Valeriin úhel pohledu

"Vstávej, děvko!" zavrčí vousatý muž. Jeho hlas práskne jako bič mrazivým nočním vzduchem.

Moje holá kolena pulzují bolestí o ostrý led. Krev mi stéká po holeních, ale nutím své zbité tělo vzpřímit se. Odmítám mu dopřát uspokojení z toho, že uvidí mou hrůzu. Zabodnu svůj pohled do jeho a do toho zadívání vleju každičkou unci svého tichého, neústupného vzdoru. Nemrkám. Neuhýbám pohledem. V tom hořkém chladu se vteřiny natahují. Přenese váhu, zamumlá kletbu a nakonec oční kontakt přeruší, neschopný vydržet můj pohled.

Trhne za těžký železný řetěz spojující má zápěstí. Kov se zařízne do mé sedřené kůže. Stříbrná pouta jsou vykalkulovanou krutostí, ukutá k tomu, aby ze mě vysála neexistující energii a potlačila mého vlka. Klopýtám vpřed, vleču své zmrzlé, bolavé tělo hlubokým sněhem. Každý krok mi páteří vystřelí třesavý šok bolesti. Snažím se udržet krok, zatímco mě táhne k velkému, impozantnímu domu tyčícímu se ve tmě.

Překročíme práh. Na mou necitlivou kůži narazí poryv suchého vnitřního tepla a přinese s sebou vlnu mučivého mravenčení. Interiér je strohý a prostý, osvětlený ostrými bzučícími světly, která zalévají holé dřevěné stěny do chorobné žluté záře. Není tu žádné teplo, žádné pohodlí. Ten prostor působí spíš jako klec než jako domov.

Nepřestává jít. Táhne mě krátkou chodbou do prázdné místnosti, pak se otočí a silně do mě strčí.

Padám na kolena a ten náraz mi rozechvěje zuby o lebku. Než se stihnu nadechnout, jeho tlusté prsty popadnou límec špinavé deky ovinuté kolem mých ramen. Surově mi ji strhne.

Chladný vzduch v místnosti se mi zakousne do holé kůže. Převalí se přes mě syrový stud jako ledová voda. Zůstávám tu obnažená, nemám na sobě prakticky nic a klečím na tvrdé dřevěné podlaze. Nikdo nikdy mé tělo takhle neviděl. Má důstojnost je během několika vteřin stržena. Boris, otcův zrádný Beta, tuto noční můru zosnoval. Záměrně mě předváděl polonahou před mou vlastní smečkou, jen aby mě zlomil; zajistil, aby všichni viděli mé ponížení, a pak mě předal tomuto surovci jako kus pohozeného masa.

Můj drásavý vnitřní monolog se roztříští. Chodbou za mnou se rozléhají těžké kroky.

Do místnosti vstoupí tři tyčící se, impozantní muži.

Zdá se, že ze vzduchu zmizel kyslík. Vyzařují děsivou, velitelskou auru. Valkinské Alfy. Nezou ve své přítomnosti stejnou dusivou, tíživou váhu jako můj krutý otec. Stáhnu se dozadu.

První z nich má intenzivní, půlnočně temné vlasy a oči, které mi pronikají přímo lebkou. Druhý je špinavý blonďák s chladnou tváří, ze které se nedá nic vyčíst. Třetí má nápadné, kovově stříbrné vlasy, ve kterých se odráží ostré světlo shora. Pohybují se s vražednou elegancí a svými mohutnými rameny blokují dveře. Pod jejich dravými, hodnotícími pohledy si připadám jako zahnána kořist čekající na smrtící kousnutí.

Stříbrovlasý Alfa přistoupí blíž. Nakloní hlavu a čenichá ve vzduchu, nasává pach mého strachu a mé krve. Rty se mu stáhnou do mrazivého, dravého úsměvu.

"Tak tohle je ta dívka?" zeptá se. Jeho hlas je hladký, panovačný a odráží se od holých stěn.

"Ano, Alfo," potvrdí vousatý muž, skloní hlavu a submisivně ustoupí o krok zpět do stínů.

