Declan zíral na stoh dokumentů, které mu vrazila do hrudi, a v hrdle mu prudce stoupl palčivý pocit neklidu. Prsty sevřel pevné okraje rozvodového vyrovnání a jeho mysl se snažila zpracovat drsnou realitu těch papírů. Nemohl uvěřit, že Kendall nedělá jen dramatickou scénu, aby upoutala jeho pozornost. Koneckonců to byla vždycky ona, kdo dělal kompromisy, kdo v jejich manželství vždycky všechno urovnával.

„To myslíš vážně?“ vyjel na ni. Hlas procedil skrz pevně zatnuté zuby, zatímco v její tváři hledal náznak zaváhání.

Kendall jen zvedla jemné obočí, s nonšalantním a odtažitým výrazem. „Myslím to smrtelně vážně. Podepiš to a později, až budeme mít oba čas, vyřídíme na radnici administrativní formality.“

Upřeně se zadíval na ženu, která před ním stála. Po tři dlouhé roky byla jeho poslušnou, tichou manželkou, která se mu vždy snažila zavděčit. Starala se o jeho rodinu, vedla jeho domácnost a podřizovala se každému jeho rozmaru. Teď však Declan hluboko v hrudi ucítil nečekané bodnutí bolesti. Její dříve vřelá tvář neprozrazovala nic než chladnou netrpělivost, což dokazovalo, že ho i jejich manželství zoufale touží nechat za sebou. To zjištění ho zasáhlo jako fyzická rána.

Stáhl svůj pronikavý pohled, s tvrdě sevřenou čelistí se otočil k potemnělému obývacímu pokoji. „To nebude nutné. Sejdeme se zítra v devět ráno před hlavním vchodem na radnici,“ prohlásil chladně, a tím určil definitivní termín jejich schůzky.

Přestože věřila, že se na tento okamžik definitivního konce psychicky připravila, Kendall vycházela z těžkých vchodových dveří zcela otupělá. Do tváře ji udeřil noční vzduch, ale chlad na kůži sotva vnímala. Připadalo jí, jako by její krvácející srdce propichovaly tisíce neviditelných jehel. Konečně ta slova vyřkla, udělala za vším tlustou čáru, ale toto vítězství jí nepřineslo žádnou úlevu.

Jako v mrákotách se vrátila do svého tichého ateliéru a hodila klíče na malý dřevěný pult. Téměř okamžitě se její tělo vzbouřilo proti emocionálnímu traumatu a pálivému alkoholu z dřívějšího večera. V žaludku se jí zničehonic ozvala spalující, pronikavá bolest, která ji v úzké chodbě srazila do kolen. S trhaným dechem si chytila břicho a zoufale se vrhla k malé koupelně. Zatímco zvracela do umyvadla, svírala porcelánové okraje, až jí bělaly klouby.

Dávila se, dokud ji nezačalo pálit v krku, ale mučivé křeče v útrobách se jen zhoršovaly. Protože těmito vážnými zažívacími problémy netrpěla už velmi dlouho, pošetile nechala předepsané léky na žaludek v jejich manželském domě. Ležely v lékárničce, kterou kdysi sdílela s Declanem, na míle daleko od místa, kde je právě teď potřebovala.

Od hlavy až k patě zalitá studeným potem, s rozmazaným viděním na okrajích zorného pole, sklouzla po kachličkové stěně a dopadla na podlahu koupelny. Zatnula zuby, třesoucími se prsty vytáhla z kapsy telefon a vytočila Tessino číslo.

V tichém ateliéru vyzváněl telefon donekonečna. Její kamarádka spala příliš tvrdě, než aby ho slyšela. Hovor spadl do hlasové schránky a nechal Kendall s mučivými křečemi o samotě.

Zmítajíc se na studené podlaze koupelny, v hrůze, že by mohla na tu nesnesitelnou agónii, která jí drásala břicho, zemřít, polkla Kendall poslední zbytky své hrdosti. Bolest ji oslepovala a s každou křečí jí brala dech z plic. V zoufalé touze po záchraně vytočila Declanovo známé číslo.

V telefonu to dvakrát zazvonilo. V hrudi se jí zažehla malá jiskřička naděje a modlila se, aby to zvedl a odvezl ji do nemocnice.

Pak se ale z druhého konce ozval jemný, vláčný a důvěrný ženský hlas. „Haló? Kdo je tam?“

Byla to Chloe.

