Pohled Marcy

„Přiveďte ji blíž. Musím vidět, na co se to dívám.“

Chladný, chraplavý hlas Alfa krále se rozléhá jeskynním sálem a posílá mi hluboké vibrace přímo do třesoucích se kostí. Než se vůbec stihnu připravit, obrovitý strážce za mnou mě brutální silou postrčí vpřed. Boty se mi zadrhnou o leštěnou mramorovou podlahu, zakopnu a kolena mi tvrdě narazí na studený kámen. Zhroutím se přímo ke špičkám Králových vyleštěných kožených bot.

Prchavou vteřinu zírám na zářící černou kůži a trhaně se nadechuji. Opojná vůně čerstvého deště, pižmového jantaru a oheň vyvolávajícího koření se mi obmotává kolem hrdla jako fyzické pouto. Posbírám tu prchavou odvahu, která mi ve zbitém těle zbyla, a zvednu těžkou hlavu, abych pohlédla na muže sedícího na obsidiánovém trůnu.

Dech se mi fyzicky zasekne v krku.

Je zničujícím, dechberoucím způsobem pohledný. Jeho pronikavé, ledově modré oči v sobě skrývají vypočítavou magnetickou intenzitu, přišpendlí mě k zemi a zírají přímo do roztříštěných střípků mé duše. Tmavě kaštanové vlasy má stažené dozadu do ostrého, utaženého drdolu, což jen strhává výraznou pozornost k čelisti, která vypadá, jako by mohla řezat sklo. Strniště na jeho tvářích ladí s tmavým odstínem jeho vlasů a lemuje dokonalé rty semknuté v přísnou linii.

Nakloní se dopředu a opře si mohutné paže o stehna. Ten pohyb způsobí, že se jeho luxusní hedvábná košile natáhne přes silně svalnatou hruď. Skrz rozepnutý límec jasně vidím tmavý inkoust divokého tetování orla, který vykukuje a kopíruje tvrdé linie jeho prsních svalů.

Uvnitř mé hlavy moje vlčice Sable šílí. Vaje a přechází z drtivého potěšení nad blízkostí našeho pravého druha. Její primární radost naráží do mých žeber, dožaduje se, abych se podřídila, dožaduje se, abych obnažila krk muži, který si nás má hýčkat.

Ale jakmile se naše pohledy těžce do sebe uzamknou, realita tu iluzi roztříští. Jeho ostrá čelist se viditelně zatne v intenzivní nelibosti. Dokonalé rysy mu znetvoří hluboké zamračení. Krásný, chladný Alfa král je nepochybně mým osudovým druhem, mým druhem z druhé šance, a okamžitě, bolestivě je zřejmé, že z párování Měsíční bohyně nemá absolutně žádnou radost.

Vstane ze svého trůnu. Jeho tyčící se postava vrhne dlouhý, děsivý stín na mé křehké, třesoucí se tělo. Do volného prostoru mezi námi vtrhne jeho temná, ohromující aura Alfy, těžce se opře do mých ramen a násilím mi ohne páteř do fyzické podřízenosti. Nedokážu jeho pohled udržet. Brada mi klesne k hrudi a poddávám se té syrové, dusivé síle, která se z něj ve vlnách valí.

„Jak se jmenuješ?“ vyžaduje ostrým štěknutím, ten zvuk práskne jako bič tichou místností.

Bojuji o dech pod drtivou váhou jeho přítomnosti. Sotva dokážu protlačit vzduch svým sevřeným hrdlem. „Jmenuji se Marcy, vaše veličenstvo,“ zašeptám a hlas se mi na poslední slabice zlomí.

Sejde ze stupínku a zkrátí vzdálenost, dokud teplo z jeho těla nevyzařuje proti mé zchlazené kůži. Nakloní se blíž, jeho tón se změní v drsný, skřípavý úšklebek.

„Marcy,“ vyzkouší si to jméno a nechá si ho s čirým znechucením sjet z jazyka. „Špinavá odpadlice, která se opovážila slepě překročit hranici mého posvátného území. Chápeš závažnost svých činů? Brutální smrt je obvyklým a očekávaným trestem za takové narušení hranic.“

S vykulenýma očima zírám do jeho ledově modrých očí, srdce mi o žebra buší zběsilý rytmus. Na jeho dokonalých rtech si pomalu pohrává krutý, posměšný úsměv, který mu křiví pohlednou tvář do masky čiré zlomyslnosti. Užívá si můj děs.

