"Toho budeš litovat!" zavrčí Luna Cora. Ta hrozba se rozléhá chodbou, ostrá a plná jedu. Prchám od čerstvě vymalovaného pokoje a mé bosé nohy pleskají o tvrdou dřevěnou podlahu. Můj vlk, Sterling, se tlačí do mé mysli, srst se mu ježí teritoriální zuřivostí. Chce se otočit. Chce vycenit zuby a vyzvat družku našeho Alfy za tu nehoráznou neúctu a napadení. Zanesu ho zpět do hlubin svého vědomí a vybuduji tlustou mentální zeď. Němá omega nebojuje s Lunou. Pokud budu bojovat, zemřu. Utíkáme.

Proplétám se spletitými chodbami sídla smečky Crimson Hollow. Vůně borovice a citronového čističe mě pálí v nose a maskuje všudypřítomné pižmo těžké alfí dominance v budově. S každým zrychleným nádechem se mi prudce zvedá hrudník. Přední dveře jsou sice blíž, ale bez ní odejít nemůžu.

Vřítím se do masivní průmyslové kuchyně. Z obrovských ocelových hrnců na sporácích stoupá pára. Vzduch je nasycen vůní pečeného masa a česneku, která se mísí s pachem čerstvých bylinek. U středového ostrůvku stojí Marta a v nacvičeném rytmu krájí zeleninu. Šedivějící vlasy má sepnuté dozadu, na čele jí vyráží pot. Má adoptivní matka. Jediná vlčice v téhle bohyní opuštěné smečce, která mi projevuje alespoň špetku skutečné laskavosti.

Vrhl jsem se vpřed, nohy mi mírně podkluzují na hladké dlažbě. Popadnu ji za zápěstí.

Trhne sebou a nůž s klapnutím dopadne na dřevěné prkénko. Ožene se po mé ruce a oči se jí v náhlém překvapení rozšíří. Rychlými, frustrovanými pohyby znakuje. *Co to děláš?*

Nemám čas na to, abych jí vyznakoval plné vysvětlení. Vím jen, že Lunina zuřivost nezůstane omezena na ten jeden pokoj. Pokud mě Cora chce vidět mrtvého, potrestá každého, komu na mně záleží. Znovu popadnu Martu za zápěstí, ignoruji její tiché protesty a táhnu ji k těžkým zadním kovovým dveřím.

Prudce mi vyškubne paži a zlomí můj stisk. Zapře se nohama, její výraz se mění ze zmatku v přísný požadavek. *Vysvětluj.*

Ruce se mi třesou, když je zvednu, abych znakoval. *Udělal jsem něco špatného. Musíme jít. Hned.*

Oči jí okamžitě zjemní mateřskou starostí. *Kam?*

Než vůbec stihnu sestavit znaky pro hluboký les, ozve se za námi na dlaždicích dupot těžkých bot.

"Tady je!" zařve drsný hlas.

Prudce otočím hlavu. Do kuchyně se vřítí tucet obrněných strážců smečky s vytaženými zbraněmi a zablokují vnitřní východy.

"Dostaňte ho!" štěkne velitel stráže.

V žilách mi vyletí panika. Popadnu Martu za ruku a rozrazím zadní dveře. Do tváře mě udeří chladný odpolední vzduch. Vyrazíme na prašnou cestu za sídlem smečky. Táhnu Martu tak rychle, jak jen dokážu, míříme k husté linii stromů. Les je naše jediná šance. Pokud se dostaneme do hustého podrostu, možná je setřeseme ve stínech.

Ale Marta je starší. Má špatná kolena. Zoufale se snaží držet krok s mým frenetickým tempem. Dusot bojových bot sílí, s děsivou rychlostí se k nám přibližují.

