Kaelia

„Hahahaha.“

Z hrdla se mi vydral syrový, skřípavý smích. Byl to zlomený zvuk, který se nesl přes tiché nádvoří a odrážel se od vysokých kamenných zdí. Těžké napětí ve vzduchu se roztříštilo. Ozbrojené stráže ztuhly na místě. Caius ztuhl, jeho zelené oči se hrůzou rozšířily v čirém šoku. Dokonce i Giselle přestala se svým ubohým vzlykáním, její pohled se na mě přikoval, jako by zírala na ducha.

Hádala jsem, že ním tak trochu už i jsem.

Než vůbec někdo stihl mrknout, vrhla jsem se vpřed. Pohybovala jsem se nevyzpytatelnou, děsivou rychlostí zraněné šelmy zahnané do kouta, která už nemá co ztratit. Štěrk pod mými botami zakřupal. Popadla jsem Giselle za krk a prsty jsem jí pevně stiskla tenkou průdušnici. Trhla jsem jejím zrádným tělem dozadu přímo na své krvácející tělo. Ostrá, chladná čepel mé dýky se setkala s její bledou, neposkvrněnou kůží.

„Ah! Co to děláš?! Pusť mě!“ zaječela Giselle, její hlas se změnil v hysterické kvičení. Drápala mě po zápěstí a pěstěné nehty zaryla do mé kůže.

Neodpověděla jsem. Místo toho jsem stisk sevřela pevněji a přitiskla jí ocel na krk ještě silněji, dokud se jí na dokonalém krku neobjevila tenká, jasně červená linie krve.

„Kaelio!“ zaštěkal Caius, jeho hlas zaburácel přes nádvoří. Vzduch se zachvěl pod pouhou silou jeho Alfovského příkazu. „Okamžitě ji pusť!“

Magické donucení jeho tónu se přese mě přehnalo, těžké a nekompromisní. V minulosti by mě tento hlas srazil na kolena. Přinutil by mou vlčici k podřízenosti. Jenže Nyla umírala. Naše pouto bylo zničené. To donucení po mně zkrátka jen sklouzlo, bezmocné proti ženě, jejíž duše už byla z poloviny odříznuta.

Znovu jsem se zasmála, zvuk to byl temný a prázdný.

„Drž zobák!“ zařvala jsem na něj nazpět.

Caiusovou pohlednou tváří probleskl šok. Očekával, že se podvolím. Očekával, že se přikrčím a poslechnu jeho příkaz jako dobrý, loajální voják. To, že se mu postavím tak otevřeně, tak drze přímo před jeho vlastními muži, to vůbec nečekal.

Giselle se v mém sevření klepala. Záda měla pevně přitisknutá k mé hrudi, cítila jsem nepravidelný tlukot jejího srdce. „C-co to s tebou je, Kaelio?“ vykoktala a po tvářích jí stékaly slzy. „Děsíš mě. Nech toho.“

Její třes, její patetické slzy, její naprosté pokrytectví – to všechno jen přiživilo zuřící peklo v mých žilách. Znovu ve mně zabublal šílený smích. Zaklonila jsem jí hlavu, čímž jsem ještě více odkryla její hrdlo mé čepeli.

„Já tě děsím?“ Můj hlas přeskočil, plný agónie a zuřivosti. „Já tě děsím?! Máš vůbec ponětí, jak jsem prožila celý svůj život? Byla jsem vyděšená k smrti! Vyděšená z toho, že umřu. Vyděšená z toho, že tuhle smečku zklamu. Čelila jsem smrti na bojišti víckrát, než dokážeš vůbec spočítat. A když se konečně doplazím zpátky domů, protože jsem samotnému osudu utekla přímo z lopaty, co tu najdu?“

Přiblížila jsem rty těsně k jejímu uchu a trhaně dýchala. „Najdu svou sestru. Najdu svého druha. Dva lidi, kterým jsem na tomto světě věřila nejvíce a kteří spikli, aby mě zavraždili.“

Zapřela jsem se do ní a svá další slova procedila skrz zuby, aby je obojí mohla slyšet Giselle i Caius. „Takže mi řekni, Giselle. Řekni mi to hned teď. Která z nás dvou je děsivější? Ta dvou-tvářná děvka, co se usmívá jako anděl, zatímco zbaběle bodne vlastní dvojče do zad? Nebo ta šílená děvka s nožem, která nemá absolutně co ztratit?“

Čepelí jsem jí sjela jen o zlomek palce hlouběji. Červená linie se rozšířila. Krev jí stekla po bledém krku a obarvila límec jejích okázalých šatů.