Dramaticky se odmlčí a nechá tu těžkou hrozbu viset ve vzduchu mezi námi.

„Nicméně,“ pronese hlasem odkapávajícím temným pobavením. „Považuj se za extrémně šťastnou. Dnes se cítím milosrdně.“

V hrudi se mi vznítí křehká jiskřička naděje, jen aby byla hned s dalším nádechem zhasnuta.

„Místo katovy čepele budeš sloužit v mých hradních zdech,“ rozhodne a v očích se mu zableskne bezohlednost. „Budeš ubohou, neviditelnou osobní služkou. Považuj to za šanci na vykoupení. Selžeš-li ve svých povinnostech, fyzické následky budou těžce mučivé.“

Mé plné naděje srdce spadne přímo do žaludku. Pouto druha vrní zoufalou touhou po náklonnosti, avšak jeho slova toto magické spojení bez zaváhání přeříznou. Nechce mě jako hýčkanou družku. Chce mě jen degradovat na služku. Ta druhá šance, kterou mi Měsíční bohyně nadělila, není nic než zvrácený vtip.

Zcela přesně vyčte to čisté, drtivé zdevastování, vymalované jasně na mé pobledlé tváři, a z hrdla mu unikne chladný smích bez špetky humoru.

„Oh, malá odpadlice, snad sis nemyslela, že bych si tě vzal za svou družku, že ne?“ posmívá se nemilosrdně a pomalu krouží kolem mé klečící postavy jako predátor kroužící kolem zraněné kořisti. „Víš, měl bych si vzít nevěstu. Ale Rada starších mi zarputile odmítá dovolit korunovat konkrétní ženu, kterou zoufale chci udělat svou pravou Královnou a Lunou. Dožadují se, abych se řídil posvátným zákonem a počkal na družku, kterou mi osud přidělil.“

Zastaví se opět přímo přede mnou. V očích mu plápolá temná, manipulativní jiskra.

„Ale myslím, že jsem právě našel dokonalé, i když zvrácené řešení svého politického problému,“ konstatuje.

V koutcích očí mě štípou horké slzy a rozmazávají okraje jeho zastrašující siluety. Připravuji se na konečnou ránu.

„Tvou prací bude na veřejnosti předstírat, že jsi má Královna a Luna, zatímco v soukromí budeš uspokojovat mé potřeby,“ přikáže a jeho hluboký hlas neponechává žádný prostor k debatám. Popadne mě za bradu a přinutí mě vzhlédnout do svých chladných očí. „Odteď, TĚ VLASTNÍM!“ zavrčí s divokou intenzitou.

Ta slova se rozléhají v trůnní místnosti a naprosto tříští mé celoživotní, zoufalé sny o tom, že budu milována, opatrována a chráněna pravým druhem.

„Budu si s tebou dělat, co se mi zlíbí,“ pokračuje a sevření na mé čelisti bolestivě zesílí. „Postav se proti mně a zabiju tě jako zvíře. Budeš nosit titul mé Královny a Luny. Budeš se na veřejnosti usmívat, mávat a přikyvovat. Ale v soukromí nebudeš nic víc než majetek.“

Pustí ruku a zanechá mou kůži pálící od jeho hrubého doteku. Než vůbec stačí má traumatizovaná mysl začít zpracovávat tu drtivou, dusivou váhu jeho tyranského nařízení, přes mramorovou podlahu se rozlehnou lehké kroky.

Ze strany trůnní místnosti ladně vyjde ohromující, nádherná žena. Disponuje nenucenou elegancí, její vlající, uhlově černé vlasy jí kaskádovitě spadají po zádech jako vodopád z půlnočního hedvábí. Její bezchybná róba se za ní při přibližování ke stupínku jemně vleče.

Ve chvíli, kdy Torin zaregistruje její přítomnost, se jeho celé vystupování okamžitě změní. Chladný, bezohledný predátor zmizí, nahrazen mužem hledícím na střed svého světa. Bez zaváhání natáhne ruku a svou velkou, svalnatou paží ji bezpečně a láskyplně obejme kolem jejího štíhlého pasu. Přitáhne si ji pevně ke svému boku, jeho dotek křičí hlubokou, nepopiratelnou intimitou, ze které se mi zvedá žaludek v nové vlně agónie.

