**Elysia**

Taliin stisk mé ruky zesílí. Prsty se mi hluboko zaboří do kůže a táhne mě vpřed přes trávu. Vzdálený zvuk smyčcových nástrojů hrajících poblíž terasy utichá, přehlušený zběsilým bubnováním mého tepu. Kráčíme přímo k levému vzdálenějšímu okraji dvora, míříme rovnou ke dvěma nejděsivějším mužům na celém místě. Podpatky se mi mírně boří do měkké hlíny. Každý krok je těžší než ten předchozí. Chci jí ruku vytrhnout, otočit se a zmizet v davu, ale Talie odmítá zpomalit tempo.

Muž stojící vlevo je stavěný jako obří tank. Je masivní, oplývá hrubou silou, vyzařuje z něj zvířecí moc, která si žádá odstup. Ale moje oči na něm odmítají spočinout. Sklouznou stranou a zabodnou se do muže stojícího přímo vedle něj.

Valerio.

Zblízka je to chodící smrtící zbraň. Dechberoucně přitažlivý, s ostrými, aristokratickými rysy vytesanými z mramoru. Jeho zlatohnědé oči se do mě zabodnou ve vteřině, kdy vstoupím do jeho zorného pole. Jsou chladné. Predátorské. Sledují každý můj mikropohyb. Dívá se, jak se mi zvedá hruď, jak těžce polknu, jak se mi ramena napnou pod večerním vánkem. Nesnaží se odvrátit zrak. Jeho pohled je intenzivní a nestoudný, plazí se mi po kůži a nutí můj tep divoce bušit v hrdle.

"Elysio, seznam se s mým snoubencem, Dantem," řekne Talie. Ukáže na tu tyčící se hradbu svalů stojící vlevo.

Donutím se odtrhnout zrak od Valeria. Zakloním hlavu a pohlédnu do Dantovy tváře. Je obrovský. Plešatý, tmavooký, ostrou linii čelisti pokrývá tmavé strniště. Vypadá jako muž, který holýma rukama láme kosti. Vzhledem k tomu, že měřím sotva metr šedesát, je ten výškový rozdíl ohromující.

"Ráda vás poznávám," řeknu. Vynutím si zdvořilý, křečovitý úsměv a natáhnu pravou ruku.

Dante se na mou ruku podívá shora. Jeho výraz zůstává kamenný, unuděný mou samotnou existencí. Po dlouhé, mučivé vteřině ticha jeho masivní ruka pohltí tu mou v tuhém, neúprosném stisku. A stejně rychle ji zase pustí.

"A tohle je jeho starší bratr, Valerio," pokračuje Talie. Mávne rukou k muži, který po celou dobu sleduje každý můj nádech.

Spolknu ten suchý knedlík v krku. Vzduch kolem něj působí hutněji. Nebezpečně. Výškově se Dantemu vyrovná, ale Valerio v sobě nese ostřejší, kultivovanější druh násilí. Stojí s uvolněným sebevědomím, v jeho držení těla se odráží moc krále.

"Těší mě," řeknu. Hlas se mi zachvěje. Znovu natáhnu svou třesoucí se ruku.

Valerio nezaváhá. Vezme mou ruku. Jeho stisk je pevný, mozolatý a pohltí mé prsty celé. Z jeho kůže na mou přeskočí jiskra žáru.

"Elysio," zamumlá Valerio.

Zvuk mého jména na jeho jazyku vyšle ostrou, celotělovou vlnu mrazení, která se mi s třesknutím rozlije po páteři. Jeho hlas je tiché zadunění, syté a hluboké, které mi drásá nervy jako brusný papír. Ta surová přitažlivost v jeho tónu ho činí ještě děsivějším.

"Jo, to jsem já," odpovím. Otřesu se. Tvář mi zahoří, pálí pod jeho pohledem. Ústa se mi zkroutí do strašlivé, trapné grimasy. Proč jsem to zrovna řekla?

