Evangeline stála ve dveřích jako přimrazená. Měla pocit, jako by v její lebce právě vybuchla obrovská bomba a zanechala za sebou jen zvonivé ticho. Naplánovala do posledního detailu svou lest s venkovskou prosťačkou. Nikdy v nejdivočejších snech nečekala, že bude její pravý, úchvatný vzhled odhalen tak brzy, natož jedním z bratrů Vaneových.

Lucian stál nehybně na chodbě a jeho tmavé oči zamyšleně zkoumaly její bezchybnou tvář. Mysl mu běžela na plné obrátky. Téměř viděla, jak se mu v pohledu míhají otázky a jak přemýšlí, jestli je tahle ohromující kráska stojící před ním tou skutečnou Evangeline, nebo jestli je to jen další vrstva jejího složitého převleku.

V krku jí svírala panika, ale potlačila ten plíživý, mrazivý děs, který hrozil, že ji celou pohltí. Místo krčení se strachy zvolila čistou drzost, udělala krok vzad a pokynula do pokoje.

"Co kdybychom si nejdřív promluvili, pane Luciane?" nabídla mu pevným hlasem. "Prosím, pojďte dál."

Otevřela těžké dubové dveře o něco víc. Lucian překročil práh a položil balíček suchého oblečení na nedaleké křeslo. Otočil se k ní s nečitelným výrazem.

Evangeline za ním zavřela dveře a odřízla je od zbytku panství Mercerů. Dávala přednost jednání s chytřejšími, analytickými lidmi bez chození kolem horké kaše. Zhluboka se nadechla a čelila jeho intenzivnímu pohledu přímo.

"Chcete se mě zeptat, proč jsem změnila svůj vzhled, že?" zeptala se.

Lucian krátce přikývl.

"Protože nenávidím představu dohodnutého manželství, proto," prohlásila suše.

Jeho oči se pochopením mírně rozšířily. Pevně sevřená čelist se uvolnila a na rtech se mu mihl nepatrný úšklebek. "Zdá se, že vy a já máme úplně stejný cíl, slečno Ashfordová," odpověděl plynule.

Na kratičkou vteřinu pocítila Evangeline hluboký zmatek. Manželské spojení mezi Ashfordovými a Vaneovými bylo zjevnou výhodou pro moc a postavení jeho rodiny. Proč by se Lucian stavěl proti tak výhodnému svazku? Tuhle dotěrnou myšlenku však smetla stranou. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, do toho jí nic nebylo. Právě teď potřebovala spojenectví.

Chopila se téhle zlaté příležitosti a navrhla obchodní dohodu. "V tom případě, mohl byste mi pomoci udržet to v tajnosti? Nebojte se. Nenechám vás to udělat zadarmo. Na oplátku vám také jednou pomůžu."

Lucian se na ni podíval a jeho výraz se změnil v trpký, těžký sebevýsměch. Sebevědomý dědic zmizel, nahrazen mužem obtěžkaným neviditelným břemenem. "Nemůžete mi pomoci. Nikdo mi nemůže pomoci s tím, co chci udělat," řekl tiše.

Mezi nimi se protáhla napjatá chvíle ticha. Tikání dědečkových hodin v rohu se rozléhalo prostorným apartmá. Nakonec Lucian to ticho prolomil.

"Dobře," řekl. "Slibuji vám to."

"Díky," zamumlala a vydechla vzduch, o kterém ani nevěděla, že ho zadržuje.

Když Lucian ukázal na balíček suchého oblečení ležící na židli, jeho tón zvážněl. "Příště buďte opatrnější. Pokud ještě někdo zjistí, jak ve skutečnosti vypadáte, nebude cesty zpět. Běžte se převléct. Počkám na vás venku a sejdeme dolů společně."

Evangeline mu znovu poděkovala a vzala si oblečení. Jakmile Lucian opustil pokoj, zírala na látku ve svých rukou s naprostým znechucením.

Paige jí poslala těžké, sametově zelené večerní šaty. Byly křiklavé, nelichotivé a na hony vzdálené jejímu skutečnému stylu, ale protože neměla na vybranou, nasoukala se do té hrubé látky.