„Ah!“ zaječela Giselle a začala v mém sevření divoce zmítat sebou. „Caii! Pomoz mi! Ona mě vážně zabije! Udělej něco!“

Panika se konečně probojovala skrz Caiusovu chladnou, vykalkulovanou fasádu. Váhavě udělal krok vpřed a zvedl ruce v uklidňujícím gestu.

„Uklidni se, přestaň se hýbat, nebo ten řez jenom zhoršíš,“ nabádal ji Caius, i když nespustil oči z těch mých. „Nic ti neudělá, Giselle. Znám ji.“

„D-dobře...“ zafňukala Giselle, přestože jeho slova ji vůbec neutěšila. Cítila to zběsilé tlučení mého hrudníku. Cítila ten vražedný úmysl vyzařující z mých kostí.

Caius upřel svůj zoufalý pohled zpátky na mě a snažil se uvažovat s mrtvou ženou. „To stačí, Kaelio. Vím, že jsi rozzlobená. Ale ty jsi racionální. Nejsi typ člověka, co by udělal něco takhle hloupého. Nikdy jsem neřekl, že tě zabiju. Stále ti můžeme odpustit. Jen tu zbraň polož. Nech ji jít.“

Ukázal k obvodu nádvoří. „Všichni moji muži mají šípy namířené na tebe. Mohl bych jim nařídit, aby vystřelili, a ani jediný šíp by neškrábl Giselle. Takže tohle sama ukonči. Dej ten nůž dolů.“

Zírala jsem na něj. Hruď se mi dmula. Má ruka zůstávala pevně u Gisellina krku.

Ušklíbla jsem se, s hořkým, zkrouceným zvukem. „Myslíš si, že se bojím smrti? Ne, Caii. Mýlíš se. Smrt a já jsme důvěrní, staří přátelé. Tvoji muži klidně mohou začít střílet. Já jsem právě před chvílí přežila smrtící déšť šípů tam v lese. Žádná z tvých hrozeb mě neděsí. Nebojím se umřít.“

Můj stisk na jílci dýky zesílil. „Ale přísahám na svůj život, že s sebou někoho stáhnu do pekla.“

Připravila jsem se rozříznout hrdlo sestře, která mě zničila. Ale mé tělo mě zradilo. Jed kolující v mých žilách se vzepjal, což způsobilo, že se mi svaly zkroutily v křeči. Zlomek sekundy fyzického zaváhání mi sevřel paži.

Giselle ten výpadek ucítila. Využila příležitosti, odhodila svou váhu vzad a vrazila ostrý loket přímo do mé otevřené, neošetřené válečné rány.

Skrz žebra mi projela oslepující, mučivá exploze bolesti. Svět zableskl do běla. Z plic mi vyrazil dech a kolena se mi okamžitě podlomila.

Zasténala jsem a padla na zkrvavenou dlažbu.

Giselle se vytrhla z mého oslabeného sevření. Potácela se dopředu, hystericky plakala a zachránila se pádem přímo do Caiusovy ochranné náruče.

„Jsi v pořádku, Giselle?“ dožadoval se Caius s hlasem plným zoufalých obav. Jeho velké ruce jí přejížděly po tváři a ramenou, zkoumaly, jestli není zraněná, jako by byla vyrobena z křehkého skla.

Dramaticky oddechovala a svírala látku jeho košile. „J-já jsem v pořádku. To bylo těsně... vážně mě chtěla zabít, Caii.“

Caius kolem ní obtočil ruce a přitáhl si ji pevně na hruď. Otočil hlavu a zíral na mě. V jeho zelených očích prudce vzplálo čisté, nespoutané znechucení.

