„Myslel jsem, že jste říkala, že ta hospodyně, co nahrazuje Gretu, je na cestě? Kde je?!“ Vanceův hlas zaduněl sluchátkem a rozlehl se jako úder hromu jeho přepychovou hlavní ložnicí.

Mnoho mil daleko si zástupkyně agentury odtrhla telefon od ucha a zdráhala se čirou hrůzou. Vanceovu výbušnou povahu znala až příliš dobře. Když se rozzlobil muž jako Vance Thorne, kariéry mizely přes noc. Horečně hledala nějakou výmluvu a dlaně se jí potily o plastové sluchátko. Jak mohla muži jeho postavení říct, že dotyčná dívka se v agentuře ještě ani neohlásila? Naservíroval by si její hlavu na stříbrném podnose.

Vance si mnul spánky a temný úšklebek křivil jeho ostré, pohledné rysy. Pro neschopnost neměl žádnou trpělivost. Udržoval si dlouhý, rotující seznam žen jen proto, aby ukojil své sexuální touhy, ale kromě toho k ženskému pohlaví nechoval žádnou náklonnost. Pouze je prcal a to bylo vše. Nechtěl poslouchat ubohé výmluvy; chtěl, aby jeho rozlehlé sídlo bylo okamžitě uklizené.

„Už je na cestě, pane,“ zakoktala žena do telefonu, hlas se jí třásl, jak se zoufale snažila zachránit situaci. „Doprava ve městě je dnes ráno příšerná. Jsem si jistá, že právě proto ještě nedorazila.“

Vance zasyčel skrz zuby a práskl telefonem, čímž spojení přerušil. Nemělo smysl se dál hádat.

Otočil se, prohlédl si chaotické pozůstatky své ložnice a hluboce opovržlivě se zamračil. Oblečení se bezohledně povalovalo na drahých dovážených kobercích. Noční stolek se prohýbal pod napůl vypitými skleničkami a zacuchané, zničené povlečení páchlo sexem. To místo byla katastrofa. Po jeho včerejší malé sexuální eskapádě s rusovlasou dívkou číslo jedna věděl, že ložnice bude zdevastovaná. Přesně proto nutně potřeboval hospodyni.

Jeho poslední pokojská Greta odešla poté, co ji přijali na vysokou školu. Starší členové personálu nedokázali sami zvládnout tak obrovský objem práce na sídle. Greta sice byla žhavá kost, ale Vance se řídil přísným osobním pravidlem: své zaměstnankyně nikdy nesexualizoval. Na to raději využíval své obvyklé děvky. Byznys je byznys.

Vance popadl z nedaleké židle sako na míru a odkráčel ke dveřím ložnice. Musel řídit lukrativní impérium. Zamíří do kanceláře a bude se modlit, aby se nová pokojská ujala svých povinností dřív, než se vrátí. V duchu přísahal, že pokud tam nebude, udělá pár telefonátů, zničí té agentuře živnost a zajistí, aby v Los Angeles už nikdy nezískali žádného klienta. Banda zbytečných idiotů.

Mnoho mil od rozzuřeného miliardáře hrčel rušnými ulicemi Los Angeles žlutý taxík. Maeva Carlisleová seděla na zadním sedadle s tváří přitisknutou k ušmudlanému sklu okénka. Do města přijela teprve před chvílí, oči měla ještě trochu zarudlé od pláče a utěšování sester v klášteře. Opuštění dvacetiletého útočiště s sebou neslo těžkou, hořkosladkou váhu, ale nic ji nezastaví v cestě za svými sny.

Týčící se mrakodrapy se rozpínaly do výšky a jejich skleněné fasády se leskly pod kalifornským sluncem. Auta se míhala v ohlušující, nekonečné symfonii klaksonů a motorů. Samotná rozloha města ji naprosto fascinovala. Chtěla se naklonit dopředu a zeptat se řidiče, jestli ty budovy opravdu sahají až do nebe. Bylo to ohromující, ostrý kontrast k tichým kamenným zdem, které znala od dětství. Zůstávala slepá vůči temné, nelítostné realitě, jež číhala pod třpytivým povrchem města.

Taxikář zachytil ve zpětném zrcátku její vykulený úžas. Když viděl, jak zvláštně pohlíží na obyčejné věci, vzal si na starost vysvětlování památek. Věděl, že život v izolaci dělá člověka slepým vůči skutečnému světu. Jen doufal, že najde to, co hledá, s vědomím, že venkovní svět může být pro někoho tak nevinného jako ona děsivým místem.

Když taxík konečně zastavil před elegantní kancelářskou budovou, pomohl jí s taškami a popřál jí šťastnou cestu. Maeva zkontrolovala ceduli nad vchodem, upravila si límeček svých skromných šatů a protáhla se prosklenými dveřmi pracovní agentury.

Foyer hučelo horečnou, chaotickou energií. Zaměstnanci spěchali kolem s deskami a zuřivě ťukali do klávesnic u svých stolů. Maeva přistoupila k recepci a nasadila vřelý, zářivý úsměv.

