Teplá, kovově páchnoucí krev mi klouže mezi mýma zběsilýma rukama. Sbírá se mi v dlaních, kape mi na bradu a cáká v těžkých červených kapkách na vlhkou, udržovanou trávu, když se škrábu pozpátku. Nedotčené svatební místo se mění v živoucí noční můru. Elegantní a krásně oblečení hosté, kteří stojí přede mnou, už nevypadají jako lidé. Jejich zdvořilé a sofistikované úsměvy se rozplývají. Na jejich místo nastupuje divoký, predátorský hlad. Zírají na karmínovou cestičku na mém obličeji jako smečka hladovějících vlků. Pevná ruka paniky mi drtí hruď. Nedokážu nasát vzduch do plic.

Katarina vystoupí z davu těl. Ty rozdrcené kaly leží zapomenuté za ní. Postupuje ke mně s pomalou grácií připomínající trans a její podpatky se noří do trávníku. Její pohled spočine na mé krví potažené dlaně s děsivým a nemrkajícím soustředěním. Už nevypadá jako odkopnutá družička; vypadá jako vyhladovělé zvíře, které právě objevilo svou další potravu.

„Krok zpátky, Katarino,“ zavelí Darius. Vstupuje do vřavy a jeho široká ramena vykreslí ostrou, neproniknutelnou hranici mezi mnou a přibližujícím se davem. Jeho hruď se prudce vlní nenadálým napětím. Jeho hlas se rozezní se železnou dávkou autority a smete každou stopu onoho hravého a okouzlujícího chování, které mu patřilo ještě před chvílí. Je to hlas velitele, jenž se připravuje na válku.

Katarina ho ignoruje. Její hlad přemůže všechen rozum, který jí zbývá.

Dav kolem nás ze sebe vydá kolektivní zasyčení. Ten mrazivý, nelidský zvuk mi zježí chloupky na pažích. Rozprostírají se a obkličují mě s opatrností a rozvážností, aby zajistili, že jejich zahnaná kořist nemůže nikam utéct.

„Všichni se krucinál aspoň trošku ovládejte!“ křikne Darius. Štěká ostré, hrdelní příkazy v cizím jazyce. Drásavé slabiky prořezávají noční vzduch, ale padají na hluché uši. Dav se pomalu plíží blíž a blíž, lákán pachem mojí krve.

Moje panikařící oči těkají po rozmazaném kruhu blížících se hrozeb. Poblíž okraje trávníku rozbije tu bizarní scénu kapka normálnosti. Stojí tam teta Brenda a strýček Gary a s čirým lidským úžasem sledují ten rozvíjející se chaos.

„Ach, Gemmo!“ zvolá teta Brenda. Její tvář zkřiví upřímný mateřský strach. „Teče ti krev z nosu!“

Snaží se protlačit skrz dav dobře oblečených hostů. Dav sevře své řady, jakmile se ona pohne. Vytvoří naprosto neproniknutelnou stěnu ze smokingů a hedvábných rób, která zmaří její postup.

„Co se to sakra děje? Proč jí nikdo nepomůže? Pusťte mě!“ vyjekne teta Brenda a strká do širokých ramen neústupných hostů.

Strýček Gary kroutí hlavou a táhne ji za paži zpátky. „Evropané, pořád tak šarmantní,“ zamumlá s těžkým sarkasmem, naprosto vyvedený z míry jejich podivným chováním.

Teta Brenda ho ignoruje. S přicházející panikou stoupá v jejím hlase úroveň napětí. Začne volat na mou matku a hlava jí lítá, jak se snaží obhlédnout celé okolí. „Evelyn? Kde je, Gary?“

Máma. Kde je? Skrz plíživé moře tváří prohlížím dav. Očima pátrám po své matce, po Luciovi, po úctyhodné Lenoře. Ale jako by se pod nimi zem slehla. Jsem polapena v moři příšer a, kromě Daria, naprosto sama.

Posune se o krok vzad a umístí své široké tělo přímo přede mě, aby mě skryl před tou hordou. „To je moje poslední varování, držte se dál,“ zavrčí Darius. Smrtonosný příslib vibruje v jeho hlubokém hlase.

