Vrhnu se matce do náruče vteřinu poté, co se její nohy dotknou ledového kamenného balkonu. Kousavý vysokohorský vítr mi šlehá vlasy do tváře a štípe mě do očí, ale fyzické nepohodlí není ničím ve srovnání s panikou, která mi svírá hruď. Zabořím tvář do známé vůně jejího parfému, vzlykám a hruď se mi prudce zvedá. Čiré šílenství portálu, ten zvedající se žaludek z pádu prostorem a tyčící se gotická noční můra, která nás obklopuje, to vše drtí mé křehké pouto s realitou.

"Mami," žadoním a hlas se mi láme v kvílející horské vichřici. "Musíme odtud vypadnout. Musíme z téhle noční můry okamžitě utéct. Prosím, prostě utečme."

Čekám, že se odtáhne, popadne mě za ruku a rozběhne se k okraji cimbuří, aby našla cestu dolů po zasněžených vrcholcích. Ale ona to neudělá. Pevně mě drží, její stisk je pevný a nepovoluje. Hladí mě po vlasech, a když promluví, její hlas je znervózňující svým klidem. Postrádá jakoukoli stopu toho primárního strachu, ze kterého se mi teď podlamují kolena.

"Pšt, Gemmo, zlatíčko. Všechno je v pořádku. Jsme tu v bezpečí. Slibuju ti to."

V bezpečí? Krev mi stydne v žilách nad tím přeludem v jejím tónu. Odtáhnu se jen tolik, abych se jí mohla podívat přes rameno. Děsivá realita naší situace mě zasáhne a mé boty přimrazí k námrazou pokrytému kameni. Lenora a její dva impozantní synové stojí pouhých tucet kroků od nás. S hrůzou sleduji, jak zatahují svá obrovská, netopýří křídla přímo zpět do zad. Tmavé, kožovité končetiny se skládají dovnitř, s křupáním, které zní jako přesouvající se kosti, než zmizí v jejich mase. Mizí pod bezchybně střiženým oblečením, jako by tam nikdy nebyly. Žádné trhliny, žádná krev, jen plynulý, nemožný přechod od mýtické bestie k aristokratické elitě.

Dech se mi zadrhne a v mrazivém nočním vzduchu vytvoří rozeklaný bílý obláček. "Jsou to..." Těžce polknu, to slovo mi na jazyku připadá absurdní, jako dětinská duchařská historka šeptaná potmě. "Jsou to... upíři?"

Když Lenora uslyší mou bezdechou otázku, ušklíbne se s bradou zvednutou vzhůru. Zvláštní svit hvězd se odráží v ostrých rysech její nestárnoucí tváře. Odtáhne rty a zableskne se jí sada ostrých, lesklých bílých špičáků. Zuby vrcholového predátora navržené k trhání šlach a žil.

"Co myslíš, drahá?" zeptá se tónem odkapávajícím předstíranou sladkostí. Udělá ležérní krok vpřed, její boty měkce křupou ve sněhu. "Nemusíš se tvářit tak zkameněle. Ujišťuji tě, že jsme tu civilizovaní. Ty a tvoje matka nejste na dnešním večerním menu." Odmlčí se a vydá ze sebe teatrální povzdech, ze kterého mě mrazí až do morku kostí. "Ačkoli se musím přiznat, že po té cestě umírám hlady."

Nechá svůj temný pohled spočinout na mém krku o zlomek vteřiny déle, než by bylo zdrávo. Zvedne se mi žaludek. Jsou to doslova monstra.

Lucius předstoupí, zařadí se mezi svou matku a nás. Uhladí si klopy tmavého kabátu a formálně ukáže směrem k impozantní pevnosti. Masivní dubové dveře pobité železem stojí dokořán a odhalují zívající, černočernou tlamu, která jako by pohlcovala světlo. "Nechám služebnictvo, aby pro vás obě připravilo jídlo," řekne hladkým, kultivovaným barytonem. "Pojďme dovnitř, pryč z tohoto chladu. Dámy mají přednost."

Matka se k němu otočí a věnuje mu vřelý, důvěřivý úsměv, ze kterého mi naskakuje husí kůže. Udělá krok k těm děsivým dveřím.

"Ne!" vyhrknu a vrhnu se vpřed. Zatáhnu matku zpět za zápěstí a vleku ji pryč od vchodu. Náhlá síla ji vyděsí, ale já odmítám pustit. Zapřu se nohama o ledový kámen a zlostně se na ni podívám. "Co to děláš? Jak jsi mi to mohla zatajit? Jak jsi se mi mohla každý den dívat do očí, vědět pravdu a dobrovolně si vzít doslova monstrum?"

Matka si povzdychne, její oči zněžní nepatřičnou, tragickou trpělivostí. Něžně, ale pevně vypáčí mé prsty ze svého zápěstí a tře si kůži v místech, kde jsem ji svírala. "Gemmo, prosím. Nechápeš, kdo jsou. Lucius není monstrum. Nikdo z nich není."

"Pijí lidskou krev, mami!" křičím a obviňujícím prstem ukazuji na tři predátory stojící ve sněhu.

