Avery

Srdce se mi dmulo radostí při pomyšlení, že se moje vyčerpávající tvrdá práce a odhodlání konečně vyplatily. Dlouhé, úmorné noci, kdy jsem se učila nazpaměť složité obklady a luštila rozpadající se starobylé texty, mi zajistily zázračné povýšení do Léčitelského programu. Kdybych k sobě ale měla být upřímná, to hlavní nadšení nepramenilo jen z akademického úspěchu. Bylo to z toho dechberoucího uvědomění, že budu znovu existovat v Reeceově světě.

Zoufale jsem se držela vzácných vzpomínek na jeho dřívější laskavost a přehrávala si je v mysli jako záchranné lano. Živě jsem si vybavovala ten těžký, dusivý prach v archivech akademie. Tyčící se dřevěné police jako by se vysmívaly mému boji, když jsem se snažila na svých křehkých pažích udržet v rovnováze hory těžkopádných učebnic. Svaly mě pálily, knihy mi vyklouzávaly z náruče, když se zničehonic jakoby zhmotnil z prázdna. Natáhl své silné, mozolnaté ruce a bez námahy mě toho obrovského břemene zbavil. Usmál se – byl to jasný, upřímný výraz, který mu zasáhl i ty jeho temné oči – a zavtipkoval o tom, že si budoucí léčitelé musí chránit páteř ještě dřív, než odpromují.

Pak tu byl ten incident v přeplněné jídelně. Při vzpomínce na kruté, pošklebující se čistokrevné, kteří mi schválně vyrazili z rukou těžký tác s jídlem, se mi stále svírala hruď. Hlasitý rachot kovového tácu o kamennou podlahu se rozlehl celou místností, následován mokrým cáknutím horkého guláše, který mi promáčel boty. Než mě ta drtivá tíha ponížení stačila rozplakat, byl tam Reece. Zuřivě se mě zastal, upřel na smějící se čistokrevné tvrdý, velitelský pohled, po kterém se okamžitě a v tichosti rozprchli. Klekl si vedle mě přímo tam, doprostřed té spouště, a pomohl mi sbírat zničený oběd. Zmáčkl mi rameno a z jeho doteku vyzařovalo uklidňující teplo. *Neboj se. Už jsem tady.*

Tyto prchavé, krásné okamžiky udržovaly mou křehkou naději při životě bezmála rok. Díky nim jsem uvěřila, že mě skutečně vnímá jako něco víc než jen ubohou, bezvlčí dívku, která si nezaslouží místo na této prestižní škole. I když on postoupil do vyšších ročníků v oboru bojovníků a naše náhodná, každodenní setkání vyšuměla do prázdna, odmítala jsem se té naděje vzdát.

Rozhodnutá dokázat si, že jeho dávná něha musela znamenat něco skutečného, jsem se zastavila poblíž okraje cvičiště. Sáhla jsem do kapsy uniformy a prsty pevně sevřely ručně vyrobenou bledě modrou kartičku. Pečlivě a s maximální pozorností jsem na ni napsala pozvání a žádala ho, aby se stal mým partnerem na Měsíčním bále. Strávila jsem hodiny u svého mrňavého stolu, okraje pergamenu jsem zdobila křehkými stříbrnými měsíčními květy a dbala na to, aby každý okvětní lístek vypadal bezchybně. Na zadní stranu jsem nakreslila malou, upřímnou skicu jeho šedohnědé vlčí podoby. Nebylo to sice dílo mistra, ale vložila jsem veškerý svůj obdiv do toho, abych zachytila ten jeho hrdý náklon hlavy.