„Jsou to už staletí, co jsem cítila takhle něco tak sladkého,“ zamumlá Katarina. Její udýchaný, opojný tón vžene rovnou do mých žil led. Usmívá se. A pod světlem romantických světýlek se jí zablesknou zuby. Jsou protáhlé a nepřirozeně ostré. „Takové speciální. Tak vzácné. Kousnu si jen malinko, slibuji...“

Přímo za ni se přišourá vysoký, impozantní muž v elegantním obleku na míru. Oči má doširoka otevřené a plné horečnatého, nespoutaného hladu po krvi. „Dariu, starý příteli, musíš být rozumný,“ doprošuje se ten muž hladkým a kultivovaným tónem. „Sotva to můžeš považovat za zdvořilost, podáváš-li tak výjimečnou lahůdku před svými hosty, a navíc od nás očekáváš, abychom se jí nepodíleli. My ji celou nevysajeme, jen si vezmeme pár kapek...“

Skrz okolní dav probleskne temné, dychtivé zamumlání souhlasu. Udělají o krok blíž další synchronizovaný krok.

„Ustupte zpět!“ zasyčí Darius. Opře se do nohou připravený na fyzický souboj a jeho svaly se sevřou.

Katarině se ze široka rozevřou rty. Vrhne se vpřed. Tu vzdálenost překoná naprosto neuvěřitelnou nadpřirozenou rychlostí. Její náhlý útok funguje jako katalyzátor. Zbytek hladovějící tlupy pádí s přívalovou vlnou vyceněných zubů a chňapajících rukou přímo ke mně.

Pevně zavřu oči a smířím se s myšlenkou potrhaného těla.

Ještě než na mě drápy nebo zuby stihnou dosáhnout, ovinou se kolem mě silné a neústupné paže. Trhnutí narovná moji páteř. Jsem vytažena vzhůru, vyrvána blížícím se monstrům hrubou a kostmi otřásající silou. Panenská scenérie svatby víří do závratně a chaoticky se promítajících barev. Pevná země pode mnou zmizí. Obrovský poryv ledového větru mi sebere všechen ten jekot už jen z hrdla.

Trhnu hlavou nazad a zalapám po dechu. Noční obloha se kroutí. Jasná souhvězdí se prolínají v blesky světel přímo nade mnou. Mé ruce instinktivně vyletí a sevřou drahou látku černého saka z luxusního obleku. Zpod materiálu se tyčí široká a jako skála pevná svalnatá hruď, tvořící jedinou kotvu v tomto točícím se šílenství.

Tlak v mých uších neustále roste, jak se dereme výš a výš do atmosféry. Pokusím se riskovat vyděšený pohled směrem dolů a hrůzou zkamením. Honosná recepce se mění jen v malou jiskřivou plochu zlaťavých světel. Sídlo se ztrácí pod námi, propadá se do hlubiny miniaturní krajiny zahalené v temnotě.

Ne. Tohle se přece nemůže dít.

Já letím. My letíme.

Ne, ne, ne! Tohle je nemožné. Lidi přece nelétají. Gravitace se nevypne. Muži nevyskakují do stratosféry s dospělou ženou v náručí. Přesto ale, jak ledový vítr šlehá mé vlasy a padající teplota klesá, mi tenhle příběh vypráví naprostý opak.

Má racionální mysl praská pod tou šokující váhou nemožné reality. Teror a výška mě zavalují, zahlcují mou křehkou soustavu. Žaludek se mi propadá a mé srdce mi bubnuje v uších. Mé smysly se začínají rozmazávat. Rytmická a mocná melodie svištícího větru a ostrá, mrazivá vůně nočního vzduchu se slévají do zvláštní, hypnotické ukolébavky.

Můj zrak na okrajích plynule potemňuje. A tma si mě bere agresivně a nesmiřitelně do moci. Mé vědomí se vytrácí, uniká mému sevření jako jemná zrnka písku přesýpacími hodinami. Kousavý chlad nočního vzduchu, ohlušující řev větru a bezpečné, neústupné objetí těch ochranitelských paží jsou ty naprosto poslední věci, které cítím, než nakonec podlehnu těžké a vstřícné temnotě.