Skřípání gumových koleček o vyleštěné linoleum se ostře rozléhalo chaotickým křídlem pohotovosti. Záchranáři hnali Vivianina nosítka skrz skleněné posuvné dveře a štěkali rozkazy, aby jim uvolnili cestu. Zatímco ji vezli zběsilou chodbou, Vivian sotva věnovala letmý pohled dalšímu lůžku, které se řítilo opačným směrem.

Na té posteli ležela promočená, žena v bezvědomí. Z jejích zplihlých vlasů neustále odkapávala voda na podlahu.

"Už jste se spojili s rodinou pacientky?" křikl lékař, zatímco jeho ruce horečně pracovaly na oběti tonutí.

"Ne!" křikla zpátky sestra s tváří zbledlou panikou. "Nemá uložené skoro žádné kontakty. Zkusili jsme zavolat poslední osobě, kterou vytočila, ale její telefon je vypnutý! Málem se utopila v ledovém bazénu a nemá tu vůbec nikoho!"

Vivian lhostejně odvrátila zrak a usadila se zpět na polštář.

O deset minut později hluk z pohotovosti utichl v tichém luxusu soukromého VIP pokoje. Ošetřující lékař zrovna dokončoval přikládání malého, elegantního obvazu na Vivianinu kůži, když se dveře rozletěly. Do pokoje vtrhl Damian se zaťatou čelistí.

"Jak je na tom?" zeptal se Damian plochým tónem.

Lékař ustoupil a zdvořile přikývl. "Je to jen povrchové škrábnutí, pane Sinclair. Je naprosto v pořádku. Zahojí se to během několika dnů."

Damian krátce přikývl.

Vivian k němu vzhlédla, oči se jí leskly neprolitými, vyumělkovanými slzami. "Moc se omlouvám, že jsem ti dnes způsobila tolik potíží, Damiane," zamumlala, její hlas byl jemný a křehký. "Kdyby nebylo tvého zásahu, slečna Adlerová by mě nenechala jít. Nevím, co bych si počala."

Jeho tvář zůstávala nečitelnou maskou. "Není to tvá chyba. Někdo se zkrátka rozhodl vybít si vztek na tobě."

Vivian ztuhla, překvapená tím náznakem. Fiona Adlerová byla nechvalně známá svou arogancí, ale Damian mluvil, jako by přesně chápal kořen Fioniny nevraživosti. "Damiane... ty se se slečnou Adlerovou znáš osobně?"

Vyhnul se té všetečné otázce. Přistoupil blíž k posteli a zastrčil si ruce do kapes. "Odpočiň si. Slibuji ti, že podobný incident se ti už nikdy nestane."

O kus dál na chodbě, uvězněna v dusivé temnotě, se Serena svíjela ve spárech děsivé noční můry.

Stála ve velkolepé, prázdné kapli. Měla na sobě těžké bílé svatební šaty, které připomínaly spíše pohřební rubáš. Damian stál naproti ní a jeho vysoká postava zakrývala oltář. Shlížel na ni temnýma, nenávistnýma očima.

"Raději se připrav, Sereno Sterlingová," rozlehl se jeho hlas, chladný a démonický. "Jakmile budeme manželé, už mi nikdy neunikneš."

Ve snu odhodila závoj dozadu. Oči jí hořely divokým, nezlomným vzdorem. "Ty mě poslouchej, Damiane Sinclair! Nikdy se nerozvedeme, leda bych zemřela!"

Ten slib se okamžitě roztříštil.

Kaple se rozplynula do mučivých střípků reality. Viděla sama sebe, jak o půlnoci sedí sama u studeného jídelního stolu a zírá na hostinu, kterou uvařila a kterou on nikdy nesní. Viděla novinové články o tom, jak v jejich svatební noc opouští luxusní hotely s jinými ženami. Cítila to mrazivé zanedbávání, zmeškané narozeniny, tichá výročí, při kterých se na ni odmítal byť jen podívat.

Pak se scenérie zkroutila.

Damian se zhmotnil přímo před ní. Oči měl podlité krví, doslova krvácející pudovou nenávistí. Vrhl se vpřed. Jeho velké ruce se jí sevřely kolem hrdla. Zmáčkl a drtil jí průdušnici.

"Sereno Sterlingová!" zařval, tvář jen pár centimetrů od té její. "Jak ses opovážila zabít mé dítě?!"

Přízračné sevření omezilo její dýchací cesty. Dusila se. Plíce ji pálily nedostatkem kyslíku, ale jeho prsty se do jejího masa zabořovaly jen hlouběji. Zlomyslná zášť v jeho pohledu ji paralyzovala. Temnota se svírala, zatímco ji ten dusivý tlak táhl dolů do propasti.

"Ah!"

