Pohled Marcy

Zírám na postavu v plášti v naprostém šoku.

„Beatrice? Co tady děláš?“ zašeptám a hlas se mi suše zlomí. Má mysl se snaží její přítomnost zpracovat. Jen před pár hodinami mě její lži odsoudily k brutální smrti.

Střelí horečným pohledem přes rameno směrem k temné chodbě. „Pšt! Ztiš hlas,“ zasyčí a popojde blíž. Sáhne hluboko do svého těžkého pláště a vytáhne svazek zrezivělých železných klíčů. V mrazivém vzduchu žaláře tiše zacinkají.

Bez jediného slova omluvy vrazí největší klíč do tlustého visacího zámku, který mi svírá pohmožděná zápěstí. Těžký železný mechanismus zaskřípe a s cvaknutím se otevře. Kousavé řetězy mi spadnou z rukou a s rachotem dopadnou na vlhkou kamennou podlahu. Rychle se přesune k mým krvácejícím nohám a jako další osvobodí mé kotníky. Do ztuhlých lýtek mi vystřelí bolest, jak se do mých necitlivých končetin vrací krev.

„Ty tu nejsi od toho, abys mi pomohla utéct, že ne?“ vydechnu a mnu si rozedřenou kůži.

Beatrice se mi nepodívá do očí. „Dochází nám čas. Musíme se odtud dostat hned. Ledaže bys raději zůstala v téhle cele a nechala se při východu slunce setnout.“

Než stačím zformulovat další otázku, popadne mě za předloktí. Její stisk je až do krve. Vytáhne mě z cely do labyrintu temných, tichých palácových chodeb.

Pohybujeme se po špičkách. Každý stín mě nutí, aby mi srdce bušilo do žeber. Beatrice proplouvá zákruty s nacvičenou přesností, zastavuje na křižovatkách, aby naslouchala těžkým botám nočních hlídek, a pak mě trhne vpřed, když je čistý vzduch.

Konečně dorazíme na samý okraj zámeckých hradeb. Ukryté dřevěné dveře dokonale splývají s kamenným zdivem. Beatrice vytáhne ze svazku menší klíč a vsune ho do skrytého zámku. Prsty se jí lehce třesou.

„Tato chodba vede přímo do starých skladovacích tunelů,“ zašeptá a zatlačí do těžkého dřeva. „Nebyly roky používány. Provedou tě přes pozemky paláce nepozorovaně.“

Sáhne do tmavého výklenku a vrazí mi tvrdě do hrudi těžkou plátěnou sportovní tašku. Klopýtnu dozadu a svírám ji.

„Až vyjdeš z tunelu, zahni první doprava. Jdi pořád rovně a dorazíš na hranice smečky,“ vysvětluje Beatrice s naprosto kamenným výrazem. Sáhne do tašky a vytáhne aerosolový sprej s chemickým přípravkem proti pachu, a za ním složenou pergamenovou mapu.

„Tato mapa je už označená. Sleduj stezku přímo na území Rhyfel. Tam najdeš původní smečku tvé zesnulé matky. Žije tam tvůj strýc a babička. Přijmou tě. Postarají se o tvé bezpečí.“

Má mysl se točí. V hrudi mi vře bouřlivá smršť zmatku a hluboce zakořeněného hněvu. Ještě před pár hodinami se tato samá žena podívala Alfovi Vanceovi do očí a přísahala, že jsem zabila Betu Valeria. Teď mi podává záchranné lano?

Když se otočí k odchodu, upustím mapu a popadnu ji za zápěstí. Můj stisk je pevný, odmítám ji nechat ustoupit zpět do stínů.

„Proč?“ dožaduji se a hlas mám syrový. „Proč riskuješ svůj život, abys mi pomohla utéct? Lhala jsi Alfovi! Hodila jsi na mě smrt Valeria!“

Beatrice se podívá dolů na mé prsty omotané kolem její paže. Jemně, ale pevně mi ruku odloupne. Její oči se střetnou s mými a skrývají žal, který nedokážu rozluštit.

