Vysoké podpatky ostře bodají do kamenné terasy a tříští to hravé, omamné napětí, které visí mezi Dariem a mnou. Žena, která kráčí přímo k našemu semknutému kruhu, je sošná a ohromující, oděná do růžových šatů s hlubokým výstřihem, jež se jí obepínají kolem její supermodelkovské postavy a ponechávají jen velmi málo představivosti. Nese se s nepopiratelným, dusivým nádechem nadřazenosti. Jakmile se ta blond vetřelkyně zastaví jen pár palců od nás, změří si mě od hlavy až k patě. Její pohled je povýšené, odmítavé přelétnutí, které ve zlomku vteřiny spočítá moji hodnotu a shledá ji jako nedostatečnou. Pak si s dramatickým rázem přehodí své nastylované vlasy přes rameno, čímž zavrhne moji existenci a soustředí se na Daria.

„Plánuješ se dívat, jak chytím kytici, Dariu?“ ptá se. Z jejího hlasu odkapává evropský přízvuk, okořeněný těžkou blahosklonností, která má za cíl, abych se cítila malá. „Je to zvyk, víš. O té, která chytí kytici, se říká, že bude další, kdo kráčí k oltáři.“

Dariovo vřelé, škádlivé chování ochladne v něco ostrého a odtažitého.

„Snad jindy, Katarino,“ přeruší ji. Jeho hlas je jemný, ale doprovází ho křečovitý úsměv beze stopy pobavení. „Právě teď jsem zabrán do rozhovoru se svou novou nevlastní neteří.“

Aby ještě otočil nožem v ráně, mrkne na mě, čímž zdůrazní náš hloupý interní vtip o našem podivném rodinném poutu. Přímou páteří mi projede záblesk čisté elektřiny.

Katarina se naježí. Její dokonalý postoj ztuhne a obrátí oči v sloup v přehnaném projevu otrávenosti. „Velmi dobře,“ odfrkne si a mávne rukou. „Dej mi vědět, až skončíte s tímhle triviálním tlacháním.“

Jako na povel začne živý orchestr umístěný u altánku hrát táhlou, romantickou melodii. Ohlédnu se a vidím matku s Luciem, jak vcházejí na svěží trávník pod okouzlujícím baldachýnem zlatých světýlek na svůj první tanec. Krásně se kolébají, ztraceni ve svém vlastním malém světě.

Jak tak stojím vedle Daria, horko těžko se mi daří skrývat svou intenzivní, spalující přitažlivost k němu. Tep mi na krku buší zběsilým rytmem a cítím, jak se mi v podbřišku hromadí horko. Kousnu se do rtu a snažím se uklidnit své rozběhnuté myšlenky.

Dynamika v naší malé skupince se změní, jakmile Dariova matka, Lenora, o krok poodstoupí kupředu. Podívá se na blonďatou vetřelkyni, svýma ledově modrýma očima Katarinu hodnotí od hlavy až k patě a na rtech jí pohrává slabý, posměšný úšklebek.

„Takže, Dariu,“ utrousí Lenora a její slova jsou obalená čistým jedem. „Tohle je další z tvých dočasných pobavení? Kde jsi našel tuhle – na rohu ulice?“

Katarině spadne brada. Její bledá pleť se zalije pobouřením a změní se na skvrnitou, zuřivou červeň. Otočí se na Daria, oči doširoka rozevřené rozhořčením. „Braň mou čest!“ dožaduje se hlasitě a její hlas proniká elegantní atmosférou. „Jsem třetí dcerou prestižního klanu Rosierů! Řekni jí, kdo jsem, Dariu!“

Zdá se, že Daria její melodramatické divadlo nevyvedlo z míry. Její pobouření prostě ignoruje. Ani na ni nepohlédne, obrátí se ke Katarině svými širokými zády, čímž ji odstaví na vedlejší kolej, a natáhne ke mně svou velkou, elegantní ruku.

„Gemmo, smím prosit?“ zeptá se jemně.

Srdce mi v hrudi buší jako sbíječka. Na zlomek vteřiny zaváhám a intenzivně si uvědomuji Katarinu, která za ním kypí vzteky. Ale magnetická přitažlivost jeho ledového pohledu je příliš silná, než abych jí odolala. Vložím svou ruku do jeho a nechám se jeho pevným stiskem odvést od toho napětí a ven na taneční parket.

Jakmile vkročíme na pěstěný trávník a připojíme se k jemnému, plynulému valčíku, jeho ruka spočine na kříži mých zad. Rázem mnou projede kaskáda mrazení. Jeho pokožka je v holém výstřihu mých šatů elektricky chladná. Není to jen mírný chlad; zdá se mi nepřirozeně studený, což je v ostrém a drsném kontrastu k teplému a vlhkému nočnímu vzduchu na panství.

Snažím se zachovat chladnou hlavu. Nutím se soustředit na rytmus našich kroků, snažím se ignorovat ten chlad v jeho doteku a to intenzivní, rozptylující teplo hromadící se mi v břiše z jeho těsné blízkosti.

„Takže,“ začnu a odkašlu si ve svém zoufalém pokusu zahájit zdvořilostní konverzaci a rozptýlit těžké romantické napětí. „Co se skrývá za tím divným, neústupným trváním tvé rodiny na noční svatbě? Je to trochu divné, nemyslíš?“

Darius se na mě podívá dolů. Jeho rty zkřiví úchvatný úsměv, který zjemní jeho ostré rysy. „Je to prostě jen stará, drahá rodinná tradice, Gemmo,“ zamumlá a smete tu otázku ze stolu. Jeho hluboký hlas vibruje v úzkém prostoru mezi námi, takže se mi kolena zdají být nebezpečně slabá.