Kendall zaplavila vlna čiré zuřivosti a hluboké devastace, která dočasně přebila i fyzickou bolest. Užíval si pozdní noc s jinou ženou jen pár chvil poté, co Kendall odešla z jejich domu. Ani nepočkal na podpis rozvodových papírů. Zlomená Kendall, lapající po dechu, zůstala na studených dlaždicích hrobově zticha.

„Jsi to ty, Kendall? Hledáš Declana?“ zeptala se Chloe do reproduktoru zkoumavě a její tichý hlas se rozléhal malou koupelnou.

Kendall se odmítla dál vystavovat těmto ponižujícím nesmyslům a hovor rázně ukončila. Ticho v místnosti bylo ohlušující. Stočila své třesoucí se, potem zalité tělo do pevného klubíčka na koberci hned za dveřmi koupelny a chvějícími se prsty projížděla obrazovku telefonu. V záchvatu zoufalství trvale zablokovala všechna Declanovo kontaktní čísla a účty na sociálních sítích. Vymazala jeho digitální stopu ze svého života několika rychlými, trýznivými pohyby.

O pár vteřin později bolest vyvrcholila. Před očima se jí zatmělo a ona na podlaze omdlela.

„Kendall?“ Temnotu prořízl Tessin ustaraný hlas.

Někdo jí třásl ramenem. Brzy ráno se nad ní v pomačkaném pyžamu skláněla Tessa. „Byly to tvé problémy s trávením? Je to všechno moje vina,“ blábolila Tessa a omlouvala se, že prospala její zoufalé noční telefonáty. „V noci jsem spala jako zabitá a vůbec tě neslyšela!“

Kendall ignorovala její zběsilé omluvy a v panice se prudce zvedla z podlahy. Přetrvávající bolest v žaludku byla zastíněna náhlým, prudkým přívalem adrenalinu. „Kolik je hodin?“ vyhrkla a hlas se jí zlomil, když si odhrnovala zacuchané vlasy z obličeje.

„Je devět ráno,“ odpověděla Tessa tiše a po jejím prudkém pohybu ucouvla.

V Kendallině mysli to zašumělo. Devět hodin. Už teď měla zpoždění na finální rozvodovou schůzku s mužem, který byl pověstný tím, že nesnáší jakoukoliv nedochvilnost. Declan vyžadoval přesnost; nechat ho čekat byl v jeho očích smrtelný hřích.

Horečně popadla z koberce odhozený telefon, klepla na displej a pokusila se mu zavolat. Telefon jednou zazvonil a pak se automaticky odpojil. Srdce se jí propadlo, když si uvědomila krutou pravdu – nemohla se mu dovolat, protože její odchozí hovor se nespojil. Minulou noc, uprostřed svého zhroucení, si ho zablokovala.

V divoké panice se neohrabanými palci proklikala nastavením, rychle jeho číslo odblokovala a úspěšně vytočila hovor. Přecházela po ateliéru, bosé nohy jí měkce dopadaly na podlahová prkna, a čekala, až to zvedne.

Když se linka spojila, snažila se udržet hlas klidný a zdvořilý, aby maskovala chaos, který u ní panoval. „Jsi ještě na radnici? Hned tam jedu.“

Declanův rázný, břitký hlas prořízl sluchátko a odkapával z něj jed. Díky křišťálově čistému zvuku to působilo, jako by stál přímo vedle ní a odsuzoval každou její chybu. „Chceš tím říct, že na tebe mám půl hodiny čekat před hlavním vchodem na radnici?“

Kendall si palčivě uvědomovala, že udělala chybu, když zmeškala dohodnutý čas, a tak se zběsile hnala k šatní skříni. Telefon si balancovala mezi uchem a ramenem, strhávala z ramínek čisté oblečení, aby se převlékla ze zmačkaných věcí, a do toho se do telefonu omlouvala.

„Moc se omlouvám. Budu se snažit pospíšit si. Dvacet minut? Bude to v pořádku?“ prosila, zatímco poskakovala na jedné noze a ze sebe svlékala vlhké oblečení. Potřebovala jen, aby zůstal na místě a oni tak mohli toto pouto jednou provždy zpřetrhat.

„Myslíš si, že můj čas je stejně bezcenný jako ty?“ odsekl Declan mrazivým, rozzlobeným hlasem a rozcupoval její poslední zbytky důstojnosti.