Vlny v dálce tiše narážely, jako rytmická připomínka klidu za hranicemi chaosu v její mysli. Lyřiny prsty se zaryly do teplého písku a hruď měla stále staženou adrenalinem, který ještě úplně nevyprchal. Cítila vedle sebe Kiřinu přítomnost – pevnou, neochvějnou –, ale něco ve výrazu její kamarádky ji donutilo se zarazit.

Kira dlouhou chvíli nemluvila, oči zastřené něčím temnějším, jako by zvažovala