Avery

„O sázce,“ konstatoval Gavin. Vyplivl ta slova, jako by šlo o všeobecně známý fakt vesmíru, o prostou pravdu, na jejíž pochopení jsem prostě jen příliš hloupá. Švihl zápěstím a hodil moji bledě modrou kartičku zpět do Reeceovy čekající dlaně. Tvrdý pergamen při nárazu zašustil. Gavin se na mě podíval spatra a oči mu jiskřily tím zvráceným, krutým pobavením, které si někdo může vyhradit pro cvičené zvíře pobíhající v kleci.

Zůstala jsem stát jako přimrazená na dlážděné cestě. Odpolední vánek mi na kůži náhle připadal jako led.

„Když jsme tě minulý semestr viděli natahovat v té bylinkové zahradě,“ pokračoval Gavin a zvýšil hlas natolik, aby se donesl i k procházejícím studentům, „řekl jsem Reeceovi, že není šance, aby se do něj zakoukala nějaká náhodná nula. Vypadala jsi tak uboze. Tak nesměle. Tak strašně křehce. Myslel jsem si, že utečeš, i kdyby se tvým směrem kluk jenom podíval.“

Gavin vydal skřípavý, ošklivý smích. „Ale Reece trval na tom, že to bude hračka. Říkal, že jsi zoufalá. A tak jsme se rovnou na místě vsadili. Jestli tě dokáže přimět k vyznání, k tomu, abys šla s kůží na trh a udělala ze sebe velké, ponižující divadlo, vyhraje vintage koženou bundu mého dědy ze severských tažení.“

Gavin udělal krok vpřed a těžkou rukou plácl Reece po rameni. „Vypadá to, žes tu bundu vyhrál, chlape. Nalítla na to. Dokonce ti vyrobila ubohé malinké milostné psaníčko.“

*Ne.*

Ta jediná slabika se mi zběsile a nahlas ozvěnou rozléhala v hlavě. Slzami zalité oči jsem otočila k Reeceovi. Srdce mi o žebra tlouklo zoufalým, otlučeným rytmem. Potřebovala jsem, aby to popřel. Potřebovala jsem, aby Gavina odstrčil, aby ho umlčel, aby mi nabídl aspoň záblesk toho tepla a ochrany, kterých jsem se celý rok tak zarputile držela. Čekala jsem, až ten princ z bylinkové zahrady udělá krok vpřed.

Ale Reece tam prostě jen stál.

Pečlivě ručně vyrobená kartička, nad kterou jsem strávila hodiny v úzkostech, mu nedbale visela z dlouhých prstů. Držel ji s nulovou úctou, svíral ji jako bezvýznamný kousek odpadu, který čeká, až ho bude moci hodit do nejbližšího koše. Jeho hezký obličej byl až děsivě neutrální. Nebyl v něm žádný hněv namířený vůči jeho kamarádovi. Nebyla v něm vůči mně žádná lítost. V jeho temných očích nebyla ani stopa po provinilosti.

„Reeci?“ Hlas se mi zlomil, křehký a surový na ztichlém nádvoří. „Řekni mi, že lže. Prosím.“

Mezi námi se rozhostilo ticho, husté a dusivé. Těžké, drtivé uvědomění mi narazilo do hrudi jako přílivová vlna ledové vody.

Neznamenalo to vůbec nic.

Vůbec nic z toho nic neznamenalo. Každý společný úsměv v knihovně, každé vlídné slovo v jídelně, pokaždé, když odehnal ty tyrany – byla to nechutná sázka. Zírala jsem na Reece. Iluze se roztříštila a já ho poprvé viděla s děsivou jasností. Nebyl to žádný princ. Nebyl to žádný zachránce, který by si všiml neviditelné dívky. Byl to jen krutý, manipulativní Beta hrající brutální hru s mojí důstojností a s mým srdcem.

Jeden rok. Celý jeden rok svého života jsem vložila do lži.

Spolkla jsem tu ostrou, řezavou bolest v krku. Musela jsem zachránit aspoň ždibec hrdosti. Nemohla jsem jim dovolit, aby viděli, jak se hroutím na kousky přímo tady na dlažbě. Narovnala jsem se v třesoucích se ramenou a natáhla k němu chvějící se ruku.

„Dej mi to.“ Hlas se mi třásl, ale ta slova jsem ze sebe dostala. „Tu kartičku. Chci ji zpátky.“

Reece zamrkal. Vypadal mírně překvapeně, jako by čekal, že se prostě vypařím do vzduchu. Začal zvedat ruku a jeho stisk modrého papíru se uvolnil.

Než se jeho prsty stačily vůbec otevřít, těžké napětí prořízl ostrý hlas.

