Valeriin úhel pohledu

"Co jsem ti udělala?" křičím; ten syrový zvuk se mi dere z hrdla a rozléhá se po pusté příjezdové cestě. Zírám na otcova Betu a zoufale v těch povědomých očích hledám jediný záblesk lidskosti, aspoň špetku zaváhání.

Borisova tvář zůstává chladná jako kámen. Ani nemrkne. S mechanickou lhostejností natáhne ruku a převezme od vousatého cizince těžký kovový kufřík. Výměna proběhne plynule. Boris si zajistí své krvavé peníze, otočí se ke mně svými širokými zády a odchází do stínů, čímž pečetí svou definitivní zradu.

Zatínám zuby a ignoruji ostré štípání rozbitého rtu. Přímo tehdy skládám tichou, žhnoucí přísahu. Pokud tuto noc přežiju, ulovím ho. Přinutím ho pocítit zdrcující tíhu každého zubatého kousku této zrady.

Vousatý muž udělá gesto. Ze tmy náklaďáku s běžícím motorem se vynoří další dva cizinci. Popadnou mě za paže, svými tvrdými prsty se mi zarývají hluboko do potlučeného masa a strkají mě k zadní části vozidla. Tvrdě narážím na žebrovanou kovovou podlahu. Stříbrná pouta, která mi zamykají zápěstí a kotníky, se mi hluboko zařezávají do kůže. Neústupný kov mi pálí maso, neúprosné sežehnutí, které mě zbavuje jakékoli prchavé myšlenky na útěk. Jsem v pasti, přišpendlená bezcitnýma rukama.

Motor s řevem ožívá. Muži zamykají zadní dveře, vrhají mě do dusivé temnoty a náklaďák s trhnutím vyjíždí na nerovnou cestu.

Jízda se vleče, zničující pochod do neznáma. Každá míle nás sune dál do mrazivého vzduchu. Nemám kabát, žádné pořádné oblečení, které by mé zbité tělo uchránilo před prudce klesající teplotou. A co hůř, nemám vlka. Bez vlka, který by mi vháněl do žil horkou krev, mráz proniká přímo do morku kostí. Nekontrolovatelně se třesu. Zuby mi jektají tak silně, až mě bolí čelist. Každé záchvěvy napínají pohmožděné, rozedřené rány na mé kůži a vyvolávají čerstvé vlny zničující bolesti.

Jeden z mužů se ve tmě pohne. Zavrčí a hodí po mně masivní, těžký tvar. Přistane mi to na roztřesených ramenou. Špinavá, roztrhaná přikrývka páchnoucí zatuchlým potem a špínou. Svírám hrubou látku zmrzlými prsty, natahuji si ji těsně přes hruď a modlím se, aby špína neinfikovala mé otevřené rány.

Hodiny se slévají do vyčerpávajícího úseku mrazivého mučení, než náklaďák konečně s vrzáním zastaví. Zadní dveře se rozletí a zaplaví prostor ostrým, oslepujícím světlem. Parkujeme na opuštěné čerpací stanici.

Drsné ruce mě popadnou za ramena. Vytáhnou mě z korby náklaďáku a mrští mnou rovnou na mrazivý beton. Tvrdý dopad mi vyrazí dech z plic.

Vousatý muž mě překročí. Drží v ruce láhev z čirého skla. Vodku. Odšroubuje uzávěr, nakloní ji a nalije štípavou tekutinu přímo na mé otevřené rány.

Mým nervovým systémem exploduje spalující, oslepující agónie. Připadá mi to jako tekutý oheň zažírající se přímo do mého masa. Zousnu si do spodního rtu a ucítím chuť vlastní teplé krve. Zatnu čelist a odmítám vydat sebemenší hlásek. Nedopřeji mu to zvrácené uspokojení, aby mě slyšel křičet.

Přestane lít a přidřepne si, obličej jen pár centimetrů od mého. Jeho rty zkřiví krutý úšklebek, který odhalí řadu hnijících, zežloutlých zubů.

"Nemůžu přivést svým Alfám poškozené zboží," ušklíbne se, z dechu mu táhne levný alkohol a tabák.

Odvrátím hlavu a zamykám své reakce za prázdným pohledem. Ostatní muži sledují v hrobovém tichu, s tvářemi bez emocí a zacházejí s mým mučením jako se všední povinností. Vytáhnou mě zpátky na nohy, znovu mě strčí na korbu náklaďáku a opět obalí mou třesoucí se postavu tou páchnoucí dekou.

Kovové dveře se s bouchnutím zavřou. Znovu se dáme do pohybu a jedeme hlouběji do neznámé noční můry.

Zírám do naprosté tmy. Odmítám plakat. Slzy mi jen zmrznou na tvářích a odhalí můj děs. Navenek si zachovávám prázdnou skořápku maskující můj strach, ale uvnitř se hroutím. S každou ujetou mílí se kousek mé duše tříští. Byla jsem pošetilá. Myslela jsem, že mi otcova smrt konečně přinese svobodu. Myslela jsem, že uniknu jeho dusivému stínu. Místo toho mi jeho smrt vynesla chladnější, krutější rozsudek.

Teplota neustále klesá a mění vzduch v ostrý a štípavý. Při každém mělkém nádechu mě bolí plíce. Uvědomuji si, kam máme namířeno. Boreal. Zmrzlé teritorium na severu. Boreal jsem nikdy neviděla, nikdy jsem nechodila jeho ledovými lesy, slyšela jsem jen vyděšené šeptání o jeho brutální divočině.

Nyní mířím přímo do jeho srdce. Polonahá, bosá a vyhladovělá. Stříbrná pouta se mi vypalují do kůže jako pomalý toxický jed a zanechávají kolem mých kloubů kruhy puchýřů.

Vyčerpání se mi plete do mysli, ale pronikavý chlad a hlodavý hlad mě drží vzhůru. Strach mi drásá hruď a dusí mě těžkou hrůzou z toho, co mě čeká na konci téhle cesty.

Náklaďák se konečně s trhnutím a skřípotem zastaví.

Kovové dveře se rozletí. Nějaký muž štěkne rozkaz a nařídí mi vystoupit.

Nohy mám necitlivé. Silně se třesu, potácím se vpřed a tahám se z korby náklaďáku. Mé bosé prsty u nohou se dotknou země a okamžitě pocítím šokující, intenzivní bodnutí.

Sníh.

Stojím v hlubokém, nedotčeném sněhu.

Trpký vítr proniká přímo tou špinavou přikrývkou, ostřejší než jakákoliv čepel. Rozhlédnu se. Svět se koupe v děsivé, bledé záři úplňku. Osvětluje nekonečné řady kostlivých stromů, jejichž holé větve se kroutí jako zubaté kosti proti černé noční obloze.

Bez varování někdo hrubě trhne za železné řetězy spojující mé zápěstí.

Zřítím se vpřed. Má holá kolena narazí na pevný led ukrytý pod sněhem. Kůže se drásavě odře a trhá. Vzhlédnu od zmrzlé země, hruď se mi zvedá. Těžce polknu, ostrá, syrová pachuť strachu mi pokrývá zadní patro.