**Elysia**

Hustý, štiplavý pach spáleného střelného prachu mě pálí v zadní části krku a drží se vlhkého nočního vzduchu. V uších mi stále zvoní z ohlušující rány po varovném výstřelu. Atmosféra kolem upravené terasy je dusivá, těžká smrtícím, praskajícím napětím, ze kterého mi po těle naskakuje husí kůže.

Vincenzova tvář je maskou čiré, nefalšované zuřivosti. "Vynech ji z toho," nařídí můj otec nahlas a jeho hlas se rozléhá s neúprosnou, zoufalou autoritou.

Valerio nad tím příkazem ani nehne brvou. Zdá se, jako by viditelná, výbušná zuřivost mého otce spíše jen přiživovala jeho temné pobavení. Na mafiánově pohledné tváři se rozlije ďábelský úšklebek, výraz, který neslibuje nic jiného než naprostou zkázu a chaos.

"Proč bych měl?" vyzve ho Valerio otevřeně, tónem odkapávajícím výsměšnou, nebezpečnou zvědavostí. "Ty jsi ten, kdo ji schovává, Vincenzo."

"Ona s tím nemá vůbec nic společného!" zařve Vincenzo, ruce se mu tvrdě svírají v pěsti podél těla, zatímco zírá do hlavně téhle situace.

"No tak, no tak," uchechtne se Valerio tichým, dunivým zvukem, který mi zavibruje přímo páteří. "To posoudím já."

Než vůbec moje zběsilá mysl dokáže začít zpracovávat tu děsivou dynamiku moci přesouvající se mezi oběma muži, Valeriova paže se napne. Prudce mě otočí, roztočí mě tak rychle, že se trávník a dav rozmažou do závratné šmouhy barev. Zasadí mě přímo před sebe. Jsem uvězněná v jeho zdrcující přítomnosti, zablokovaná jeho širokými rameny a neústupným postojem. Sako se mu otře o mé holé paže, jemná italská vlna tvoří ostrý kontrast ke studené oceli zbraně, ze které právě vystřelil. Být k němu takhle blízko mi připadá jako stát tváří v tvář samotnému Satanovi.

Skloní se a napadne můj prostor. Vzdálenost mezi námi mizí, dokud k sobě nejsme tak intimně blízko, že i sebemenší, náhodný pohyb z mé strany by způsobil, že se srazíme hlavami. Těžce polknu, v krku mám sucho jako na poušti. Můj široký, vyděšený pohled se zabodne do jeho zlatohnědých očí. Jsou intenzivní, predátorské, přibíjejí mě na místo jako křehký hmyz pod mikroskopem.

Pomalým, rozvážným pohybem zvedne volnou ruku. Jeho palec se natáhne vzhůru, hrubý bříško prstu se na mě pevně přitiskne, aby obkreslilo ostrou linii mé čelisti. Kůže je mozolatá, představuje hmatatelnou připomínku násilí, které denně diriguje. Fyzický kontakt mě pálí jako cejch.

"Velmi brzy si spolu trochu popovídáme, ano?" zamumlá tichým, vibrujícím tónem, který obchází uši a usazuje se přímo v mých kostech.

Srdce mi buší do žeber, zmítá se jako zvíře v pasti. Nejsem schopná se ani zhluboka nadechnout, natož abych zformulovala souvislou větu jako odpověď. Co mám na takovou hrozbu vůbec říct? Zeptat se, jestli má radši čaj, nebo kávu? V duchu se modlím k Bohu, aby to nebyla moje krev, kterou chce dnes večer prolít na nedotčený trávník.

Valeriův pohled ještě naposledy přejede přes mé paralyzované rysy. Vyšle jedno poslední, cílené mrknutí. Pak se nakloní zpět a zlomí to dusivé, děsivé kouzlo. Nacvičeným pohybem si schová zbraň do kapsy, zasune temný kov pryč, jako by právě s namířenou pistolí nedržel celou párty jako rukojmí, a odchází do stínů, jako by mu patřila noc.