„Teď bys to nepochopila, Marcy. Ale přísahám na svůj život, že až se v budoucnu znovu setkáme, všechno ti vysvětlím.“

S tímto záhadným slibem si natáhne kápi. Otočí se ke mně zády a zmizí v černočerné chodbě bez jediného ohlédnutí.

Když jsem zůstala stát sama ve tmě, nemám na vybranou. Přežití přebírá velení. Svírám sportovní tašku a procházím skrytými dveřmi.

Staré skladovací tunely jsou vlhké a klaustrofobické. Vzduch je cítit hnijící zeminou a plísní. Proplouvám černočernými zákrutami přesně tak, jak mi Beatrice nakázala, a táhnu ruku po slizkých kamenných stěnách, abych se zorientovala. Po něčem, co se zdá jako hodiny mučivě pomalého postupu, se tunel svažuje nahoru. Zatlačím proti těžké železné mříži a vyjdu do mrazivého nočního vzduchu.

Jsem venku za přísně střeženými pozemky paláce.

Dám se do sprintu. Přede mnou se tyčí oficiální hraniční značky smečky – vysoké dřevěné totemy vyřezávané erbem Alfy Vance. Proklouznu kolem nich a překročím neviditelnou linii do divokých, nezkrocených lesů.

Jakmile jsem několik kilometrů hluboko v neutrálním lese, schovám se za masivní, rozlehlý kmen prastarého dubu. Upustím tašku a vytáhnu chemický sprej proti pachu. Zmáčknu trysku a vydatně si postříkám oblečení, vlasy a kůži. Ostrý, nepřirozený zápach mě pálí v chřípí a maskuje můj přirozený vlčí pach, aby zmátl nevyhnutelné sledovací ohaře.

Zatlačím prázdnou plechovku do hlíny. Ve bledém měsíčním svitu zkontroluji označené cesty na Beatricině mapě. Rhyfel je pěšky dlouhá cesta. Na člověka příliš dlouhá.

Mrazivý noční vzduch se mi zakusuje do kůže, když se rychle svlékám donaha. Oblečení složím a nacpu do tašky.

Je čas. Od té doby, co jsem v den svých osmnáctých narozenin přijala svou vlčici Sable, jsem se ještě ani jednou nepřeměnila. Nikdy jsem její podobu neviděla. Poslední dva roky mě smečka odepisovala jako slabošku. Věřila jsem jim. Ale vím, že mám vlkodlačí rysy. Umím přivolat své drápy. Hojím se rychleji než člověk. Pokud chci dnes v noci přežít a utéct Alfovým popravčím, potřebuji rychlost Sable.

Zavřu oči. Veškerou svou nervózní energii soustředím dovnitř a tlačím svou mysl k přeměně. Čekám na ten povědomý zvuk praskání kostí, trhání svalů, které se přetvářejí v srst a drápy.

Nestane se vůbec nic.

Zkusím to znovu. Zatnu zuby a napínám svaly, dokud mi na čele nevyrazí kapky potu, navzdory mrazivému větru. Pokouším se odevzdat naprostou kontrolu své vlčici.

Mé lidské tělo zůstává ztuhlé.

Hrdlo mi svírá panika. Padnu na kolena do hlíny a divoce se třesu. „Sable, co se to děje? Proč se nemůžeme přeměnit?“ zeptám se nahlas, můj hlas se rozléhá do prázdného lesa.

Sable horečně přechází v zadní části mé mysli. *Nevím, Marcy,* odpoví tónem překypujícím čirou nedůvěrou. *Cítím ten instinkt. Chci vyrazit ven. Ale něco nás blokuje. Cítím to jako nějakou temnou, potlačující magickou sílu, která tlačí na naše pouto a zastavuje fyzickou přeměnu.*

Než vůbec stačíme začít dešifrovat tohle děsivé biologické selhání, půda pod mými holými koleny zavibruje.

*Bum. Bum. Bum.*

Stromy se rozléhá těžké, rytmické dupání. Boty pohraniční stráže křupou o odumřelé listí.

Otočím hlavu za tím zvukem. Skrz husté křoví míří mým směrem silueta obrovského strážce. Nese oštěp se stříbrným hrotem a očima pročesává okraj lesa.

