"Ano."

Jediná slabika sklouzla z Isoldiných rtů bez náznaku zaváhání. Zkrátka se už nechtěla obtěžovat hádkami s bratrovými nepodloženými obviněními. Byla rozhodnutá. Emocionální odstup ukotvující její duši byl absolutní. Pevněji stiskla svůj drsný dřevěný klacek a pokusila se ho fyzicky obejít, dychtivá opustit tísnivé vězení mrazivé kůlny.

Sylvan zjevně tak strohé, neomluvné přiznání neočekával. Reflexivně natáhl volnou ruku, aby ji zastavil, zatímco hrnec s lékem v jeho druhé ruce se nebezpečně zakymácel.

"Vyrůstali jsme spolu," zvýšil hlas a vlhký vzduch se naplnil ostrou výtkou. "Oba víme, že musíme Cecily chránit. Ve svém životě si tam venku už vytrpěla tolik. Jak jsi mohla být ke své vlastní sestře tak neuvěřitelně krutá?"

Ve svém zběsilém chvatu, aby jí zablokoval cestu ven, do ní strčil.

Byl to tvrdý, agresivní náraz. Náhlá fyzická síla poslala Isoldino už tak potlučené a oslabené tělo padat dozadu. S těžkým žuchnutím dopadla na neúprosnou hliněnou podlahu a její provizorní hůl s rachotem odletěla do stínů. Pulzující bolest v jejích kolenou na vteřinu intenzivně vzplanula, než náhle znecitlivěla. Ta náhlá ztráta citlivosti působila jako fyzické zhmotnění jejích zpřetrhaných rodinných pout.

Jak ležela v hlíně, v koutcích popraskaných rtů jí zaškubal slabý, sotva znatelný ironický úsměv.

Sylvan zamrzl. Zíral dolů na svou vlastní ruku, vyveden z míry svou vlastní agresivitou. Do hrudi ho udeřila prchavá vlna viny. Přišel sem, protože si dělal starosti o její zdraví, s úmyslem dostat ji z chladu, aby neonemocněla, ale teď ji srazil k zemi.

Ve snaze neobratně zachránit napjatou situaci se nadechl a nuceně zjemnil hlas. "Byla jsi na tomto panství tak dlouho rozmazlovaná. Cecily žila těžký život. Stačí jen projevit trochu pochopení a rodinného tepla. Kdybys jen—"

"Pokud si to opravdu myslíš, pak ať se tak stane," odpověděla Isolde s mrazivým chladem.

Nečekala na jeho ruku. Ignorovala vystřelující bolest a s námahou se zvedla z vlhké hlíny. Oprášila si hlínu z tenkých šatů a prošla kolem něj uvážlivými, ač nejistými kroky.

Sylvan šel za ní, jeho neklid rostl. Naliehavě na ni naléhal. "Isolde, nikdo není dokonalý. Kdybys jen litovala a pořádně se omluvila, půjdu a poprosím otce, aby tě už znovu nezavíral do té mrazivé kůlny. Jen—"

"Kde je Cecily?" Brutálně přerušila jeho sebespravedlivé kázání jedinou, plochou otázkou.

Sylvanův výraz se rozjasnil. Dychtivě si nesprávně vyložil její přímou otázku jako upřímnou podřízenost a spěchal s odpovědí. "Odpočívá v Zářivém dvoře. Když za ní půjdeš, omluvíš se a poprosíš ji, aby zůstala a přijala otcovu péči, jeho hněv jistě opadne. Všechno se vrátí do normálu."

Isolde se krátce, hořce zasmála.

Zářivý dvůr.

Dříve známý jako Květinová síň. Byl to krásný, rozlehlý dvůr, který nechal Darius před pouhými dvěma lety postavit na míru. Pečlivě ho navrhl se skvělým světlem a ochranou před větrem. Jeho jediným účelem bylo chránit Isoldu před drsnými podzimními větry, které vážně zhoršovaly její sezónní alergie. Stále si pamatovala otcův vřelý úsměv, když jí tento dvůr slíbil a řekl jí, že to bude její útočiště.