Serena sebou prudce trhla a probudila se, záda prohnutá do oblouku nad matrací. Lapa po dechu, hruď se jí prudce zvedala a zírala na strohý, oslepivě bílý strop nemocničního pokoje. Zápach dezinfekce ji pálil v nose.

"Sereno! Ty jsi vzhůru!"

K její posteli přispěchaly kroky. Naklonil se nad ni elegantní, hluboce znepokojený mladý muž. Jeho pohledná tvář byla bledá starostmi. "Sereno, jsi v pořádku?"

Zamrkala a snažila se zaostřit své rozmazané vidění. Zírala na jeho rysy, ale mozek jí nabízel jen prázdnotu. "Kdo... jsi?"

Mužův výraz potemněl. Úleva z jeho tváře zmizela a vystřídala ji náhlá, ostrá panika. "Sereno, ty mě nepoznáváš?" Popadl okraj pelesti. "Musím sehnat doktora. Vydrž!"

"Počkej," zachroptěla. V krku měla sedřeno, jako by tam Damianovy ruce byly doopravdy. "Nedávno jsem měla autonehodu. Utrpěla jsem těžkou amnézii."

Muž zamrzl v pohybu. "Autonehodu?"

Slabě přikývla, a z toho nepatrného pohybu se jí zatočila hlava.

Vrátil se po jejím boku a jeho pohled změkl do výrazu hluboké, zjevné bolesti. "Sereno, jmenuji se Oliver Preston. Vyrůstali jsme spolu. Jsme přátelé z dětství."

Když Oliver viděl její bledý, křehký stav, jeho oči zaplavila lítost. Sevřel pěsti podél těla. "Moc mě to mrzí, Sereno. Nikdy jsem tě neměl nechávat o samotě s Damianem Sinclairem."

Serena mlčela. Její mysl byla jen závratná prázdná tabule. Nevybavovala si jedinou vzpomínku na muže, který před ní stál.

Když si Oliver uvědomil, že je stále zdrcená, polkl svou hořkou nostalgii. Potřeboval odpovědi. "Sereno, jsi plavecká šampionka. Znám tě od dětství. Jak přesně ses dneska večer utopila?"

Serena zavřela unavené oči. Vzpomínka na mrazivou vodu se přihnala zpět. "Chloe Mercerová mě úmyslně strčila do bazénu. Voda byla ledová. Dostala jsem těžké svalové křeče. Proto jsem šla ke dnu."

Oliverovu tvář zaplavilo těžké znechucení. "Zase ta arogantní ženská! Ví Damian o tomhle pokusu o vraždu?"

Serena se hluboce hořce, zlomeně pousmála. "I kdyby to věděl, řekl by jen, že jsem si to zasloužila."

Oliver ze sebe vydal těžký, poražený povzdech. Podíval se na tragický stín té plné života dívky, kterou kdysi znal. "Zkus si trochu odpočinout, Sereno. Dojdu pro doktora, aby ti zkontroloval životní funkce."

Serena, vyčerpaná až do morku kostí, nechala oči zavřené.

Oliver vyšel z nemocničního pokoje a těžké dveře za sebou zavřel. Obrátil se směrem k sesterně, připraven vyžádat si toho nejlepšího lékaře v budově, ale zastavil se jako přibitý.

Přímo tam, na jasně osvětlené chodbě, stál Damian.

Damian otočil hlavu, jakmile zaznamenal pohyb. Jeho ostré oči se upřely na Olivera a obočí se mu stáhlo v okamžité nelibosti.

Oliver narovnal postoj a svou narůstající zuřivost zamaskoval klidnou, ledovou fasádou. "Je to už nějaká doba, pane Sinclair," pozdravil Oliver, jeho tón byl klamně hladký. "Jste tu kvůli Sereně?"

Damian přimhouřil oči. Serenu viděl naprosto v pořádku na večírku jen před několika hodinami, kde se na něj lepila, než odešel. "Kvůli Sereně? Co je s ní?"

Oliver ze sebe vydal ostrý, výsměšný úšklebek. Uvědomění ho zasáhlo jako nákladní vlak. Ten muž neměl ani tušení o tom, že jeho vlastní žena málem zemřela. Damian se toulal po chodbách téhle nemocnice z nějakého jiného důvodu, zcela slepý k faktu, že Serena leží zlomená v pokoji jen pár kroků od něj.

Oliverův hlas zledovatěl. "Zdá se, že jsem tě opět přecenil. Myslel jsem si, že jsi sem skutečně přišel zkontrolovat svou ženu, ale ukazuje se, že ani nevíš, co se jí dnes v noci stalo."

Damianovi se zaťaly čelisti nad tak nehoráznou neúctou.

Oliver udělal krok vpřed a agresivně zkrátil vzdálenost mezi nimi. "Damiane Sinclair, ty bys pravděpodobně ani nehnul brvou, kdyby Serena zemřela přímo před tebou, že? Když ti na ní tak málo záleží... proč ji nenecháš jít?!"