostá síla té rány mi vystřelí do křehké lebky ohromující bolest, rozdrnčí mi zuby a švihne mi hlavou na stranu. Za zavřenými víčky mi exploduje oslepující záblesk bílého světla. Okamžitě ucítím chuť mědi. Hustá, teplá krev se mi hromadí pod jazykem a ta kovová příchuť mi zaplavuje smysly, jak mi kape přes rty.

„Doriane, prosím!“ zanaříká moje matka žalostně. Vrhne se vpřed, její malé ruce zoufale chňapají po otcově napjatém bicepsu a snaží se vypáčit jeho železné sevření z mé košile. Po bledých tvářích jí tečou slzy, hlas se jí láme, když prosí o smilování.

„Zkus to znovu!“ zavrčí můj otec, naprosto ignorující její zoufalé prosby. Strčí do mě a narazí má ramena znovu proti té kamenné zdi.

V jámě mého žaludku těžce a dusně probublává strach. Zírám nahoru do chladných, vypočítavých očí mého otce. Není v nich žádné teplo. Není v nich žádná láska. Je tam jen intenzivní, dusivá nenávist a těžké břímě studu. On je ten děsivý Alfa Stříbrných vlků Dorian z hrozivé Smečky Karmínové kotliny, muž uctívaný a obávaný napříč teritorii. A v jeho chladných očích nejsem nic než ostudný, rozbitý zmetek.

Ústa mi visí otevřená, suchá jako prach. Vím, jak se jmenuji. Vím, kdo jsem. Ronin Steele. Je to jednoduché jméno, silné jméno, ale já zkrátka nedokážu vydat ani jediný srozumitelný zvuk.

V šesti letech už toto koktání není opomíjeno jako nějaká roztomilá vývojová fáze. Je to vážný, křiklavý problém. Z celého regionu k nám přiletěli ti nejlepší logopedi, dostali zaplaceny obrovské sumy peněz, a přesto každý z nich nedokázal mou vadu vyléčit. Jsem nevyléčitelný. Pro muže, který vyžaduje dokonalost, je tento fakt neodpustitelný.

Jsem skrytý, právoplatný dědic Karmínové kotliny. Moje existence je střeženým tajemstvím, uzamčena uvnitř rozlehlého sídla Smečky. Jen hrstka důvěryhodných služebných, Beta a matčin Gama vůbec ví, jak vypadám. Můj otec má nespočet nepřátel. Jeho prvorozený syn, Thaddeus, byl zavražděn naší konkurenční frakcí Stříbrných vlků, Klanem Havraního útočiště, jen pár dní před svými prvními narozeninami. Ta tragédie v otci přiživila paranoiu, byl přesvědčen, že vrazi číhají v každém stínu. Ale mé koktání je tím pravým důvodem, proč jsem držen v tajnosti. Jak by mohl být příští Alfa nejprestižnější Smečky Stříbrných vlků na Západním pobřeží neschopen vyslovit i své vlastní jméno?

Když otec vyčerpal všechny odborné možnosti, rozhodl se, že ze mě ta slova vymlátí.

Čelist mi pulzuje ohnivým, trýznivým palem, když otevírám ústa a snažím se znovu. Protlačím se přes tu střelivou bolest ve své lebce a pevně zavřu oči. Soustředím se na tvar svého jména. Tlačím vzduch nahoru z hrudi. Ale ta děsivá představa jeho těžké pěsti mi vysušuje hrdlo. Místo mého jména mi přes potlučené rty proklouzne žalostné, vysoké písknutí.

Rozzuřený, otcovy hnědé oči začnou zářit divokou, nepřirozenou modrou barvou, jak se na povrch hrne jeho vnitřní vlk. Pustí mě. Dopadnu tvrdě na zem, kolena se mi škrábou o naleštěný kámen, on se otáčí na podpatku s tváří zkřivenou znechucením.