Přesto jí paradoxně nikdy nebylo dovoleno do něj vstoupit.

V ten samý okamžik, kdy na panství dorazila Cecily, Darius s radostí daroval tento ceněný dvůr plaché nově příchozí. Okamžitě z něj vymazal Isoldinu přítomnost a přejmenoval Květinovou síň na Zářivý dvůr. A teď jí Sylvan říkal, aby odvlekla své potlučené tělo na svůj ukradený dvůr a prosila zlodějku, aby neodcházela.

Neřekla svému bratrovi už ani slovo. Jen šla.

Cestičky na panství byly dlouhé a pěstěné, lemované složitou kamennou dlažbou. Jak kráčeli k Zářivému dvoru, kolem nich se jasně rozléhal výsměšný, krutý šepot služebnictva.

"Podívejte se na ni... dobře jí tak."

"Jen proto, že je lord Sylvan tak dobrosrdečný, se vůbec obtěžuje s někým tak sobeckým. Potřebuje pořádnou lekci, aby napravila svůj přístup."

"Není ani hodna nosit lady Cecily boty. Kdyby tu lady Cecily místo ní žila celé ty roky, byla by nejuznávanější mladou dámou ve městě Oakhaven. Byla by stokrát lepší než lady Isolde!"

Ušklíbající se poznámky se nesly mrazivým vzduchem, otevřeně se vysmívaly Isoldinu ubohému, špínou zamazanému stavu a zároveň hlasitě velebily údajné ctnosti Cecily. V minulém životě by tyto šepoty probodly Isoldino srdce jako otrávené jehly. Plakala by, hádala by se a dožadovala by se spravedlnosti. Nyní nechala urážky přejít přes sebe jako pomíjivý vánek.

Vedle ní zůstával Sylvan vůči nehorázné neúctě služebnictva naprosto hluchý. Loupl pohledem na Isoldin tichý profil a veřejné ponížení bral pouze jako nezbytnou lekci formující její charakter po jejích minulých chybách. Předpokládal, že trocha hanby ji udrží při zemi. Jakmile bude patřičně litovat, služebnictvo umlčí.

Uvnitř s ním Isolde v jedné věci souhlasila: skutečně se poučila.

S naprostou jasností si uvědomila, že je naprosto zbytečné hnát se za náklonností těch, kteří ji už tak snadno odhodili stranou. Její vlastní služebná proti ní podala falešné svědectví. Její bratr ji zrovna srazil do hlíny. Její otec ji zavřel do kůlny. Proč by krvácela pro rodinu, která se vyžívala v pohledu na to, jak trpí?

Aniž by před svým bratrem pronesla jedinou slabiku stížnosti, kráčela dál rovnou k Zářivému dvoru.

Zastavila se těsně přede těžkými, zdobenými dřevěnými dveřmi. Hutná vůně léčivých bylin a hořícího uhlí pronikala mezerami a přinášela sebou vlnu tepla. Zevnitř pokoje se linul Cecilyn mistrovsky provedený, plačtivý herecký výkon.

"Lorde místodržiteli, prosím! Prosím, pusťte lady Isoldu ven!" žadonila Cecily nahlas mezi dramatickými vzlyky. "V tak chladný den onemocní. Je to všechno moje vina. Nikdy jsem se do tohoto domu neměla vracet. Kdybych se nevrátila, nebylo by tolik zmatku!"

Následovala těžká odmlka, poté vlhké popotažení. "Cítím se tak provinile. Jakmile se uzdraví, vrátím se na venkov a budu žít v tichosti. Ještě dnes v noci si sbalím věci. Jen doufám, že vaše rodina bude moci být beze mě šťastná společně. To by mi stačilo."

Jak Isolde stála ve studeném větru, na rtech jí přelétl zahořklý úsměv.