Martina noha se zachytí o vyčnívající kořen stromu. Klopýtne vpřed a stisk se mi vytrhne z ruky. Tvrdě dopadne na zem, zvedne se kolem ní oblak prachu. Odře si dlaně a kolena o uvolněné kameny a trosky. Z úst jí unikne tiché, lapavé nadechnutí.

Sklouznu k zastavení, otočím se, padnu na kolena a snažím se ji vytáhnout na nohy. Prsty jí svírám za ramena, ale padne na nás obrovský stín. Jsme obklíčeni. Nejméně dvacet těžce ozbrojených strážců vytvoří těsný kruh a odřízne nám všechny únikové cesty.

Vystoupí dva mohutní strážci. Popadnou Martu za paže, zvednou ji do vzduchu jen proto, aby ji vzápětí srazili stranou. Znovu tvrdě dopadne do hlíny a chytí se za žebra. Ze rtů jí unikne bolestné sténání.

"Nechte ji!" pokusím se zařvat, ale slova se mi zaseknou v poškozeném hrdle. Ven se vydere jen zlomený, hrdelní zvuk.

Zezadu se mi kolem trupu ovinou silné paže. Další strážce mě chytí za vlasy a trhne mi hlavou dozadu. Bota s ocelovou špičkou mi narazí do podkolenních jamek. Nohy se mi podlomí a já s žuchnutím dopadnu do hlíny.

Marta se zvedá na třesoucích se rukou. Zoufale znakuje směrem k mužům, slzy jí v obličeji vymývají čisté stružky v prachu. *Prosím, přestaňte! Je to hodný kluk! Ušetřete ho!*

Strážce k ní přistoupí a zažene se těžkou botou. Špička narazí do jejího břicha. Všecek vzduch opustí její plíce v dutém zasípení. Stočí se na zemi do pevného klubíčka a po pohmožděných tvářích jí kanou slzy.

V hrudi mi zavibruje hluboké, primitivní zavrčení. Sterling bije do své klece. Dožaduje se krve. Dožaduje se odplaty pro svou matku.

"Drž kurva hubu, čokle," zavrčí strážce, který mě drží za krk. Masivní pěst mi přistane na čelisti.

Kost pod tím nárazem zapraská. Ústa se mi zalijí kovovou pachutí krve. Úder mi odhodí hlavu stranou, před očima mi tančí černé mžitky. Strážci nepřestávají. Střídají se a nemilosrdně mě bijí. Bota mě zasáhne do žeber. Těžký obušek se mi zaboří do břicha. Koleno mi rozdrtí spánek. Každý úder vysílá do mého nervového systému novou vlnu oslepující agónie. Můj vlk řve, zběsile se mi drápe na mysl, ale držím ho pod zámkem. Využít vnitřního vlka omegy proti strážcům vycvičeným na úroveň alfy znamená jistou sebevraždu.

Marta otevírá ústa k němému, mučivému naříkání. Plazí se dopředu a chytá muže, kteří mě kopou, za obrněné nohy. Plácá je do stehen, tvář zkřivenou čistým utrpením. Jeden ze strážců ji ležérním švihnutím zápěstí odstrčí zpátky. Znovu spadne do hlíny. Přes otékající levé oko zachytím její pohled. Zavrtím hlavou. *Přestaň. Nebojuj s nimi.* Má prosba je němá. O to víc pláče, ruce se jí v prachu bezmocně třesou.

Zrak se mi rozmazává. Levá polovina tváře mi znecitliví. Právě když cítím, jak mě opouští vědomí, prořízne nádvoří ostrý povel.

Strážci ztuhnou. Ustoupí a vytvoří v kruhu úhlednou uličku.

Těžké údery značkových bot ohlašují jeho příchod. Jaxon. Protežovaný budoucí Alfa. Jeho široká ramena zastiňují slunce, jeho chladné modré oči se upírají na mou krvácející postavu. Hned za ním stojí Luna Cora.

