Lucian s luxusním vozem hladce zastavil nedaleko školních bran. Evangeline bez dalšího slova otevřela těžké dveře a vystoupila na dlážděný chodník. Silný motor tiše zabručel, jak se vozidlo znovu zařadilo do ranního provozu a zanechalo ji tam tiše stát uprostřed davů přicházejících studentů. Naklonila hlavu a pohlédla nahoru na impozantní, zlatým písmem vyvedený nápis Akademie St. Jude, který se klenul nad velkolepým vchodem. Když pozorovala spěchající teenagery ve školních uniformách, zaplavila ji letmá vlna nostalgie. Byl to zvláštní pocit, být zpět v tomto prostředí; do třídy na střední škole nevkročila už velmi dlouho.

Letmou vzpomínku odehnala, upravila si batoh, prošla zdobenou železnou bránou a zamířila přímo do ředitelny. Po krátkém úvodu jí jeden ze zaměstnanců předal rozvrh a dovedl ji rušnou chodbou k její přidělené třídě.

V okamžiku, kdy Evangeline překročila práh a vstoupila do své nové třídy, vyvolala její přítomnost okamžitý a zlomyslný poprask. Ležérní, líné tlachání se rázem proměnilo v hlasité lapání po dechu, ukazování prstem a neskrývané opovržení.

"To je ona? Nová snoubenka rodiny Vaneových? Je ohyzdná. Jak by mohla být dost dobrá pro kohokoliv z těch pěti Vaneových sourozenců?" ušklíbla se dívka v první lavici dostatečně nahlas, aby to slyšeli úplně všichni.

"Podívejte na to oblečení. Je to tak staromódní a hnusné. Tu venkovskou vidlačku cítíte až sem," přisadil si s pichlavým smíchem další kluk.

"Proč ji dali zrovna do naší třídy? Jestli vyrůstala někde v zapadákově, musí mít známky úplně pod psa."

Když Evangeline slyšela do očí bijící výsměch odrážející se od stěn, podrážděně mlaskla. Přelétla pohledem nepřátelské tváře a okamžitě si vydedukovala, že dětinský a zlomyslný Finley byl hlavním strůjcem tohoto bleskového šíření zlomyslných fám. Pouze on měl ten zvrácený motiv, aby její původ a identitu rozhlásil tak rychle.

Nevzrušená nespočtem vražedných pohledů, které se jí bodaly do zad, klidně prošla úzkými uličkami mezi lavicemi. Nikdo jí nevěnoval přátelský pohled, natož aby jí odsunul židli. Ignorovala jejich šepot, zamířila přímo do zadní části třídy a posadila se sama do stínem zahaleného kouta.

Ranní vyučovací hodiny se vlekly. Když konečně zazvonil zvonek ohlašující přestávku, Evangeline vstala, protáhla si nohy a zamířila chodbou k dámským toaletám. Venku přede dveřmi toalet sotva ušla dva kroky, než se k ní stáhla notoricky známá parta problémových dívek a agresivně jí zablokovala cestu. Měly na sobě těžký make-up, nedovoleně upravené sukně a úšklebky, ze kterých přímo křičely potíže.

V čele smečky stála arogantní Sloane Whitakerová. Sloane si zkřížila ruce, vystrčila bradu a fyzicky Evangeline zastrašila tím, že jí vstoupila přímo do osobního prostoru.

"Ty musíš být Evangeline Ashfordová," vyhrožovala jí Sloane hlasem odkapávajícím jedem. "Buď rozumná. Vypadni ze sídla Vaneových a okamžitě odjeď z Veridale, nebo toho budeš litovat."

Evangeline si tiše povzdechla a zírala do nepřátelských tváří, které ji obklopovaly. Zdálo se, že zhýčkaní obyvatelé tohoto města ji tu opravdu nechtějí.

"Slyšelas, co Sloane řekla, ty ošklivá zrůdo?" vyštěkla druhá dívka a v ubohé demonstraci drsnosti si prokřupala klouby.

