Tváří v tvář vřelému, pátravému pohledu Jeremiaha vroucí hněv v Evangelinině hrudi rychle zchladl v pouhé tlumené vření. Na prchavý okamžik ji oslnil staříkův laskavý úsměv. Hluboce jí připomněl jejího vlastního milovaného dědečka Silase. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a vzpamatovala se. „Dominic mě požádal, abych mu pomohla zbavit se jeho oblečení,“ objasnila klidným a jasným hlasem. „Finley si to špatně vyložil.“

Napjaté ticho se prolomilo, když se všechny pohledy stočily ke dveřím pracovny. Stál v nich Dominic, vysoká, impozantní postava rámující vchod. Kývl hlavou – strnule a sotva znatelně –, což bylo tichým potvrzením jejího prohlášení. Řekl jí přece, ať si se sakem dělá, co chce, což znamenalo, že vyhodit ho byla legitimní možnost.

Úleva vyhladila hluboké vrásky na Jeremiahově tváři. Viditelně ho potěšilo zjištění, že budoucí manželka jeho vnuka nepochybila. Okamžitě upřel přísný pohled na svého vnuka. „Ach, takže je to nedorozumění. Okamžitě se Evangeline omluv, ty spratku!“

Finleyho tvář se zkřivila odporem. Klouby mu zbělely, jak zatnul pěsti, a očima by nejraději propálil díru do podlahy. Věděl, že udělal chybu, ale spolknout vlastní pýchu pro něj bylo jako polykat skleněné střepy.

„Na co čekáš? Omluv se,“ naléhal Jeremiah a jeho tón nepřipouštěl žádné námitky.

Finley pevně zavřel oči. Hruď se mu zvedala mělkými nádechy. „Omlouvám se,“ zamumlal skrz zatnuté zuby a v jeho hlase zněla jasná, hořká zášť.

Evangeline sledovala, jak se před ní odvíjí jeho ponížení. Nic špatného neudělala, a přesto jí v žaludku zahlodal ostrý osten neopodstatněné viny, když se dívala, jak je ten chlapec nucen se podrobit. Přešlápla z nohy na nohu. „Ehm... Nic se nestalo,“ zaváhala.

Jeremiahův výraz zjemněl. Pohlédl na Evangeline s upřímnou radostí. „Prosím, od nynějška spolu vycházejte dobře. Těším se, až se staneš snachou rodiny Vaneů.“

Srdce jí spadlo do kalhot. Vycházet s tímhle výbušným klukem? To se zdálo nemožné. Nechtěla mít s touhle rodinou nic společného.

Hned druhého dne brzy ráno rozlehlé panství Vaneů ožívalo tichým ruchem uklízecího personálu. Finley se vlekl chodbou pokrytou kobercem, v mysli mu kypěla pomstychtivá touha po odplatě. Ponížení z předchozí noci mu stále plálo v žilách. Poblíž odpočívadla ve druhém patře si všiml jedné z uklízeček.

„Pane Finley, dávejte prosím pozor,“ varovala ho. „Podlaha je trochu kluzká.“

Finley se zastavil. V mysli se mu zrodil zlomyslný kousek. S úlisným úsměvem se obrátil na uklízečku. „Paní, mohla byste mi prosím přinést těžký kbelík vody na vytírání?“

Nic netušící žena přinesla kbelík plný mýdlové vody. Šokovaně vyjekla, když Finley zvedl těžký plastový okraj a vylil kluzký obsah přímo na velké, leštěné mramorové schodiště. Tekutina se kaskádovitě rozlila po schodech a utvořila na hladkém kameni nebezpečné kaluže.

„Schody zatím neuklízejte,“ nařídil Finley. „Udělejte to až po snídani.“

Uklízečka, dobře obeznámená s jeho pověstí průšviháře, se bez jediného slova vytratila. Finley věděl, že Evangeline je jediná, kdo zůstal nahoře. Schoval se za mramorový sloup za rohem a tiše se chichotal. Dychtivě očekával tupý úder jejího těla padajícího ze schodů a čekal na její ponižující pád až úplně dolů.

Evangeline vyšla ze své ložnice, aniž by tušila o zrádné pasti, která na ni čeká. Rozespale se vydala ke schodišti a její tmavý make-up už byl bezchybně nanesen na celý den. Na chodbě se potkala s bezchybně oblečeným Dominicem. Ten jí zdvořile uhnul a nechal ji jít první.