"Jsou to staletí staří, nesmrtelní tvorové," obhajuje ho matka s hlasem pevným a odhodlaným, jako by recitovala posvátný text. "Celé generace sledovali, jak se tato planeta mění, trpí a krvácí. Valmontům záleží na dlouhodobém přežití Země."

Zírám na ni a hlava se mi točí, jak se snažím zpracovat tu čirou absurditu její obhajoby. "Co to s tím má společného?"

"Všechno," trvá na svém. "Zasvěcují své nezměrné bohatství a pokročilé zelené technologie snaze odčinit ekologické škody napáchané lidstvem. Lucius strávil celé životy snahou napravit to, co jsme my lidé zničili. Ta konference o udržitelnosti, kde jsme se poznali? To nebyla jen zástěrka. Chtějí zachránit náš svět, Gemmo. Snaží se planetu uzdravit."

Z hrdla se mi vydere hořký smích, drsný a syrový. Poháněná čirou hrůzou upřu svůj planoucí, zlostný pohled na Lucia. "Zachránit svět? To je ta vaše velká, vznešená křížová výprava?" Vplivnu mu ta slova do tváře, z každé slabiky odkapává jed. "Vám nezáleží na Zemi kvůli nám. My lidé pro vás nejsme nic jiného než postradatelný dobytek! Jsme chodící a mluvící, chutné krevní konzervy, které musíte udržovat naživu pro svou vlastní nekonečnou obživu. Jenom nechcete, aby vám vyschla vaše vzácná zásobárna jídla!"

Luciovo obvykle klidné, diplomatické vystupování zmizí. Zdvořilá maska se roztříští. Jeho hlas nabere děsivý nádech ztvrdlé oceli, když přistoupí blíž a nepřirozenou rychlostí překoná vzdálenost mezi námi. Jeho impozantní postava se tyčí nade mnou a vyzařuje tiché, smrtící nebezpečí, ze kterého se mi svírají plíce.

"Špatně chápeš mé úmysly, Gemmo," odsekne a v šeru mu nebezpečně rudě zableskne v očích. "Miluji tento svět. Vážím si života na něm. A ze všeho nejvíc z celého svého nesmrtelného srdce miluji tvou matku."

Podívá se ceze mě a naváže oční kontakt s mou matkou. Z té naprosté intenzity jeho neochvějné oddanosti se mi zvedá žaludek. Tohle není pohádková romance. Tohle je situace s rukojmím a ona je dobrovolným zajatcem.

Ale pak přichází ten zdrcující úder, který ničí celý svět.

Matka stoupne mezi nás a rukama ždímá látku svého kabátu. Dívá se mi přímo do očí, v jejím výrazu se mísí hrůzostrašná směs viny a děsivého odhodlání. "Gemmo... potřebuju, abys mě velmi pozorně poslouchala. Neberu si ho jen na dobu běžného lidského života."

Ztuhnu. Kvílející vítr jako by utichl a zanechal za sebou jen ohlušující rachot mého vlastního tlukotu srdce, který mi rezonuje v uších. Chlad proniká mou kůží a usazuje se hluboko v kostech. "Jak to myslíš?"

Těžce polkne a po tváři jí sklouzne slza. "Souhlasila jsem, že se stanu jeho pokrevní manželkou."

Ta slova visí v mrazivém vzduchu, těžká a fatální.

Darius a Lenora vystoupí ze stínů cimbuří a potvrdí tu hrůznou časovou osu. "Bude přeměněna," pronese Darius, jehož hlas je hluboké, štěrkové dunění, které vibruje kamenem pod mýma nohama.

Lenora se usměje a špičáky se jí zalesknou. "Tvou matku čeká vyčerpávající, týden trvající duchovní očista, která začíná už dnes večer. Musíme dodržovat prastaré tradice naší pokrevní linie. Na upíra bude přeměněna přesně za týden, v noci Krvavého měsíce."

"Krvavého měsíce," opakuji a slabiky mi chutnají jako popel. "Za týden? Ty je necháš, aby tě za sedm dní zabili?"

"Je to znovuzrození, Gemmo," opraví mě Lenora tónem hraničícím s náboženskou úctou. "Přidat se k našim věčným řadám je nesmírná čest."

Nevyhnutelná realita se přes mě přežene jako přílivová vlna. Moje matka, moje plná života, krásná a vášnivá matka, zemře. Vzdá se svého lidství a stane se krvežíznivým stvořením noci, navěky svázaným s touto rodinou z nočních můr.

Zoufale a hystericky ji popadnu za ramena, prsty zabořím do jejího kabátu. Křičím na ni, až se mi z krku derou syrové zvuky. "Zbláznila ses?! Mami, poslouchej se! Zapomněla jsi, co se stalo před pár hodinami? Na té svatbě?!"

Trhne sebou a pevně zavře oči, ale já ji přinutím, aby se mi podívala do tváře.

