Dominic bubnoval prsty do koženého volantu svého nastartovaného luxusního vozu. Naklonil se dopředu a jeho ostré oči skenovaly nepřetržitý proud studentů opouštějících školní bránu. Odpolední zvonění se ozvalo před dvaceti minutami, přesto po dívce, kterou měl přivézt domů, nebylo ani památky. Pak se železnou bránou protáhl klátící se Finley a zamířil k autu. Byl sám.

Když se bratr přiblížil, Dominic stáhl okénko. „Kde je Evangeline?“ vyžadoval odpověď, jeho tón nenechával žádný prostor pro diskuzi.

Finley otevřel dveře spolujezdce a s nonšalantním pokrčením ramen vklouzl na kožené sedadlo. „Už jela domů.“

Dominic zúžil oči. Znal vyhýbavou taktiku svého bratra až příliš dobře. „Mluv pravdu.“

Finley, přistižen při neobratné lži, ze sebe vydal podrážděné zasténání. „Fajn. Šla před chvílí na záchod. Bude tu co nevidět.“

„Počkáme tady,“ prohlásil Dominic a zařadil v autě zpět neutrál.

Kabinu vozu zaplnilo tíživé ticho. Finley vytáhl telefon a zapnul si mobilní hru, aby si zkrátil čas. Minuty tikaly v trýznivém zpomaleném záběru. Obloha za čelním sklem ztmavla, jasné odpoledne vybledlo do hlubokého, modravého soumraku. Kdysi přeplněný školní areál byl nyní prakticky prázdný.

Dominic se zavrtěl na sedadle, úzkost v něm stoupala. „Máš její telefonní číslo?“

Finley se od svého zářícího displeje ani neobtěžoval zvednout zrak. Ušklíbl se, z jeho hlasu odkapávala arogance. „Proč bych měl? Je to venkovská buranka. Předpokládal jsem, že je moc chudá na to, aby si mohla dovolit mobil. Zeptej se někoho jiného.“

Ignoruje bratrův přístup, Dominic popadl svůj vlastní telefon a vytočil své bratry v sídle Vaneů. Jeden po druhém to zvedali. Nikdo z nich na ni neměl kontakt.

Ukončil poslední hovor a hodil zařízení na palubní desku. Zmocnil se ho těžký, neznámý pocit neklidu. Evangeline byla v rozlehlém městě nová. Nebyla typ, co by se zbrkle toulal pryč a nikomu o tom neřekl. Dominic znovu popadl telefon, přeskočil své obvyklé kontakty a vytočil svého asistenta. Během několika okamžiků začal tahat za své rozsáhlé korporátní nitky a nařídil kompletní pročesání okolních bloků.

Otočil se k Finleymu, oči mu plály nezvyklou, ochranitelskou zuřivostí. „Neřekl jsem ti snad výslovně, ať na ni ve škole dohlédneš?“

Finley, vyděšený až do morku kostí surovým hněvem v obvykle klidném bratrově hlase, upustil telefon do klína. Zamračil se, cítil se náhlým obviněním ukřivděný. „A co jsi jako chtěl, abych dělal? Nemohl jsem dívku sledovat až na dámské záchody.“

Dominic se pomalu a odměřeně nadechl a donutil se nasadit zpět svou železnou vyrovnanost. „Už mám lidi, kteří ji hledají. Doufejme, že jen zabloudila v tom velkém kampusu.“

Zatímco kilometry od hlavní brány Evangeline mrkala do černočerné tmy. Na spáncích jí neúprosně pulzovala bušící bolest hlavy. Zkusila přenést váhu, ale hrubý, tlustý provaz se jí zařízl do zápěstí, která měla pevně svázaná za zády. Oči jí zakrývala silná páska a v ústech měla ucpaný odporně chutnající roupík, který umlčoval jakoukoli šanci na přivolání pomoci.

Ležela na tvrdé, zaprášené podlaze. Suchý, zatuchlý vzduch v místnosti páchl hnilobou a opuštěností. Silně to naznačovalo, že ji zavřeli uvnitř chátrajícího, zapomenutého prostoru v areálu školy.

Navzdory život ohrožující realitě její situace Evangeline s chladným klidem zmapovala své okolí. Cítila, jak se těžká látka její bundy tiskne k jejímu boku. Její telefon ležel přesně tam, kde ho nechala v kapse. Její amatérští únosci se neobtěžovali ji prohledat, pravděpodobně uvěřili naprosto stejné fámě, které věřil Finley – že by údajná venkovská dívka nevlastnila špičkové vybavení.