„Jsi šílená, Kaelio,“ odplivl si, a jed v jeho hlase ostře kontrastoval s tím, jak něžně držel mou sestru. „Za tohle tě potrestám. Kdyby Giselle kvůli tobě přišla o dítě, postaral bych se o to, abys litovala každého nadechnutí.“

Ztuhla jsem. Agónie v mém boku vybledla do tupého, vzdáleného šumu.

Její dítě?

Můj pohled sjel dolů, až se zastavil v místě, kde Giselliny ruce ochranitelsky spočívaly na jejím plochém bříšku. To děsivé zjištění do sebe najednou pomalu zapadlo. Zvedla jsem oči a střetla jsem se s jejich. Stáli tam společně, jednotní. Necukli sebou. Neodvrátili zrak. Zkrátka mi zírali zpátky do očí a čekali, až se zlomím.

Giselle nosila Caiusovo dítě.

Můj druh a má sestra dvojče spolu stvořili život přesně v době, kdy spřádali mou smrt. Tohle byla ta poslední, zničující rána, zasazená zbytkům toho mála příčetnosti, které mi ještě zbyly.

V hrdle mi začal bublat dutý, zlomený smích, ale spolkla jsem ho. Neposkytnu jim to potěšení vidět mě plakat. Ignorujíc palčivý oheň trhající mé selhávající fyzické tělo, opřela jsem ruce o dlažební kostky a donutila své zlomené tělo se narovnat. Čerstvá krev mi nepřetržitě kapala na zem pod mými botami, kde se shromažďovala v prasklinách na nádvoří.

Stála jsem narovnaná. Srovnala jsem ramena. Pohlédla jsem na příšery, které mi ukradly život.

„Víte co?“ Můj hlas vyšel neuvěřitelně klidně. Ticho na nádvoří zesílilo každou slabiku. „Já vás dokonce už ani neobviňuju. Obviňuju sebe. Obviňuju sama sebe, že jsem byla tak slepá, tak stupidní. Za to pošetilé plýtvání svou drahocennou láskou a svou hlubokou oddaností na monstra.“

Vyměnili si zmatený pohled, očividně znervóznělí mou náhlou změnou chování. Očekávali vztek. Očekávali žebrání.

Věnovala jsem jim klidný, zlomený úsměv.

„Kdyby mi byla někdy dána další šance, Caii. Giselle. Udělám vše pro to, abych se stala vaší nejhorší noční můrou,“ přísahala jsem, a můj hlas se odrážel se zlověstnou konečností. „Připravím vás o všechno. Udělám vaše životy tak ubohé, jak vy jste udělali můj. Svléknu vás donaha, dokud vám nezbude naprosto nic. A ze všeho nejvíc se postarám o to, abyste nikdy neměli tu jedinou věc, po které oba tolik toužíte.“

Zvedla jsem bradu a zírala Caiusovi přímo do duše.

„Já, Kaelia Ashwoodová, vám slibuji toto: i kdybych musela uzavřít dohodu se samotným ďáblem, budu vás strašit po zbytek vašich životů.“

Jako by samotný vesmír stvrzoval mou kletbu, obloha nad námi zaburácela. Oblohou se prudce rozezněl hrom, nepřirozený, ohlušující řev, který zatřásl samotnými základy hradu. Stráže sebou cukly a stiskly své zbraně pevněji. Caiusova tvář se stáhla, když slunce zakryly temné mraky.

Měsíční bohyně vyslyšela můj slib. A stejně tak ďábel.

„A k tvému odmítnutí, Caii...“ zašeptala jsem. Oči se mi vpily do těch jeho, držela jsem jeho pohled v zajetí. „Doufám, že tato odpověď pro tebe bude uspokojující.“

Ještě než stihl Caius zpracovat má slova, ještě než kterýkoliv strážný stihl založit šíp nebo přikročit vpřed, aby mě zastavil, otočila jsem dýku v ruce a oběma rukama sevřela jílec.

Caiusovi se oči rozšířily. Prozření nad tím, co se právě chystám udělat, ho konečně udeřilo. „Kaelio—!“

Vzepjal se vpřed a natahoval ruku, aby mě zastavil. Ale byl příliš pomalý. Byla jsem rychlejší.

