Později toho dopoledne se hlučnou třídou, do které Evangeline chodila, prohnala vlna vzrušení. Třídní učitel stál v čele místnosti a tleskáním se snažil utišit neklidné štěbetání, než oznámil příchod nového studenta.

Ve dveřích se objevil vysoký chlapec. „Ahoj všichni. Jsem Finley Vane,“ oznámil. Býskl zářivým, klamně nevinným úsměvem a přelétl pohledem po řadách lavic. Ten jediný úsměv si podmanil celou místnost a vyvolal mezi studentkami hromadné, tiché povzdechnutí. Vypuklo šuškání, jak si dívky vyměňovaly bezdechý obdiv nad jeho vzhledem a žasly nad tím, jak je pohledný.

Evangeline ležela obličejem na lavici a hledala chvilku klidu po dusivém ranním dojíždění. Při zvuku toho pronikavě povědomého hlasu ztuhla. Pomalu zvedla hlavu. Když zabodla zrak do chlapce u tabule, v jejích tmavých očích kmitla hluboká nespokojenost.

*Jaká smůla,* pomyslela si hořce. *Zdá se, že se ho nezbavím, ať jdu kamkoli.*

Dívky, nevnímající její zamračený pohled, si upravovaly vlasy a nepokrytě na Finleyho zíraly v zoufalé naději, že si vybere místo hned vedle nich. Finley jejich pisklavé šepoty ignoroval a rázoval uličkou. Minul každou dychtivou tvář a zamířil přímo k jedinému prázdnému místu ve třídě – k tomu, které bylo hned vedle Evangeline.

Hodil svůj elegantní batoh na podlahu a vklouzl na židli. „Rád tě poznávám, má nová spolusedící,“ řekl. Na rtech mu pohrával uličnický, hrozivý úsměv.

Evangeline, otrávená a bez zájmu o jeho dětinské hry, odmítla vzít jeho přítomnost na vědomí. Oči nechala přilepené k prázdnému sešitu, vzala do ruky pero a bezmyšlenkovitě si s ním hrála. Rytmické ťukání plastu o stůl bylo její jedinou odpovědí.

„Hej, Evangeline! To jsi oněměla?!“ vyštěkl Finley. Jeho křehké ego utrpělo její neochvějným mlčením a jeho zdvořilá fasáda na zlomek vteřiny praskla.

Od toho okamžiku se její poklidný školní život rozpadl na kusy. Finley si dal za úkol ji během každé vyučovací hodiny nesnesitelně otravovat. Kdykoli se učitel otočil, aby něco napsal na tabuli, mával jí rukama v periferním vidění. Kopal do kovových nohou její židle, třásl její lavicí a posílal její pero klouzat po papíře. Dožadoval se její pozornosti, nakláněl se do jejího osobního prostoru, a přesto zůstávala tvrdošíjně, geniálně zticha.

Jeho iritující chování nakonec dosáhlo výbušného vrcholu během hodiny pokročilé matematiky. Přísná učitelka, rázná žena, která netolerovala žádné hlouposti, zaťukala křídou o tabuli. Požádala třídu o dobrovolníky, kteří by se zúčastnili blížící se prestižní matematické olympiády.

Finley se naklonil. Ležérně si mezi prsty protočil své drahé pero a ušklíbl se. „Kolik toho o matematické olympiádě vlastně víš, Evangeline?“

Nechtěla se nechat zatáhnout do hádky, ale byla už unavená z jeho nekonečného rýpání, a tak netrpělivě odsekla: „Jen trochu.“

V Finleyho očích zajiskřil zlomyslný nápad. Bez mrknutí oka vystřelil ruku do vzduchu. Zvýšil hlas, aby ho slyšela celá místnost. „Paní učitelko, Evangeline říká, že se strašně moc chce zúčastnit matematické olympiády!“

Třída okamžitě vybuchla v kruté reptání a špatně potlačovaný smích. Privilegovaní studenti se otáčeli na židlích a vysmívali se jejímu venkovskému původu.

„Ona se chce zúčastnit? Vždyť je ze Zapadákova,“ zašeptala dívka o pár řad výš a její hlas se nesl ztichlou místností. „Buranka přece nemůže rozumět základní algebře, natož rovnicím na úrovni olympiády.“

„Ukousla si mnohem větší sousto, než dokáže žvýkat,“ přidala se další a chichotala se za dlaní.