"Tekla mi trochu krev z nosu! Pár ubohých kapek krve a tvoje nová rodina a její aristokratičtí hosté mě málem roztrhali na kusy! Dívali se na mě jako na dravé, vyhladovělé vlky! Chtěli mi vytrhnout hrdlo kvůli říznutí o papír, a ty to víš!"

Přes její tmavé řasy se přelije víc slz. Pláče, ramena se jí třesou a ten zvuk mi láme srdce, i když ve mně vře vztek. Natáhne ruku, aby vzala mou roztřesenou tvář do dlaní. Teplými palci mi přejede po ledově chladných tvářích a neustále se omlouvá.

"Já vím, moje sladká holčičko. Já vím. Je mi to tak hrozně moc líto, že jsem tě na dnešní svatbě nedokázala ochránit. To se nikdy nemělo stát. Myslela jsem, že se dokážou ovládat."

"Tak proč jsme tady?" vysoukám ze sebe a zrak se mi mlží vzteklými slzami. "Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mě nevarovala, do čeho to jdu?"

Přes mučivé slzy se mi snaží vysvětlit svou zvrácenou, zlomenou logiku. "Tu děsivou pravdu jsem před tebou skrývala jen proto, abys mohla zažít život. Chtěla jsem, abys poznala prosté radosti, zlomená srdce a všední strasti normálního lidského života. Chtěla jsem, abys chodila na vysokou, zamilovala se, dělala chyby a žila na slunci bez toho, aby nad tebou visel těžký stín našeho temného, věčného světa."

"Našeho světa?" zašeptám, zatímco se mi ta zrada hluboko zařezává do hrudi.

"Ano," vzlyká a hlas se jí láme. "Než jsem tě do něj plánovala pozvat. Chtěla jsem ti dát na výběr, Gemmo. Později. Až bys prožila plnohodnotný život, chtěla jsem ti nabídnout věčnost s námi."

Samotná tíha její zrady mě zasáhne jako fyzická rána a vyrazí mi dech z plic. Ona se těmto monstrům nejenže neobětovala. Měla v plánu stáhnout mě s sebou do téhle prokleté existence. Vychovávala mě jako ceněného domácího mazlíčka, udržovala mě v nevědomosti a slepotě až do dne, kdy mě uzná za připravenou přidat se k řadám nemrtvých. Ten klam sahá tak hluboko, až je mi z toho na zvracení.

Můj vroucí, spravedlivý hněv sežehne poslední zbytky mého strachu. Je to prostě až příliš k snesení. Matka, kterou jsem znala, ta žena, která mi líbala odřená kolena a pomáhala mi s domácími úkoly, zemřela dávno před dnešní nocí.

"Nesahej na mě," zavrčím.

Oženu se po její ruce, pryč od své tváře. Ostré plácnutí mé kůže o její se rozlehne po balkonu. Okamžitě ucukne, svírá si ruku na hrudi a oči má doširoka rozevřené hlubokým šokem a zdrcujícím zklamáním.

Je mi to jedno. Nemůžu se jí na tvář dívat ani vteřinu déle.

Ani nepromluvím a otočím se na podpatku. Rozběhnu se k masivní pevnosti. Tyčí se přede mnou těžké dvojité dubové dveře, temné a nevlídné, ale já neváhám. Opřu se celou vahou do železných cvočků a vtrhnu vchodem dovnitř a zanechám za sebou mrznoucí sníh, monstra i cizinku, která bývala mou matkou.

Vřítím se přímo do nekonečné, tísnivé a tiché velkolepé síně. Naprosté, ohromující měřítko této architektury vyvolává závratě. Klenutý kamenný strop se táhne vysoko do tmy, kde se ztrácí v šeru. Řítím se kolem prastarých, tyčících se gobelínů zobrazujících hrůzné, dávno zapomenuté války. Strašidelné, mihotavé modré plameny jasně hoří v rezavých železných svícnech podél stěn a vrhají dlouhé, monstrózní stíny, které jako by po mně za běhu chňapaly a sápaly se na mě.

Mrtvolné ticho hradu je ohlušující. Narušují ho jen mé zpanikařené, dunivé kroky rozléhající se po studené, vyleštěné kamenné podlaze. Každý dopad nohy zní v tom obrovském, prázdném prostoru jako výstřel. Nevím, kam běžím. Vím jen to, že se nemůžu zastavit. Nesmím je nechat, aby mě chytili. Nesmím dovolit, aby mě proměnili v jednoho z nich.

Poháněná čirou hrůzou a zoufalou, drásavou touhou po svobodě prchám hlubokými stíny. Plíce mě pálí ze zatuchlého, mrazivého vzduchu pevnosti. Oči mi těkají v matném, mihotavém modrém světle a hledají jakoukoli chodbu, jakýkoli skrytý koridor nebo točité schodiště, které by mohlo vést k východu v přízemí. Zdá se, že se kolem mě stahují labyrintové stěny, temnota houstne s každým krokem, který udělám hlouběji do neznáma. Musím se dostat ven. Každým vláknem své bytosti potřebuji uniknout této dusivé, krví nasáklé noční můře dřív, než mě spolkne zaživa.