Podívám se přes jeho široké rameno a zahlédnu Katarinu postávat opodál. Závistivě na nás zírá a její oči mi prakticky bodají dýky do zad. Nenápadně na ni upozorním kývnutím.

„Nezašel bych tak daleko, abych ji nazýval přítelkyní,“ usměje se Darius koketně, jako by mi četl myšlenky. Jeho podmanivý pohled ani na vteřinu neopustí ten můj. „Je to spíš takový krátkodobý úlet, nic podstatného. Upřímně, za pár dní bude zřejmě dávnou minulostí. Prostě nesnáším stíhačky.“

Jeho upřímná přímočarost mě zaskočí a na krk se mi vlije nová vlna horka. Avšak ten stálý, opojný rytmus tance mi dodá odvahy. Zvednu bradu a pohlédnu mu přímo do očí. „Je to tak? Usadí se někdy vůbec tak proslulý playboy jako ty?“ vyzvu ho.

Zvedne jedno tmavé obočí. Na tváři se mu roztáhne hravý, vyzývavý úšklebek, který promění jeho hezké rysy v něco nebezpečně svůdného. Nakloní se blíž a obklopí mě chladná vůně cedru.

„Nejprve budu muset najít tu správnou ženu,“ zamumlá mi tiše do ucha.

Naše podmanivá chvíle, při níž se tají dech, dospěje k náhlému konci. Z reproduktorů zaburácí hlas dýdžeje a vesele oznámí, že nastal čas na házení kyticí.

Dav začne jásat a tleskat. Skrze moře elegantních šatů a obleků na míru vidím matku, jak na mě vzrušeně mává rukou ze středu trávníku.

Darius ustoupí dozadu a pustí mě v pase. Kvůli ztrátě jeho chladného dotyku si připadám zvláštně opuštěná, ale přinutím se k úsměvu. Povzbuzena jásajícím davem a neustálou signalizací své matky si s nechutí klestím cestu přes trávu. Připojím se k houfu svobodných žen, které se srocují na svěžím trávníku. Osud tomu chtěl, že se nakonec postavím přímo vedle zuřivě soutěživé, nepřátelsky zírající Katariny. Upraví si růžové šaty, jako by se připravovala na fyzický boj.

Matka stojí pár metrů před námi otočená zády k nám. V rukou drží nádhernou kytici zářivě bílých kal. DJ odpočítává. Tři, dva, jedna.

Vyhodí květiny vysoko přes rameno.

Jak kytice letí obloukem tmavou noční oblohou, do žil se mi vlije nevysvětlitelný příval energie. Působí to instinktivně, a překonává to mou obvyklou nešikovnost. Nutí mě to vyskočit vzhůru a natáhnout ruku k padajícím květům. Zelené stonky mi vklouznou do dlaní. Kytice přistane přímo v mém pevném sevření.

Hladce dopadnu na nohy a na rtech se mi začíná tvořit triumfální úsměv. Než ale můj mozek vůbec stihne vítězství zpracovat, do boku mi narazí brutální síla.

Katarina do mě vrazí jako zadák. Ten nečekaný náraz mi vyrazí dech z plic. Vytrhne mi ty bílé květy z rukou přesně ve chvíli, kdy se srazíme. Na vlhké trávě mi podklouzne noha a tvrdě narazím na pěstěný trávník.

Když narazím do neústupné země, do přesného středu mého obličeje udeří ostrá, bodavá bolest.

Zasténám a mrkáním zaháním tmavé skvrny tančící v mém zorném poli. Zvednu ruku a opatrně se dotknu nosu. Moje prsty se vrací lepkavé od teplé, jasně červené krve. Vytrvale mi kape po bradě, barví mi kůži a hrozí, že mi zničí šaty.

Můj systém zaplaví obrovská vlna paniky a mučivých rozpaků. V obličeji mě pálí horko. Doufám, že moje nešikovná, ponižující nehoda prošla u elegantního davu, který nás obklopuje, bez povšimnutí.

K mému zděšení však rychlá hudba skřípavě utichne. Bzučivý hlahol svatebčanů okamžitě odumře.

Zvednu hlavu z trávy a zakrvácené prsty mi neohrabaně visí ve vzduchu. Upírá se na mě více než stovka párů očí. Náhlé a dusivé ticho doléhá na trávník jako masivní fyzická tíha.

Jejich dokonale odměřené, aristokratické výrazy se proměnily v mrazivou směs naprostého údivu a čirého děsu. Nikdo se nehne, aby mi pomohl vstát. Nikdo nezalapá po dechu v projevu lidské sounáležitosti. Atmosféra se změnila v něco děsivě cizího.

Katarina, stojící přímo nade mnou, opustí poničenou kytici. Rozmačkané kaly padají zapomenuté na zem. Už se mi nedívá do tváře s posměchem triumfu. Intenzivně zírá na můj zakrvácený nos.

A pak udělá tu nejpodivnější a nejvíc zneklidňující věc, jakou si lze představit. Katarina si pomalu a záměrně oblízne rty a její oči přitom sledují lesklou cestičku karmínu kapající z mé brady.

A najednou mi to v mé vyděšené mysli dojde.

Ten zneklidňující hlad planoucí v jejím nemrkajícím pohledu se netýká jen jí samotné. Srdce se mi bolestivě sevře, zatímco očima divoce těkám po ztichlém trávníku. Všichni v davu na mě zírají naprosto stejnou, podivnou a děsivou intenzitou. Nedívají se na mě s normálním strachem, který by člověk u zraněné dívky očekával, ale jako bych byla jakási nečekaná lahůdka sbíhající se na jazyk, naservírovaná na stříbrném podnose.

A pak se svatební hosté postupně po jednom začnou prapodivnou a tichou synchronizací kousek po kousku posunovat směrem ke mně.