„Nestojí mi ani za můj čas,“ zavrčí Alfa přes své široké rameno. Obrátí své planoucí modré oči k mé matce. „Zvedni si svého syna a drž ho během toho večírku zticha. Postarej se, aby mě už dál neztrapňoval.“

Vyrazí pryč a zabouchne za sebou ty těžké dřevěné dveře takovou silou, že se zdi otřesou. Ten vzlyk, který jsem celou dobu držel zpátky, se konečně uvolní a trhá se mi z hrudi v hrubých, trhavých zalapáních po dechu. Má matka klesne na kolena a jemně nahrne mé třesoucí se tělo do svého náručí. Kolébá mi zadní část hlavy, houpe mě sem a tam, zatímco mi do vlasů šeptá zběsilá, uklidňující slova.

„To bude dobré, Ronine,“ vrká a její vlastní hlas se třese nevyplakanými slzami. „Já vím, že se snažíš...“

„M-mn-ě j-j-je t-o l-í-t-o,“ škytnu, ty staccatové zvuky se mi bolestivě trhají ze surového krku. „O-on m-ě n-e-n-á-v-i-d-í!“

„Ne, to ne,“ protestuje jemně, uhlazuje mi rozcuchané vlasy a tiskne mi dlouhý, hřejivý polibek na čelo. „Jenom je trošku frustrovaný. Má toho na sobě teď prostě hodně.“ Zahákne mi ruce do podpaží a vytáhne mě na nohy, jemně mi oprášila hlínu z kalhot. „Tak pojď, zlatíčko. Pojďme tě dát do pořádku.“

Později toho samého večera, oblečený v tuhém, nepohodlném obleku, sedím tiše na zadním sedadle našeho tmavého auta. Matka sedí vedle mě s rukama pevně složenýma v klíně. Parkujeme těsně před honosným sídlem konkurenčního Krále našeho království. Dnes má ten Král narozeniny, je to obrovské shromáždění, kde se sešli všichni Alfové z Království Zatmělého drápu a jejich elitní rodiny. Tohle měla být ta noc, kdy mě otec formálně představí elitě Království jako budoucího Alfu Karmínové kotliny.

Opakuji si to představení uvnitř hlavy, jako horečnatou mantru točící se pořád dokola. *Ahoj, jmenuji se Ronin.* Neslyšně artikuluji ta slova a modlím se, aby mé hrdlo spolupracovalo, až nastane čas.

Motor auta běží na volnoběh. Otec poposedne na sedadle řidiče a zamkne svůj chladný, pronikavý pohled na mně skrz zpětné zrcátko. Ten pohled mi provrtává díru přímo do lebky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se napjatým hlasem a slova mu proklouznou skrz zaťaté zuby.

Pevně zavřu oči. Vím, že pokud pohlédnu do těch chladných, rozzlobených očí, ta panika mě úplně sežere.

„R-Ronin,“ zakoktám, celé tělo mi ztuhne a svaly se připraví na ten těžký úder, kterým jsem si naprosto jistý.

Ale ta rána nikdy nepřijde. Místo toho temné auto naplní dusivé, těžké ticho. Seberu v sobě špetku odvahy, pootevřu jedno oko a ukradnu letmý pohled do zrcátka. Čelist mu cuká. Svírá volant, až se mu klouby barví dočista doběla. Otevře dveře auta a vystoupí do chladného nočního vzduchu.

„Jsi jenom zklamání,“ zavrčí Dorian s hlubokým znechucením, nakloní se zpět dovnitř, aby přednesl finální verdikt. „Neobtěžuj se vystupovat. Dnes večer se představovat nebudeš.“

Zabouchne dveře, čímž odřízne všechny zvuky party, a vyrazí bouřlivě do noci, nechávajíc mě s matkou schované ve tmě auta. Chladně shledal svého vlastního syna za tak moc pateticky ostudného, že ho ani nemůže ukázat světu. Po tvářích mi stečou horké slzy hlubokého, nelítostného studu. Moje matka se natáhne a přitiskne si mě k hrudi, zatímco se jí vyplakávám do honosných šatů.

