Těžká železná vrata sídla Vaneů se za nimi zavřela a Evangeline si zhluboka, nesmírně oddychla. Ticho rozlehlého panství bylo v ostrém kontrastu k chaotickému večírku, ale její mysl se stále snažila najít logické vysvětlení pro události toho večera. Během temné jízdy domů studovala Dominicův ostrý profil ve zpětném zrcátku. Proč zakročil? Nebyl ten typ, co by hrál rytíře v lesklé zbroji pro dámu v nesnázích. Drobná část v ní hlodala a přemýšlela, jestli náhodou není hluboko uvnitř dobrý člověk, který má tu vzácnou schopnost nesoudit lidi podle jejich odpudivého zevnějšku.

Tuto matoucí myšlenku zapudila a stáhla se do svého pokoje. Svlékla ze sebe roztrhané sametové šaty a převlékla se do staromódního, nelichotivého pyžama. Vzala nadměrně velké sako od obleku do náručí a zamířila rovnou do Dominicovy soukromé pracovny.

"Tady je vaše sako," řekla a položila těžký kus oblečení poblíž jeho rozházených pracovních dokumentů. "Díky, že jste mi předtím pomohl."

Dominic se neobtěžoval ani vzhlédnout. Vrhl na sako chladný, odmítavý pohled. "Nemusíš mi ho vracet," konstatoval.

V domnění, že je snobský kvůli vodě z bazénu nebo potu, nabídla rozumný kompromis. "Jestli myslíte, že je špinavé, můžu ho dát zítra do čistírny."

Na to Dominic zvedl hlavu. Jeho tmavé oči se do těch jejích zabodly s mrazivou lhostejností. "Už ho nechci."

V Evangelinině hrudi vzplanul záchvěv dusivého vzteku. Naprosté plýtvání ze strany tohohle muže ji píchlo u srdce. Tolik k tomu, že je to slušný chlap, pomyslela si. Ta krátká, křehká iluze o jeho laskavosti se roztříštila na kousky. Ušklíbla se přímo do jeho netečné tváře. "Necháváte mi ho? Tak to ho rovnou vyhodím."

S tím sako popadla a hodila ten oblek šitý na míru přímo do nedalekého odpadkového koše. S intenzivním podrážděním si uvědomila, že za jeho prchavým projevem laskavosti hledala mnohem víc, než v něm bylo, a otočila se na podpatku k odchodu z místnosti.

Východ jí však zatarasil Finley, který stál nehybně v otevřených dveřích, oči vytřeštěné šokem, když mu těkaly od ní ke zmačkané látce v koši.

"S dovolením," odsekla Evangeline a snažila se kolem něj protáhnout.

Finleyho šok se přeměnil ve zuřivost. "Tohle je tvoje práce?" vyštěkl a ukázal roztřeseným prstem na odpadkový koš.

"Jo," potvrdila bez omluvy. "Proč?"

Finley naprosto vypěnil. "Jak se dalo čekat od nevzdělané vidlačky z venkova!" posmíval se jí a jeho hrubý hlas se rozléhal tichou chodbou. "Kdo vůbec jsi, abys kopírovala Paigin rafinovaný styl oblékání? Skoro jsem umřel smíchy, když jsem se díval, jak se snažíš zapadnout. Dominic tě dneska zachránil před ostudou, a ty hodíš jeho oblečení do koše. Máš vůbec tušení, kolik to sako stálo? Okamžitě za něj zaplať!"

Vyčerpaná až na kost, ale odmítající tolerovat to, že jí někdo říká vidlačko, se Evangeline protlačila přes jeho rameno. Došla rázným krokem do své ložnice, vytáhla osobní šekovou knížku a odtrhla prázdný šek. Na řádek načmárala astronomickou částku.

Odpochodovala chodbou zpět a papír mu hrubě vrazila přímo na hruď. "Tady, vezmi si to. Stačí to?"

Finley klopýtl dozadu. Vrhl na ni podezíravý pohled a začal si prohlížet ústřižek papíru v ruce. Když přimhouřil oči na tu dlouhou řadu nul, zeptal se nahlas, jestli to není padělek. Než Evangeline stihla odseknout, roztáhl se mu po tváři zlomyslný, krutý úsměv.

"Jelikož jsi z toho chudého venkova, nebudu tě nutit ty peníze vysolit," ušklíbl se. "Co takhle tohle? Necháme to být, když padneš na kolena a omluvíš se Dominicovi."

Kdyby to byl jakýkoliv normální den doma na venkově, Evangeline by šek zmačkala a mrštila mu ho přímo do jeho arogantního obličeje. Jenže hrát svou roli v téhle velké hře znamenalo držet svou pravou identitu pod pokličkou. Střelila po něm pohledem plným čirého, koncentrovaného pohrdání.

"Proč bych se měla omlouvat, když jsem neudělala nic špatného?" ohradila se.

Finley vypnul hruď a tvář mu zrudla. "Buď ráda, že ti dávám možnost, jak z toho vyklouznout, Evangeline!" zaburácel.

Právě když ta napjatá hádka vrcholila, objevil se z hlavní ložnice na konci chodby děda Jeremiah. Agresivní hluk ho zjevně zaskočil. "Omlouvat? Za co?"

Evangeline nechtěla v přítomnosti staršího pána dělat obrovský povyk, a tak se snažila situaci uklidnit. "O nic nejde, dědo Vane," řekla. "Je to jen drobné nedorozumění."

Finley vycítil svou šanci a se zlobou ji obvinil. "Dědo, tahle vidlačka hodila oblečení, co jí Dominic půjčil, do koše! Chtěl jsem ušetřit její důstojnost, tak jsem po ní chtěl jen, aby se omluvila. Ale nečekal jsem, že bude tak bezostyšná."

Jeremiahův výraz ztemněl. Třemi rychlými kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi. "Dávej si pozor na jazyk, ty nevděčný spratku!" vyštěkl. Natáhl ruku a uštědřil Finleymu ostrý, bolestivý štulec přímo do temene hlavy.

"Au! To bolí!" vyjekl Finley a chytil se za hlavu. Otočil se a na Evangeline nenávistně pohlédl.

Evangeline neuhla a pohled mu oplatila. Hluboko uvnitř věděla, že má čisté svědomí. V téhle situaci neudělala nic špatného. To drahé sako bylo v koši proto, že poslechla Dominicovy chladné instrukce.

Tichá chodba se propadla do napjatého, těžkého patu. Finley tam stál a třel si bolavou hlavu. Vřel hořkou záští a nedokázal uvěřit, že se jeho vlastní dědeček postavil na stranu chudé cizinky.

Pak se Jeremiah otočil k Evangeline. Přísný hněv z jeho rysů zmizel a jeho tvář zjemněla. "O co přesně jde, Evangeline?" zeptal se jí.