Přicházím k sobě a mé smysly napadá kousavý chlad proudícího větru. Závratná, chaotická šmouha krví posedlé svatební hostiny bledne ve vzdálenou noční můru, nahrazenou čirou a děsivou realitou extrémní výšky. Vznáším se tisíce stop nad zemí mrazivou noční oblohou. Pevná zem už dávno zmizela a nahradila ji temná prázdnota. Mé tělo je připoutáno k neústupné svalnaté hrudi mého tajemného zachránce. Mé prsty jsou zaťaté do drahé látky jeho černého saka ušitého na míru a drží se ho jako záchranného lana v tomhle točícím se šílenství.

Když silou otevřu těžká oční víčka, ohlušující hukot horského větru soupeří s rytmickým, mocným duněním, které se rozléhá v tichu vysoké atmosféry. Zakloním hlavu a lapám po řídkém vzduchu a dech se mi bolestivě zasekává v hrdle. Vítá mě nemožný, hrůzný pohled.

Z mužových zad se doširoka rozpínají obrovská kožovitá černá křídla. Jsou to masivní, impozantní struktury, které vypadají jako křídla monstrózního netopýra, zastiňující jasná souhvězdí nad námi. Jejich mocné údery působí jako brutální buben v noci, a nesou nás stále výš a dál od té nebezpečné, hladové hordy, které jsme právě unikli.

„Probrala ses?“ zeptá se povědomý, hluboký hlas, ten zvuk mi zaduní přímo do ucha a zavibruje o hruď.

Zkroutím se v jeho silných pažích, zatímco mými mrznoucími žilami projede panika. Zvednu krk vzhůru a můj zběsilý pohled spočine na hezké, mramorově bledé tváři. Ostré lícní kosti rámují pevnou čelist a ty pronikavé, nezaměnitelné ledově modré oči zůstávají upřené na vzdálený obzor.

Je to Darius Valmont. Nový švagr mojí matky.

Má vyděšená mysl zmatkuje, ze zoufalství se snaží vysvětlit tuhle šílenost. Mužům nerostou křídla. Muži nevyskakují do stratosféry s dospělou ženou v náručí. Silou zavřu oči a zabořím tvář zpět do klopy jeho obleku. Musela jsem na hostině vypít zkrátka příliš mnoho šampaňského. Ten svatební stres a alkohol mě nejspíše dostal za okraj propasti. Jsem lapená v živém, bizarním horečnatém snu, halucinaci zrozené z vyčerpání. Každou vteřinou se probudím ve své vlastní posteli s třeštivou bolestí hlavy a tohle všechno bude jen směšná, vymyšlená noční můra.

„Nesníš, Gemmo,“ pronese Darius hladce. Jeho hlas proniká mými zběsilými vnitřními myšlenkami, jako by mi četl mysl. „Ačkoli možná by sis přála, abys snila.“

Mé tělo se třese nad tou propastí pod námi, adrenalin nedokáže bojovat s mrazivou teplotou. Bohaté panství je pryč, pohlcené nocí. „Kam mě neseš?“ můj hlas se chvěje, plný paniky a nedůvěry.

Dál drží svůj ledový pohled upřený vpřed. Odmítá mi odpovědět, jeho ticho je jakoby těžkou závaží, a chce po mně, abych vyčkala.

Dívám se na jeho masivní, děsivá křídla, neschopná odvrátit zrak od toho, jak se tlustá kožená membrána napíná s každým úderem dolů. Moje rácio se hroutí. Neschopná se ovládnout, se váhavě zeptám, přičemž je můj hlas jen šepotem ve větru: „Jsi… anděl?“

Vyprskne smíchy. Temný, dutý smích se mu dere z hrdla a vibruje o mou hruď. „Žádné otázky, dítě,“ instruuje mě pevně a jeho tón nepřipouští žádné námitky.

„Dítě? Je mi osmnáct, nejsem...“ odseknu a čelist se mi sevře, jak náhlý záchvěv podráždění prorazí můj paralyzující strach.

„Jsi dítě,“ tvrdí chladně, nezpochybnitelná autorita v jeho hlase drásá mé nervy. „Nemáš nejmenší tušení, jak jsi mladá. Nyní poslouchej své starší a mlč.“

„Starší? Kolik ti vůbec je? Pětatřicet?“ odseknu s postojem živeným čirým adrenalinem a obranným instinktem. Moje sarkastická odpověď si u něj vyslouží jen tiché pobavené zasmání, což mě vytočí ještě víc.

Dál letíme v naprostém tichu něco, co připadá jako hodiny. Kousavý vítr mi švihá vlasy přes obličej a stabilní rytmus jeho zrůdných křídel odměřuje plynoucí čas. Nakonec je to ticho příliš ubíjející. Naberu odvahu k tomu mu ještě znovu natlačit na to jediné podstatné, na čem mi teď záleží.

„Ať už jsi jakákoli fantastická stvůra z nočních můr...“ začnu a hlas se mi chvěje nad burácejícím větrem. Těžce polknu a nutím se k těm slovům. „Jsou tvoje matka a Lucius naprosto stejní? A jelikož si máma doslova právě vzala tvého bratra... ví o tomhle?“

„Ano,“ odpoví Darius okamžitě, bez jediné špetky zaváhání.