„To bude dobré, můj krásný chlapče,“ zašeptá, svírajíc mi mé vlhké tváře do svých jemných dlaní. „Co kdybychom si ty a já našli klidné místo a poseděli tam po zbytek večera? Jen my dva. Jsem si jistá, že otec ty ostatní Alfy zvládne beze mě.“

Přikývnu a utřu si nos do rukávu, ona na mě vrhne zářivý, konejšivý úsměv. Je to ten úplně poslední okamžik v mém životě, kdy se ještě cítím v bezpečí.

„Dobře, má lásko,“ zaštěbetá a sáhne po klice u dveří. „Půjdu nám přinést nějakou svačinu a schováme se tu, dokud nebude čas jít domů, ano?“

Vystoupí do chladného večerního vzduchu a zmizí v mísícím se davu elitních vlků. Ponechán o samotě v tiché tmě, nakukuji skrz tónovaná skla a sleduji tu honosnou párty z dálky. Zkoumám její okraje a doufám, že zahlédnu i jiné Stříbrné vlky, jak využívají své dary. Otcův dar byl legendární — děsivá schopnost proměnit své tělo v toxický plyn, a vyhnout se tak fyzickým útokům, zatímco své nepřátele otráví. Byl neporažený. Chtěl jsem vidět, jestli ještě někdo jiný má takovou čistou moc.

Náhle se z dálky roztrhne masivní, mrazivé zavytí a prořízne se skrz hudbu a smích. Horda obrovských, zdivočelých vlků násilně prolomí brány panského sídla a protrhává se skrz to tepané železo jako by to byl jen papír.

Vlci Havraního útočiště.

Okamžitě vypukne chaos. Radostná hudba se utopí v hrůzných křicích vlků bojujících o život, při kterých tuhne krev v žilách. Hosté se v panickém děsu rozutečou. O honosné kamenné pilíře se rozstříkne krev. Srdce mi do žeber bije šílený, otloukající rytmus. Úplná a zdrcující hrůza paralyzuje mé plíce. Otevřu dveře vozu, a když se mé malé nohy dotknou dláždění. Hnán slepým, zoufalým instinktem, škrábu se od těch jatek pryč, běžím do hustých, tmavých stromů lemujících sídlo. Bahno mi vcucává boty. Trny mi trhají oblek.

Zahnu za velký dubový strom a ztuhnu. Noční vzduch rozbije nechutný, děsivý výkřik. Je to zvuk, který znám.

„M-mami?“ zakňučím a můj hlas vydá patetické zaskřehotání.

Nesu své třesoucí se nohy kupředu a prodírám se tím hustým křovím. Zastavím se, paralyzovaný scénou čiré, němé hrůzy.

Přitlačená do zablácené země pod masivní, drtivou váhou zdivočelého vlka z Havraního útočiště, se moje matka divoce zmítá. Její překrásné šaty jsou nasáklé blátem a krví.

Masivní nepřátelský vlk vrčí, od žlutých zubů mu kape hustá slina. Moje matka otočí hlavu, její modré oči plné hrůzy se uzamknou přímo do těch mých. Tento pohyb jí dokonale odhalí ten její bledý krk. Otevřu ústa, abych křičel, volal svého otce, abych prosil o pomoc, ale mé koktání zamkne hrdlo do svěráku. Neunikne mi ani hlásek.

Obrovský nepřátelský vlk vystřelí dolů a nemilosrdně jí vyrve hrdlo.

Krev vyšplíchne na rozbahněnou zem. Sleduji v tiché, trýznivé hrůze, jak z očí mé matky permanentně odtéká světlo, a její tělo pod drtivou váhou té bestie bezvládně splaskne.

***

Oči se mi prudce otevřou. Ta hrůzná, krvavá vzpomínka mě vyklopí přímo přes okraj matrace. S těžkým žuchnutím dopadnu na tvrdou dřevěnou podlahu a lapám po dechu, zatímco po tváři mi teče studený pot. O dvacet let později mě noční můra stále pronásleduje s tou naprosto stejnou dusivou hrůzou.

Spolubydlící se v přeplněném pokoji otráveně svalí z toho hluku na svých malých postelích. Zvednu se z podlahy, svaly napjaté a bolavé. Digitální hodiny na zrezivělém nočním stolku ukazují 5:00. Jelikož vím, že už neusnu, posbírám mýdlo i ručník a vyklouznu do průvanu na chodbě a mířím přímo do společných sprch.