Valerio moje rozpaky ignoruje. Pomalu otočí hlavu a přesune své zlaté oči na Danteho. Vymění si krátký, tichý komunikativní pohled. Mezi oběma bratry proběhne němý příkaz. Dante udělá krok vpřed, natáhne se a ovine těžkou paži kolem Taliina pasu. Odtáhne ji od skupiny pryč.

Talie se ohlédne přes rameno. Obočí se jí stáhne k sobě v hlubokém zmatku, ale gestu se nebrání. Nechá se Dantem odvést směrem ke kamenné terase. Rozhlédnu se. Zbytek mafiánů, kteří opodál pili a kouřili, se vytratí do hustého davu. Vypaří se, rozplynou se ve stínech a zanechají mě stát uprostřed trávníku. Samotnou.

Samotnou s Valeriem.

Otočím se zpět k němu. Už se na mě dívá. Sáhne do svého tmavého obleku a vytáhne úhlednou krabičku cigaret. Jednu z ní vyklepne, podrží krabičku před sebou a nabídne mi.

Zavrtím hlavou. "Nekouřím."

Vloží si cigaretu mezi rty. Vytáhne stříbrný zapalovač, cvaknutím ho otevře a zapálí konec. Plamen se zachvěje a zvýrazní ostré, nemilosrdné úhly jeho čelisti. Cvaknutím zapalovač zavře a dlouze, pomalu potáhne. Jeho nemrkající pohled ze mě nespustí oči.

"Takže, Elysio," řekne Valerio. Vydechne. Hustý oblak šedého kouře mě zasáhne přímo do tváře. Rozkašlu se a mávnutím ruky opar odháním. "Na někoho, kdo před třemi lety zemřel při autonehodě, vypadáš zatraceně dobře."

Moje ruka se zastaví ve vzduchu. Z tváří se mi vytratí krev. Zírám na něj a čekám na pointu nějakého zvráceného vtipu.

"Prosím, cože?" zeptám se. Vynutím si strnulý, trapný smích. Hruď se mi sevře.

"Tvoje složka říká, že jsi mrtvá," konstatuje Valerio. Jeho tón je strohý. Plochý. Říká to, jako by probíral nějakou obchodní transakci. Znovu pomalu potáhne z cigarety a vyfoukne kouř do prostoru mezi námi.

Udělám půlkrok vzad. V hrudi mi vzplane panika, horká a rychlá. "Myslím, že si mě s někým pletete."

Valerio nemrkne. "Elysia Castiglione. Čtyřiadvacet let. Narozená sedmého listopadu. Zemřela na místě při autonehodě na Silvestra, před třemi lety."

Recituje ty skryté detaily s brutální přesností. Z plic se mi vytratí vzduch. Srdce mi zběsilým rytmem buší do žeber, až to naráží na kosti.

"Nemám tušení, o čem to mluvíte," trvám na svém a rychle kroutím hlavou. Hlas mi přeskočí do výšek. "Moje příjmení je Marino. Ne Castiglione. Marino. To je velký rozdíl. Máte špatného člověka. Stojím přímo tady. Očividně dýchám." Ukážu na své vlastní tělo, abych dokázala své tvrzení.

Valeriovy oči sledují zoufalý pohyb mých rukou. Pak jeho zlatý pohled klesne dolů. Podívá se mi na hruď. Jeho zírání pálí díru skrz látku mých šatů a zaměřuje se na prostor přímo mezi mými prsy.

"Očividně," zamumlá. "A přesto máš na krku legendární rodinný akvamarínový přívěsek rodiny Castiglione."

Moje ruka vyletí vzhůru. Prsty se mi sevřou kolem chladného modrého kamene, který spočívá na mé kůži. Zatají se mi dech.

Valerio svou cigaretu odhodí. Žhnoucí oharek dopadne do trávy a zhasne. Udělá dlouhý krok vpřed. Vtrhne do mého osobního prostoru, překoná vzdálenost, dokud jeho tvrdá hruď není pouhé centimetry od té mé. Ztuhnu. Jsem uvězněná v jeho stínu, paralyzovaná samotnou blízkostí jeho masivního těla.