Žilami mi zaplaví strach. Vydrápu se na nohy a vytáhnu šaty z tašky. Roztřesenýma rukama si přetáhnu látku přes hlavu, sotva se mi podaří zapnout zip. Popadnu tašku a naslepo se vrhnu do hustého, trnitého lesa.

Můj prudký pohyb zašustí suchým křovím.

„Hej! Stůj tam!“ zaburácí za mnou hluboký hlas.

Ignoruji ho. Tlačím své bolavé nohy, abych sprintovala rychleji, a prodírám se podrostem. Ostré trny mi drásají holé paže a tváře. To štípání nevnímám, nechám čistý adrenalin, aby poháněl můj útěk.

Běžím neúnavně. Deset minut. Dvacet minut. Čtyřicet minut. Nedívám se zpět. Tlačím své svaly, dokud nezačnou s protesty křičet, a běžím, dokud mi nezačnou s každým zalapáním po dechu hořet plíce.

Konečně těžký zvuk pronásledování utichne v přirozeném prostředí cvrčků a větru. Zpomalím do těžkého kulhání a hruď se mi zvedá. Opřu se o mechový balvan, chytím se za bok, abych popadla dech.

Když si připadám dost v bezpečí na krátkou pauzu, sáhnu do tašky pro mapu. Musím se ujistit, že pořád mířím na Rhyfel.

Náhle mi do pravého předloktí udeří ostrý, pronikavý pocit.

„Au!“ ucuknu a popadnu si ruku. Mžourám do tmy, ale nic tam není. Žádné štípnutí hmyzu. Žádný trn.

Než vůbec stihnu ten podivný úkaz zpracovat, levnou ruku mi zasáhne další bodavá rána.

„Co to sakra...“ zašeptám.

A pak začne to skutečné utrpení.

V brutálním, rychlém sledu mi přímo břichem projede trhavá, nesnesitelná bolest. Je to pocit, jako by mi horké nože rozřezávaly orgány na kusy. Lápám po dechu, dusím se, zatímco do zadní části mé lebky vrazí druhá vlna agónie. Přesune se na hruď a vmáčkne mi žebra dovnitř.

To neúnavné, oslepující mučení roztříští mou rovnováhu. Padnu na kolena a upustím tašku. Ruce svírají břicho a z hrdla se mi vydere hrdelní křik. Nikdy jsem nic takového necítila. Mám pocit, jako by se mi trhala samotná duše.

Mé tělo se nakloní. Země pode mnou zmizí. Příliš pozdě si uvědomím, že klečím na ošemetném kraji strmého, zubatého skalnatého srázu.

Přepadnu dopředu.

Gravitace přebírá vládu a posílá mé otlučené tělo padat přes hlavu dolů po svahu. Ostré kameny narážejí do mých žeber. Silné kořeny stromů mě zraňují na ramenech. Dělám kotrmelce ve tmě, náraz mi znovu a znovu vyráží vzduch z plic. Fyzické trauma se mísí s nevysvětlitelným, trýznivým vnitřním ohněm, který mi drásá hruď.

Brutálně narazím na plochou, otevřenou hliněnou pláň na úpatí srázu.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zaječím z plných plic a stočím se do těsné polohy plodu, abych minimalizovala tu nepředstavitelnou bolest vyzařující každým nervovým zakončením.

Agónie dosáhne vrcholu a překoná mou hranici zlomu. Mé vidění zalije těžká, dusivá tma a stáhne mé vědomí ke dnu.

***

Zpět do bdělého světa mě vytrhne brutální, drtivý kopanec do břicha.

Zalapám po dechu, oči mi vyletí dokořán, zatímco vykašlávám plnou pusu hlíny. Shrbená dopředu obtočím paže kolem pulzujících žeber, abych zablokovala další útok.

„Není mrtvá, jen v bezvědomí,“ zaburácí nade mnou drsný, hrozivý hlas.

„Jo, je hodně živá,“ dodá druhý hlas. Těžká bota s ocelovou špičkou šťouchne do mého stehna. „Kdo jsi, odpadlíku? A co děláš ve Valorii? Odpověz hned, než tě zabiju za vniknutí na cizí pozemek.“

Záda mi paralyzuje čistá, mrazivá hrůza. Vzduch mi opustí plíce.