Od vnější chodby ji oddělovaly tenké dřevěné dveře. Škvírami sem doléhal dívčí pisklavý hlas.

„Dobře se o to postarej a až ta špinavá práce bude hotová, můžeš jet do zahraničí,“ slibovala dívka dychtivě do telefonu. „Pomůžu ti, tak to prostě hezky ukliď.“

Evangeline zklidnila dech. Na betonové podlaze se rozléhaly těžké kroky doprovázené mrazivým nočním vánkem. Těžké dveře se s vrzáním otevřely a zasténaly na zrezivělých pantech.

„Je vlastně docela kost, když se podíváš jen na její tělo,“ ušklíbl se neznámý muž, z jehož hlasu kapal chlípný úmysl. Dřepl si poblíž a podlahová prkna pod jeho vahou zavrzala.

„Nemůžu uvěřit, že máš vůbec zájem o někoho tak podřadného, jako je ona,“ posmívala se Tessa zlomyslně.

„Ale no tak, slečno Vanceová. Jen jsem žertoval,“ cukroval muž.

Tessiny kroky zacvakaly po podlaze, až se postavila přímo vedle Evangeline. Ušklíbla se na spoutanou dívku. „Jak se opovažuješ pokoušet se sáhnout svýma špinavýma rukama na Finleyho? Kdo si k čertu myslíš, že jsi?“

Evangeline vstřebávala naprostou absurditu té situace. Tessa ji vylákala na opuštěnou kolej a sehrála brutální únos z čiré středoškolské žárlivosti.

Než stačila vymyslet svůj další krok, dopadla jí na tvář krutá facka. Ostré štípnutí se rozlilo po jejím obličeji a zvonilo jí v uších.

„Co ti dává právo si myslet, že jsi vůbec dost dobrá pro dědice rodiny Vaneů?!“ ječela Tessa, hlas se jí lámal vzteky.

Tvář jí bolestivě hořela, ale Evangeline ten pocit zatlačila do pozadí. Převládla matematická kalkulace; okamžitý útěk byl její hlavní prioritou. Přinutila své tělo, aby se roztřáslo, a mistrovsky předstírala hrůzu. Zatímco schoulila ramena dovnitř, nenápadně posunula spoutané ruce směrem ke kapse svého oblečení.

„Kdo jste? Co mi uděláte?“ zakňučela žalostně přes roupík, její hlas byl tlumený a vyděšený.

Tessa si klekla a její prsty brutální silou sevřely Evangelininu čelist. „Vezmeme ti život, samozřejmě!“ ušklíbla se temně.

Mužský komplic klopýtl dozadu, jeho boty odřely hlínu v okamžité panice. „Cože? Hej, chladnokrevná vražda nikdy nebyla součástí plánu, když jsi mě žádala o svaly!“

Tessa ze sebe vydala zlý smích a pustila Evangelinin obličej. „Je to jen černý humor. Potřebujeme jí jen udělit tvrdou, nezapomenutelnou lekci jejím jménem. Naučit ji, na co by měla a neměla sahat.“

*Jejím?* Evangelinina mysl rychle pracovala. Tessa přijímala rozkazy od někoho jiného. Kdo byl ten tajemný, výše postavený podněcovatel skrývající se za malichernou žárlivostí středoškolačky?

Než Evangeline stihla složit skládačku dohromady, Tessa stáhla nohu a uštědřila Evangeline ostrý, brutální kopanec do žeber.

Bolest vzplála, ale Evangeline využila setrvačnosti. Chopila se zlaté příležitosti k prodeji své hry, vydala tlumený výkřik a přirozeně se zhroutila na zaprášenou podlahu. Ten nešikovný úhel dokonale skryl její ruce před zraky. Její prsty nahmataly hladký okraj jejího skrytého zařízení.

Rychle stiskla specifickou sekvenci tlačítek na boku a spustila nouzový SOS signál svého telefonu. Signál se okamžitě přenesl do noci a uzamkl se na jejích GPS souřadnicích.

Ležící v hlíně, předstírající, že se krčí strachy, dovolila Evangeline, aby ji zalila chladná hrana.

*To si ze mě děláš srandu? Uvidíme, kdo se bude smát naposled!*