Srdce se mi v hrudi rozbušilo vyděšeným, frenetickým rytmem, až se mi z toho točila hlava. *Není povrchní,* připomínala jsem si a donutila své plíce, aby se zhluboka nadechly svěžího podzimního vzduchu. *Nikdy ho nezajímala krevní linie. Pomohl mi, když nikdo jiný nechtěl. Má dobré srdce.*

Posbírala jsem každou kapku odvahy, kterou jsem měla, a přistoupila k němu před šatnami arény. Nádvoří bylo víceméně prázdné a odpolední stíny se dlouze táhly po dlažebních kostkách. Reece stál sám pod rozložitými vavříny. Právě se umyl a vyměnil těžkou, potem nasáklou cvičební kůži za jednoduchou, prodyšnou lněnou košili. Světlá látka ostře kontrastovala s jeho sluncem políbenou pokožkou a ve vlhkých tmavých vlasech se mu zachytávaly zbytky slunečního svitu, zatímco upíral zrak k obzoru.

S každým krokem se mi třásly nohy. Štěrk mi pod botami hlasitě křupal a oznamoval můj příchod. Reece pomalu otočil hlavu.

„Ahoj,“ podařilo se mi ze sebe dostat, ale hlas zněl tichounce a roztřeseně. Odkašlala jsem si, donutila se narovnat a ignorovala pot, který se mi hromadil na dlaních. „Viděla jsem před chvílí tvůj zápas. Byl jsi tam neuvěřitelný.“

Připravila jsem se na jeho úsměv, čekala na to důvěrně známé, uklidňující teplo, které rozzáří jeho tvář.

Místo toho se jeho výraz okamžitě změnil v něco až děsivě zdvořilého. Na tvář mu spadla chladná maska a vymazala toho uvolněného kluka z předchozí vteřiny. Vypadal jen prostě mile, byl uzavřený a naprosto neosobní.

„Díky,“ odpověděl. Jeho tón byl úsečný a nesl v sobě ostrý, odmítavý osten. „To je od tebe milé.“

Rozhostilo se mezi námi těžké, dusivé ticho, jež se rozpínalo jako obrovská propast. Z jeho postoje vyzařovala jasná, nevyřčená touha být ponechán o samotě. Přenesl váhu směrem ode mě, očima těkal ke kamenné cestičce vedoucí k ubikacím Bet, jako by propočítával nejrychlejší únikovou cestu.

Ruce se mi třásly. *Udělej to hned,* nařídila jsem si a kousla se do vnitřní strany tváře.

„Já...“ zakoktala jsem, vytáhla z kapsy tu pečlivě vyrobenou kartičku a natáhla ji k němu. „Chtěla jsem ti něco dát.“

Reece pohlédl na mou roztřesenou ruku. Na dlouhou, mučivou vteřinu se vůbec nepohnul. Pak natáhl ruku a vzal si ji s takovou tou opatrnou, odměřenou zdvořilostí, kterou by člověk projevil cizímu, otravnému dítěti nabízejícímu ušmudlaný obrázek malovaný prsty. Jeho prsty o papír sotva zavadily, čímž se ujistil, že se nedopatřením nedotkne mé kůže.

Zůstala jsem stát jako přimrazená, sotva jsem se odvažovala dýchat. Sledovala jsem, jak jeho oči přelétly mou pečlivou kaligrafii a čtou slova prosící o tu čest stát se mým partnerem na Měsíčním bále. Sledovala jsem, jak kartičku otáčí a jeho pohled spočívá přímo na mé neobratné kresbě vlka.

Jeho výraz zůstal zdrcujícím způsobem prázdný. Přes jeho hezké rysy nepřeletěl ani jediný záblesk překvapení, radosti nebo potěšení. Prostě na tu kartičku jen zíral, jako by to byla nějaká drobná, matoucí nepříjemnost.

Než jsem dokázala najít hlas, abych mu vysvětlila význam těch měsíčních květů, za zády mi na štěrku hlasitě zakřupaly těžké boty.

Přikráčel k nám vysoký Beta a přerušil to napjaté ticho. Měl široká, svalnatá ramena a ostrou, arogantní linii čelisti. Zastavil se přesně ve chvíli, kdy jeho oči spočinuly na mně.