Tři Alfy usednou do těžkých dřevěných křesel seřazených přede mnou. Ovládají prostor, dominují místnosti už jen svou velikostí a autoritou. Zůstávám klečet na tvrdé podlaze, třesoucí se a obnažená, zatímco oni shlížejí na mou zbitou postavu.

Stříbrovlasý muž se nakloní dopředu a opře si předloktí o silná stehna. Jeho výraz zůstává prázdný, jeho tón je nečitelný. "Poznáváš nás?"

Hrdlo mám jako hrubý brusný papír. Ticho se protahuje, zatímco se snažím přinutit své hlasivky fungovat. Těžce polknu, bojuji se suchem a nakonec ze sebe vydám slabý, ubohý zvuk. "Ne."

Odmlčí se a vypadá zaskočen mým zbědovaným stavem. Luskne prsty a ukáže na starou ženu, která se drží u kraje místnosti. "Dej jí vodu."

Starší žena přispěchá. Padne na kolena vedle mě a zvedne kovový kelímek k mým popraskaným rtům. Vrhnu se po něm, zoufale to chci vypít všechno najednou, ale ona ho stáhne zpět. Drží okraj pevně a nutí mě pít po malých doušcích, abych se nezadusila. Chladná voda mi klouže hořícím krkem a poskytuje mi letmý, trýznivý okamžik milosrdenství.

Další se nakloní ten špinavý blonďák. Jeho tón je zvědavý, plný očekávání, zatímco studuje mou chvějící se postavu. "Copak si nás nepamatuješ?"

Zavrtím hlavou; hluboký zmatek bojuje s chladem usazujícím se mi hluboko v kostech. Kdo jsou tihle muži? Proč sedím polonahá na jejich podlaze?

Stříbrovlasý Alfa si povzdechne a jeho oči zkoumají mou pohmožděnou tvář a hledají jakýkoliv záblesk poznání. "Vypadáš jinak. Ale potkali jsme se před třemi lety. Krátce. Tvůj otec nás představil."

Prohledávám své roztříštěné vzpomínky, ale nic nevyplouvá na povrch. Před třemi lety jsem byla uvězněná v otcově nekonečné síti týrání, ukrytá ve stínech. Znovu zavrtím hlavou.

Přes tvář tmavovlasého Alfy se přežene temný, nebezpečný stín. Čelist se mu pevně sevře. Zabodne pohled do mého obnaženého těla, v očích mu plave jed.

"Ta děvka byla s tolika chlapy, že nemůže poznat tři, se kterými se setkala jen krátce," ušklíbne se. Urážka odkapává hustým, odporným opovržením.

To slovo mě zasáhne jako fyzická rána. Ostatní dvě Alfy ho neopraví. Místo toho se na mě podívají se stěží skrývaným znechucením. Soudí mě, hodnotí mou cenu na základě zvrácených, odporných zvěstí o promiskuitní minulosti, kterou jsem nikdy nežila. Otcovy lži mě pronásledují napříč územím.

Na jazyku mě pálí tisíc obranných slov. Chci na ně křičet. Chci jim říct, že se pletou, ubránit cáry své cti proti jeho sžíravému obvinění. Chci jim říct, že se mě nikdy nikdo nedotkl, nikdy mě nemiloval, pouze mě lámali a bili.

Ale kousnu se zevnitř do tváře, až ucítím chuť mědi. Spolknu ta slova zpět. Nebudu prosit. Nebudu ospravedlňovat svou existenci před muži, kteří se na mě dívají jako na špínu. Upnu se k roztříštěným, krvácejícím zbytkům své hrdosti, sevřu čelisti a zírám přímo před sebe v naprostém tichu.

Těžké ticho se protahuje. Snáším jejich znechucení, ramena se mi třesou zimou a odmítám přerušit oční kontakt s tmavovlasým Alfou, který mě urazil.

Nakonec se stříbrovlasý Alfa opře o opěradlo křesla, obličej jako maska lhostejnosti.

"Dej jí pokoj," přikáže.

Stará žena mě chytí rukama v podpaží. Zvedne mě z podlahy, její stisk je pevný, a začne mě odvádět pryč od jejich zdrcujících pohledů.