Ta krásná žena položí svou jemnou ruku na jeho hruď, přímo přes tetování orla. Její temné oči přejedou po mé klečící, zbité postavě s předstíranou zvědavostí.

„Torine,“ zapřede, její hlas je hladký a sladký. „Kdo je to?“

Můj osudový druh se neobtěžuje na mě ani podívat. Nonšalantním mávnutím ruky odepíše celou moji existenci.

„Malý problém s odpadlíkem, na který jsme ráno narazili na hranici,“ odpoví Torin hladce.

Malý problém s odpadlíkem. Družka, kterou Měsíční bohyně stvořila speciálně pro jeho duši, není nic než problém, který je třeba vyřešit.

Hluboce bodnutá tím necitlivým odmítnutím a poháněná krátkou, bezohlednou jiskrou hrdosti se přinutím promluvit.

„Jsem Marcy, jeho družka,“ vyhrknu nahlas, hlas se mi třese, ale je čistý. Setkám se s jejím temným pohledem tváří v tvář. „A ty jsi?“

Ženiny oči se v krátkém šoku rozšíří. Ta sladká maska sklouzne, odhalí záblesk ohnivého hněvu, než se rychle uhladí do pohledu čisté povýšenosti.

Můj náhlý vzdor mi vynese okamžité, nemilosrdné ústní pokárání. Torinovy ledově modré oči se stanou smrtícími a s příslibem násilí se na mě upřou.

„Dávej si na mém hradě pozor na slova, pokud si stále ceníš toho, že máš hlavu připevněnou ke krku,“ varuje přísně, nebezpečné dunění v jeho hrudi rozechvívá podlahu pod mými koleny.

Ukáže na ženu po svém boku. „Lysandra je tvá absolutní nadřízená. Je to má intimně vyvolená družka. Budeš ji respektovat.“

Zpevní své sevření kolem Lysandřina pasu a udělá krok vpřed, aby vyložil svůj zvrácený mistrovský plán.

„Budeš oficiálně korunována jako Královna a Luna, jak zákon pro mou osudovou družku nařizuje,“ vysvětluje chladně. „Ale skutečnou moc si udrží Lysandra. Převezme všechny povinnosti Luny ve stínech. A co víc, budeš se klanět a sloužit Lysandře, jako by byla tvou skutečnou Královnou a Lunou.“

Ten rozkaz mě zasáhne jako fyzická rána do hrudi. Mám být štít, návnada určená k ochraně pozice jeho milenky, zatímco já budu trpět v okovech jeho dominance.

Aby se ten emocionální nůž zařízl do mého krvácejícího srdce ještě hlouběji, Lysandra se samolibě usměje. Podívá se na mě shora, oči jí tančí zlomyslným triumfem, než se nakloní. Vášnivě políbí jeho rty přímo přede mnou, tlačí své tělo na jeho. Torin dychtivě odpovídá a ruka mu sjede po jejích zádech. Tře mi své absolutní vítězství přímo do obličeje a ujišťuje se, že naprosto přesně chápu, kde v téhle kruté hierarchii stojím.

Zírám na podlahu, zalévá mě sžíravá jasnost. Nejsem nic než postradatelný pěšák. Bezživotná loutka uvězněná v noční můře života, který už ani není můj. Titul Královny neznamená nic, když jsem odsouzena sloužit ženě, která ukradla srdce mého druha.

Po mé pobledlé tváři neustále proudí těžké, tiché slzy, kapají mi z brady a šplouchají na studený mramor. Iluze druhé šance je mrtvá a pohřbená. S prázdnou hrudí pomalu přikývnu na znamení podřízení se jeho hluboce ponižujícím požadavkům. Má roztříštěná mysl se točí ve spirále a hluboce dumá nad tím, jestli snášet tenhle zvrácený, ponižující osud je opravdu o tolik lepší než katova čepel, která na mě čeká za těmito zdmi.

„Nebo tě mám prostě rovnou odmítnout?“ zahřměl jeho hlas, prořízl mé mučivé myšlenky a vrátil mě zpět do reality.