Přesně v tu vteřinu, kdy z mého pasu zmizí jeho pevné stisknutí, kterým mě uvěznil, mi povolí slabé nohy. Přebírá velení gravitace. Kolena se mi pod mou vlastní vahou podlomí. Zřítím se směrem k tvrdé kamenné terase a připravím se na drsný, neúprosný náraz na svou kůži.

Nikdy nedopadnu na zem.

Tristan vystřelí vpřed, jako by byl náhlá šmouha pohybu. Jeho silné paže mě zachytí v polovině pádu a pevně si mě přitáhnou k hrudi. Všude kolem nás okolní mafiáni s opatrnými kroky sklánějí vytažené střelné zbraně, přestože jejich oči zůstávají zabodnuté jeden na druhého.

"Jsi v pořádku? Nejsi někde zraněná?" zeptá se Tristan, hlas protkaný panikou, ruce se mu vznášejí nad mými pažemi, zatímco jeho oči zkoumají můj obličej a tělo, zda tam nejsou nějaká skrytá zranění.

Zamrkám, vidění se mi rozostřuje, jak se snažím pochopit to náhlé zklidnění situace. Zmůžu se jen na roztřesený šepot. "Jsem v pořádku."

Fyzicky jsem celá. Vnitřně jsem zlomená. Moje nervy jsou spálené, hluboce otřesené blízkým setkáním s nemilosrdným mužem známým jako Přízrak. Potřebuju terapeuta, abych vstřebala čirou hrůzu toho, když se díváte ďáblovi přímo do očí.

Vincenzo se k nám přiřítí, tvář má bledou a staženou. "Tristane, odveď Elysii do mé pracovny," štěkne, jeho přísný příkaz nenechává žádný prostor pro námitky.

Tristan si mě nechává přitisknutou k boku. Bez jediného slova zaváhání mě odvádí od zírajícího davu a vede mě hluboko do rozlehlého sídla. Kráčí rychle, stisk má železný, prakticky táhne mou mrtvou váhu přes klikaté, tiché chodby. Zvuky venkovní párty blednou do napjatého, dusivého ticha, čím hlouběji do domu vcházíme. Velkolepé lustry nad námi vrhají po mramorových podlahách dlouhé, zkreslené stíny, které odrážejí zmatek svírající mé útroby.

"Už mě můžeš nechat jít, jsem v pořádku," uklidňuji ho, jakmile překročíme práh do tichého interiéru. Uvolní trochu stisk, ale zůstává nablízku a po celou cestu k našemu cíli funguje jako můj osobní strážce.

Vstoupíme do Vincenzovy soukromé svatyně. Místnost je zařízená v klasickém, mahagonovém stylu. Levé straně dominuje masivní stůl, za kterým se nachází těžké kožené křeslo. Dvě malé pohovky stojí naproti sobě přes kulatý černý stůl, zatímco pravou stěnu lemují okna od podlahy až ke stropu.

Těžce se svalím na koženou pohovku. Přitisknu si paty dlaní na pulzující spánky a silou si masíruji náhlou, ostrou bolest. Mysl se mi vymyká kontrole. Snažím se pochopit, jak mohlo obyčejné, zdvořilé představení na terase v mžiku oka vygradovat v bezmála přestřelku.

Tristan přejde k vestavěnému minibaru. Popadne studenou láhev s vodou, zlomí uzávěr a podá mi ji. O krok ustoupí, ale zůstává stát blízko mého boku, tichá, nehybná stráž.

Dám si dlouhý, zoufalý doušek studené vody. Vůbec to nepomáhá zklidnit ten pálící uzel úzkosti usazený v mém krku.

"Jsi v pohodě?" zeptá se Tristan, nakloní se vpřed, opře si předloktí o stehna a zkoumá mou bledou tvář.

"Jo, jsem dobrá," zasténám a odhodím hlavu dozadu proti opěrce. "Jen jsem teď tak zmatená."

Než si stihnu urovnat roztříštěné myšlenky, těžké dubové dveře se rozletí a narazí do zdi s tupým bouchnutím. Vincenzo vtrhne do pracovny. Tlak vzduchu v místnosti se v okamžiku změní.