Za víčky se mi derou horké, hořké slzy, které mě v tom ledovém vzduchu štípou. Ohromující váha té zrady se na mě zřítí a vyrazí mi z plic i ten poslední zbytek dechu. Moje matka se z vlastní vůle vdala za někoho nelidského. Byla si vědoma monstrózní reality Valmontovy rodiny a přede mnou ji skryla. U oltáře se smála a hrála roli blažené nevěsty, a přitom dobře věděla, co se skrývá pod těmi jejich ušitými obleky. Nechala mě v nevědomosti, ignorující a bezbrannou.

„Když to věděla, proč mi to neřekla?“ dožaduji se a hlas mi praská pod emocionálním náporem.

„Na to se jí můžeš zeptat sama. Už brzy,“ odpovídá zcela klidně, mých slz si vůbec nevšímá. Namíří svou ostrou bradu vpřed do dálky. „Jsme téměř u nebeského portálu.“

Podívám se přes jeho široké rameno a zalapám po dechu. Přímo před námi tmavou látkou noční oblohy proniká a praská zářivá, elektricky modrá trhlina. Je to obrovská, rozeklaná rána v atmosféře, pulzující syrovou, nestabilní energií. Divoké úponky světla bičují její okraje a osvětlují okolní mraky děsivou, nadpozemskou září.

Nezpomalujeme. Darius míří přímo do středu trhliny. Vrháme se do oslepujícího modrého světla a kousavého, nadpřirozeného chladu.

Přechod je skličující. Zvláštní, nevolnost vyvolávající pocit fyzického natahování mi tahá za končetiny, jako by mě gravitace vlekla tuctem různých směrů najednou. Vzduch zhoustne a praská statickou elektřinou. Pak, zrovna když se mi žaludek zhoupne až k bodu nevolnosti, vyrazíme z portálu ven.

Vynoříme se pod neznámými, prastarými hvězdami. Souhvězdí jsou cizí, namalovaná napříč oblohou, která se zdá být těžší a hlubší. Mrazivý dech se mi v mrazivém vzduchu sráží před tváří, plíce mi hoří s každým trhavým nadechnutím.

„Kde to jsme?“ zakřičím přes ten řvoucí horský vítr, který se kolem nás točí.

„Palác Věčného stínu,“ řekne slavnostně, jeho hlas se nese nad vichřicí. „Hned pod námi.“

Podívám se dolů přes jeho paži a nad tím pohledem zalapám po dechu. Vznášíme se nad obrovským, temným borovicovým lesem, který se nekonečně táhne až k horizontu. Prolamující se přes hranici lesa hrozivě sedí na rozeklaném okraji zasněžené hory tyčící se grandiózní gotický hrad. Jeho temné, impozantní kamenné zdi dominují krajině a vypadají jako pevnost vytesaná přímo z noční můry. Obvod je osvětlen podivnými, plápolajícími modrými plameny hučícími v obrovských železných ohništích roztroušených podél cimbuří.

Klesáme, zatímco mi kousavý vítr hvízdá v uších. Složitá kamenná architektura se k nám rychle přibližuje. Darius manévruje s děsivou grácií a přistane hladce a tiše na širokém, sněhem poprášeném kamenném balkonu vysoko nad hlavním cimbuřím.

Ve chvíli, kdy se jeho boty dotknou pevného kamene, se od něj odtáhnu. Klopýtnu dozadu a na námraze mi mírně podklouznou nohy. Do morku kostí se mi vkrádá hluboká nedůvěra a nahrazuje přetrvávající nevolnost z portálu. Pevně si obejmu paže kolem svého třesoucího se těla a vnímám mrazivé zasněžené vrcholky tyčící se v dálce. Složité, děsivé kamenné rytiny mýtických bytostí podobných chrličům na mě shlížejí z tyčících se zdí, a jejich pokroucené kamenné tváře se lesknou v modrém svitu ohně.

Z podivné oblohy se líně snášejí velké sněhové vločky, přistávají na mých pažích a na mé horečnaté kůži okamžitě tají.

„Ostatní se k nám brzy připojí,“ informuje mě Darius vyrovnaným tónem. Pohne svými širokými rameny a plynule skládá svá masivní křídla, dokud mu nezmizí do zad.

Prudce vzhlédnu. Nad námi sílí těžký zvuk obrovských křídel bijících o mrazivý vzduch.

Dvě masivní temné siluety zakryjí svit hvězd a vrhnou na balkon hrozivý stín. Rychle klesají a jak se blíží ke kamenné podlaze, postupně na sebe berou lidskou podobu. Je to Lenora, a i její vlastní pár kožovitých křídel zaklapne, jakmile se její boty dotknou sněhu. V závěsu za ní se snáší moje matka, bezpečně objímaná svým novým manželem, Luciem.

Přes můj hněv a přetrvávající hrůzu se přežene obrovská vlna hluboké úlevy. Pohled na ni, v bezpečí a bez zranění, přebije naprosto všechno ostatní. Rozběhnu se vpřed po zasněženém balkonu přímo k nim a z plných plic křičím: „MAMI!“