Tuhle rutinu poznávala naprosto bezchybně. Byla to ta samá vypočítavá, plachá manipulace, která v jejím minulém životě systematicky obrátila celou její rodinu proti ní. Cecily vždy hrála roli nesobecké mučednice. Nabízela, že odejde, předstírala, že se cítí nehodna jména Lockhartů, a tím si bezpečně připoutala věrnost rodiny k sobě. Byla to geniální strategie. Bez sebemenší námahy přesměrovala veškerou jejich náklonnost k plačící nově příchozí, zatímco Isoldu trvale označila za zlomyslnou, neústupnou tyranku, která vlastní sestru vyhnala.

Isolde rozrazila těžké dveře.

Panty zaskřípaly. Vstoupila do dusně vyhřáté místnosti. A skutečně, Darius seděl na kraji plyšové postele a něžně utěšoval plačící Cecily. Jednu paži měl ochranitelsky obtočenou kolem jejích třesoucích se ramen.

"Cecily, takhle už nikdy nepřemýšlej," zapřisáhl se Darius plamenně a hlas se mu třásl spravedlivým hněvem. "I kdybych měl tu vzpurnou dceru z této rodiny navždy vyhnat, tebe nikdy nevyhodím!"

Jemně ji poplácal po zádech. "Tam venku jsi tolik trpěla. Srdce mi krvácí, když na to pomyslím. Odteď tu zůstaneš v klidu. Jen mi řekni, jestli budeš něco potřebovat. V tomto domě nemá co mluvit."

Když Darius uslyšel, jak se dveře otevřely, přestal. Vzhlédl a jeho rozzuřený pohled střelil ke vstupu.

Spatřil Isoldu.

Stála tam ve svých tenkých, špinavých šatech. Její křehká postava byla ošlehaná větrem a potlučená. Špína jí poskvrnila bledé tváře a její držení těla bylo strnulé od mrazivých teplot, které přestála v kůlně na dříví. Vypadala, jako by jí jediný poryv větru mohl roztříštit kosti.

Na zlomek vteřiny zasáhl Dariovu hruď náhlý, nečekaný příval otcovské lítosti. Hněv v jeho očích zakolísal. Tohle přece byla dcera, kterou léta vychovával a rozmazloval. Vidět ji tak vyzáblou, tak zlomenou, stáhlo mu to hrdlo. Otevřel ústa, snad aby nabídl slovo útěchy nebo se zeptal, proč vypadá tak potlučeně.

Ale dřív než mohl Darius vůbec vyslovit jediné slovo zaváhání, Cecily obratně zachytila emocionální posun v místnosti.

Všimla si Dariova měknoucího pohledu. Okamžitě se vymanila z jeho objetí a hřbetem ruky si otřela slzy jako bezchybná, oddaná sestra.

"Lorde místodržiteli, prosím, už lady Isoldu neobviňujte," žadonila Cecily v slzách, hlas jí přeskakoval s přesně odměřenou dávkou vypětí. "Je to moje chyba. Lady Isolde musí být jen rozrušená, protože se bojí, že ztratí vaši náklonnost. Já... já jí dokážu rozumět."

Zahrála zviktimizovanou sestru k dokonalosti a vykreslila Isoldinu údajnou krutost jako nic jiného než smutnou, ubohou žárlivost.

Pak Cecily otočila hlavu. Podívala se přímo na Isoldu.

V jejích očích se zračila vykonstruovaná směs strachu a touhy, lehce se stáhla k sloupku postele, jako by se bála, že by ji Isolde mohla udeřit přímo tady před místodržitelem. S chorobně sladkým, váhavým úsměvem, se Cecilyin hlas třásl nucenou statečností.

"Lady Isolde, nemusíš se mi omlouvat," prohlásila Cecily tiše a ujistila se, že její hlas pronikne ztichlou místností. "Vím, že to byla nehoda. Já... já už jsem ti odpustila."

Tímto preventivním odpuštěním zatlačila Isoldu do kouta a převzala úplnou kontrolu nad narativem. Pokud by se Isolde hádala, byla by nevděčná. Pokud by mlčela, přiznala by vinu.

Cecily plynule obrátila své uslzené, obdivné oči zpět k Dariovi. Natáhla ruku a jemně ho zatahala za rukáv ke své poslední prosbě.

"Lorde místodržiteli, prosím, odpusťte lady Isoldě, ano?"