Elegantní černé auto se hladce kutálelo po asfaltu, tiché hučení luxusního motoru vyplňovalo těžké ticho. Hazel seděla strnule, opřená o plyšové kožené sedadlo, a ze všech sil se snažila neztropit scénu nebo nebýt na obtíž. Tiše si otírala čerstvé stopy po slzách, které se jí táhly po obličeji, její malé klouby dřely její zarudlou kůži.

Declan, který seděl vedle ní, sledoval malou dívku koutkem oka. V hrudi mu svíral zvláštní, konfliktní pocit. Normálně snil o tom, že by nechal usmrkané, ubrečené parchanty zmizet z povrchu zemského. Plačící děti ho otravovaly. Ale vidět takto Hazel—třesoucí se, potlačující vzlyky a schovávající svůj potlačený smutek—v něm někde hluboko uvnitř probouzelo neznámou něhu.

Přešlápl na sedadle a neobratně natáhl ruku. Jeho velké dlaně sevřely její malou tvář, jeho prsty orámovaly její jemnou čelist. Vzal kapesník a setřel jí zbylé slzy. Jeho pohyby byly strnulé a nezkušené, chyběl jim ten jemný dotek matky, ale i to drsné gesto v sobě neslo zvláštní teplo.

„Za pár týdnů tě sem vezmu na návštěvu,“ slíbil, jeho hlas drsný, postrádající své obvyklé chladné ostří.

Hazel zamrkala, její mokré řasy se zatřepotaly. Zašeptala drobné, dechberoucí poděkování.

Pro tentokrát Declan upustil od svého nedotknutelného, odtažitého chování. Nechal svou ruku sklouznout z její tváře a jemně jí rozcuchal vlasy. Měkké prameny mu prokluzovaly mezi prsty, když jí nabídl tiché ujištění.

O třicet minut později proklouzlo luxusní auto vysokými železnými branami a zaparkovalo před vilou rodiny Sinclairů. Sídlo za pětadvacet milionů dolarů se tyčilo nad bezchybnou příjezdovou cestou, mohutná stavba z uhlazeného skla, tmavého kamene a moderní architektury.

Hazel se vyškrábala z auta. Její obnošené boty dopadly na drahý chodník. Vzhlédla k tyčícímu se vchodu a cítila se maličká a přemožená. Z pouhého měřítka toho neznámého sídla se jí svíral žaludek. Zoufale toužila po útěše.

Sledovala Declana nahoru po velkolepém schodišti a zastavila se těsně za prahem. Podlaha pod ní byla z bezchybného, lesknoucího se mramoru. Zaváhala, vyděšená, že zašpiní tu čistou plochu svými zaprášenými botami. Její malá hruď se prudce zvedala. Třesoucím se hlasem a se slzami znovu se deroucími do očí pohlédla na vysokého chlapce před sebou.

„Declane,“ zavolala nesměle.

Zastavil se a pohlédl přes rameno.

„Můžu tě držet za ruku?“ zeptala se a hlas se jí třásl. „Jen na chvilku... Mám strach.“

Zvedla prsty, ale zastavila ji ostrá vzpomínka. Neměl rád, když se ho někdo dotýká. Už to předtím dal jasně najevo. V hrudi jí vzplála panika. Rychle stáhla ruku zpět a sklonila hlavu zahanbením.

„Promiň,“ zamumlala a nabídla podlaze žalostnou omluvu.

Než ji mohly drtivé rozpaky pohltit celou, převalila se přes ni svěží vůně čerstvé máty a drahé kolínské. Silné paže ji chytily za pas. Declan ji zvedl přímo ze země. Nohy jí visely ve vzduchu, když si ji přitáhl na svou širokou hruď a bezpečně ji usadil do svých silných paží.

„Nesnáším, když se lidi omlouvají,“ prohlásil pevně a jeho hluboký hlas jí vibroval u ucha. Namířil na ni vážný pohled. „Už to znovu neříkej.“

Hazel tiše vydechla, zaskočená tou náhlou výškou. Poslušně přikývla. S malým rizikem opatrně zatahala za límeček jeho tmavé košile a sledovala jeho ostré rysy, jestli nenajde náznak podráždění. Když si uvědomila, že ji neodstrčí, vydala rozechvělý dech. Uvolnila napjaté svaly a roztála pod jeho pevným sevřením.

„Declane, jsi nejlepší,“ zašeptala a zabořila obličej do jeho teplého ramene.

Declan stiskl rty do tenké linky, maskujíc mírnou změnu ve svém výrazu. Jednoduše si upravil úchop, držel ji o trochu pevněji, zatímco ji nesl hlouběji do rozlehlého sídla.

Na míle daleko, na druhém konci města, následovala Daphne Arthura Prescotta po chodníčku k dechberoucímu sídlu. Navenek se držela vyrovnaně, udržovala si rovný postoj a mírný výraz. Přesto její oči divoce těkaly kolem a hltaly každý detail. Zírala na pěstěné živé ploty, tyčící se fontány a složité zlaté ozdoby lemující vchodové dveře.