„Reeci! Tady jsi.“

Sienna Frostová se zhmotnila v dramatickém zavlnění drahého měsíčně bílého hedvábí. Nedotknutelná zlatá holka akademie se pohybovala s dravou, bezchybnou ladností. Její dokonale čisté oblečení jí šustilo kolem nohou, když elegantně zastavila. Její pronikavé oči se okamžitě přikovaly k bledě modrému papíru v Reeceově ruce. S nenucenou, nacvičenou lehkostí mu tu kartičku vytrhla přímo ze sevření, dřív než jsem stihla byť jen cuknout.

„Co to tu máme?“ zeptala se Sienna. Její dokonalé rty se zkroutily do zlomyslného, nadřazeného úsměvu, ze kterého mi po těle přeběhl mráz zlé předtuchy.

Zvedla kartičku, aby se do papíru opřelo havenoucí odpolední světlo. Očima přelétla mou pečlivou kaligrafii. Zírala na jemné měsíční květy, které jsem nakreslila ručně, na složitého malého vlka, kterého jsem stínovala celé hodiny, až jsem z toho dostala křeč do prstů.

„Jak ubohé,“ zapředla. Z hlasu jí odkapávala tak silná blahosklonnost, že hrozilo, že se jí udusím.

Přistoupila blíž k Reeceovi a důvěrně se svým křivkami tvarovaným tělem přitiskla k jeho boku. Přede mnou si ho přivlastnila, vytvořila fyzickou bariéru, kterou bych nikdy nedokázala překročit. Naklonila hlavu a její pohled se se záměrnou krutostí zabodl do mé tváře.

„Měsíční bál je výhradně pro opravdové vlky, Avery,“ informovala mě Sienna tiše. Její tón byl protkán jedem maskovaným za lítost. „To už určitě chápeš. Ty tam nepatříš.“

Než jsem mohla udělat krok vpřed a vytrhnout jí svou zničenou naději, Sienna otevřela své pěstěné prsty.

Kartička se snesla dolů v pomalé, mučivé spirále. Přistála lícem nahoru ve špinavé, blátivé kaluži, která tu zůstala po včerejším dešti.

Nemohla jsem dýchat. Stála jsem paralyzovaná a sledovala, jak se špinavá dešťová voda vpíjí do tvrdého pergamenu. Tmavě modrý inkoust se okamžitě rozmazal, rozpíjel se po stránce a odplavoval slova, do kterých jsem vložila svou duši. Ručně nakreslené měsíční květy ztmavly a zkroutily se, topíce se ve špíně.

Kolem nás propukl šepot. Seběhli se další studenti, které přilákal rozruch a Siennin hlasitý příchod. Slyšela jsem ostré cvakání komunikátorů. Telefony zvednuté do vzduchu jako zbraně. Jasné záblesky fotoaparátů mě oslnily a zachytily moje veřejné, drtivé ponížení ze všech možných úhlů. Prsty ukazovaly na mou roztřesenou postavu. Krutý, ozývající se smích se odrážel od okolních kamenných zdí a dusil mě ze všech stran.

Zírala jsem na tu rozmáčenou, inkoustem zamazanou spoušť v blátě. Hruď se mi prudce zvedala.

„Avery.“ Reeceův hlas prořízl ten smích. Zněl ploše. Otráveně. Definitivně. „Musíš odejít. Jenom se ztrapňuješ.“

Švihla jsem pohledem do jeho tváře. V jeho tónu nebyla žádná omluva. Jen chladné, lhostejné propuštění. Nebylo mu líto, že mě zničil. Byl podrážděný z toho, že tam pořád stojím a kazím estetiku jeho vítězného kolečka.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. Byl to roztříštěný, zlomený zvuk. Už jsem ani nevěděla, komu se omlouvám.

Pak jsem se otočila a rozběhla se pryč.

Prchala jsem naslepo, zoufalá po tom, abych unikla tomu posměšnému smíchu, který mě pronásledoval po cestě. Prosvištěla jsem kolem obrovské tréninkové arény, kde jsem ho sledovala při zápase. Proběhla jsem kolem tyčící se kamenné knihovny, kde jsem se zavírala a snila o naší budoucnosti. Hruď mě pálila s každým zběsilým nadechnutím. Po tvářích mi tekly horké slzy a rozmazávaly pěstěné trávníky a kamenné sochy akademie do chaotické šmouhy zelené a šedé.

Trýznivě se mi v mysli rozléhaly tvrdé, neodpouštějící hlasy mých rodičů. Jejich slova se synchronizovala s bušivým rytmem mých bot dopadajících na hlínu.

