Jaceovým telefonem hlasitě zaznělo ostré, šifrované upozornění, které roztříštilo tiché hučení jeho okolí. Ztuhl. Přelila se přes něj paralyzující vlna děsu, jež mu zmrazila krev v žilách. Upřeně zíral na blikající červený špendlík na digitální mapě zobrazené na jeho obrazovce. To jedinečné varování znamenalo jedinou děsivou věc: jeho nepřemožitelná šéfka byla v nebezpečí. Byla unesena.

„Ach, chudák šéfka,“ zamumlal si Jace pod vousy. Agresivně si setřel neviditelnou slzu z čiré frustrace. Těžce naříkal nad tím, že se jí podařilo získat si tak nebezpečného a nevyzpytatelného nepřítele už na obyčejné střední škole. Musel jednat rychle. Teď se mohla spoléhat jen na něj.

Rychle sepsal zprávu a připravoval se odeslat její přesné souřadnice Dominicu Vaneovi. Palec se mu vznášel nad tlačítkem odeslat. Zaváhal. V mysli mu vzplála trpká, závodní zášť z jejich minulosti. Obrátit se přímo na dědice Vaneů bylo riskantní. Co bylo ještě důležitější, k smrti se bál, že by nechtěně odhalil Evangelininu skutečnou, střeženou identitu. Jace změnil strategii a využil nevystopovatelný, jednorázový anonymní účet. Zadal přesné GPS souřadnice, stiskl odeslat a nasměroval tip přímo na Finleyho telefon. „Prosím, buďte v bezpečí, šéfko,“ zašeptal do prázdné místnosti.

Někde jinde v temném kampusu přecházel Finley v kruzích a horečně kontaktoval každého, koho znal, aby našel Evangeline. S každým nezvednutým hovorem se mu svírala hruď. Náhle se jeho obrazovka rozsvítila anonymní zprávou. Trhl sebou a očima přelétl neznámé souřadnice. „Dominicu,“ řekl a otočil se k bratrovi. Nataženou rukou mu ukázal obrazovku, která zobrazovala podezřelou lokaci. „Někdo mi zrovna poslal tohle. Prý je Evangeline právě tam. Měli bychom tam jet?“

Dominic bratrovi zařízení z ruky vytrhl. Silný záchvěv logického podezření mu říkal, že tento náhlý tip by mohl být pastí. Přesto neváhal ani zlomek vteřiny. „Jedeme. Co když tam opravdu je?“ prohlásil pevně.

Právě teď musel jet, i kdyby to byla falešná informace. Dominic rozrazil dveře auta a rozběhl se děsivou rychlostí směrem k vyznačenému místu. Finley běžel za ním, dech se mu trhal v drásavých, zoufalých vzlycích. Souřadnice je vedly přímo k odlehlé, chátrající koleji na samém okraji školního areálu. Budova byla léta opuštěná. Bylo to dokonalé, tiché místo, kde by se dalo někoho nepozorovaně zamknout.

Dominic vtrhl do rozpadající se stavby. V horečném, zoufalém pátrání rozrážel jedny dveře za druhými podél temné chodby. Finley se držel těsně za ním a hruď měl těžkou svíravou, odpornou vinou. Navzdory jejich neustálému, každodennímu hašteření byla samotná myšlenka na to, že je ve skutečném fyzickém nebezpečí, pro mladého chlapce nesnesitelná.

Uvnitř nejtemnější místnosti opuštěné budovy Evangeline ochutnala ostrou kovovou pachuť vlastní krve, která se jí sbíhala v ústech. Hořký pocit ji štípal v krku při každém nadechnutí. Matně zaslechla zvuky vykopávaných dveří venku. Hrála o drahocenný čas a přes suché rty ze sebe vydala hluboce zahořklý, chraplavý tón. „Nedá se říct, že bys nebyla ohromující, slečno Vanceová. Ty jsi opravdu znovu vytáhla kartu s únosem. Opravdu nedokážu logicky vymyslet jediný důvod, proč bys mě tak moc nenáviděla.“

Tessa se na ni ušklíbla, její tvář se křivila v ošklivé, nespoutané zuřivosti. „Evangeline, ukradla jsi mou právoplatnou pozici čísla jedna v soutěži, a dokonce ses tak sblížila s Finleym. A teď mi říkáš, že tě nenávidím úplně bezdůvodně?“

„Ty jsi jediná, koho zajímá první místo v té stupidní, nesmyslné soutěži,“ odsekla Evangeline odmítavě a z jejího tónu odkapávala čirá blahosklonnost. „Mně by to nemohlo být víc jedno.“

Tato nenucená urážka dokonale zasáhla svůj cíl. Tessa ze sebe vydala zuřivý jekot a vyskočila na nohy. Divoce zvedla ruku a připravovala se uštědřit Evangeline další surovou facku otevřenou dlaní do obličeje.

Než stačila těžká rána dopadnout, rozlehl se prostorem ohlušující třesk. Těžké dřevěné dveře se s rachotem rozletěly a odštěpily se ze zrezivělých pantů. Tessa se v šoku otočila. Mužský komplic se vrhl kupředu, aby zablokoval vchod. „Kdo jste vy dva?“

Finley vtrhl do místnosti jako divoké zvíře. Vrhl se na muže a brutálně jím práskl přímo o tvrdou hliněnou zem. Dominic bez jediného slova tvrdě odstrčil Tessu stranou. Šel přímo k Evangeline.

Krčila se v zaprášeném koutě, oči měla stále zakryté páskou, ústa ucpaná roupíkem. Když ji viděli tak neskutečně malou, jako zraněné, vyděšené malé srnče, okamžitě to v nich zažehlo prudké, oslepující ochranitelské instinkty.

„Podívej se, co jsi provedla, Tesso!“ zařval Finley v ohromeném zděšení.

Tessa se zoufale snažila vykoktat ubohou výmluvu. „Finley, já—"

Finley ji zuřivě a nemilosrdně přerušil. „Ani se neobtěžuj to vysvětlovat. Nechci slyšet žádné z tvých lží!“

Dominic si klekl a bezpečně a jemně sevřel Evangeline do svých silných paží. Jeho intenzivní pohled se upřel na Tessu a jeho hlas klesl na děsivou, mrazivou teplotu, která zmrazila celou místnost. „Nezajímá mě sebemenší detail toho, jaké malicherné drama se odehrálo mezi tebou a Finleym. Ale nikdy si nemysli, že ti projde jen pár slov, když jsi položila jediný špinavý prst na někoho z rodiny Vaneů.“

Finley zasadil naříkajícímu komplicovi ještě několik agresivních, rozzlobených úderů a vypustil tak ze sebe překypující vztek. Spokojení s tím, že byla hrozba zneškodněna, bratři opatrně zvedli Evangeline a odnesli ji pryč do chladné noci.

Tessa, ohromená a třesoucí se ve zničené místnosti, si uvědomila závažnost svého selhání. Nastoupila panika. Nervózně vytáhla telefon a horečně vytočila skryté číslo.

„Co máme dělat?“ vykoktala Tessa. „Evangeline zachránil Dominic Vane…“

„Záchranil ji?“ Žena na druhém konci zněla upřímně šokovaně. Uběhla vteřina ticha, než chladně získala zpět svůj železný klid. „Prostě udělej přesně to, co ti řeknu. Právě teď se pohybujeme na neuvěřitelně tenkém ledě, takže ti určitě pomůžu…“