Vší zbývající, vytrácející se silou v pažích jsem si prudce vrazila vlastní čepel hluboko do hrudi. Kov prořízl mé maso, vklouzl mezi žebra a sjel přímo směrem k mému srdci. Nedovolím jedu, aby si mě vzal. Nenechám je dívat se na mě, jak uvadám v hladomorně. Odepřela jsem jim potěšení nad mojí pomalou smrtí.

Sáhla jsem si na prsa, když mě čepel zasáhla.

Chaotický svět kolem mě se okamžitě rozplynul v absolutním tichu. Kolena mi dopadla na kámen. Hlava klesla kupředu. Z mé hrudi vyrazila teplá, tmavá krev, splachovala zem v těžkém, rytmickém tlukotu. Zrak se mi zamlžil, okraje nádvoří zešedly a zneostřily se. Viděla jsem, jak Caius a Giselle zmrzli na místě, s tvářemi vybledlými z šoku. Rty se jim pohybovaly a řvali slova, která už jsem nedokázala slyšet. Zvuk se ztrácel pod valícím se řevem krve v mých uších.

Fyzický svět vybledl, a já jsem vplula do tichého, temného prostoru své mysli.

‚Nylo...‘ volala jsem zevnitř, zatímco jsem hledala svou vlčici na rozlehlé pustině mé mysli. ‚Jsi tu?‘

Nastal dlouhý, mučivý moment absolutního ticha. Pak se k mé duši lehce přitřel slabý, problikávající záchvěv něčí přítomnosti.

‚Ano, Kaelio,‘ odvětila Nyla tichým, slabým šeptem. ‚Jsem tu. Byla jsem tu pořád. Pokaždé, když zemřeš ty, já zemřu s tebou. Jsem tady u tebe i v tvůj poslední den.‘

Na mých skutečných rtech se objevil chabý úsměv. Slzy stékaly po tvářích a mísily se s krví na obličeji.

‚Omlouvám se,‘ řekla jsem jí, a srdce mě bolelo pocity zaryté, drtivé viny. ‚Omlouvám se, že jsem byla tak stupidní. Že jsem nás nedokázala obě ochránit. Za to, že jsem neochránila tebe.‘

Její přítomnost byla hřejivá, jako dohasínající řeřavý uhlík rozplývající se ve tmě. ‚To je v pořádku, Kaelio.‘

Má fyzická síla velmi rychle odcházela. Nohy a ruce se pomalu stávaly necitelnými, a po páteři mi začal stoupat mráz. Dech byl povrchní a chabý. Ale v posledních momentech předtím, než si pro mě přišla temná prázdnota, poslala jsem zoufalou, prosící modlitbu vzhůru na nebesa.

Měsíční bohyně, nevím, jestli mě slyšíš. Ale pokud nasloucháš, prosím. Dej mi ještě jednu šanci. Nechci umřít tak nespravedlivě. Nechci být zrazena a pak znovu zemřít.

Ze všech stran se hnala temnota, dusivá a těžká.

Dej mi šanci na znovuzrození. Dej mi šanci na brutální pomstu. Ale tentokrát, nech mě rozpamatovat si na mou minulost co nejdříve. Nedovol mi znovu klopýtat tmou. Nedovol mi zemřít bez vědomí o tom, kdo jsou ve skutečnosti mí nepřátelé. Prosím. Prosím, snažně tě prosím. Dej mi desátý život.

Oblohou se naposledy převalilo hromobití, otřáslo mými kostmi ještě před tím, než všechno najednou potemnělo.

****

Probuzení.

Začala jsem se dusit.

Nedokázala jsem dýchat. Něco těžkého a mrazivého mě silou vtahovalo dolů, a já klesala hlouběji a hlouběji do nekonečné, ledové propasti. Nos i krk jsem měla plný vody. Hrudník mě pálil prvotní, panickou snahou získat kyslík. Chtěla jsem otevřít oči, ale štiplavá voda mě k tomu donutila jen zlehka, takže jsem chaotický svět okolo sebe vnímala silně rozostřeně.

Takže tohle to bylo.

Byla jsem v pekle.

V mysli se mi rozezněla slova mé babičky. „Když lidé zemřou, dítě moje, jejich hříchy je následují. Na každého čeká jeho vlastní peklo.“

Byla pro mě tahle dusivá propast jako trest? Ignorovala Bohyně mou zoufalou prosbu? Takže desátý život mi nedala. Ten devátý byl skutečně tím posledním.