Natáhne se. Jeho drsné prsty mi sevřou bradu a bez dovolení mi nakloní hlavu vzhůru. Donutí mě pohlédnout mu do očí. Jeho tvář se vznáší nebezpečně blízko mé. Cítím z jeho dechu kouř, tu sytou, omamnou kolínskou, která se mi zarývá do smyslů. Srdce mi naráží do žeber jako pták v kleci.

"Nutí mě to přemýšlet," zamumlá Valerio a jeho hlas je smrtící, vibrující rachot. "Proč tě tvůj otec přede mnou celou tu dobu skrýval."

Z hrdla se mi vydere ostré lapnutí po dechu. Fyzický kontakt pálí mou kůži. Temný náznak v jeho slovech se mi olovine kolem krku jako smyčka.

Pak mi pustí bradu. Udělá pomalý krok zpět. Dusivý tlak poleví a dá mi prostor k trhanému nádechu. Na jeho pohledné tváři se rozlije vědoucí, ďábelský úšklebek. Oči mu těknou a podívá se na někoho, kdo stojí za mnou.

V žaludku se mi zformuje chladný uzel děsu. Ta změna v jeho chování je děsivá. Prudce se otočím s úmyslem utéct, najít Talii, uniknout drtivé tíze jeho přítomnosti.

Místo toho narazím do zdi tvrdé reality. Stanu tváří v tvář svému otci.

Vincenzo.

Zírám na něj. Neviděla jsem ho od doby, kdy jsem byla v pubertě, od chvíle, kdy mě matka uprostřed noci odtáhla pryč. Celé roky jsem tajně snila přesně o tomto okamžiku. Představovala jsem si vřelé shledání plné slz. Představovala jsem si, jak pláče, objímá mě a říká mi, jak moc mu jeho dcera chyběla.

Tyhle tajné fantazie se rozpadnou v prach. V jeho očích není žádná vřelost. Nejsou tam žádné slzy. Jeho tvář je zkřivená do masky čiré zuřivosti. Čelist má zaťatou, na tváři mu tvrdě pulzuje sval. Vrhá na mě pohled plný nenávisti, který mi krade dech.

"Co tady děláš?" zasyčí Vincenzo. Udělá ke mně agresivní krok. Jeho tón je zlomyslný. Jedovatý.

To nepřátelství působí jako fyzický úder. Bolest se rozhoří hluboko v mé hrudi, ostrá a mučivá. Můj otec se na mě dívá, jako bych byla nemoc, která infikuje jeho dokonalý svět. Převezme velení můj obranný mechanismus. Jazyk mi potáhne sarkasmus jako tlusté brnění.

"Přišla jsem se sem úplně zřídit," odseknu a z hlasu mi odkapává obranný vzdor. "Co jiného?"

Vincenzovy oči se rozšíří čirým vztekem. Okolní hosté ztuhnou na místě. Hlavy se otočí naším směrem. Cinkání křišťálových sklenic utichne. Na naši část trávníku padne napjaté ticho, jak mafiánská elita obrátí svou predátorskou pozornost k našemu eskalujícímu rodinnému dramatu.

Z davu se zhmotní Tristan. Postaví se přímo za Vincenza. Jeho široká ramena se zpevní a funguje jako obranný bodyguard pro mého otce. Napětí ve vzduchu s trhnutím ztuhne, natažené jako těžká ocelová pružina.

Než vůbec stihnu vymyslet svůj další tah, kolem pasu se mi oklouzavě ovine těžká paže.

Valerio mě prudce strhne dozadu. Tvrdě si mě přitáhne těsně ke svému boku. Zády vrazím do jeho hrudi. Jeho paže se mi kolem žeber zamkne jako ocelový svěrák a uvězní mě proti sobě. Fyzická dominance tohoto pohybu mě nechá bez dechu. Snažím se odtáhnout, ale jeho sevření je nezlomné.

