Evangeline okamžitě pochopila závažnost své chyby. Impozantní postava stojící před ní ve stínech musel být Dominic, nejstarší syn Vaneových. Potmě slepě zabloudila do špatné ložnice.

Než vůbec stačila najít hlas, muž promluvil znovu, tónem chladným a prodchnutým neústupnou autoritou. "Otevři oči a podívej se, čí je tohle pokoj."

Zaskočená Evangeline zamrkala proti hustým stínům. Slabé stříbrné měsíční světlo proudící velkými okny odhalilo naprosto odlišné uspořádání od hostinského pokoje, který si předtím zabrala. Minimalistický nábytek, tmavší stěny, mimořádně pevná matrace pod ní — opravdu vpadla do cizího prostoru. Zbytky ospalosti se v mžiku vytratily. V hrudi jí vzplála panika.

Vyškrábala se z obrovské postele a svírala tenkou látku své noční košile, zatímco její bosé nohy dopadly na studenou dřevěnou podlahu. Spěšně ze sebe vykoktala neobratnou omluvu. "Ehm, omlouvám se. Vešla jsem do špatného pokoje. Neudělala jsem to schválně."

Dominic se nepohnul ani o píď. Jen na ni shlížel a jeho hlas byl ve tmě hlubokým, nesmlouvavým a mrazivým zaduněním. "Vypadni."

Naprosto zahanbená Evangeline to nepotřebovala slyšet dvakrát. Prosmýkla se kolem něj a uprchla z pokoje tak rychle, jak ji jen nohy nesly, přičemž jí krev stoupala do tváří, zatímco klopýtala temnou chodbou.

Hned dalšího rána se Evangeline rozešla po schodech dolů plně zpět ve svém převleku. Strávila před zrcadlem o něco více času, aby se ujistila, že její tmavý make-up připomínající saze je řádně nerovnoměrný a že ošklivé shluky falešných znamének pevně drží na svém místě. Právě když dorazila na konec schodiště, zaslechla Finleyho, jak se v jídelně bouřlivě směje.

"Ta ženská je ohyzdná, Dominicu," posmíval se radostně Finley a opřel se na židli. "Slyšel jsem od služebnictva, že ti včera v noci vlezla do pokoje. Nevyděsila tě k smrti, co?"

Evangeline se nad tou poznámkou zamračila a zastavila se v klenutém průchodu. Její hrubý odhad z minulé noci byl správný. Ten muž ve tmě byl Dominic.

Dominic seděl v čele dlouhého jídelního stolu a mlčel. Shlížel do své černé kávy a jeho mysl si matně vybavovala to zvláštní setkání ve tmě. Pamatoval si bezchybnou, světlou pleť a jemnou siluetu ženy, která před ním stála a vlasy jí volně padaly přes ramena. Ale když vzhlédl a sledoval Evangeline sestupující ze schodů, logika převálcovala jeho letmou vzpomínku. Její kůže měla barvu spáleného uhlí, tvář měla těžce zohyzděnou těmi ohavnými znaménky. Stiskl rty. Stíny neosvětlené místnosti jeho oči zkrátka oklamaly. Žádné jiné racionální vysvětlení neexistovalo.

Dominic, vypadající bezchybně a nedotknutelně ve svém černém obleku na míru, vstal. Jeho rysy byly ostré, vytesané s úchvatnou přesností, z níž vyzařovala čirá moc. "Odcházím do kanceláře," oznámil chraplavým hlasem. Otočil se na podpatku a opustil sídlo, aniž by na Evangeline vrhl jediný další pohled.

Jakmile těžké vchodové dveře zaklaply, Finley na ni opět zaměřil svou nenávist. Namířil jejím směrem svou stříbrnou vidličku. "Není divu, že ses včera před námi čtyřmi chovala tak obyčejně. Ukázalo se, že jsi to divadýlko předváděla jen proto, abys mohla vyjet po Dominicovi! Ccc. Nečekal jsem, že tě bude tak těžké přečíst, Evangeline."