„Počkat,“ řekl nově příchozí, přistoupil blíž, aby si prohlédl mou uniformu. „Ty jsi tady? V pokročilé divizi?“

Stáhla jsem se, instinktivně si překřížila paže přes hruď, abych se zmenšila. „Já... ano.“

„Gavin Morrison,“ představil se, ačkoli mi to jméno nic neříkalo.

Gavinův pohled bleskově těkal mezi mnou a Reecem. V očích se mu rozhořel krutý, vypočítavý záblesk. Vydal ze sebe ostrý, skřípavý smích, ze kterého mi po kůži přeběhl mráz intenzivní hrůzy.

„Ať se propadnu,“ prohlásil Gavin nahlas. Podíval se na Reece a jeho úšklebek se rozšířil v potměšilý úsměv. „Byl jsem si jistý, že ta sázka padla, když jsem zjistil, že trčí zpátky v základním oboru.“

*Sázka.*

To slovo mě zasáhlo jako fyzická, brutální facka do tváře. Vzduch mi okamžitě zmizel z plic. V uších mi začalo vysokofrekvenčně pískat, což přehlušilo šustění listí vavřínových stromů.

Zírala jsem na Reece a moje srdce křičelo, aby to popřel. Potřebovala jsem, aby Gavinovi řekl, že lže, aby mu řekl, ať drží hubu, aby mě bránil úplně stejně, jako to udělal tehdy v jídelně před všemi těmi měsíci.

Reeceova čelist se při tom narušení téměř neznatelně zatnula. Tvrdošíjně se na mě ale odmítal podívat. Temné oči upíral přímo před sebe, svůj profil ztuhlý a neústupný v tom hasnoucím světle.

Pak, v gestu nenucené krutosti, které mi v hrudi zlomilo něco už napořád, Reece zvedl ruku. Podal moji upřímnou, ručně vyrobenou kartičku přímo Gavinovi.

Žaludek se mi propadl do bezedné propasti.

Gavin ten bledě modrý papír z Reeceova sevření dychtivě vytrhl. Jeho predátorský, posměšný úsměv se rozšířil, když začal nahlas číst moji hluboce osobní pozvánku.

„Pozvánka na Měsíční bál,“ vysmál se Gavin, a jeho tón překypoval falešným úžasem. Otočil kartičku a hlasitě a ošklivě si odfrkl. „A dokonce s roztomilou čmáranicí vlčka.“

Zakroutil hlavou a obdivoval tu kartičku, jako by to byl ten nejvtipnější vtip, co kdy viděl. „Ona tě opravdu naháněla až do pokročilé divize, že? Tak to je teda pořádný zápal.“

Gavinovy oči se leskly zlomyslným pobavením, když Reece silně poplácal po rameni. „Gratuluju, chlape. Musím se přiznat, že jsem si myslel, že to s tou sázkou už dávno odpískáš. Opravdu jsem nevěřil, že máš na to, abys to divadýlko hrál tak dlouho.“

Pevná země jako by se mi pod nohama prudce nakláněla. Prastaré vavříny se mi rozmazaly do chorobné, točící se změti zelené a šedé. Teplý odpolední vánek mi na kůži najednou připadal mrazivý a chladil mi krev v žilách.

Knihovna. Jídelna. Zničená bylinková zahrada.

Divadýlko. Všechno to bylo jen nemocné, zvrácené divadýlko.

S čirou hrůzou jsem na ně zírala. Hrdlo se mi tak bolestivě stáhlo, že jsem se sotva dokázala nadechnout. Ruce se mi sevřely v pěst a nekontrolovatelně se mi třásly podél těla.

„O čem...“ Můj hlas se třásl tak moc, že jsem ten zlomený, roztříštěný zvuk vycházející z mých vlastních rtů sotva poznávala. „O čem to mluvíte?“