Krátce mu kývla na poděkování a začala sestupovat dolů.

Sotva po třech krocích narazila její bota na neviditelnou kaluž mýdlové vody.

Tření pod její podrážkou náhle zmizelo. Uklouzla dozadu, divoce máchala rukama a žaludek se jí sevřel naprostou panikou. Pevně zavřela oči a připravila se na mučivé křupnutí kostí o mramor.

Tvrdý náraz však nikdy nepřišel.

Místo toho se kolem jejího pasu bezpečně obtočily silné paže. Ocitla se pevně zachycená v hřejivém, svalnatém objetí. Smysly jí naplnila uklidňující, čistá vůně. Dech se jí zadrhl v krku. Zády se tiskla přímo na Dominicovu širokou, pevnou hruď a jeho ruce ji pevně držely kolem pasu, aby neupadla. Teplo jeho těla pronikalo skrze její tenké oblečení.

Pod silnou vrstvou make-upu jí tváře rozpálil prudký ruměnec. Zaplavila ji panika, odstrčila se od jeho hrudi a odskočila, jako by dostala zásah elektrickým proudem.

Snažila se co nejrychleji vytvořit mezi nimi odstup, zoufale toužíc uniknout intenzivní blízkosti jeho tyčící se postavy.

„Včera na večírku jsem ti pomohl jen proto, že mi to nařídil dědeček,“ rozřízl Dominicův hlas těžké, přetrvávající napětí. Jeho tón byl mrazivý a protkaný absolutním odstupem. „Nevykládej si to špatně.“

Evangeline na schodu zamrzla. Pomalu, zhluboka se nadechla, aby zklidnila zběsilé bušení svého srdce. Otočila se zpět a pohlédla do jeho ledových očí se zářivým, posměšným úsměvem.

„Své místo jsem vždycky znala velmi dobře, pane Dominiku,“ odvětila plynule, odmítajíc ustoupit.

Pátrala v jeho stoické tváři a zachytila nepatrný záblesk emocí. Její úsměv se rozšířil do něčeho odvážného a troufalého. „Ale vy jste na mě tak laskavý. Obávám se, že bych jednoho dne mohla ztratit kontrolu a překročit hranici.“

Dominic stál bez pohnutí, ohromen k mlčení její drzou odpovědí. Spokojená se svým protiútokem se k němu Evangeline otočila zády a ladně dokončila svůj sestup po suché straně schodiště.

Dole v elegantní jídelně se vysokými okny lilo dovnitř denní světlo. Finley seděl u dlouhého mahagonového stolu a lenivě si povídal a smál se s Lucianem. Jedno ucho však stále nastražoval směrem k velkému schodišti a čekal na nevyhnutelný výkřik bolesti.

Kroky pravidelně klapaly o podlahová prkna. Evangeline nonšalantně prošla klenutým průchodem, vypadala naprosto bez úhony a nesmírně pobaveně.

Finleyho krutý smích umřel v hrdle. Spadla mu čelist. Zcela poražen upustil suchý toast na talíř a odstrčil židli dozadu ve snaze nechat snídani snídaní a uprchnout z místnosti.

„Sedni si, Finley!“ vyštěkl Jeremiah a jeho hřmotný hlas chlapce zastavil v pohybu.

Finley se zhroutil zpět na židli.

Jeremiahův přísný pohled se proměnil ve veselý úsměv, když zdravil Evangeline. „Pospěš si s jídlem. Dominic vás dnes oba odveze do školy.“

Finleyho tvář se zkřivila odporem. „Proč? Nechci s ní jet do školy!“ protestoval, jeho hlas byl zabarvený trpkou hrůzou.

„Moje rozhodnutí je konečné,“ prohlásil Jeremiah tónem, který neponechával žádný prostor pro vyjednávání.

Když si Finley uvědomil, že jeho pečlivě naplánovaná past na schodišti selhala, padl na něj tíživý děs. Nevyhnutelně mu na krku přistála její dusivá přítomnost po celou dobu ranní cesty. Popadl svůj toast z talíře a zuřivě se zakousl do suché kůrky. Žvýkal s palčivým hněvem a přes stůl vrhal na Evangeline nenávistné pohledy.

Jelikož tenhle trik nezabral a nevyhnal ji, přísahal si v duchu, pevně svíraje vidličku: Zkusím něco jiného!