Zastavila se před vysokým zrcadlem a obdivovala svůj vlastní bezchybný, ohromující odraz. I když se topila v příšerném sametu, její ostré rysy a zářící pleť vzbuzovaly pozornost. Spokojená, že stále vypadá slušně, se stáhla do připojené šatny.

Čas se krátil. Popadla levnou kosmetiku, kterou si schovala do psaníčka. Vpracovala hutný pudr do své světlé pleti a ztmavila ji, dokud nepůsobila matně a nejednotně. Pevnou rukou si nakreslila zpět na tváře a čelist falešná, ohyzdná mateřská znaménka. Její dechberoucí krása zmizela pod uměle vytvořenou ošklivostí.

Když skončila, otevřela dveře a našla Luciana čekajícího na chodbě. Společně prošli dlouhými chodbami a nakonec začali sestupovat po velkolepém schodišti, aby se připojili k večírku.

V okamžiku, kdy se objevili na očích, propukl v luxusním sále bouřlivý, krutý smích.

"Páni, co tímhle ta zrůda sleduje?" posmívala se jedna dívka ze smetánky.

"Jak může mít vůbec tu drzost napodobovat módu slečny Mercerové?" zasmála se nahlas další a ukázala pěstěným prstem na schodiště.

Evangeline přelétla pohledem plnou místnost a zahlédla Paige. Dědička na sobě měla podobné, ačkoliv mnohem kvalitnější, smaragdově zelené šaty. Střih, látka, šperky – vše na Paigině outfitu bylo mistrovským dílem. Vedle ní vypadala Evangeline jako levná, nevkusná napodobenina.

Pochopila, jak hluboká a zlomyslná past na ni byla nastražena.

V mistrovské ukázce falešné, až zvrácené laskavosti Paige vykročila skrze třpytící se dav, aby ji před posmívajícími se hosty hájila.

"Ne, tak to není," oznámila Paige a zajistila, aby její charitu slyšeli všichni přítomní. "Tohle je poprvé, co se Evangeline účastní tak velkolepého večírku, takže jsem jí večerní šaty vybrala sama. Nenapodobovala mě schválně."

Paige pak obrátila pohled k Evangeline a lítostivým povzdechem záměrně přilila olej do planoucího ohně. "Tohle jsou ty nejlepší večerní šaty, co jsem ti vybrala. Jen škoda, že neodpovídají tvému stylu. Příště ti nechám ušít nějaké na míru."

To je ale zákeřná mrcha, pomyslela si Evangeline. Překřížila paže na hrudi a odmítla reagovat na tu ponižující frašku. Ať se smějí. Nestará se o jejich povrchní názory na kus látky.

Macy si její chladné mlčení vyložila jako projev slabé podřízenosti a prodrala se do přední části davu s očima zářícíma zlomyslností. Vložila se do toho přímo z davu.

"Ty jsi ale ošklivá kopírka, Evangeline!" vyprskla Macy.

Lucian svraštil obočí. Jeho vlídné chování zmizelo a hlas mu ztvrdl, když přistoupil blíž k zábradlí. "Dávejte si pozor na jazyk, slečno Thorneová."

Jeho vzácná, veřejná obhajoba však Macyinu planoucí žárlivost jen přiživila. Její tvář zrudla vztekem, když zírala na tu ošklivou dívku po jeho boku.

"Vy venkovští balíci jste úplně jiná liga, co?" posmívala se Macy a udělala krok blíž ke spodní části schodů. "Zdopovala jste snad pana Luciana nějakou magickou drogou? Sourozenci Vaneovi jsou pro vás nedosažitelní, tak se nenechte unést jeho laskavostí. Přestaňte si něco nalhávat a toužit po něčem, co nikdy nebude vaše. Znejte své místo!"

Evangeline pomalu zvedla hlavu. Falešná pokora se rozplynula, když pohlédla té rozmazlené holce přímo do očí. Odpověděla jí mrazivým, na břit ostrým úšklebkem.

"Já jsem vždycky věděla, kde je moje místo. Na druhou stranu, z jaké pozice mi to říkáte vy, slečno Thorneová?"