Stříbrné příbory cinkaly o jemný porcelán. Ranní sluneční světlo se linulo skrz vysoká oblouková okna velkolepé jídelny rodiny Sinclairů. Hazel seděla blízko okraje sametem potažené židle, její malé ruce svíraly kousek teplého, máslem namazaného chleba. Tiše žvýkala. Služebné se ladně pohybovaly kolem dlouhého mahagonového stolu, odklízely prázdné talíře a dolévaly křišťálové sklenice s vodou.

Declan stál nedaleko a nasouval se do svého na míru šitého školního saka. Hlavní hospodyně, Martha, mu podala kouřící stříbrnou termosku.

Hazel spolkla sousto chleba. Smetla si z klína pár drobků. Naklonila se dopředu, opřela se lokty o leštěné dřevo a pohlédla na svého bratra. „Bratře,“ zamumlala Hazel hlasem stěží hlasitějším než šepot. „Tady žijeme jenom my dva?“

Declan se zastavil. Upravil si ostrý límec a pohlédl na ni. „Ne. Máš tři další bratry.“ Přešel blíž a opřel se o vysoké opěradlo její židle. „Ale momentálně jsem doma jenom já a náš třetí bratr. Ostatní jsou pryč.“

Čtyři bratři. Hazel je v duchu spočítala na prstech. Ta matematika se zdála být dost jednoduchá. Znovu vzhlédla, s velkýma očima plnýma zvědavosti. „A co ten třetí bratr? Můžu se s ním potkat?“

Declanův nenucený klid zmizel. Ruka mu klesla podél boku. Ztuhla mu čelist a stiskl své bledé rty do rovné linky. Přes jeho tmavé oči padl těžký stín. „Není mu dobře. Odpočívá.“ Jeho tón nesl pevnou, vážnou váhu a odřízl tak jakékoli další otázky.

Hazel se o kousek stáhla. Zlehka přikývla a to pravidlo si uložila do paměti. Neobtěžovat nemocného bratra.

Služebná přinesla Declanovi jeho těžký kožený batoh. Přehodil si ho přes jedno rameno. Hazel se vyškrábala dolů ze své vysoké židle. Stála u okraje jídelního stolu, její drobné prstíky mnuly lem její košile. Sledovala, jak míří k obloukovým dveřím, neochotná vidět ho odcházet tak brzy.

Declan se zastavil. Otočil se, chytaje její nervózní pohled, který sledoval každý jeho pohyb. Tiše si povzdechl a vrátil se zpátky. „Teď jdu do školy,“ řekl a jeho hlas zjemněl. „Vrátím se až večer. Nepobíhej tu po sídle sama. Je to tu moc velké a ztratíš se.“

Ukázal směrem ke starší ženě stojící u příborníku. „Martha tě odvede do tvého pokoje. Nech ji, ať ti pomůže se zabydlet. Prostě buď hodná a počkej na mě.“

Hazel se zoufale chtěla chytit jeho rukávu. Chtěla ho následovat ven obrovskými vchodovými dveřmi. Ale věděla, že to nejde. Hodné holčičky se pletou z cesty. Udělala krok zpět a nechala mu dostatek prostoru. „Rozumím, Declane. Počkám.“

Declan zíral na její vzhlížející tvář. Prsty mu cukly. Přešlápl, vypadajíc nejistě. Po napjaté vteřině váhání natáhl ruku. Jeho velká ruka neohrabaně spočinula na temeni její hlavy. Jemně jí rozcuchal měkké vlasy. „Buď hodná. Až se vrátím, přinesu ti něco pěkného.“

Hazel zatajila dech. Na tváři se jí rozlil zářivý, nadšený úsměv. „Dobře!“

Nezáleželo jí na tom, jaký dárek jí měl v plánu přinést. Příslib hračky nebo sladkosti znamenal málo. To teplo sálající z jeho dlaně, ten prostý láskyplný dotek na její pokožce hlavy—to bylo to, na čem záleželo. Hruď se jí vzdula. Jejími žilami se rozlila světlá vlna radosti.

Declan se otočil a vyrazil z místnosti, jeho kroky utichaly mramorovou chodbou. Hazel stála na místě jako přikovaná, vyhřívajíc se v přetrvávajícím teple jeho doteku.

Martha přešla k ní, rohy očí zvrásněné vřelým úsměvem. „Tak dobře, malá slečno. Pojďme vás zařídit.“ Vedla Hazel nahoru po honosném schodišti a přes plyšový koberec na chodbě. Zastavily se před těžkými dubovými dveřmi.

Martha je otevřela. Do bezvadného pokoje se vlilo sluneční světlo. Všechno tu vonělo jako čerstvá barva a nedotčené dřevo. U zdí byly naskládané kartonové krabice. Velká matrace byla obalená v igelitu.