Proudy horké vody narážejí do mé kůže hrubým, štípajícím rytmem a rychle naplní tu malou, plesnivou kóji hustou párou. Opřu hlavu o studené kachličky, voda ze mě smývá studený pot noční můry. Prstem přejíždím zubaté čáry přes svou kůži a při drhnutí těla si počítám jizvy — tenhle hořký, každodenní rituál jsem si vybudoval během dvou desetiletí života na tom naprostém dně hierarchie smečky.

Všechno se změnilo oné noci, kdy vlci Havraního útočiště zavraždili moji matku. Po tomto brutálním útoku se otec vrátil do Karmínové kotliny a lživě oznámil celému vlkodlačímu světu, že při těch jatkách zemřela jak jeho družka, tak i jeho vadný syn. Zbylé přeživší stráže a služebné přísně zavázal mlčením. Byl jsem zavřený do malé, skryté místnosti, kde jsem se topil v tichu a stínech a oplakával svou zavražděnou matku sám. Otec mě nikdy nepřišel navštívit. Služebnictvo mělo zakázáno na mě promluvit.

O roky později si otec vzal novou Lunu. V ten den, co se narodil můj nevlastní bratr Jaxon, mě otec oficiálně zbavil mé královské hodnosti. Vykázal mě do Doupěte, předhodil mě osudu, abych dožil jako podřadný a týraný Omega.

Mým jediným spasením z téhle živoucí noční můry byla Marta. Byla to laskavá, hluchá tulačka chycená nedaleko hranic před mnoha lety. Místo popravy ušetřil otec její život pro nějaký svůj zlomyslný rozmar, uvrhl ji bez milosti do mé osamělé místnosti a posměšně ji vyhlásil za mou „novou matku“. Poté jsme byli vykázáni do Doupěte takhle oba.

Vypínám horkou vodu, rychle se utírám, než koupelnu zaplaví ranní shon z těch sedmdesáti omeg. Obléknu se do sepraných denimových džínsů a zašlé pracovní košile, zaženu myšlenky z té noční můry a odejdu rovnou do onoho chátrajícího křídla pro nevyvolené ženy v Doupěti.

Podlahy pod mými botami zaskřípou, jak proplouvám úzkými, chabě osvětlenými chodbami. Objevuji Martu vsedě na okraji své hrudkovité matrace a koupe se do zhasnutého ranního svitu dopadající přes puklé okénko. Její šedivějící vlasy drží vzadu zatažené a napříč těmi drsnými podmínkami v naší samotné existenci mi vnáší její přítomnost hluboký tichý pohled na mé tlukoucí srdce.

Ucítí vibrace z mých kroků o tu dřevěnou podlahu a otočí svou hlavou k mému směru. Od rohu se jí vynořuje přes tvář úsměv starších lidí, zvedne poskakující a poškrábané dlaně a jemně zašeptá rukou znaky: *Dobré ráno.*

Odmávnu zpět, s otázkou, jestli si dobře pospala, i když má upřená vize zůstává fixovaná u té nehorázné náplasti překrývající levé oko. Marta minulý večer provedla tu nezdvořilost pustit sklenici se vínem u obsluhování hostů při vlkodlačí večeři v jejich sídle domu. A opilý ze své zvrácené moci se na ni o to začal dohadovat Jaxon. Užadoval hlasu z omluvy, kterou ale nenabídla. Vzteklý u té hluboké prázdnoty a ticha po ní mrsknul těžkou láhev vína do samé tváře.

Marta vzhlédla se třesoucíma dlaněma na ty náplasti u uštípnutí vína, sundá si opatrně masku. Můj krok se utužil zlostí uprostřed krku do velkého pláče ohnivého hněvu. To ráno ráno obdařilo vlčí hojení, ta odtažená tkáň rány zůstane k úpadku Jaxonovo zlobného úšklebku a do celého obličeje rudne, jako memento.