Předvádí mistrovské dílo. Její blond vlasy jsou zacuchané. Drahé šarlatové šaty, které měla na sobě, jsou na prsou natržené a roztrhané na stehnech. Záměrně projela látku nehty, aby tu svou ohavnou lež lépe prodala. Zakrývá si obličej a vzlyká v dramatických, zalykavých nádeších.

"Je to on?" zeptá se Jaxon hlasem hustým zlomyslným očekáváním. Vyhlídka na to, že mi způsobí těžké násilí, mu do očí vhání zvrácený, sadistický lesk.

"Ano!" zakvílí Cora teatrálně. Namíří přímo na mě pěstěným, roztřeseným prstem. "To je on. Pokusil se mě znásilnit!"

To smrtící obvinění visí ve vzduchu, těžké a dusivé. Donutím se otevřít čelist, ze všech sil toužím zuřivě protestovat, popřít její tvrzení. Potřebuju jim říct o jejích úchylných návrzích, o tom zipu, o té růžové barvě. Ale moje hlasivky sevře stará, známá paralýza. Zmůžu se jen na ubohé, koktavé zalapání po dechu. Moje němota je mi vězením, zanechává mě bezbranného proti jejím lžím.

Marta se prodere nohama jednoho ze strážců. Vrhne se na kolena přímo před Jaxona. Ukáže na mě a rázně kroutí hlavou. Z hrdla se jí vydere hlasité, zoufalé sténání, jak prosí o můj život.

Jaxonův ret se ohrne v hlubokém hnusu. Ani na okamžik nezaváhá. S brutální silou uhodí hluchou ženu hřbetem ruky přes tvář. Třesknutí kůže o kůži zní jako výstřel. Marta se otočí do strany a dopadne obličejem do hlíny. Zůstane nehybně ležet.

V hrudi mi propukne vztek, horký a oslepující, ale strážci mi přitisknou ruce pevněji za záda.

"Ať někdo tu kňučící děvku odnese," přikáže Jaxon.

Dva strážci popadnou Martu za podpaží. Táhnou její bezvládné tělo přes hlínu zpátky k sídlu smečky. Sleduji, jak její boty zanechávají v prachu bezvládné stopy, dokud nezmizí za těžkými kovovými dveřmi.

Jaxon přistoupí blíž. Dřepne si přede mě a uchopí mě za bradu stiskem jako ve svěráku. Nehty se mi zaboří hluboko do pohmožděné kůže a donutí mě pohlédnout do jeho chladného zraku.

"Odveďte toho sráče do žaláře," zavelí Jaxon. Na tváři se mu roztáhne pomalý, odporný úšklebek. "Ukážu mu, co se stane, když se pokusíte znásilnit svou Lunu."

Koutkem dobrého oka vidím, jak Cora svěsí ruce. Její divadelní vzlyky se na zlomek vteřiny zastaví. Po rtech jí přeběhne lstivý, triumfální úsměv. Pak si znovu zakryje obličej a pokračuje ve svém hlasitém kvílení. Strážci mě vytáhnou za vlasy a za kovová pouta kolem zápěstí vzhůru a vlekou mé zbité tělo k jedinému místu, kterého se bojím víc než smrti.

Kobky se nacházejí hluboko pod cvičištěm. Ve chvíli, kdy překročíme podzemní práh, vzduch zledovatí. Vlhké kamenné zdi se táhnou do rozlehlého bludiště černých tunelů. Pochodně vrhají na železné mříže mihotavé, chorobně oranžové světlo. Úzké chodby dusí zápach zaschlé krve, vyprázdněných střev a hnijícího masa. Těžce polknu a snažím se zahnat narůstající nevolnost.

Ozvěny sténání zlomených vězňů se odrážejí od mokrého kamene. Každý krok dolů je jako krok blíž k peklu.

Strážci mě dovlečou doprostřed hlavní mučírny. Strop je vysoký, klenutý z pevné skály. Z rezavých řetězů visí silné železné kruhy. Nástroje muk lemují zdi – páčidla, kleště, ostnaté pálky a kožené biče pokryté zaschlými, tmavými šupinami.