Martha se plácla do čela. „Ach, panebože. Zapomněla jsem, že to nové povlečení ještě není vyprané. Přikrývky se musí vyvětrat.“ Vkročila do pokoje a hodila zatoulaný balíček na komodu. „Je toho tolik na práci. Stárnutí vážně není sranda.“

Hazel stála ve dveřích. Pohlédla na hlavní hospodyni. „Martho, ty nejsi stará.“ Její vážný, sladký tón se rozléhal tichým pokojem.

Martha přestala organizovat krabice. Položila si ruku na srdce a tiše se zachichotala. „Jsi příliš milá. Pojď, zlatíčko. Nemůžu dovolit, abys tu zakopávala o ten nepořádek. Vyvedeme tě na chvíli ven.“

Martha odvedla Hazel zpátky dolů a otevřela skleněné terasové dveře. Zahrady panství Sinclairů se rozprostíraly jako divoký zelený oceán. Skrz pěstěné živé ploty a zářivé květinové záhony se proplétaly štěrkové cestičky.

„Hraj si tu chvíli,“ řekla Martha a poplácala Hazel po rameni. „Až bude tvůj pokoj připravený, tak pro tebe přijdu.“

Martha zamířila zpět dovnitř. Hazel došla k ozdobné dřevěné lavičce pod rozložitým dubem. Posadila se a pohupovala svýma krátkýma nožkama přes okraj. Vzduch voněl vlhkou hlínou a rozmačkaným listím.

O několik desítek metrů dál, muž v zablácených montérkách tahal po trávníku těžkou hadici. Zahradník škubal za gumovou hadici a snažil se uvolnit zadrhnuté místo. Jeho těžká bota šlápla na skvrnu kluzkého, mokrého bláta. Uklouzl. Paže mu vyletěly do vzduchu a tvrdě narazil na záda, upustiv kovovou trysku.

Hazel seskočila z lavičky. Její nohy dopadly na štěrk. Lýtky jí projela ostrá bolest, vytrvalá připomínka pošramocených zranění hyzdících její nohy. Zatla zuby, ignorujíc tepavou bolest, a vyrazila do nerovného sprintu. Její nepravidelná chůze ji zpomalovala, ale dál se tlačila vpřed, dokud nedorazila k ležícímu muži. Padla na kolena do vlhké trávy, natahujíc své malé ručky, aby mu pomohla se posadit.

Vysoko nad zahradou narušil elegantní fasádu sídla střípek temnoty. Těžké šedé závěsy se jen o zlomek rozevřely.

Ve stínech své ložnice stál Rowan Sinclair. Jeho bledé prsty svíraly okraj silné látky. Zíral dolů skrz studené sklo.

Vypadal jako duch strašící ve svém vlastním domě. Jeho kůže měla nemocnou, průsvitnou bledost. Jeho kosterní rámec vypadal natolik křehký, že by se mohl zlomit pod silnějším poryvem větru. Jeho ostré, jasné oči obkružovaly hluboké, modřinově zbarvené stíny. Podlité žilky protínaly oční bělma a dodávaly mu vyprázdněný, štvaný vzhled. Bledé, bezkrevné rty se semkly do chmurné linky.

Jeho tělo ho zrazovalo. Ten neúnavný úpadek uvnitř něj sloužil jako neustálá připomínka, že jeho čas na této zemi se chýlí ke konci.

Přesto nedokázal odtrhnout zrak od zahrady pod ním.

Sledoval tu drobnou dívku, jak pomáhá obrovskému zahradníkovi. Všiml si jejího prostého, ale bez poskvrnky čistého oblečení. Všiml si těžkého kulhání v jejím kroku, toho způsobu, jak se její pravá noha vždy nepatrně vlekla za levou. Staré zranění. Znal ztuhlost chronické bolesti.

Ale nezastavilo ji to. Pohybovala se se světlou, nevyrovnanou energií. Poletovala kolem zahradníka jako malý, horečnatý ptáček. Disponovala zářivou, nespoutanou vitalitou, která popírala její fyzické limity. Byla živá.

Ten pohled připadal jako fyzická rána do jeho hrudi. Její pulzující existence stála v ostrém, výsměšném kontrastu s jeho hnijícím tělem. Opřel se bledým čelem o okenní tabulku. Sklo chladilo jeho kůži.

Tichou ložnicí se rozlehlo rázné zaklepání. „Pane Sinclaire, vaše léky jsou připravené.“

Rowan sebou trhl. Kouzlo se zlomilo. Poodstoupil od okna a nechal šedý závěs zatáhnout, zapečeťující venku sluneční světlo a tu ptačí dívku.

„Vstupte,“ zachraptěl.

Vstoupil sluha s rozevlátým stříbrným podnosem. Uprostřed stála porcelánová miska, ze které stoupala pára husté, tmavé tekutiny. Odporný, nauseu vyvolávající zápach vařených kořenů a hořkých bylin okamžitě zaplnil místnost.