„Dobrý den,“ pozdravila, hlas jemný a zdvořilý. „Jsem Maeva Carlisleová—“

Recepční ji přerušila agresivním, nepřátelským pohledem. „Ty jsi ta mrcha, co má dneska nastoupit do práce?“

Maeva zamrkala, nepoznamenaná tím náhlým jedem. Hrubá urážka po ní stekla jako voda, její nevinná mysl sotva zaregistrovala tu zášť skrývající se za těmi slovy. Stále se usmívala a přikývla. „Ano, to jsem já.“

„A to přijíždíš až teď?“ soptila recepční a oči se jí zúžily. „Paní Myra ti za tohle určitě utrhne hlavu.“ Popadla telefon a vytočila klapku, aby zavolala šéfku.

Maevino obočí se svraštilo v upřímném zmatku. O čem to mluví? Proč by jí někdo chtěl trhat hlavu?

O pár vteřin později vyrazila ze zadní kanceláře nepříčetná žena lehce přes třicet. Myra byla v obličeji bledá, nervy měla stále nadranc po té děsivé výhrůžce, kterou jí Vance pronesl do telefonu. Kráčela přímo k Maevě a jejím ostrým pohledem přejela po dívčině zastaralém, konzervativním oblečení. Určitě by to bizarní oblečení okomentovala, kdyby na to měla čas, ale už tak kráčela po žhavém uhlí.

„Maeva Carlisleová?“ vyhrkla Myra.

„To jsem já,“ odpověděla Maeva a otočila se k ní čelem.

„Uvažovala jsem, že vás nahradím někým jiným, kdybyste přišla jen o minutu později,“ řekla Myra hlasem napjatým panikou. „Řekněme, že štěstí stojí dnes na vaší straně. Osoba, pro kterou máte pracovat, už šílí vzteky. Musíte okamžitě odjet, než ho rozzuříte ještě víc.“

Myra spěšně načmárala na kus papíru adresu a strčila ji Maevě do ruky. „Dvacet procent z toho, co vyděláte, jde agentuře. Finanční detaily s vaším novým šéfem už jsem vyřešila. Běžte.“

Maeva zírala na ten ukvapený rukopis na papíře. Zvedla zrak zpět k zpanikařené šéfce agentury. „Jak se tam dostanu?“

Myra se zarazila a zůstala ohromeně stát. Nevěřícně zírala na plavovlasou dívku. „Děláte si ze mě srandu?“

„Moc se omlouvám,“ omluvila se rychle Maeva, když vycítila prudkou změnu v ženině tónu. „Nikdy předtím jsem ve městě nebyla, takže se tu nevyznám.“

Myra, zoufalá z dívčiny čiré naivity, si ztěžka povzdechla. „Prostě si vezměte taxík a dejte tu adresu řidiči. Místo, kde budete pracovat, je velmi známé. Každý v tomhle městě ví, kde to je.“

„Děkuji!“ Na tváře Maevy se vrátil zářivý úsměv. Rozrušené ženě vroucně poděkovala, popadla tašky a vyběhla z kanceláře. Všechno konečně zapadalo do sebe. Teď už to byla jen otázka času.

Když se Maeva vrátila na rušný chodník, postavila se k obrubníku a mávala na projíždějící žlutá auta. Městský provoz byl neúprosný. Trvalo jí více než patnáct minut snažení, než u ní konečně zastavil taxík. Vklouzla na zadní sedadlo, přečetla adresu z lístku a podala ho řidiči přesně tak, jak jí Myra nařídila.

Taxík kličkoval rozlehlou metropolí a nechával za sebou husté komerční bloky. Scenérie se postupně měnila. Betonové chodníky se změnily v pěstěné trávníky. Skromné obchody ustoupily vysokým železným plotům a bujným, rozložitým stromům. Beverly Hills byl úplně jiný svět.

Vůz konečně zastavil. Maeva zaplatila řidiči, posbírala své tašky a vystoupila na bezchybný chodník.

Ztuhla a dech se jí zadrhl v hrdle.

Tohle nebyl jen dům. Bylo to masivní, palácové sídlo, které se rozprostíralo jako moderní pevnost. Architektura byla elegantní, zastrašující a křičela do světa o nedotknutelné moci. Před vysokými bezpečnostními vraty se v ranním slunci zaleskla masivní cedule. Jméno „Thorne's“ tam bylo vyvedeno tlustými, zářivě zlatými písmeny.

Maeva stála na chodníku jako přikovaná a tiskla si své obnošené tašky k hrudi. Obrovský rozsah bohatství, který se před ní rozprostíral, přesahoval vše, co si kdy dokázala představit. Kdokoli, kdo žil za těmi zlatými branami, měl takovou míru úspěchu, o jaké se jí ani nesnilo. Tohle bylo ono.

Zalila ji úcta, která nahradila její nervózní napětí vykuleným očekáváním. Na krátkou vteřinu zavřela oči a cítila na své světlé pleti teplý kalifornský vánek. Tiše pro sebe zamumlala krátkou modlitbu, v níž prosila o sílu, a pak pevněji stiskla zavazadlo a rozešla se k příslušníkům ochranky.