Pohlédla i zkoumala na mě ten vzteklý hněv a pokývala zlehka zamítnutí. Její ruka sdělí rukama, *Vypadá to horší, než jak cítím,* zatají malý samolibý úšklebek úlevy.

Opouští se mnou tíhu unaveného hněvu a přetočí to v unavený, společný dech vyčerpání. Pohledy obdivu nás zrazují v nezbytnosti toho světa a nezměnitelných chyb nezkrotnosti. Žádné milostné právo tam nepůsobí. Nešlo zkrátka vyklouznout. A dál posazených zády se za tou opotřebenou hranou matrace zasmějeme tou hrůznou bídou v naší absurdnosti plnou nekonečného prožívání bídou. My u sebe sdílíme to odlehlé útočiště navzdory temnotám chodeb pro ty spodky na samém konci Karmínové kotliny.

S ohromným přídavkem stravy se z kuchyně podřizuji zpět na pozemek do Domova obřích pozemkových usedlostí do smečky. Moje práce tento týden prozatím obsazuje luxusní domovní pracovnu Luny Cory. Děsím se na ni i jen pomyslet a z toho plížení do hlavy mě celého polije chlad a odpor.

Zavaluji tam s obrovským úsilím ty těžké plechovky nátěru z růžového laku i kovové krabice a váleček uvnitř obsáhlé místnosti do kanceláře. Tento pokoj zapustila těžce posazeným bohatým dřevěným mahagonovým stolem i temnou látkou pevných závěsů přes záclony okna a pláty. Okraje páskami jsem poslepoval k lince pro spády na plátna. A do myšlení ze slepé setrvačnosti práce jsem nabral onen pocit a monotónní rituál.

Tato barvicí obnova stěny byla jako pohlcená do tuposti hlavy. Maluji těžký, objemný lakový zábal na celých stěnách se stereotypním smyslem odvádějící mou paměť od mysli. Z malých nedýchatelných místnostech okna byla uzavřena až plna sauny tepla z trouby. Oplývá mě tu pocení až se svalila kápějící šmouha prolitá po zádových liniích od krku dolů přes má trička i břicho z materiálu. A z donucení od ohřátí z teplot uvnitř sundávám mé vlhké tričko s potem přes vlasy a odhazuji je. Ten mírně rozpažitý nahý pot přes jizvami tvořená prsa pro vzduch stínu tu zbyl prázdně na stojanu bez chlazení vzduchu. Sbírám obrovský válec znovu pro natažení rukou na flexi rohu zdí kousek před strop s lícujícím vrcholem stěn.

Náhlem ze zapadlé pracovny, proniká tichem smyslný, zlověstný mírně vzpurný ženský ohlas.

„Nedáš si radši pít?“

Vlásky a chloupek se nad kostrčí k brnění mi propálí z pozornosti. Očím odvrátit a k těm ramenům s pomalým pohybem sále svírám rukojeť toho válečku, zatímco dlaň zůstává stále ve hřbetu.

Luna Cora vtancovala rovnou k té chodbě do pracovny s onou hroznou útlostí chování těch obezřetných kroků jako šelma. Hájí a střeží oběti s kořistí svého druhu. K oné barvě má ty rudé střižené do odění šatičky, utáhlé pod nejnižší úhel pro dlouhé stínované zraky hebké čisté kůže. Ty lícní stiletto boty ostře dlátem bodají dřevnatý kraj dolní lišty na dně na podlaze. Svou od pohledu namalovanou dlaň opírá o velkou orosenou coca colu v plechu za stydnoucích padajících vodných slz do toho od stříbrného záhybu prstů a podél kůže dolů.

„Tumáš, ty můj krasavče,“ zapřede okouzlujícím mňoukavým zvukem až protaženou ruku na plech. Zvedne své ty její neúprosné modré drahokamy odtud směrem a sleduje mé hluboké hrudní brnění z hrůz jizev s tvrdostí, které naplňuje i hladový touhový ráz úžasu.