Strážce mi odemkne pouta. Na vteřinu mi ruce klesnou podél těla a do konečků prstů se mi nahrne krev. Úleva však okamžitě umírá. Popadnou mě za zápěstí a vpraví mi je do silných, těžkých železných okovin visících na centrálním řetězu. Kladka nade mnou zaskřípe. Řetěz se vtáhne a vytáhne mi paže vysoko nad hlavu. Ramena mi protestují s němým výkřikem, když se mi nohy zvednou ze země, takže se chladné podlahy potřísněné krví dotýkají jen konečky mých prstů na nohou.

"Svlíkněte ho," poručí Jaxon, jehož hlas se odráží od zdí.

Jeden ze strážců předstoupí. Chytí límec mé košile a trhne směrem dolů. Látka se roztrhne a odhalí mou pohmožděnou hruď. Pak mi hrubé ruce chytí džíny a spodní prádlo a surově je ze mě strhnou. Chladný vzduch kobky se zakousne do mé nahé kůže. Zůstávám tu stát obnažený, bezmocně se pohupující na železných kruzích. Přepadne mě naprostá zranitelnost.

Jaxon mi vejde do zorného pole. Zastaví se před zdí se zbraněmi. Prsty mu přejíždějí po nástrojích, než se usadí na dlouhém, těžkém biči s řetězy. Pochodně se lesknou na drobných, ostře nabroušených čepelkách vpletených do kůže. Zvuk těch břitev drhnoucích o kamennou podlahu mi na pažích ježí chlupy.

*Prosím, Měsíční bohyně,* modlím se tiše. *Ať se mi jen zastaví srdce.*

Strážci ustoupí. Jaxon mě obchází, těžký bič se táhne za ním. Ze stínů vystoupí Luna Cora, ruce má ovinuté kolem sebe, dokonale hrající traumatizovanou oběť.

"Měl bych tě zabít," ušklíbne se Jaxon zpoza mých odhalených zad. Kůže zaskřípe, jak stáhne ruku dozadu. "Ale myslím, že nejdřív si tohle trochu užiju."

Vzduch práskne.

První úder mě zasáhne do zad jako blesk. Břitvy mi rozříznou kůži a vyhloubí mi do svalů hluboké zákopy. Přes nervová zakončení mi vybuchne oheň. Zatnu čelist a zuby mi o sebe zaskřípou tak silně, až mě rozbolí panty. Spolknu výkřik, který se mi drápe z hrdla. Nedopřeju jim to uspokojení.

Další hlasité prásknutí. Bič se mi obtočí kolem žeber. Čepele se mi zakousnou do boku a odtrhávají mi kusy masa, když Jaxon zbraň strhne zpět. Teplá a vlhká krev mi stéká po páteři, hromadí se na bocích a stéká mi po stehnech na podlahu.

Mé tělo sebou při každém nárazu křečovitě cukne. Tři. Čtyři. Pět.

Bolest se v mém mozku mění ve slepou bílou zrnitost. Sterling mi v hlavě kňučí, přechází ve své mentální kleci a sdílí se mnou trýznivé trauma z naší rozervané tkáně. Ostré kovové hroty se s každým švihnutím zaryjí hlouběji.

"Křič, čokle!" štěkne Jaxon a dech se mu námahou ztěžuje.

Držím ústa zavřená. Koušu se do jazyka, dokud neucítím ostrou, kovovou příchuť mědi. Zaměřím svůj rozmazaný zrak na Lunu Coru stojící u těžkých dřevěných dveří. Pro stráže jí po tvářích kanou velké slzy, ale oči jí září chorobným, nepopiratelným potěšením. Ze stínů se krmí mojí destrukcí.

Deset. Jedenáct. Dvanáct.