Srdce jí bilo jako o závod. Krev v ní hořela sotva skrývaným vzrušením. Tohle bylo sídlo rodiny Prescottových—nejbohatší dům ve městě Oakhaven. Konečně zaujímala Hazelino místo. Bude spát v obrovské ložnici, jíst nóbl jídla a vládnout tomuto velkolepému domu.

Arthur otevřel těžké dvojité dveře. Vstoupili do velkolepé, zdánlivě prázdné vstupní haly. Ticho sídla se natahovalo, husté a plné očekávání.

*BUM!*

Hlasitý výbuch roztříštil tichý vzduch. Daphne vyjekla, skrčila hlavu a zvedla ruce. Z horního balkonu se začaly snášet barevné konfety, poletovaly všude kolem a přistávaly jí ve vlasech.

„Vítej do naší rodiny, Hazel!“

Z přilehlého obývacího pokoje vystoupila Celine Prescottová se svými dětmi po boku. Hlasitě jásali a drželi kouřící párty tubusy. Ze stínů okamžitě vystoupila služebná a rozvinula obrovský, třpytivý transparent, na kterém stálo: *VŘELÉ PŘIVÍTÁNÍ PRO HAZEL!*

Daphnina tvář okamžitě strnula do prázdna. Triumfální radost z jejích rysů vyprchala, nahrazena chladným, drásavým šokem.

Celine i děti Prescottových ztuhly. Jejich jasné, vstřícné úsměvy zmizely ve zlomku vteřiny, jako by je do tváře fyzicky uhodila neviditelná ruka. Zírali na tu cizí dívku stojící vedle patriarchy rodiny.

Arthur si promnul čelo a ze sebe vydal těžké zasténání. Uvědomil si svou obrovskou chybu. Zapomněl zmínit tu změnu plánu.

„Tohle je Daphne,“ zamumlal Arthur neobratně do hustého, dusivého napětí.

Celine lapla po dechu a oči se jí hrůzou rozšířily. Okamžitě máchla zoufale rukou na služebnou. „Sundeji ten transparent! Okamžitě!“

Služebná se honem jala skládat třpytivý nápis. Celine spěchala dopředu, podpatky jejích bot cvakaly o podlahu z tvrdého dřeva. Vypadala upřímně provinile, ruce se jí vznášely, jako by si nebyla jistá, zda se má nové dívky vůbec dotknout.

„Můj ty bože, Daphne, moc se omlouvám,“ omlouvala se Celine vydatně a ve tváři se jí rozlilo zarudnutí z rozpaků. „To jsme zpackali. Tohle je obrovská chyba. Přísahám ti, že ti příště uspořádáme mnohem větší uvítací párty.“

Daphne vyhodnotila situaci s rychlostí blesku. Chytře si kousla do chvějícího se spodního rtu a donutila do svých očí vstoupit skelný lesk vlhkosti. Droboučce, žalostně přikývla a stáhla ramena k sobě, aby vypadala co nejmenší a nejkřehčí.

Tato vypočítaná reakce zafungovala bezchybně. Celine sebou viditelně trhla, vypadajíc jako by právě tu malou holčičku kopla do břicha.

„Vyklidit obývací pokoj!“ přikázala Celine okolnímu personálu hlasem staženým panikou.

Roj služebných se bleskově vynořil odnikud. Daphne tiše stála a sledovala, jak personál horečně odklízí hory drahých dárků. Odnášeli obrovské, chlupaté medvědy v hedvábných mašlích. Do krabic balili stojany plné šatů ušitých na míru, ozdobených krajkou. Sbírali sametové vitrínky se třpytivými diamantovými sponkami do vlasů.

Každý jeden z těch předmětů byl výslovně určen pro Hazel.

Krásně naplánované překvapení se proměnilo v epickou katastrofu. Velkolepý obývací pokoj byl své sváteční radosti zbaven za pouhých pár minut.

Neschopna snést to dusivé trapno, Celine popadla Arthura za ruku, stáhla ho do nedaleké pracovny k rozhovoru a zavřela za nimi těžké dubové dveře.

Slušné děti Prescottových zůstaly ve vstupní hale. Přistoupily k Daphne blíž a snažily se k ní být co nejvíc milé. Nabízely vřelé úsměvy, ptaly se jí na cestu a nabízely se, že jí ukážou rozlehlé zahrady.

Ale Daphne na jejich laskavosti ani v nejmenším nezáleželo. Mechanicky přikyvovala a předstírala, že poslouchá, zatímco její mysl zůstala hořce upřena na odnesené dárky. Žárlivost jí drápala v krku. Sevřela látku své sukně, klouby jí zbělely.

Proč ty dárky odnesli? Jestliže se spletli v dítěti, měli jí prostě dát všechny věci pro Hazel. Byla teď jejich novou dcerou. Zasloužila si ty diamantové sponky do vlasů a hedvábné šaty.

Vrhla temný, letmý pohled směrem k zavřeným dveřím pracovny. Na svou novou adoptivní matku pohlížela s hlubokým pohrdáním a v duchu si přísahala, že si vezme všechno, co tahle bohatá rodina nabízí, kousek po kousku.