Učitelka si odkašlala a znovu zaťukala na tabuli, aby třídu utišila. Podívala se na Evangeline se směsicí pochybností a lítosti a pokusila se jí to rozmluvit, aby ji ušetřila veřejného ponížení.

„Pravděpodobně nejste obeznámena s přísnými standardy naší elitní školy v akademických soutěžích, protože jste v tomto městském prostředí tak nová,“ navrhla učitelka jemně. „Co kdybyste si vzala nějaké přípravné hodiny a jednoduše se zúčastnila až příští rok?“

Evangeline sevřela pero pevněji. Z těžké blahosklonnosti v tónu učitelky cítila, jak se na ni dívají spatra. Původně se soutěže vůbec nechtěla zúčastnit. Její jedinou touhou bylo udržet si nenápadnost a proplout školním rokem bez povšimnutí. Ale teď, zahnána do kouta Finleyho záměrnou sabotáží a dusivou lítostí učitelky, neměla na výběr. Odmítla být pro smích.

„To je v pořádku, paní učitelko. Nechte mě soutěžit letos,“ trvala na svém pevně, její hlas byl klidný a prořízl doznívající chichotání.

Učitelka překvapeně zamrkala. „Jste si tím jistá?“

„Nebojte se, paní učitelko,“ dodala Evangeline. „Moje matematika byla na naší staré škole vždycky docela dobrá.“

Jakmile zazvonilo a hodina skončila, Finley se opřel na židli a založil si ruce za hlavou. Vysmíval se jí, z jeho hlasu odkapával falešný soucit. „Měla jsi učitelce prostě říct ne, když o matematické olympiádě nic nevíš! Proč jsi tak tvrdohlavě trvala na tom, že se do soutěže zapojíš? Jak trapné pro tebe!“

Evangeline jeho škodolibost ignorovala a zachovala neutrální výraz. O stehno jí zavibrovalo tiché zabzučení. Sáhla do kapsy a přejela po hladkém okraji svého skrytého telefonu. Pod rouškou chaotického pohybu studentů, kteří si balili tašky, nepozorovaně vyklouzla z hlučné třídy, než stihl říct další slovo.

Propletla se rušnými chodbami a zamířila přímo k opuštěnému zadnímu schodišti. Zde byl vzduch chladnější, daleko od zvědavých očí studentů. Když rozrazila těžké protipožární dveře, uviděla Jace, jak na odpočívadle doslova vibruje nedočkavostí. Nadšeně mával ve vzduchu tlustým dokumentem.

„Šéfko! Šéfko!“ zajásal hlasitě a jeho hlas se odrážel od betonových zdí.

„Pššt! Ztiš to!“ sykla. Třemi dlouhými kroky zkrátila vzdálenost mezi nimi a zatlačila mu hlavu dolů, aby se skrčil pod okno na schodišti. Zkontrolovala okolí, pohlédla nahoru a dolů po schodech, aby se ujistila, že jsou sami. Spokojená ho pustila. „Máš mi říct něco konkrétního?“

Jace jí podal tlustý dokument a doslova zářil pýchou. Stránky byly plné složitých rovnic. „Z doslechu jsem se dozvěděl, že se účastníš matematické olympiády, tak jsem pro tebe připravil nějaké pokročilé cvičební otázky.“

Evangeline si povzdechla a vzala si těžký svazek. Finley o tom musel rozhlásit po celé škole vteřinu poté, co k tomu měl příležitost.

„Proč ses rozhodla zúčastnit matematické olympiády, šéfko?“ zeptal se Jace v hlubokém zmatku a naklonil hlavu. „Už jsi získala tolik světových akademických akreditací vysoké úrovně. Proč by ti záleželo na tak bezvýznamné středoškolské ceně?“

Evangeline se opřela o chladnou betonovou zeď. Původně měla v plánu své mimořádné intelektuální schopnosti skrývat a hrát roli tápající nové studentky. Ale Finley ji nemilosrdně donutil jednat a odstoupení by přitáhlo jen další výsměch a nechtěnou pozornost.

Bezradně pokrčila rameny. „To je na dlouho. Ještě jedna věc...“

„Copak?“ zeptal se Jace, okamžitě samé ucho, a stoupl si do pozoru.

Oči se jí mírně zúžily a upřely se na zastíněné schody pod nimi, jak ji obestíral plíživý pocit napětí. „Včera jsem v Dominicově pracovně jasně viděla svou fotku. Řekni mi pravdu: prověřuje si mě?“