Valerio se podívá přes mou hlavu a zírá přímo na mého otce.

"Vincenzo," rýpne si Valerio a jeho hlas zazní v rychlé, plynulé italštině. "Takový krásný drahokam, a ty jsi ho před námi tajil."

Vincenzova tvář nabere ošklivý, skvrnitý odstín červené. Pěsti se mu tvrdě zatnou podél těla. Zabodne pohled do Valeria, pak přesune své rozzuřené oči na mě a dívá se na muže, který mě drží v zajetí.

"Tristane," štěkne Vincenzo a jeho hlas zazvoní neústupnou autoritou. "Odveď Elysii odsud."

Tristanovi se zatne čelist. Přenese váhu a udělá krok vpřed, aby splnil přímý rozkaz mého otce.

Mé oko zachytí záblesk pohybu.

Valerio se pohne s děsivou, oslepující rychlostí. Jeho volná ruka zajede pod sako ušité na míru. Pod světly terasy se zaleskne tmavý kov. Vytáhne nabitou zbraň, prudce vymrští ruku a namíří hlaveň přímo na Tristanovu hlavu.

"Do prdele!" vyjeknu.

Srdce mi v hrudi exploduje. Žilami mi zaplaví panika a změní mi krev v led. Zmítám se proti Valeriovi, snažím se vymanit, snažím se vytvořit vzdálenost mezi sebou a tou smrtící zbraní.

Valerio se ani nehne. Přitiskne si mě k boku ještě drtivěji, jeho stisk začíná být trestem. Jeho paže je ocelový pás kolem mých žeber. Drží mě ve vzpřímené poloze. Kdyby mě pustil, moje selhávající nohy by se zhroutily do trávy.

Tristan se zastaví v půli kroku. Oči mu těkají od hlavně zbraně k Valeriově kamenné tváři. Na Tristanově krku cukne sval. Pohne nohou, upraví svůj postoj o zlomek centimetru, aby mě popadl.

Bez jediné vteřiny zaváhání Valerio stiskne spoušť.

PRÁSK.

Varovný výstřel je ohlušující. Explozivní zvuk roztrhne tichý noční vzduch a hlasitě se rozlehne přes upravený trávník. Výbuch rozbije napětí a nahradí ho čirou, paralyzující hrůzou.

Zaječím. Ten zvuk se mi vydere z hrdla dřív, než ho stihnu zastavit. Přitisknu si ruce na uši a pevně zavřu oči. V hlavě mi hlasitě zvoní. Ostrý, štiplavý pach spáleného střelného prachu mi zaplní nos a dusí mi plíce.

"Zatraceně neminu tvou hlavu, jestli se pohneš o další centimetr," konstatuje Valerio. Jeho hlas protne to zvonivé ticho. Je mrtvý. Smrtící. Slib zabalený v dutém ledu.

Otevřu oči. Silně se třesu. Celé mé tělo se chvěje proti Valeriově neústupné hrudi. Dav kolem nás přimrzl na místě. Nikdo se nehýbe. Nikdo se neodvažuje ani dýchat.

Zírám na Tristana. Stojí zmrzlý na trávě, ruce se mu vznášejí u boků, čelist má sevřenou tak pevně, až by si mohl rozdrtit zuby. Podívám se na Vincenza. Tvář mého otce je bledá, jeho výraz rozpolcený mezi konfliktní zuřivostí a bezmocným uvědoměním. Dívá se na zbraň namířenou přímo na svého muže, pak se podívá na mě, bezmocně uvězněnou v železném stisku monstra.

Moje dýchání je mělké a zběsilé. Ohlušující zvonění v uších odmítá ustat. Smrtící realita mafiánského světa na má ramena dopadne těžce a dusivě. Valerio drží zbraň stále zvednutou, prst mu pevně spočívá na kovové spoušti a drží nás uzamčené v děsivé patové situaci.

Měla jsem přijmout tu Tristanovu nabídku na drink.