Valoria.

Jen to jméno mi zmrazí krev v žilách. Je to legendární, krví nasáklé území toho nejkrutějšího, nejneodpouštějícího Alfa krále napříč všemi vlčími královstvími. Vládce známého tím, že na potkání masakruje narušitele.

Horečně couvám po hlíně a přes modřiny na tvářích se mi derou zoufalé slzy. Odmítám se jim podívat do očí, vzpomínajíc, jak můj vlastní otec tyranizoval odpadlíky, kteří se mu odvážili podívat do tváře.

„Prosím! Nezabíjejte mě. Nechci ublížit!“ žadoním a hlas se mi nekontrolovatelně třese.

Neměla jsem tušení, že jsem překročila hranici do Valorie. Beatricina mapa na cestě do Rhyfelu neukazovala žádná velká města. Pád z toho srázu mě musel srazit úplně mimo kurz. Pokud jsem na území Alfa krále, jsem jako mrtvá.

Obrovská ruka popadne límec mých šatů. Hrubě mě vytáhne na nohy.

„P-prosím, k-kde to jsem?“ koktám a třesu se v jeho neústupném sevření.

„Co se to tady děje?“ přeruší nás chladný, autoritativní mužský hlas.

Rozmazaným viděním sleduji, jak vpřed vystoupí vysoce postavený člen smečky. Z obou stran ho doprovázejí dva těžce ozbrojení strážci. Jeho obličej je maskou bez emocí, zatímco jeho vypočítavé oči přejíždějí po mé zbité postavě.

Strážce, který mě drží, uctivě skloní hlavu. „Našli jsme tuhle odpadlici dnes ráno na našem území, když jsme se chystali začít s hlídkou, pane.“

Vysoce postavený člen si mě měří dlouhým, mučivým pohledem. „Nahlásil jsi to Alfa králi?“

„Ne, pane. Zrovna jsme ji našli.“

„Vezměte ji k Alfa králi pro rozsudek.“ Přikáže muž chladně, otočí se na podpatku a odchází.

„Ne! Prosím, neberte mě ke Králi!“ vzlykám a chabě se vzpouzím masivnímu strážci. „Ztratila jsem cestu! Spadla jsem ze srázu, když jsem se snažila dostat ke smečce mé matky! Prosím!“

Strážce mé zoufalé slzy ignoruje. Nemilosrdně mě táhne za paže, moje boty drhnou o hlínu směrem k tyčícímu se, impozantnímu obsidiánovému paláci v dálce.

Jak se blížíme k masivním kamenným schodům, trhne mě za vlasy nahoru a přinutí mou tvář, aby byla blízko k té jeho. Chladná ocel lovecké čepele se mi naplocho přitiskne na hrdlo.

„Ať tvůj hlas uslyším ještě jednou, a podříznu ti tenhle krk a postarám se o to, abys už nikdy nepromluvila,“ vyhrožuje.

Přitisknu si obě ruce na ústa a polykám vyděšené vzlyky, které se snaží prodrat ven. Potácím se vpřed v tichu, srdce mi do žeber tluče chaotický rytmus.

Strážce rozrazí těžké, pozlacené dveře soudní síně. Masivní panty zavrčou a zvuk se odrazí obrovským sálem.

„Vaše Výsosti. Dnes ráno jsme blízko hranice našli tuto odpadlici,“ hlásí strážce hlasitě a jeho hlas duní jeskynním prostorem.

Když mě násilím strčí dovnitř masivní trůnní místnosti, mé smysly jsou okamžitě uneseny.

Zalije mě to nejomamnější, nejdrtivější aroma a vezme mi dech z plic. Je to svěží, čistá vůně hlubokého lesa těsně po silném dešti, smyslně smíchaná s hřejivým, pižmovým jantarem a brnivým nádechem koření, které zapaluje mé nervy. Ovine se kolem mě a dožaduje se mé bezvýhradné pozornosti.

*DRUHU!* zakřičí Sable triumfálně v mé mysli, její předchozí slabost mizí v návalu primární majetnictví.

Ztuhnu, oči dokořán, jak zírám do přední části místnosti.

Je Alfa král mým druhem? Mojí druhou šancí?