Evangeline ignorovala jeho divoké a nepodložené domněnky. Jediné, co udělala, bylo, že v polospánku vlezla do špatného pokoje. Místo toho, aby se ospravedlňovala teenagerovi, tiše si odsunula židli, posadila se a pustila se do snídaně.

Její do očí bijící lhostejnost Finleyho vytáčela k nepříčetnosti. Podrážděný jejím mlčením, přešel až k ní a práskl rukama do leštěného mahagonového stolu. "Říkám ti to hned teď, Evangeline, Dominic tě nikdy nebude mít rád. Už má někoho, kdo se mu líbí, takže bys měla přestat snít." Vydal ze sebe posměšný úšklebek a naklonil se blíž, aby narušil její osobní prostor. "Proč nezkusíš radši vyjet po mně? Když mě dostatečně potěšíš, mohl bych tě milostivě nechat zůstat v sídle Vaneových o pár dní déle."

Evangeline přestala žvýkat. Otočila hlavu a vrhla na něj pohled plný čistého, nefalšovaného znechucení. "Ty?" pronesla odměřeně. "Ty jsi ještě kluk."

Finley byl v rodině nejmladší, momentálně mu bylo osmnáct let, zatímco Evangeline už měla devatenáct.

Rozzuřený tím, že ho tak nenuceně odmítl někdo, koho považoval za někoho hluboko pod svou úrovní, Finley vybuchl. Ve tváři zrudl. "Jak se opovažuješ mě odmítnout? Ať tě ani nenapadne se do mě zamilovat, varuju tě! Okamžitě se zabiju, jestli si někdy vybereš a zasnoubíš se se mnou!"

Lucian, který seděl tiše vedle nich, onen chaotický výstup mlčky pozoroval. Pozorně Evangeline sledoval. Navzdory jejímu příšernému venkovanskému vzhledu a směšnému tmavému make-upu si nemohl pomoct, ale všiml si způsobu, jakým zacházela s příbory. Krájela si jídlo a jedla svou snídani s nenucenou, vytříbenou grácií bohaté, aristokratické dědičky. Byl to do očí bijící kontrast. Lucian zůstával hluboce rozpolcený a přemýšlel, jestli ho nešálí vlastní oči.

Na základě přísných pokynů jejich dědečka Jeremiaha byla Evangeline oficiálně zapsána jako osmnáctiletá studentka posledního ročníku střední školy. Tím se příhodně dostala do naprosto stejného ročníku jako Finley.

Po snídani Finley popadl svůj batoh a agresivně na ni vyštěkl. "Až dorazíme do školy, nikomu neříkej, že se známe, ty zrůdo!"

Evangeline na něj vrhla další opovržlivý pohled, než vyšla předními dveřmi ven. Ignorovala rodinného řidiče a nastoupila přímo do Lucianova luxusního vozu.

Když se usadila do plyšového koženého sedadla spolujezdce, podívala se na Luciana, zmatená tou náhlou logistikou. "Proč nás nemohl řidič vzít s Finleym prostě společně? Chodíme na úplně stejnou školu."

Lucian nastartoval motor, bezmocně si povzdechl a odjel s luxusním vozem pryč od rozlehlého panství. "Dědeček si výslovně přeje, abychom se s tebou sblížili. A tak jsme my čtyři nuceni se od pondělí do pátku střídat v tom, že tě vozíme do školy a ze školy, a o víkendech s tebou musíme trávit vyhrazený čas. Dneska to měl být Dominic, ale protože měl ranní poradu, vzal jsem to za něj."

Když Evangeline slyšela tenhle detailní rozvrh, opřela se o opěrku hlavy. Těžce na ni dolehlo pochopení situace. Těch pět sourozenců Vaneových se hluboce, zuřivě zdráhalo podílet se na tomhle nuceném zasnoubení, přesto je svazovala dědečkova železná pravidla.

Otočila zrak k oknu a ve zpětném zrcátku sledovala, jak za nimi mizí velkolepé železné brány sídla Vaneových. Potichu uvažovala.

*Ne že bych já do toho šla dobrovolně.*