Rowan přešel ke stolu. Vzal misku do ruky. Neváhal. Přiložil okraj k bledým rtům a spolkl tu tmavou břečku na tři velké loky. Chuť byla odporná. Pálila ho v krku a pokrývala mu jazyk popelem. Postavil prázdnou misku zpět na podnos.

Několik nepřeceděných zbytků bylin mu sklouzlo do krku. Rowan se dávil. Předklonil se a rozkašlal se. Jeho hubená ramena se třásla s brutální silou. Po krku mu vyšplhal záblesk nepřirozené rudé, jak kašlal, snažící se uvolnit si dýchací cesty.

Záchvat kašle přešel. Rowan se opíral o stůl a oddychoval. Jeho obličej dostal ještě smrtelnější odstín bílé. Setřel si z brady kapku tmavé tekutiny.

Jeho pohled přejel po dřevěné desce stolu. Blízko jeho kalamářů stál keramický květináč. Uvadající jasmín chřadl přes okraje suché hlíny. Listy byly hnědé a křehké. Po celé měsíce ho pečlivě zaléval. Odměřoval mu sluneční svit. Zoufale se snažil přimět ho kvést.

Nikdy nevykvetl. Zemřel stejně. Zrovna jako jeho vlastní křehké tělo, žádné množství péče nedokázalo zastavit tu nevyhnutelnou hnilobu.

Rowan narovnal svůj postoj. Jeho hlas se stal plochým a prázdným. „Vezmi ten květináč ven a vyhoď ho.“

Sluha se podíval na mrtvý jasmín. Krátce se uklonil, vzal keramický květináč a vycouval z místnosti.

Dole v přízemí vystoupila Martha na terasu. „Hazel! Je čas jít dovnitř.“

Hazel zamávala na rozloučenou zahradníkovi a vyklusala zpět k proskleným dveřím. Nohy jí s každým krokem tepaly bolestí, ale slunce na tváři jí udržovalo dobrou náladu. Následovala Marthu skrze velkolepé chodby, našlapujíc na leštěné mramorové podlahy v hlavní hale.

Zahnuly za roh. Rychlým krokem k nim od hlavního schodiště kráčel sluha. V obou rukou držel malý keramický květináč.

Hazel se zastavila. Její pohled se zaměřil na onen květináč. Shluk suchých, uvadlých hnědých lístků visel bez života přes okraj. Byla to mrtvá rostlina, připravená na vyhození.

Ztuhla. Oči se jí rozšířily. V hrudi jí zajiskřilo zvláštní chvění.

„Slečno?“ zeptala se Martha, když se na ni podívala dolů.

Hazel udělala krok ke sluhovi. Zvedla zjizvený prst a ukázala přímo na uvadající větvičky. „Můžu si vzít tohle?“ Její hlas se rozezněl jasně a zoufale.

Sluha se zastavil. Podíval se dolů na mrtvé větvičky, pak na malou holčičku blokující mu cestu. „Tenhle jasmín?“

Hazel rychle přikývla. Oči nechala přilepené k oněm křehkým stonkům.

Sluha přešlápl, tvářící se nepohodlně. „Je mi to líto, slečno. Pan Rowan Sinclair mi přikázal to okamžitě vyhodit. Mohl bych vám to dát, ale už je to mrtvé. Nemá smysl to tady někde skladovat.“

Hazelina tvář posmutněla. Ta slova ji tvrdě zasáhla. Ale ona rychle zavrtěla hlavou a přikročila ještě blíž. „Prosím, nevyhazujte to,“ škemrala. Sepjala si ruce pod bradou. „Můžete mi to dát? Prosím?“

To jméno se jí ozývalo v hlavě. Rowan Sinclair.

Pamětí jí proletěl Declanův hluboký hlas z dnešního rána. Doma jsem momentálně jen já a náš třetí bratr... Není mu dobře. Odpočívá.

Třetí bratr. Nemocný bratr. Ten, který se schovával ve svém pokoji a nikdy nesešel dolů na snídani.

Přelil se přes ni těžký pocit smutku, rychle následovaný jiskřičkou odhodlané naděje. Tahle mrtvá květina patřila jemu. Nařídil ji vyhodit, protože byla rozbitá. Protože byla bez života.

Hazel se dívala na ty hnědé listy. Znala tajemství. Věděla, že si s sebou hluboko ve svých kostech nese něco nevysvětlitelného. Disponovala podivnou, tichou schopností spravovat rozbité věci. Kdyby se jen mohla dostat k tomu květináči, mohla by využít svůj tajný dar. Mohla by přelít svou energii do těch suchých kořenů.

Pokud by tu mrtvou květinu dokázala přivést zpět k životu, mohlo by to vykouzlit na tváři jejího trpícího bratra úsměv. Mohlo by to přinést nepatrný zlomek radosti do jeho temného, nemocného pokoje. Musela to zkusit.