Evangeline se tím dětinským naparováním nenechala vyvést z míry a setkala se se Sloaniným pohledem s chladným, pronikavým výrazem. "Slyšela," odvětila nonšalantně a odhrnula si z ramene zatoulaný pramen vlasů. "Ale já neodejdu. Zůstanu tady, ať už uděláte cokoliv."

Mezitím se ve třídě 12A Finley rozvaloval na lavici a snažil se dohnat spánek. Z lavic před ním ho však probudil náhlý výbuch vzrušených klevet.

"Slyšeli jste to? Sloane ze 12F si vzala svou partu, aby si podaly tu novou ošklivou holku."

"Jo, zahnaly ji do kouta u záchodů. Vsadím se, že tam teď brečí jako želva."

Finley vystřelil do vzpřímené polohy. Na hrudi se mu jako studené závaží usadila panika. Rozšiřoval fámy, aby Evangeline znepříjemnil život ve škole v naději, že uteče zpátky na venkov, ale nikdy neměl v úmyslu nechat to zajít až k fyzické potyčce. Sloane byla bezcitná a měla pověst člověka, který dokáže ublížit. Živě si dokázal představit, jak by ho jeho dědeček Jeremiah doslova zabil, kdyby Evangeline pod jeho dohledem skončila mrtvá nebo zmrzačená.

Bez rozmýšlení vystřelil ze třídy nejvyšší možnou rychlostí, odstrkával překvapené studenty na chodbě a hnal se zasáhnout.

Běžel chodbou, ztěžka oddychoval a rozrazil dveře dámských toalet.

Ztuhl. Dech se mu zasekl v hrdle, když spatřil scénu ohromující zkázy. Čtyři děsivé tyranky byly systematicky zmlácené na kaši. S hekáním ležely na mokrých dlaždicích a svíraly si pohmožděná břicha a zkroucené končetiny. Sloaninu hlavu někdo ponižujícím způsobem násilím narval do porcelánového umyvadla a ze stříbrného kohoutku jí do rozcuchaných, zacuchaných vlasů kapala voda.

Evangeline nad nimi stála jako dobyvatel a oprašovala si ruce. Zasadila se chvějícím se dívkám, které se svíjely na podlaze, o mrazivé varování: "Já, Evangeline Ashfordová, ze všeho nejvíc nesnáším, když mi někdo vyhrožuje. Už si se mnou nikdy nezahrávejte. Je to jasné?"

"Je to jasné!" zakňourala Sloane z umyvadla a snažila se zvednout obličej. "Mýlily jsme se! Omlouváme se!"

Když se Evangeline otočila k odchodu, všimla si Finleyho, který ztuhl v naprostém úžasu ve dveřích. Čelist mu spadla. Věděl naprosto jistě, že Sloane navštěvuje pokročilé kurzy kickboxu, a přesto tahle křehce vypadající holka z venkova zlikvidovala celou partu, aniž by se u toho zapotila.

Když si Evangeline rychle uvědomila, že musí zamaskovat své hrozivé, profesionálně trénované bojové schopnosti, urovnala svůj výraz a zalhala.

"Svou brutální sílu jsem si vybudovala tím, že jsem na venkově kácela těžké stromy a šplhala po zrádných horách," vysvětlila a pokrčila rameny, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. K tomu ještě ležérně dodala: "Tyhle holky z města se zkrátka strašně špatně perou."

Finley tu absurdní výmluvu nervózně polkl. V jeho zpanikařeném, závodícím mozku to vlastně tak trochu dávalo smysl. Stále ještě otřesený hlubokým šokem zrudl v obličeji v hluboké, trapné červeni. Neobratně se otočil, že rychle odejde po chodbě pryč, když vtom Evangeline tázavě pozvedla obočí.