Nakráčí přímo ke svému těžkému stolu a tvrdě se opře celou vahou o tlustou dřevěnou hranu. Vrhne na mě zuřivý, odsuzující pohled a s každým trhaným nádechem se mu divoce zvedá hruď.

"Máš vůbec ponětí, jaký obrovský malér jsi na sebe přivolala tím, že ses tu dnes večer objevila?" dožaduje se a jeho hlas šlehá jako bič.

Otevřu pusu čirým pobouřením.

Zbytek strachu se vypaří a nahradí ho náhlá, spalující vlna spravedlivého hněvu.

"Jak jsem sakra já způsobila nějaký malér tím, že jsem se tu objevila?" vybuchnu, slova mu křičím rovnou do obličeje, zatímco se můj hlas odráží od dřevem obložených stěn.

"Dávej si pozor na jazyk," odsekne Vincenzo a namíří na mě ostrým, varovným prstem.

Ignoruji to, má povaha vzplane mimo jakoukoli kontrolu. Rozhodím rukama do vzduchu. "Navíc, to já bych tu měla klást otázky! Ten děsivý chlap tam venku o mně říkal fakt zvrácené věci. Chci odpovědi!" Pevně si překřížím paže na hrudi a zírám přímo na něj.

"Proč mě nazval Castiglione, co?" vznesu dotaz s agresivním tónem a nakloním se dopředu, abych zmenšila vzdálenost mezi námi. "A proč proboha trval na tom, že jsem před třemi lety zemřela?"

Z Vincenza vyprchá bojovnost. Jeho strnulý postoj se do sebe hroutí. Zavře oči a v totální porážce si stiskne kořen nosu, zastrašujícího mafiánského bosse najednou střídá vyčerpaný, šedivějící muž. Ticho se mezi námi natahuje, husté a dusivé, než konečně promluví.

"Snažil jsem se tě jen chránit, figlia," zamumlá a jeho hlas postrádá předchozí bouřlivost. "Ale obávám se, že jsem napáchal víc škody než užitku."

"Před čím chránit?" vyštěknu a v hloubi žaludku se mi rozlévá chladný děs.

"Nechtěl jsem tě do tohohle svrabu zatáhnout. Ale jelikož ví, že jsi zdravá a naživu, nemá smysl to před tebou tajit." Odstrčí se od stolu a přejde k minibaru.

Popadne křišťálovou karafu a nalije si těžkou sklenici jantarově zbarveného alkoholu. Přiloží okraj ke rtům a srazí to do sebe jedním plynulým lokem, načež prázdnou sklenici bouchne zpět na pult.

Pokyne mi, abych se pořádně posadila. Poslechnu. Usadí se do koženého křesla naproti mně. Tristan se pohne na okraji mého zorného pole, stojí poblíž dveří a funguje jako tichá zeď pohlcující každé slovo.

Vincenzovy oči se setkají s mými. Jeho hlas je plochý a klinický.

"Řeknu ti jen to, co nezbytně potřebuješ slyšet," prohlašuje Vincenzo. "Narafičil jsem tvou smrt při autonehodě, když jsem zahájil nestabilní obchodní partnerství s rodinou Morettiů."

Slova zůstávají viset ve vzduchu, cizí a šokující.

"Zpočátku to šlo dobře. Ale pak se to zvrtlo," pokračuje se svými precizními slovy. "Skoro vypukla masivní mafiánská válka. Mým největším strachem bylo, že si tě Morettiové najdou a použijí tě jako páku proti mně. Takže jsem si tvůj skon vymyslel."

Dokončí své přiznání a pokrčí rameny, k odhalení o vymazání existence vlastní dcery ze světa přistupuje, jako by to nebylo nic víc než drobná administrativní chyba.

Sedím zamrzlá na koženém polštáři. Oči se mi rozšíří dokořán. Pusa se mi otevře v čirém, čistém úžasu a zírám na svého otce, mysl mi rotuje na plné obrátky, když se zoufale snažím vstřebat tu obrovskou zradu, měnící celý můj život, kterou mi právě položil k nohám.