Kůže na zádech je pryč, nahradilo ji syrové, rozdrásané maso. Kolena se mi podlomí a celá váha mého těla spočine na vykloubených ramenou. Železná pouta se mi zařezávají do zápěstí, kluzká od vlastního potu a krve.

Patnáct.

Jaxon se zastaví. Těžce oddechuje, rozzuřený mým nezlomeným mlčením. Odhodí krvavý bič do rohu. S mokrým plesknutím narazí na vlhkou zeď. Nakráčí přede mě, boty mu cákají v malých kalužích mé krve.

"Myslíš, že seš takovej drsňák?" plivne a chytne mě za čelist. Palec mi zaryje do nateklého oka. "Já tě donutím mluvit. Budeš žadonit o smrt."

Pustí můj obličej a jde k plápolajícímu železnému koši v rohu. Žhnoucí červené uhlíky praskají žárem. Jaxon popadne dlouhou, tlustou stříbrnou tyč. Zaboří kovový hrot hluboko do žhavého uhlí. Stříbro je vlkův nejhorší nepřítel. Zastavuje hojení. Pálí jako kyselina.

Sterling v mé mysli zavyje zoufalým, frenetickým zvukem. Tlačí na bariéru a snaží se vynutit si přeměnu. Ale přeměnit se, když jste spoutáni ve stříbře, je rozsudek smrti. Roztrhalo by to naše kosti. Postavím své mentální zdi výš a zavřu ho pryč, abych nás oba zachránil.

Jaxon vytáhne tyč z ohně. Plochý čtvercový hrot září zuřivou, syčící oranžovou barvou. Žár se šíří místností a ohřívá mé mrznoucí, nahé tělo. Přiblíží cejch přímo k mé tváři. Spalující kov mi sežehne konečky řas.

"Máš strach, čokle?" ušklíbne se Jaxon krutě.

Z brady mi kape pot a krev. Zírám mu do modrých očí a udržuji si tak prázdný výraz, jak mi jen moje bolestná muka dovolí. Spolknu ten suchý knedlík v krku a odmítám mu dopřát jediný zvuk.

Moje mlčení ho rozzuří ještě víc. Jeho tvář se zkřiví v ošklivý úšklebek. Skloní tyč, vede ten oslepující žár po mé zbité hrudi, přes žaludek, až se zastaví u měkké, nechráněné tkáně mého pravého boku.

Vrazí mi ten žhavý kov hluboko do kůže.

Tisíce jehel z čistého ohně mi probodnou bok. Okamžitě stoupá syčící kouř a plní vlhký vzduch tím odporným, nezaměnitelným zápachem pálícího se vlčího masa. Stříbro propálí svrchní vrstvu kůže a taví tuk a svaly. Záda se mi prohnou proti řetězům. Svaly se mi stáhnou, napjaté jako ocelová lana. Ta agónie se nedá popsat slovy. Je to oslepující, ohlušující řev v mojí lebce. Prokousnu si spodní ret. Z brady mi stéká krev. Skrz sevřené zuby se mi vydere tlumené, hrdelní sténání. Lapám po dechu a dusím se kouřem z vlastní hořící kůže.

Chodbou pochodují těžké boty. Kobkou se rozléhá rytmický dusot autority. Strážci v místnosti se postaví do pozoru, strnule stojí s rukama za zády.

Přichází Alfa Dorian.

Můj biologický otec.

Vstoupí do světla pochodní a jeho masivní postava vyzařuje dominanci. Po boku mu jdou jeho Beta a Gama se zachmuřenými výrazy. Chladné, necitlivé oči Alfy Doriana přejedou po místnosti. Zaznamená krev na podlaze, rozervané maso na mých zádech, mé nahé, třesoucí se tělo připoutané ke stropu.

Jaxon si polohlasně odplivne. Odtáhne cejch od mého boku a vezme s ním i kus seškvařené kůže. S hlasitým zařinčením upustí tyč na kamennou podlahu. Visím bezvládně, hruď se mi zvedá a bojuji s temnotou plížící se po okrajích mého zorného pole.