V hrdle mi začal bublat hořký smích, jen aby ho okamžitě pohltila ledová voda. Končetiny jsem měla ztuhlé a těžké, a tak jsem přestala s oním proudem bojovat. Chtěla jsem je všechny přimět zaplatit, všechny, co se podíleli na mé zradě, ale osud mi to nedopřál.

Pokud to ale bylo peklo, proč se ta mrazivá teplota jevila tak skutečně? Proč můj mozek na mě vřískal, ať začnu kopat nohama a plavu?

„Slečno Kaelio!“

Skrz prolomenou vodní hladinu dolehl ztlumený, panický křik.

„Slečno Kaelio!“

Co to bylo?

Trhla jsem hlavou vzad a mým rozostřeným zrakem prolétl deformovaný obrys nad vodní hladinou. Někdo na mě z plných plic křičel jménem. A přesně tehdy to na mě dopadlo plnou silou a s ohromující jasností. Nebyla jsem v žádném nekonečném posmrtném prázdnu. Já se utopila v řece.

Vzpomínky rázem zapadly na své místo. Znala jsem to tu. Bylo to přesně jako před osmi lety.

Švihla jsem hlavou do boku. Vedle mě v ledové vodě, s křikem dožadujícím se o pomoc, sebou dramaticky plácala mladší verze mé dvojí sestry Giselle.

Přesně načasované na povel se s těžkým šplouchnutím zjevil nad hladinou proud krve. Můj starší bratr Vane skočil do řeky. Plaval rychlými a dlouhými tempy, oči se upíraly pouze na Giselle. Bez slitování proletěl skrz, rukama zavadil do mých ramenou a absolutně ho zajímalo jenom dostat naši cennou sestřičku do bezpečí. Bezduše mě tam nechal jako dříví na utopení.

Sledovala jsem, jak ji vytahuje nahoru a s chladným nezájmem pocítila jen naprosté nic. Bylo to přesně to samé, jako dříve.

O několik sekund později se znovu ozvalo cáknutí do vody.

Můj druhý bratr, Torin, seskočil do vody a mířil se ke dnu plným tempem. Očima jsem jej skrze tu šedivou břečku chladnokrevně pozorovala, s logickou myslí zvažující každý z jeho činů. Torin za mnou rozhodně neplaval ze sounáležitosti ke své sestřičce. Jemu na mně nesešlo. On potřeboval, abych byla já živá, aby ze mě mohli jako z Měsíční zrozené vytlouci prospěch a fungovala jako jejich štít.

Pod vodou se mé rty zkroutily do dravého úsměvu.

Bohyně na mé modlitby odpověděla. Opravdu mě poslala zpátky. A navíc, protentokrát jsem měla naprosto všechny mučivé zážitky za mých děsivých devět životů zaryté hluboko ve své paměti.

Torin už s rozzuřeným výrazem rychle doplaval až ke mně a chtěl mě nabrat rukama s jasným cílem vytáhnout mě nahoru jako veliký hrdina.

Avšak dřív, než jeho dlaně sáhly blízko mého pasu, stalo se naprosto něco nepředvídatelného. Strčila jsem jej od sebe. Dlaněmi jsem zatlačila přímo proti jeho prsním svalům s drtivým dopadem a napětím.

Torin pod vodou překvapeně vyvalil oči. Ignorovala jsem to. Využila jsem nepřirozenou dávku zbylých sil ve svých ztuhlých, chabých svalech pro rozcvičenou koordinaci, mocně zapřela do nohou a začala plavat přímo za světlem.

O chvíli později jsem prolomila onu děsivou a mrznoucí hranici vody. Bylo to něco neuvěřitelného a něco z čeho sršela zrada a opovržení.

Já se však rozhodla. Protentokrát si zajistím hlubokou nezkrotnou odplatu a neponížím se do patetické oběti. Nebudu žádat o to málo drobečků lítostivosti ze zoufalého štěkaní na nikoho. Dnes se narodil ten stín pomsty, jenž vycítil tu moc. Teď jim nenechám proplout absolutně jedinou chybičku.

Já se totiž rozhodla přesně ukázat jim pravý odlesk utrpení.