Hluboko koutů uvnitř mě v hlavě ihned zavane obava z toho vlka z rázem od mé myšlenky od Sterlinga. Úděsný chlad úzkosti zašel hned vzápětí hrůzostrašným potápěním až do tmy mé lebky k zachytnutí obrovské propastní spletitosti myšlenek dříve z chycené kořisti ze záměru pro myšlenky pro ni.

Vloží se do strachu po propuštění válce, s bušením v mém středu od srdečních úskoků strachu ve snaze pro zastrašení od mé opatrnosti blízko kroku ke snaze oddálení. Naleju si na ní ruku před prázdno vzít k ní dotyk z lahve, ale to neumožní ustoupení. Jenom Luna Cora zůstane ve vlezlosti a pod jejím sáhnutím prstu se ta hrana dotyků z její kůže otáčí schválně vzhůru nohama plechovka do mě ke snaze s ním úniknout přes hranu dlaně k vylití.

Vylitý ledový úkaz syrové břečky padne přes zbrázděnou hrudní oteplenou linii z jejího ledu jako nešťastně provedený skliz do stékání pro nahé maso pro teplo sáhnutí do ochlazení pokrývkou mokra pro šok ledovosti stiskl mě chytit vzduch od překvapení.

„Jejda...“ zašeptá temně, a její tvář se svraštila prohnutou a krutou znalostní linkou po ústech ke rtům po hříchu na stříbrném podnose pošramocenou po straně rtu do úšklebku s posměchem v obličeji zradou. „Tak s tím ti asi malinko pomohu ne.“

Každičký můj kousek těla na instinkty mi řval v rozpadnutí, od úprku na cestě u dveří přímo po útěk, abych si tu našel úkryt. Ta příchuť smrtonosnosti mě od ní v obavách ničila k ztroskotání. Z celé kotliny Luna ve Smečce Karmínové kotliny v onen smysl znamenala konečnou existenci o oné síle na můj samotný živel nešťastného omezeného Omega postavení od chudáka pro oběť mého statutu. U obav strachu při vstupu nějakého kolemjdoucího po ohlídnutí omegy pro cokoliv a nachytání nebo i s mým tátou u tohoto podrazu tu hned od útrap i nehledě ukončí můj malý ztuhlý život po prohledání bez žádné zábraně od těch milostných omezování.

Z té neschopnosti couvání k zastavení od oné myšlenkové snahy mého těla do snížení kroku mě po jejím sblížení utvrdí přes přímou blízkost obličeje a zaboření prstů do mého ohnutého krku ostrostí prstů přes sáhnutí drápy s tvrdou ránou pusy pro náraz rtů od jejích lící ke smršti se s polibkem vráží agresivně a prudce rty rovnou mým k rtům.

Stál jsem na místě jako v mrazu s vykulenýma očima zděšením z okouzlující klamavé krutosti. Rozštěpený jazyk do mých otevřených zubů zasunuje, cítím pachuť oné lepivé sladké chuti z ledu a hrůzné hořkosti smrtonosného děsu strachu s přímým otěrem před tělem po těle tiskne a mačká u té pevné linie těla těsně s mou siluetou z bloku. Z ruky přišpendlí můj trup stykem a zatracuje mě o hlavu po stisk ruky drženého pevného tvaru až přes zdrhovadlo na pásek riflí snažící a hrubým zacházením sahající mými okoly oděvu a plným úmyslem objevující v marnosti přes kapsy svléknutím obrys i s mým uboze uvězněným údem. Pokouší o otevření džínových látek po snaze ke vzrušení u chlapecké intimní slabosti zahanbení, k snaze otevření a odhalení od mé pokrývky nahoty.

Slepá obava ze zkoušené hrůzy přes mě putuje až pro obávanou žilní krev i do končetin po hrůze. Má dýchací soustava ustane na šoku po trhnutí z její rotace tlouct břichem nade mnou po drásajícím břišním tlaku z boků do snahy ke vznícení, z rotace tělesných hříchů se otírá přes sálavé dotyky a vyvolala biologický vjem za nechtěný od zrad v mé nevědomosti pro potlačení z šílené obavy z hrůz z mojí hlavy.