Cora prolomí ticho. Vrhne se přes místnost a ovine paže kolem Dorianova krku. Zaboří mu obličej do široké hrudi a pokračuje ve své zběsilé, uplakané etudě.

Gama Declan předstoupí. Podívá se na mé zohavené tělo a stáhne čelist. V očích mu probleskne jiskřička soucitu, než se pohne, aby Coru jemně odtáhl od Alfy. Zavrčí na Declana, ale on ji pevně drží za pas.

"Co se to tu sakra děje?" dožaduje se Dorian, a jeho hlas je hluboké, nebezpečné dunění, které vibruje v kamenech.

Jaxon si překříží ruce a arogantně sebevědomě se opře o paty. "Jak to asi vypadá?" odsekne nedbale.

Vzduch v kobce zamrzne. Strážci zatají dech. Jaxon si svou obrovskou chybu uvědomí o vteřinu později. Ruce mu klesnou podél těla a oči se mu rozšíří.

Dorianův ledový pohled se zúží. Alfa nekřičí. Neřve. Pohybuje se s děsivým klidem. Projde kolem Jaxona, sehne se a zvedne zahozenou stříbrnou cejchovací tyč. Kov stále pulzuje matným, žhavě červeným světlem.

"Víš, proč mi říkají Karmínový Alfa, synu?" zeptá se Dorian hladce.

Jaxon těžce polkne a ohryzek mu poskočí. "N-ne, Alfo."

V jediné rozmazané šmouze pohybu Dorian zkrátí vzdálenost. Vrazí ten žhnoucí stříbrný čtverec přímo doprostřed Jaxonovy holé hrudi.

Jaxon otevře ústa dokořán. Z plic se mu vydere děsivý výkřik, ze kterého praskají bubínky. Pach pálícího se masa se vrací, tentokrát smíšený s Jaxonovým vyděšeným řevem. Cora zaječí v čistém hororu, zmítá se v Declanově sevření a prosí Doriana, aby přestal. Dorian ji ignoruje. Aniž by jedinkrát mrkl, přitlačí tyč silněji a vrazí spalující kov hlouběji do prsního svalu svého oblíbeného syna.

"Je to proto, že prolévám krev při prvním náznaku neúcty," zamumlá Dorian chladně, tvář jako masku bez emocí.

Odtáhne tyč a nedbale ji odhodí do rohu. Jaxon se zhroutí na kamennou podlahu, svírá si sežehnutou hruď a křičí v čisté agónii.

"Znej své místo, chlapče," zavrčí na něj Dorian.

Dorian obrátí svou pozornost zpět ke mně. Jeho chladné hnědé oči přejedou po mém zničeném těle. Hluboké rány po bičování, popálenina na boku, krev hromadící se kolem prstů u nohou. Neprojeví ani špetku otcovské starosti.

"A jaký zločin ospravedlnil tento nepořádek?" zeptá se Dorian a namíří prstem na mou hruď.

"Pokusil se mě zneužít!" zaječí Cora, která se vymanila od Declana. Ukáže prstem na můj krvavý obličej. Hrudník se jí zvedá ve vykonstruované panice. "Pokusil se mě znásilnit! Nemůžeme mezi sebou mít zrůdu, Alfo! Když to zkusí se svou Lunou, kdo říká, že nenapadne jinou ženu? Nebo dítě?"

Dorian ztuhne. Jeho široká ramena se narovnají, jak přelétne pohledem od Cory ke mně. "Co jsi říkala?"

Cora ze sebe vydere ubohé zakňučení. "Pokusil se mě znásilnit."