Zírala na jeho ustupující záda a podivně se zeptala: "Mimochodem, co dělá kluk takového, že vtrhne na dámské záchodky?"

Finley málem zakopl o vlastní nohy. "Do toho ti vůbec nic není! Přišel jsem, protože jsem chtěl!" zařval přes rameno a zrychlil krok, dokud nezmizel za rohem.

Evangeline zavrtěla hlavou a vrátila se do klidu své lavice. Sotva se posadila, telefon jí zavibroval o dřevěnou desku. Obrazovku rozzářila naléhavá zpráva.

'Pomozte mi, šéfko!'

Evangeline se zamračila. Z této konkrétní prosby o profesionální pomoc nikdy nekoukalo nic dobrého. 'O co jde?' odepsala.

'Finley Vane z rodiny Vaneových mě dnes v noci vyzval na závod na okruhu Apex. Je to můj zapřisáhlý nepřítel. Prosím, pomozte mi, šéfko. Potřebuju profesionála.'

'Nemám zájem,' naťukala Evangeline, opřela si bradu o ruku a chystala se telefon odložit.

Odesílatel okamžitě poslal další zprávu. 'Nešikanoval vás Finley v sídle Vaneových, šéfko? Je to takový otrava. Prostě mi ho pomozte rozdrtit. Zaplatím vám pět milionů, když pojedete a vyhrajete.'

Evangeline zírala na zářící obrazovku. Odesílatel zoufale nabízel solidní odměnu. Rozhodla se, že ty peníze jsou slušné a že Finley je dostatečně otravný na to, aby si zasloužil brutální lekci pokory, a svůj postoj přehodnotila.

'Dobře,' odepsala líně. 'Jsem na Akademii St. Jude. Vyzvedni mě po škole.'

Poté si vyhledala Lucianův kontakt a napsala mu rychlou, přímou zprávu. 'Mám na práci nějaké osobní záležitosti. Nevyzvedávej mě. Vrátím se domů pozdě.' Lucian jí odpověděl pouze stručným potvrzením, zjevně naprosto nezaujatý tím, kde se nachází nebo jak je na tom s bezpečím.

Po závěrečném školním zvonění, které ohlásilo konec vyučování, Evangeline snadno vyklouzla z rušného areálu. Popošla jeden blok po ulici a všimla si čekajícího, elegantního Lamborghini zaparkovaného u obrubníku. Otevřela dveře a vklouzla na plyšové kožené sedadlo spolujezdce.

Řidič, Jace Montgomery, se k ní otočil s hlubokým zamračením, které mu zvrásnilo čelo. Zíral na její tlustý, křídový make-up, strašné falešné pihy a na její pytlovité, nesedící oblečení.

"Kdo jste?" vyštěkl na ni Jace neomaleně a ukázal na dveře. "Nastoupila jste do špatného auta. Vypadněte." Tu ohyzdnou ženu, která seděla vedle něj, nepoznal.

Evangeline pomalu stočila rty do známého, sebevědomého úsměvu. Podívala se mu přímo do očí a zeptala se: "To mě opravdu nepoznáváš?"

Když Jace uslyšel ten zřetelný, velitelský hlas, spadla mu čelist šokem. Oči se mu rozšířily do velikosti podšálků. "Kurva fix!" vyhrkl ze sebe nadávku a sevřel volant. "Jak to, že jste tak strašlivě znetvořená, šéfko?"

Evangeline ignorovala jeho dramatickou reakci a klidně si zapnula bezpečnostní pás. S nenuceným, autoritativním výrazem mu dala pokyn. "Jeď. Najdi nějaké bezpečné místo, abych ze sebe mohla smýt tenhle dusivý make-up, než zajdeme na večeři."

Jace naprázdno polkl a jeho šok se proměnil v dychtivé očekávání. "Rozumím, šéfko!" odpověděl nadšeně. Dupnul na plyn, s zuřivým rykem nastartoval motor a vyrazil do neonově osvíceného města.