„Ale no tak, Ronine,“ usmála se mi do rtů a se snahou do žhavého sále z dechu hnala svůj pokus do toho zipu jako za šíleného strachu pro otevření poklopce a po plnění osvobození mého ptáka pro ten svůj účel v zoufalství plnění cíle snahy z drásajících úmorných doteků o džíny po tu vůli u poklopce s vytěžením do odhalení do vzniku odtažení po osvobození mého poklopce a penisu odtud zevnitř. „Můžeme být přeci s rychlostí na chvíli, ne? A manželi nebude dělat vrásky nic z toho. Dělá tyhle kroky přece od stejného zacházení z té stejné myšlenky se mnou tak nehledí!“

K plné paralyzaci od zděšení před letální tou ohromně zakázanou nebezpečnou sexuální překonanou mocí mně došlo. Rozvázala se má obrana.

Narovnám ruku mým dotekům do pozic rukama těsně rovnou od jejích přesných obrysech na bedrech a surovým silným rázem i mým odhodením od sebe silně i násilně od sebe do její strany odkopem od hrudníku.

Ta doopravdy i škrtla u zakolísání po náraz na botách od lící mých plachet pláten dole, ze stiletto okem podél těch spádů se skácela zadkem o to odření čerstvě zrobené okrasy mé z růžové sádrové nátěry hrany ve zdech z mokrých lehkých okrajích na úpravách stěn zdí na zemi u pláten od lehkých stěn. A celá hutná vrstva mazlavé hrubé barvící malby si do toho rudého nádherného pošpinění na prádle zmazala veškeré do čista růžovým šatem z barvy její luxusní šatičky zrudlé oděním v zadu z vrstvy skvrny přes tu zkázu v rudě.

Vyhrkla ze šoku k sobě, u rukou letících ohmatem s otazníkem zděšení rovnou přes okraje plných vlasových barviv z rudé krve a té mazlavé hmoty a barvám slepujícím ty záplavy vlasového blond do bahna od barev v ulepení.

*Ach, bohyně, to je můj konec,* v šílenosti mé hrudi od bušení mě pohlcuje do plic k uvědomění s proklínáním se, u té myšlenky mě tíha pohlcuje. Právě mi to uvěznilo duši z činu s přešlapem hrůz. Napadení s útočností o tělo a mou ohavnou strážní Luně na mé vlastní tělesné a její škody... je zjevné do oné chyby, která byla omyl pro můj další krok obětí k ní za Lunou.

Snažím úskoky nohama bez žádných bot bos o strasti plných kluzkých stahů po té stříkané ochranné slupce směrem ven vchodových mých spádových propuštěných otevřených kliček ke dveřích se dostat za spásu únikem odtud z oné místnosti od strastí blíž z odchodu k hrůzám od cesty po uniknutí pryč na záchranu. Unikat. Musím se dostat od úniku ven do toho místa. Odtud z mé zkázy.

Po svém závažném kroku po svalení rukou si zaškrabe okraje u toho kusu opuštění do té hroudy k odstoupení po opuštění hrany zdí před mou celou zády a obrysem na ten přímý ráz na stěně se přikloní tváří o mě. Ten lákající slizký tón u ní propadl pryč a s vyhlídkou toho jejího rozešlého šoku, nahradila v mžiku v šok v pravou rozeštvanou vzpurnou maskou surovosti k nezbylé šílenosti plné nezkažené mračné zuřivosti z hrůz do zášti ke mě plné čisté nevázanosti plné nenávisti za její vzteklou zuřivost.

„Toho budeš hodně litovat!“ zaryla svůj zub po zavrčení a jedové slibem klamoucí a pomstou zaslíbené úšklebky po jejím lesku ze svitu očí blýskají od té jedovaté zlověsti jedu na těch u uhrančivě krevním a oné ledové modři po hrůze pro tu příslibu msty za mé uprchnutí směrem se zběsilostí, do doby než mému zády odejdu oním zběsilým úprkem odtud do té chodby do úniku s pláčem před hrůzami od strachu se snahou o zrychlený odjezd mé spásy k úniku ven.