Pohlédnu přímo do otcových očí. Skrz hustou mlhu fyzické bolesti sleduji, jak mu v mysli šrotují kolečka. Na zlomek, stěží postřehnutelnou vteřinu, se v jeho chladném pohledu zaregistruje pravda. Dorian není hlupák. Zná mou mírnou povahu. Ví, že jsem fyzicky neschopný přemoct jeho družku, natož se pokusit ji napadnout. Moc dobře ví, že lže.

Ale Dorian je v první řadě politik a otec nikdy. Kdyby odporoval své Luně před strážemi, svým Betou a Gamou, oslabilo by to jeho politické postavení. Vytvořilo by to fámy. Ukázalo by to trhliny v jeho autoritě.

Jeho tvář opět ztvrdne na neústupný kámen. Pravda tady nehraje roli. Záleží jen na pověsti Karmínového Alfy.

"Pak máš pravdu," prohlásí Dorian hlasitě a jeho hlas se rozléhá komnatou. "Nemůžeme mezi sebou mít zrůdu."

Coiřin obličej se rozzáří viditelnou frustrací smíšenou s úlevou. Očekává, že nařídí moji popravu přímo tady. Chce se dívat, jak mi podříznou krk.

"Odřízněte ho," přikáže Dorian strážím.

Coiřin úsměv mizí v čistém zhrození. "Cože? Ne! Proč ho necháváš jít?"

Dorian k ní prudce otočí hlavu. Samotná váha jeho alfí aury ji donutí zavřít ústa. Stáhne se zpět a třese se pod jeho upřeným pohledem.

"Od nynějška je tenhle němý čokl zbaven titulu omegy," oznámí Dorian a postará se, aby jeho hlas doletěl do každého koutu kobky. "Teď je z něj odpadlík. Pokud by ještě někdy vstoupil na území Crimson Hollow... bude na místě zabit."

Ta slova mě zasáhnou silněji než žiletkový bič.

Odpadlík. Vlk bez smečky. Bez domova, bez ochrany, lovený všemi. Je to konečný rozsudek smrti, jen provedený v delším časovém období. Srdce se mi v hrudi roztrhne. To hluboké odmítnutí mým vlastním otcem, zpřetrhání posvátného pouta smečky, vytrhne díru do mé duše. Chci na něj křičet. Chci ho prosit, aby mě radši hned zabil, místo aby mě odsoudil k pomalému vyhladovění nebo uhnání divokými vlky. Ale mé hrdlo zůstává uzamčeno ve zlomeném mlčení.

"Všichni ven," přikáže Dorian tiše. "O odpadlíka se odtud postarám sám."

Strážci neváhají. Vyjdou ven těžkými železnými dveřmi. Declan vyvede zuřící Coru z místnosti. Jaxon se vypotácí na nohy, svírá si popálenou hruď a odkulhá za nimi.

Těžké dveře s cvaknutím zapadnou. Zůstávám tu sám, visící na řetězech s tyčícím se Karmínovým Alfou. Kobka se teď zdá temnější a vzduch ochlazuje mé živé rány.

Dorian přistoupí blíž, jeho stín zakrývá mé zbité tělo. Oči nespouštím z podlahy, neschopen setkat se s jeho pohledem.

"Ani na vteřinu si nemysli, že tě ušetřím," zavrčí Dorian a z jeho pohledu mi tuhne krev v žilách. "Pořád jsi to největší zklamání mého života. Nic mě nedělá šťastnějším než se tě konečně zbavit."

Jeho jedovatá slova bodají mnohem hůř než krvácející rány od biče na mých zádech. Nejsem pro něj nic. Nikdy jsem nebyl jeho syn. Jsem jen skvrna na jeho dokonalém odkazu.

Dorian se ke mně otočí zády a zamíří k železným dveřím. Popadne masivní kliku a zastaví se, odmítavě si povzdechne, aniž by se ohlédl.

"Můžeš si s sebou vzít Martu. Tady pro ni nemám využití," prohodí do tmy. "A kéž už vás dva nikdy neuvidím."