*Bez vlka.*

*Bezcená.*

*Proč vůbec existuješ?*

Běžela jsem, dokud za mnou nezmizely udržované pozemky. Cestičku ovládly propletené kořeny a divoká, neudržovaná tráva. Nezastavila jsem se, hnala jsem své plíce až na hranici únosnosti, dokud se pode mnou moje vyčerpané nohy nepodlomily. Kolena se mi zabořila do hlíny přímo na hrozivém okraji Šeptavého lesa.

Byla to prastará, přísně zakázaná zóna akademie. Bylo to nebezpečné území, kde studenti mizeli a už se nikdy nevraceli. Ve vkrádajících se stínech se jako tiší strážci tyčily obrovské, mechem porostlé kameny. Hustá, temná klenba listí se nahoře splétala dohromady, dusila zbytky slunečního světla a nořila okraj lesa do hlubokého šera.

Zhroutila jsem se na vlhkou zem. Studená vlhkost mi prosakovala přes kalhoty od uniformy. Schovala jsem si obličej do dlaní a nechala syrový, nefiltrovaný žalutek rvát se mi z hrdla ve zdrcujících, ošklivých vzlycích. Prsty jsem ryla do mokré hlíny. Plakala jsem nad ztraceným rokem. Plakala jsem kvůli lžím. Byla jsem tak nepředstavitelně unavená. Byla jsem unavená z toho, že jsem pro rodinu neustálým zklamáním. Byla jsem unavená z toho, jak beznadějně toužím po tom, aby mě v tomto brutálním světě někdo chtěl.

Dlouhou dobu se neozývalo nic jiného než zvuk mého vlastního zdrceného pláče, který se rozléhal mezi prastarými, tyčícími se stromy.

Pak se les propadl do nepřirozeného ticha.

Vítr přestal vát. Hmyz ustal ve svém cvrkotu. Dokonce i šustění listí ztichlo.

Skrz to těžké, mrtvolné ticho pronikla ostrá, divoká vůně. Zásáhla mé smysly jako fyzická rána – silná směs hlubokého cedru, svěží máty a hustého, měděně sladkého pachu čerstvé krve.

Ta vůně se obtočila kolem mého těla jako neviditelné, velitelské ruce. V hrudi se mi zatajil dech. Ta racionální část mého mozku, poháněná pudem sebezáchovy, křičela zběsilé varování. *Utíkej. Vypadni odsud. Nebezpečí.*

Ale já se nemohla pohnout. Paralyzující strach vmžiku zmizel a byl zastíněn magnetickou, hlubokou přitažlivostí. Působilo to jako hluboké, prastaré tělesné poznání, které zapadlo na své místo. Žebra mě bolela od té intenzivní síly, která mě táhla směrem do stínů.

Do očí se mi nahrnulo zvláštní, intenzivní štípavé teplo. Ten žár spálil mé zbývající slzy a způsobil, že se soumračné stíny zostřily do živého, až nemožného fokusu. Temný les najednou vypadal jinak, vyrýsovaný v ostrých liniích a kontrastních odstínech.

Zvedla jsem se a ruce se mi třásly, když opustily hlínu. Naslepo jsem klopýtala k mělké kaluži dešťové vody, která se usadila u zkroucených kořenů obrovského dubu. Naklonila jsem se a zadívala se dolů do zčeřeného, tmavého odrazu.

Šokem jsem ztuhla.

Mé duhovky zářily.

V očích mi rytmicky pulsovalo slabé, nadpozemské stříbrné světlo. Tlouklo v dokonalém souladu s mým zrychleným srdcem a zářilo přesně jako čiré měsíční světlo uvězněné pod hladinou vody. Zamrkala jsem, ale ta stříbrná záře zůstala a prořezávala to šero.

Něco takového bylo v podstatě nemožné. Těm bez vlka nemohly zářit oči. Popíralo to všechny biologické zákony, které nás v učebnách učili. Bez vlka znamenalo nečinná, rozbitá, prázdná.

Přesto jsem tam byla a zírala na pohled predátora.

Opojná vůně cedru, máty a krve zesílila. Přelila se přes mě v těžké vlně a působila jako neodolatelné vlákno tahající za samotnou podstatu mého bytí. Ten pach sliboval něco divokého a neznámého a přehlušoval přetrvávající vzpomínku na Siennin smích a Reeceovo chladné odmítnutí.

Moje nohy se začaly pohybovat samy od sebe. Odstoupila jsem od kaluže a nechala za sebou bezpečí hranic akademie. Následovala jsem tu neuvěřitelnou, krví prosycenou vůni hlouběji do zrádné temnoty lesa, nevyhnutelně směřující k něčemu, co mé vlastní tělo rozpoznalo jako něco, co je mi souzeno.